Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1533/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1533.11.1
Datum podání26.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 142 odst.2, § 157 odst.2, § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1533/11 ze dne 14. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v právní věci Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 10, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2011 č. j. 21 Co 384/2010-420, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala s odkazem na údajné porušení jejích základních práv zakotvených v článku 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článku 96 Ústavy, zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým tento soud jako odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy prvého a druhého stupně. Stěžovatelka uvedla, že v řízení došlo ke spojení dvou věcí, přičemž o prvém nároku žalobce bylo pravomocně rozhodnuto již 6. 5. 2008, a tak v dalším řízení již obecné soudy rozhodovaly pouze o druhém nároku žalobce. V této části řízení byla stěžovatelka zcela úspěšná. Stěžovatelka za této situace nabyla přesvědčení, že není možné, aby soud nepřiznal náklady řízení žádné ze sporných stran s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když takové rozhodnutí je podle jejího názoru v rozporu s průběhem řízení a postrádá smysluplné odůvodnění.

K ověření tvrzení stěžovatelky si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 45 C 49/2004, z něhož zjistil, že žalobce se svým žalobním návrhem domáhal nahrazení projevu vůle stěžovatelky tak, aby jí byla stanovena povinnost uzavřít s ním darovací smlouvu, jejímž předmětem by bylo vrácení ideální jedné poloviny bytu a ideální poloviny spoluvlastnického podílu k tomuto bytu v katastrálním území Třebíč. Žalobce následně žalobu rozšířil o další nárok, kterým se po stěžovatelce domáhal úhrady částky 100.000,- Kč s příslušenstvím z titulu vrácení půjčky, kterou stěžovatelce poskytl.

Rozsudkem ze dne 7. 3. 2006 č. j. 45 C 49/2004-291 Městský soud v Praze žalobě v plném rozsahu vyhověl, když výrokem I. rozsudku uložil stěžovatelce uzavřít s žalobcem darovací smlouvu blíže specifikovaného znění, výrokem II. rozsudku uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem III. rozsudku zavázal stěžovatelku uhradit žalobci náklady řízení ve výši 32.125,- Kč a výrokem IV. rozsudku stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice - Městskému soud v Brně částku 1.303,50 Kč na nákladech státu.

Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky rozhodl svým rozsudkem ze dne 6. 5. 2008 č. j. 21 Co 411/2006-327 tak, že rozsudek soud prvého stupně ve výroku I. o povinnosti uzavřít darovací smlouvu potvrdil a ve výroku II. o povinnosti stěžovatelky zaplatit částku 100.000,- Kč s příslušenstvím, výroku III. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a výroku IV. o náhradě nákladů státu rozsudek soudu prvého stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 21. 4. 2010 č. j. 33 Cdo 4302/2008-380 jako nepřípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nebyl dovolacím soudem shledán po právní stránce zásadně významným.

Městský soud v Brně nově rozhodl o zbývajícím nároku žalobce rozsudkem ze dne 9. 9. 2010 č. j. 45 C 49/2004-400 a uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalobci částku 100.000,- Kč s blíže vyčísleným příslušenstvím (výrok I.), zamítl návrh žalobce na úhradu blíže specifikovaných úroku z prodlení (výrok II.) a dále stěžovatelce uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 108.350,- Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok III.) a na nákladech státu částku 1.303,50 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Napadeným rozsudkem ze dne 1. 3. 2011 č. j. 21 Co 384/2010-420 Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvého stupně změnil v přísudečném výroku I. tak, že žaloba, aby stěžovatelka byla zavázána uhradit žalobci 100.000,- Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok I.). Odvolací soud napadeným rozhodnutím žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a žalobci a stěžovatelce uložil povinnost nahradit státu na nákladech řízení každý 651,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ze stabilní judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázku náhrady nákladů řízení a její výše, jakkoli se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto hlediska zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, III. ÚS 255/05, II. ÚS 125/06). Pouze ve výjimečných případech Ústavní soud připustil, že i konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může dojít k dotčení práva garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny, a to především v důsledku výkladu a aplikace práva, vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu, představujícího nepředvídatelnou interpretační libovůli. I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace § 150 o. s. ř.), zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru Ústavního soudu takový požadavek splnilo.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem odvolacího soudu, který při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, v projednávané věci rozhodl odvolací soud v otázce nákladů řízení tak, že žádné straně náhradu nákladů nepřiznal, což odůvodnil skutečností, že v řízení došlo ke spojení dvou věcí, z nichž v jedné byl úspěšný žalobce, v druhé stěžovatelka. Ústavní soud má za to, že tímto odvolací soud zcela logicky a srozumitelně vysvětlil, na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tyto skutečnosti také jednoznačně vyplývají z obsahu spisu. Nelze proto souhlasit s názorem stěžovatelky, že odvolací soud úspěch stěžovatelky ve sporu nezohlednil. Stěžovatelka zřejmě přehlédla, že ač obecné soudy o části nároku žalobce již pravomocně rozhodly, v žádném případě současně nerozhodly o náhradě nákladů řízení, když o těchto logicky rozhodly napadeným rozsudkem po uzavření celého řízení tak, aby byla zhodnocena míra úspěchu jednotlivých stran. Z ohledem na shora uvedená rozhodnutí obecných soudů ve věci se o projev libovůle zjevně nejedná.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru