Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1529/10 #2Usnesení ÚS ze dne 20.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
stížnost
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1529.10.2
Datum podání26.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a

40/2009 Sb., § 331 odst.2, § 331 odst.4 písm.b, § 329 odst.1 písm.a, § 329 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1529/10 ze dne 20. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Františka Duchoně o ústavní stížnosti Mgr. A. K., zastoupeného Mgr. Robertem Sedláčkem, advokátem se sídlem Jaselská 27, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2010 č. j. 9 To 79/2010-69 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 2. 2010 č. j. 2 Nt 301/2010-16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 5. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že byl vzat do vazby na základě důvodu vazby útěkové, jejíž opodstatnění je založeno pouze na hrozbě vysokého trestu. Takové odůvodnění považuje za nedostatečné a nadto dle něj nelze akceptovat ani názor, podle něhož je hrozba vysokým trestem konkrétní skutečností zakládající obavu z jednání podle § 67 písm. a) tr. ř., neboť za takové skutečnosti u vazby útěkové lze považovat míru uspořádanosti životních poměrů obviněného, okolnost, zdali má v tuzemsku trvalý pobyt, zda jsou dány důkazy o tom, že se pokoušel trestnímu stíhání vyhýbat. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a v ní vytyčený požadavek zdrženlivosti ve vazebních věcech a maximální šetrnosti k právům obviněného, požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby a názor, že hrozba vysokým trestem není konkrétní skutečností ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu. Poukazuje na svoji dosavadní bezúhonnost a stálý trvalý pobyt v Brně, kde vlastní nemovitosti, i na to, že je veřejně známou osobou. Z těchto důvodů vylučuje možnost, že by uprchl či se skrýval.

Ústavní soud podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov. Oba účastníci pouze odkázali na obsah napadených usnesení; bylo by proto nadbytečné zasílat uvedená vyjádření stěžovateli k případné replice.

Projednávaná ústavní stížnost byla původně přidělena podle platného rozvrhu práce jako soudci zpravodaji soudkyni II. senátu Ústavního soudu Dagmar Lastovecké. Usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2010 bylo rozhodnuto, že uvedená soudkyně je vyloučena z projednávání a rozhodování věci. Následně byla ústavní stížnost přidělena jako soudci zpravodaji soudci II. senátu Stanislavu Balíkovi.

Ze spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 2 Nt 301/2010 bylo zjištěno, že stěžovatel je stíhán jako obviněný z trestných činů přijetí úplatku dle ustanovení § 331 odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, kterých se měl dopustit jednáním podrobně uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání, a to v podstatě tím, že spolu s dalším obviněným JUDr. R. N. požadovali po poškozeném JUDr. J. Š. nejdříve částku čtyř milionů, posléze dvou milionů a nakonec jednoho milionu korun, kterou JUDr. Š. spoluobviněnému N. skutečně předal, a to za to, že nebudou činit jako Úřad městské části Brno-Žabovřesky žádné potíže při stavebním řízení, kterého se JUDr. Š. dožadoval.

Prvním napadeným usnesením rozhodl Okresního soudu Brno-venkov k návrhu krajského státního zástupce v Brně o vzetí stěžovatele do vazby podle § 68 trestního řádu, z důvodů uvedených v § 67 písm. b) trestního řádu.

O stížnosti stěžovatele i krajského státního zástupce rozhodl Krajský soud v Brně dalším napadeným usnesením, jímž podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil usnesení okresního soudu, podle § 68 odst. 1 trestního řádu vzal stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu a podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnost stěžovatele. Stran vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu mj. shledal, že v době rozhodování o stížnosti převážná většina svědků, kterými argumentoval státní zástupce v návrhu na uvalení vazby, již byla vyslechnuta, a tento vazební důvod proto odpadl. Na druhé straně přisvědčil námitkám státního zástupce, že s ohledem na výši hrozícího trestu je dána obava, že stěžovatel by mohl mařit úkony trestního řízení způsobem, uvedeným v § 67 písm. a) trestního řádu. V tomto směru především zohlednil, že stěžovatel je stíhán pro dva velice závažné trestné činy, za které mu hrozí trest v sazbě 5 - 12 let a 2 až 10 let a vzhledem k výši částky, o kterou se jedná, lze důvodně očekávat velmi výrazný trest odnětí svobody, pokud bude stěžovatel uznán vinným.

Po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima mohou být prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv či svobod; k tomu by v případě vazebních rozhodnutí mohlo dojít tehdy, pokud by rozhodnutí o vazbě nebylo podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (srov. nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88, str. 145). Nic takového nebylo v projednávané věci zjištěno.

Podle stěžovatele je nepřípustné, aby obecné soudy vazební důvod podle § 67 písm. a) trestního řádu odůvodnily pouze hrozbou vysokého trestu; tuto okolnost nepovažuje ani za "konkrétní skutečnost" zakládající obavu z jednání uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu. Jeho tvrzení vychází z argumentace uvedené v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 432/01 (že hrozba vysokým trestem není sama o sobě konkrétní skutečností zakládající obavu z jednání podle § 67 písm. a) trestního řádu) a sp. zn. III. ÚS 188/99 (v němž je příkladmo vyjmenováno, co může být konkrétními skutečnostmi ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu).

S názorem stěžovatele, opřeným o výše citované nálezy Ústavního soudu, že samotná hrozba vysokým trestem, která není nijak konkretizována, nemůže být důvodem útěkové vazby, lze souhlasit. V případě stěžovatele však již lze hovořit o hrozbě konkrétního trestu. V této souvislosti je nutno poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.33, č.48, str. 3), který výklad zákonné podmínky hrozby vysokým trestem interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě konkrétních skutečností opodstatňujících důvodnost trestního stíhání. Dle závěrů, vyslovených v uvedeném nálezu, lze hrozbou vysokým trestem odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby, a to v případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, z dosud zjištěných skutečností je zřejmé, že skutek, pro který bylo u stěžovatele zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestných činů přijetí úplatku podle ustanovení § 331 odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby dle ustanovení § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a jsou dány důvody pro podezření, že tento skutek spáchal stěžovatel. V tomto směru stěžovatel ostatně ani žádné námitky nevznáší.

Pokud jde o rozhodnutí stížnostního soudu, který na rozdíl od okresního soudu shledal u stěžovatele vazební důvod dle § 67 písm. a) trestního řádu, jeho odůvodnění je sice stručné, obsahuje však všechny podstatné skutečnosti, z nichž se existence uvedeného vazebního důvodu podává. Ve věci stěžovatele nejde o pouhou obecnou hrozbu vysokým trestem, ale o hrozbu, která je podložena specifickými skutečnostmi, jež vyplývají z výsledků prověřování. Není pochyb o tom, že stěžovatel je podezřelý ze spáchání dvou velmi závažných trestných činů. Při zvážení veškerých kritérií vyplývajících z ustanovení § 39 trestního zákoníku, zejména okolností případu, způsobu provedení trestné činnosti, pohnutky i významu chráněného zájmu, který byl trestným jednáním dotčen, s přihlédnutím k postavení stěžovatele v době spáchání skutku coby úřední osoby - starosty Městské části Brno-Žabovřesky, nutno dojít k závěru, k němuž dospěl stížnostní soud, totiž, že stěžovatel je ohrožen v rámci v úvahu přicházející trestní sazby 5 - 12 let dle § 331 odst. 4 trestního zákona velmi výrazným trestem.

Stížnostní soud tedy dospěl k odůvodněnému závěru, že u stěžovatele je dána reálná obava, naplňující důvody vazby útěkové, z nichž je zřejmý požadavek veřejného zájmu, ospravedlňující vzetí stěžovatele do vazby, který převážil nad jeho právem na osobní svobodu. Jím aplikovaný výklad příslušných zákonných norem je v souladu s ústavním pořádkem i judikaturou Ústavního soudu a nejde tudíž o exces z ústavněprávních garancí spravedlivého procesu a ústavní ochrany osobní svobody.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2010

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru