Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1527/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
výpověď
žaloba/na určení
Pracovní poměr
neplatnost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1527.15.1
Datum podání22.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 55, § 52 písm.g, § 302

99/1963 Sb., § 132, § 122


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1527/15 ze dne 16. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Oty Barana, zastoupeného JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou, se sídlem Na Hradbách 3, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, č. j. 21 Cdo 1161/2013-325, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2011, č. j. 16 Co 218/2011-273, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. V podané ústavní stížnosti splňující náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. srpna 2011, č. j. 16 Co 218/2011-273, ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno žalobě v části, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal určení neplatnosti výpovědi dané mu žalovanou (DŘEVO TRUST, a. s.) dopisem ze dne 1. června 2009 a určení neplatnosti výpovědi dopisem ze dne 16. června 2009, tak, že žalobu zamítl. V části, jíž byla určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce dopisem ze dne 1. června 2009, vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním vytknutým v dopise ze dne 1. června 2009 jednoznačně porušil povinnost plnit pokyny nadřízených podle § 301 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), když vědomě a úmyslně nerespektoval pokyny nadřízených [jednalo se o pokyn představenstva žalované vydaný dne 26. května 2009, že veškeré služební cesty schvaluje řediteli (v té době jím byl žalobce) předem předseda představenstva, a dále o povinnost uloženou žalobci představenstvem předkládat představenstvu vždy v pátek do 12:00 hod. plán práce na následující týden a povinnost informovat představenstvo ve stejném termínu o plnění úkolů stávajícího týdne], čímž se dopustil závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. I když se na jedné straně dle názoru odvolacího soudu nejednalo o porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, takže okamžité zrušení pracovního poměru nebylo na místě, na straně druhé nebylo však po žalované možné spravedlivě žádat, aby pracovní poměr žalobce nadále pokračoval. Tím byly splněny podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) část věty před středníkem zákoníku práce.

3. Na základě následného dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 2. února 2015, č. j. 21 Cdo 1161/2013-325, zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku, jímž byla žaloba na neplatnost výpovědi z pracovního poměru daná žalobci přípisem ze dne 1. června 2009 zamítnuta a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu. Ve zbývající části (tj. zejména ve vztahu k výpovědi ze dne 16. června 2009) dovolání žalobce zamítl. Dovolací soud konstatoval, že za zjištěného skutkového stavu, kdy žalobce nerespektoval pokyn, že veškeré služební cesty schvaluje řediteli předem předseda představenstva, jehož si byl vědom, jednoznačně porušil povinnost plnit pokyny nadřízených podle § 301 písm. a) zákoníku práce. Při posouzení intenzity porušení povinností bylo přihlédnuto k funkci, kterou žalobce zastával, k míře jeho zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností. Žalobce jako vedoucí zaměstnanec vědomě a úmyslně nerespektoval pokyny nadřízených, přičemž tato povinnost patří mezi základní povinnosti všech zaměstnanců, a navíc byl podle § 302 písm. f) zákoníku práce jako vedoucí zaměstnanec povinen zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů. V daném případě neobstála námitka žalobce, že rozvázání pracovního poměru bylo ze strany žalované účelové. Jelikož se žalobce dopustil závažného porušení pracovních povinností, byly tak splněny podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) část věty před středníkem zákoníku práce.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel nejprve rekapituluje obsah soudních rozhodnutí a dosavadní průběh řízení a poté se věnuje vlastnímu porušení ústavně zaručených práv ze strany soudů. Odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká, že změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by doplnil dokazování či znovu provedl důkazy, čímž učinil rozhodnutí nepřezkoumatelným a navíc tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti poukazuje na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. srpna 2011 sp. zn. I. ÚS 3725/10. Právo na spravedlivý proces bylo porušeno rovněž tím, že dovolací soud dospěl ohledně výpovědi z pracovního poměru ze dne 1. června 2009 k závěru, že je neplatná pro její podmíněnost, avšak stejnou argumentaci již neuplatnil u výpovědi z pracovního poměru ze dne 16. června 2009, přestože i ona obsahovala stejnou podmínku [pokud nebude porušení povinností dosahovat intenzity porušení povinností zvlášť hrubým způsobem, dává se výpověď pro závažné porušení povinností ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce]. Stěžovatel rovněž poukazuje na okolnosti podané výpovědi, kdy povinnost předkládat plán práce na následující týden, jakož i informace o plnění plánu, byla stěžovateli uložena pouhé dva dny dopředu. Dále nesouhlasí s porušením své povinnosti spočívající v neschválení dopředu naplánované služební cesty představenstvem. Stěžovatel konečně soudům vytýká, že nezohlednily další okolnosti věci, jako např. délku trvání pracovního poměru, zásluhy stěžovatele na konsolidaci společnosti, krátký čas na splnění mu uložených povinností atp.

III.

5. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval rozsahem, v jakém byla rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu stěžovatele napadena. Přestože stěžovatel tento rozsah ve stížnostním petitu blíže nespecifikoval, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že směřuje pouze do výroku, jímž bylo jeho dovolání zamítnuto v části, která se týkala žaloby na určení neplatnosti výpovědi ze dne 16. června 2009. Pokud by však byla rozhodnutí napadena v celém rozsahu, čemuž napovídá znění stížnostního petitu, musel by Ústavní soud ve vztahu k výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě konstatovat, že ústavní stížnost je podána opožděně (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť tato část nebyla napadena dovoláním a tento výrok tedy nabyl samostatně právní moci, a proto by v této části musela být ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k části výroku, jímž byla rozsudkem Nejvyššího soudu věc zrušena a vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (žaloba na neplatnost výpovědi ze dne 1. června 2009 a výrok o náhradě nákladů řízení), by pak byla ústavní stížnost nepřípustná [viz § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť směřuje proti kasačnímu rozhodnutí.

6. Ústavní soud se ovšem zabýval ústavní stížností pouze ve výše uvedeném rozsahu - tedy ve vztahu k části žaloby, která se týkala výpovědi ze dne 16. června 2009. Úvodem je třeba podotknout, že základním úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

7. Stěžovatel brojí především proti závěru soudů o naplnění výpovědních důvodů podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Většina jeho argumentace se ovšem nachází povětšinou v poloze pouhé nesouhlasné polemiky s právními závěry soudů, která však nedosahuje ústavněprávní roviny, a proto stojí mimo přezkumnou činnost Ústavního soudu. Jediná námitka, která by mohla za určitých okolností posunout danou věc na ústavněprávní úroveň, je námitka, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by doplnil dokazování či znovu provedl důkazy. Lze dát zapravdu stěžovateli v obecné rovině v jeho tvrzení, že pokud odvolací soud změní rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, a to aniž by je byl sám zopakoval, poruší právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; uvedeným postupem porušuje rovněž právo účastníka řízení na to, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jak stanoví čl. 38 odst. 2 Listiny. V dané věci však nelze přehlédnout, že nešlo o nové hodnocení důkazů odvolacím soudem, nýbrž o nové právní posouzení věci na základě stávajících skutkových zjištění, jinak řečeno, odvolací soud na základě zjištěného a nezměněného skutkového stavu jinak právně posoudil a vyložil pojem "závažné porušení povinnosti" ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že tento svůj odlišný právní názor v rozhodnutí náležitě zdůvodnil a vysvětlil, nelze v jeho postupu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Další okolnosti zmiňované stěžovatelem (např. že soudy měly přihlédnout k délce trvání pracovního poměru, k dosavadnímu bezproblémovému výkonu činnosti stěžovatelem atd.) pak nepředstavují pro posouzení věci v ústavněprávní rovině relevantní tvrzení, když z odůvodnění soudních rozhodnutí se podává, že k těmto okolnostem přihlížely a zvažovaly míru intenzity porušení povinností ze strany stěžovatele i jednání a postup žalované.

8. Rovněž neobstojí stěžovatelova námitka, že dovolací soud posoudil odlišně neplatnost výpovědi ze dne 16. června 2009, když se na rozdíl od výpovědi ze dne 1. června 2009 nikterak nezabýval její podmíněností (ve vztahu k okamžitému zrušení pracovního poměru). Z obsahu soudních rozhodnutí se totiž podává, že předmětem žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru bylo jednak určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 1. června 2009, při současném určení neplatnosti výpovědi dané žalovanou stejným dopisem z téhož dne, jednak určení neplatnosti (a to pouze) výpovědi ze dne 16. června 2009. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 16. června 2009 soudy vůbec neřešily, a proto ani k němu nelze vztahovat otázku podmíněnosti výpovědi ze dne 16. června 2009. V tomto směru tedy nelze vytýkat dovolacímu soudu pochybení.

9. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru