Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1538/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkPromlčení
družstvo/bytové
užívací právo
Společné jmění manželů
vlastnické právo/ochrana
Byt
Smír
podíl/vypořádací
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1538.15.1
Datum podání22.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 707, § 708, § 149


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1538/15 ze dne 30. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Petrovičové, zastoupené JUDr. Borisem Vršinským, advokátem se sídlem Mezi Vodami 1955/19, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 8. 2013, č. j. 57 C 165/2006-345, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014, č. j. 64 Co 396/2013-383, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 22 Cdo 3507/2014-470, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými soudy uložily stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) částku 1.110.000 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku na vypořádání spoluvlastnického podílu k bytu, a zároveň zamítly její návrh na širší vypořádání nákladů spojených s nájmem a opravami tohoto bytu.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, který nabyl právní moci 17. 2. 1994, bylo rozvedeno manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka V. Petroviče; k vypořádání zaniklého společného jmění těchto manželů však nedošlo. Za trvání manželství se tehdejší manželé stali společnými členy bytového družstva a uzavřeli dohodu o užívání inkriminovaného bytu. Po rozvodu manželství (respektive od roku 1995) byt užívala pouze stěžovatelka, která také hradila veškeré náklady spojené s jeho užíváním - vedlejší účastník nikterak nepřispíval na jeho provoz ani opravy tohoto bytu, zároveň však nepožadoval žádnou platbu za to, že byt užívá sama stěžovatelka.

3. Usnesením ze dne 14. 11. 2007, č. j. 57 C 10/2006-91, Obvodní soud pro Prahu 4 v řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu schválil mezi účastníky tohoto řízení (stěžovatelkou jako žalobkyní a jejím bývalým manželem V. Petrovičem jako žalovaným) smír, kterým bylo zrušeno právo ke společnému nájmu v dotčeném družstevním bytě a právo společného členství v inkriminovaném bytovém družstvu a bylo určeno, že byt bude dále užívat jako nájemce a člen družstva stěžovatelka. Následně se stěžovatelka bezúspěšně domáhala zrušení tohoto usnesení potvrzujícího smír, mj. též před Ústavním soudem, nicméně její ústavní stížnost však byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (usnesení sp. zn. III. ÚS 1865/14 ze dne 15. 1. 2015; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz).

4. V návaznosti na zrušení společného členství v bytovém družstvu podal vedlejší účastník žalobu na vypořádání hodnoty tohoto společného členského podílu, který přešel do výlučného vlastnictví stěžovatelky. Nyní napadeným rozhodnutím obvodní soud žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil, aby vedlejšímu účastníkovi uhradila výše uvedenou částku jako vypořádací podíl. Soud vycházel z pravomocného usnesení o schválení smíru a ustanovení § 149 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni zániku manželství (dále jen "občanský zákoník"), když v odůvodnění konstatoval, že pokud nedošlo k vypořádání společného jmění manželů (respektive bezpodílového spoluvlastnictví manželů), uplatnila se nevyvratitelná zákonná domněnka, že dotčená nemovitá věc je v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Dále soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nemohla uplatnit vzájemný zápočet ohledně nákladů na užívání bytu, a to zčásti na základě důvodně uplatněné námitky promlčení (pokud jde o investice vynaložené stěžovatelkou před 6. 8. 2006) a zčásti proto, že dlouhotrvající neužívání bytu vedlejším účastníkem soud vyhodnotil jako konkludentně uzavřenou dohodu o hospodaření se společnou věcí, podle které stěžovatelka měla právo byt sama užívat a rozhodovat o investicích a naopak byla povinna platit veškeré náklady s tímto bytem spojené.

5. Odvolání stěžovatelky městský soud posoudil jako nedůvodné a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, kdy se též ztotožnil s jeho argumentací. V odůvodnění pak mj. odmítl námitku stěžovatelky, že vedlejší účastník uplatnil nárok na vypořádání majetkových práv v rozporu s dobrými mravy, kdy naopak zamítnutí návrhu vedlejšího účastníka na přiměřenou finanční náhradu za spoluvlastnický podíl by považoval za rozporné s ochranou vlastnického práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle odvolacího soudu by totiž nebylo přípustné, aby vedlejšímu účastníkovi, který se svým způsobem rovněž zasloužil o získání družstevního bytu a který jej vyklidil bez zajištění bytové náhrady, byl odepřen nárok na finanční náhradu při vypořádání zaniklých členských práv a povinností v bytovém družstvu. Stejně tak městský soud souhlasil se soudem prvého stupně stran konkludentně uzavřené dohody o užívání bytu po rozvodu manželství, přičemž za důležité považoval, že stěžovatelka se nikdy dříve nedomáhala toho, aby jí vedlejší účastník uhradil podíly na vynaložených platbách a nákladech.

6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby přednesené právní otázky byly řešeny jinak.

7. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelky porušila její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení zaručené čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na právní pomoc v řízení před soudem zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny. Dále se stěžovatelka dovolává též čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje zejména v zamítnutí jejího návrhu, aby soud v rámci vypořádání zohlednil také náklady spojené s nájmem předmětného družstevního bytu, které musela vynaložit, a další závazky vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce. Dle stěžovatelky tímto postupem došlo k nesprávné aplikaci tehdy platného práva, neboť soudy rozhodovaly striktně o rozdělení hodnoty společného členského podílu v družstvu na poloviny, aniž by vedlejšímu účastníkovi uložily uhrazení přiměřené náhrady za to, že nehradil náklady na údržbu bytu, který s členským podílem souvisel (práva k bytu se dle stěžovatelky manžel vzdal zcela dobrovolně, kdy více než deset let o členský podíl v družstvu neprojevil zájem), přičemž v této době to byla právě stěžovatelka, která hradila veškeré závazky spojené s vlastnictvím společného podílu v družstvu sama ze svých výlučných prostředků. V této souvislosti stěžovatelka rozporuje též uznání námitky promlčení jí požadovaných nároků, neboť její vznesení vedlejším účastníkem bylo prý v rozporu s dobrými mravy a ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Tohoto pochybení se soudy dle stěžovatelky dopustily také z toho důvodu, že k věci přistupovaly s přepjatým formalismem, přičemž vůbec nezohlednily specifické okolnosti, za kterých došlo k zániku společného členského podílu v bytovém družstvu (zde stěžovatelka konkrétně vytýká též dovolacímu soudu, že hledal formální nedostatky jejího podání, místo aby chránil porušená práva stěžovatelky na soudní ochranu zakotvená v čl. 36 Listiny). Proto jsou údajně výsledná rozhodnutí mimo hranice spravedlivého rozhodování a dobrých mravů, ke kterým by měly obecné soudy ze zákona přihlížet. Porušení práva na rovnost účastníků v soudním řízení pak stěžovatelka spatřuje ve skutečnosti, že při jednání konaném před soudem prvého stupně dne 30. 5. 2006 požádala o ustanovení právního zástupce, neboť měla obavu, že nebude s ohledem na svůj nepříznivý zdravotní a duševní stav schopna svá práva před soudem bránit sama, avšak soud o této žádosti bezodkladně nerozhodl v její prospěch.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná opakovaně vyřčenou zásadu, dle níž není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Podobně Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností, kdy ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Právě svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu se dovolává též stěžovatelka. Pojem svévole Ústavní soud vyložil ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je i přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)].

11. Ústavní soud však takováto porušení základních práv a svobod stěžovatelky neshledal, neboť právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, nejsou v rozporu s právem platným pro nyní rozhodovanou věc a netrpí ani přílišným formalismem. Napadeným rozhodnutím obecných soudů tedy neschází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s ústavně chráněným účelem.

12. Obecné soudy především přesvědčivě uvedly, z jakých důvodů (právních i skutkových) dospěly k vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu v dotčené výši, přičemž z jejich rozhodnutí se podává, že zvažovaly veškeré okolnosti důležité pro nyní posuzovanou věc (nevypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů při rozvodu soudem, vznik podílového spoluvlastnictví k předmětnému bytu, faktické užívání bytu stěžovatelkou apod.). Ústavní soud, který napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a zaručená základní práva či svobody a jeho úkolem tedy není perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního, se přitom s jejich závěry ztotožňuje, neboť plně respektují právní předpisy, které byly aplikovány na nyní projednávanou věc. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se především podává, že obecné soudy učinily vše pro nalezení spravedlivého řešení, když zvažovaly ochranu vlastnického práva stěžovatelky i vedlejšího účastníka, přičemž zde Ústavní soud i ve shodě s odvolacím soudem vyzdvihuje, že pokud by rozhodly tak, jak požaduje stěžovatelka, fakticky by tím porušily právo vedlejšího účastníka na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 Listiny. Je totiž nesporné, že dotčený byt nabyli tehdejší manželé do společného vlastnictví, přičemž pokud nedošlo k vypořádání jejich společného jmění, majetková práva k tomuto bytu přetrvala každému z manželů. Na uvedeném nic nemění, pokud jeden z manželů byt po dlouhou dobu neužíval, neboť tímto svým jednáním bez dalšího nemohl ztratit dotčená vlastnická práva k bytu. Za nesouladné s principy spravedlnosti pak nelze dle Ústavního soudu považovat ani zamítnutí návrhu stěžovatelky na širší vypořádání nákladů spojených s nájmem a opravami bytu a domu, neboť pokud byt užívala sama stěžovatelka, byla to sice ona, kdo musel hradit náklady spojené s tímto užíváním, nicméně nelze opomenout, že jejím "benefitem" na straně druhé bylo, že také sama rozhodovala o věcech spojených s užíváním bytu. Navíc se podává, jak správně vytkly i obecné soudy, že v minulosti nebrojila proti tomu, že tyto náklady hradila sama, kdy zjevně souhlasila s konkludentně uzavřenou dohodou, že ona bude předmětný byt užívat a ponese také náklady spojené s tímto užíváním, aniž by bývalý manžel jako spoluvlastník požadoval náhrady za to, že on byt neužívá, nýbrž jej užívá pouze stěžovatelka.

13. V této souvislosti musí Ústavní soud odmítnout také argumenty stěžovatelky stran uznání námitky promlčení těchto eventuálních závazků vedlejšího účastníka vůči ní, neboť její vznesení a uznání nelze považovat za rozporné s dobrými mravy a principy spravedlnosti. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367) nebo nález sp. zn. I. ÚS 718/11 ze dne 26. 6. 2012 (N 124/65 SbNU 607)], že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, nicméně nevyloučil výskyt situací, v nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. uplatnění promlčení mezi příbuznými, či státem vůči oprávněným osobám). Takové okolnosti však v případě stěžovatelky nenastaly, neboť obecné soudy především dostály výzvě Ústavního soudu, že pro nalézání práva považuje za samozřejmé a určující, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v nyní projednávané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Takto se z odůvodnění napadených rozhodnutí podává, že soudy zvažovaly veškerá specifika projednávané kauzy a zohledňovaly také jednotlivá práva dotčených osob. Vznesenou námitku promlčení přitom posoudily správně, neboť v daném případě nemohla být výrazem zneužití práva. Zde je totiž nezbytné odlišit situace, v nichž námitka promlčení naplňuje její hlavní účel (odstranění nejistoty v existenci dlouhotrvajících právních vztahů, v nichž oprávněný neprojevuje zájem o realizaci svých práv), a ty, v nichž by bylo její uznání v rozporu s principy spravedlnosti. V nyní projednávaném případě nastala prvá varianta, neboť stěžovatelka po dlouhou dobu svá práva nerealizovala, kdy zjevně alespoň mlčky souhlasila s nepsanou dohodou vzniklou mezi ní a vedlejším účastníkem o tom, že ona bude byt sama užívat a také sama ponese náklady spojené s tímto užíváním (viz výše). Proto mohl vedlejší účastník úspěšně vznést námitku promlčení, přičemž pokud by ji soudy neakceptovaly, nerespektovaly by práva vedlejšího účastníka a jejich postup by přespříliš extenzivně vykládal zde citovanou judikaturu, v jejímž důsledku by došlo k porušení podstaty institutu promlčení. Navíc z napadených rozhodnutí vyplývá, že i pokud by tuto námitku promlčení soudy neuznaly, neměla by tato okolnost nejspíše vliv na konečné rozhodnutí, neboť vedlejší účastník se z plateb týkajících se nákladů vynaložených na byt, které požadovala stěžovatelka, vyvázal již tím, že stěžovatelce byt plně přenechal a ta sama rozhodovala o věcech spojených s užíváním tohoto bytu, aniž by je konzultovala s vedlejším účastníkem jako spolumajitelem.

14. Ústavní soud nemůže přijmout ani námitku stěžovatelky týkající se porušení práva na rovnost účastníků v soudním řízení a právní pomoc, jež mělo být způsobeno tím, že jí soud neustanovil právního zástupce při jednání konaném dne 30. 5. 2006. Jak totiž vyplývá z napadených rozhodnutí, pro posouzení věci bylo klíčové především schválení smíru mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, který byl soudem schválen až dne 14. 11. 2007 (v období od 21. 10. 2008 do 13. 3. 2012 bylo navíc nyní hodnocené řízení přerušeno z důvodu podání žaloby na neplatnost tohoto smíru schváleného soudem). Stěžovatelka, později advokátem zastoupená, ostatně v ústavní stížnosti ani nikterak nekonkretizuje, jaké negativní důsledky ústící v porušení jejích základních práv měl tento postup soudu prvého stupně v počáteční fázi řízení vyvolat. Ústavnímu soudu tak nezbývá než tuto námitku odmítnout, neboť nikterak neshledal zásah do tvrzených základních práv a svobod stěžovatelky.

15. Ústavní soud tedy uzavírá, že pokud obecné soudy dospěly k právním závěrům, které se odlišovaly od představ stěžovatelky, nelze jejich rozhodnutí považovat za a priori nespravedlivá. Pro nalezení spravedlivého řešení je totiž klíčové, zda jejich rozhodování bylo nezávislé a nestranné a zda řádně zvážily přednesené argumenty jednotlivých stran řízení, což se, s ohledem na výše řečené, v nyní hodnoceném případě stalo. Navíc se podává, že argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti představují pokračující polemiku se závěry obecných soudů, kdy jí vznášené námitky byly náležitě posouzeny již odvolacím soudem. Jejich věcné projednání by tak z Ústavního soudu činilo další odvolací instanci obecného soudnictví, což by však neodráželo jeho postavení orgánu chránící ústavnost (viz čl. 83 Ústavy).

16. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud uvádí,

že je-li rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu). To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Navíc tyto důvody náležitě konkretizoval na aktuálně projednávaný případ a reagoval též na konkrétní námitky stěžovatelky obsažené v podaném dovolání. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení § 237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.

17. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

18. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Za této procesní situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť by to bylo nadbytečné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru