Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1521/16 #1Usnesení ÚS ze dne 20.09.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň-sever
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
pokuta
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.1521.16.1
Datum podání11.05.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 502

89/2012 Sb., § 906


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1521/16 ze dne 20. 9. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jiřího Zemánka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky H. U., zastoupené JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou, se sídlem Stříbro, Masarykovo nám. 8, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 10. 3. 2016, č. j. 6 P 240/2014-259, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2016, č. j. 12 Co 143/2016-308, za účasti Okresního soudu Plzeň-sever a Krajského soudu v Plzni, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, v čl. 10 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 a 2, a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v postupu obecných soudů, které jí napadenými rozhodnutími uložily pokutu ve výši 1 000 Kč podle ustanovení § 502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních") za opakované nepředání syna otci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy rozhodly o uložení pokuty, aniž bylo řádně prokázáno, že k nesplnění povinnosti umožnit otci styk s nezletilým došlo pochybením stěžovatelky. Stěžovatelka má za to, že se obecné soudy spokojily pouze s jednostranným tvrzením otce, a zcela pominuly její argumentaci. Stěžovatelka je přesvědčena, že učinila maximum pro to, aby bylo realizováno předávání nezletilého otci tak, jak jí ukládá soudní rozhodnutí, avšak nezletilý se odmítá s otcem stýkat. Stěžovatelka poukazuje na to, že nemůže násilně měnit vůli nezletilého a riskovat narušení svého vztahu s ním. Stěžovatelka dále tvrdí, že soud při rozhodování o uložení pokuty postupoval ryze formálně a dostatečně nezohlednil všechny okolnosti, přičemž takový postup není v zájmu nezletilého. Na podporu svých tvrzení argumentuje stěžovatelka nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. 4. 2016, nálezem sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012 (N 52/64 SbNU 645) a usnesením sp. zn. IV. ÚS 25/03 ze dne 24. 11. 2004. Dne 9. 6. 2016 zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu znalecký posudek znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ze dne 30. 4. 2016. Vzhledem ke skutečnosti, že znalecký posudek byl vyhotoven až po vydání napadených rozhodnutí, Ústavní soud k jeho obsahu nepřihlížel, to platí i pro zaslaná lékařská vyjádření.

3. Z vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 6 P 240/2014 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. 3. 2015, č. j. 0 P 240/2014-106, byla schválena dohoda rodičů, podle které byl nezletilý J. U. svěřen na dobu do a po rozvodu do péče matky a otec se zavázal přispívat na výživu nezletilého částku 3 500 Kč měsíčně. Citovaným rozsudkem byl dále upraven styk otce s nezletilým tak, že otec je oprávněn se stýkat s nezletilým každý lichý týden od soboty od 09:00 hodin do neděle do 17:00 hodin. Dále byl upraven styk o hlavních školních prázdninách a vánočních svátcích, v nichž se běžný styk neuskutečňuje. Dne 19. 2. 2016 a 22. 2. 2016 podal otec návrh na výkon výše uvedeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, jímž se domáhal uložení pokuty stěžovatelce. Svůj návrh otec odůvodnil tím, že stěžovatelka rozhodnutí soudu nerespektuje, syna mu nepředává, a to ani přes výzvu soudu. Okresní soud Plzeň-sever napadeným usnesením uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na účet soudu do tří dnů od právní moci tohoto usnesení pořádkovou pokutu ve výši 1 000 Kč (výrok I.) a pro řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jmenoval nezletilému J. U. opatrovníkem město Plzeň, orgán sociálně-právní ochrany dětí (výrok II.). Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že soudkyně Okresního soudu Plzeň-sever Mgr. Marta Šašková není vyloučena z projednávání a rozhodování věci, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 6 P 240/2014 (výrok II.).

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Okresního soudu Plzeň-sever ani Krajského soudu v Plzni nedošlo.

5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

6. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

7. V projednávané věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka ani přes výzvu soudu rozhodnutí o úpravě styku nerespektuje, když po doručení výzvy syna otci opakovaně ke styku nepředala. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud, který uzavřel, že byly splněny zákonné podmínky pro uložení pořádkové pokuty, neboť stěžovatelka opakovaně porušila povinnost, uloženou jí pravomocným a vykonatelným rozhodnutím a svůj postoj nezměnila ani poté, kdy byla soudem prvního stupně opakovaně vyzvána k plnění povinnosti nezletilého na styk s otcem psychicky připravit a zajistit jeho předání otci.

8. Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami stěžovatelky náležitě vypořádaly, zejména odvolací soud podrobně popsal, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že stěžovatelka úmyslně maří pravomocné a vykonatelné soudní rozhodnutí.

9. Ústavní soud si je vědom své judikatury, na kterou ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, v níž mimo jiné konstatoval, že uložení pokuty podle ustanovení § 502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních nemůže být prostředkem k vynucení povinnosti stěžovatelky, jejíž splnění není zcela v její moci (v důsledku negativního postoje samotných nezletilých dětí), resp., jejíž nesplnění sama vědomě nezapříčinila (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. 4. 2016). Také v nálezu sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015 Ústavní soud zdůraznil, že pokud nelze dítě i přes adekvátní výchovné působení přesvědčit, že má jít k otci, jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel, tj. zajistit splnění povinnosti.

10. V nyní projednávané věci je však třeba vzít v úvahu specifika věci, kdy, jak konstatoval i odvolací soud, stěžovatelka od počátku řízení o úpravě styku otce s nezletilým neměla zájem na tom, aby se otec se synem stýkal poté, kdy došlo k ukončení soužití účastníků. Tato skutečnost je zřejmá i z obsahu spisu, ze kterého vyplývá, že již od ukončení společné domácnosti rodičů stěžovatelka syna otci nepředávala, a tato situace musela být řešena předběžným opatřením. I po schválení dohody rodičů rozsudkem, který nabyl právní moci dne 20. 4. 2015, stěžovatelka soudní rozhodnutí nerespektovala a návrhem doručeným soudu dne 3. 11. 2015 se domáhala zúžení styku otce se synem, ani poté však otci syna až na pár hodin nepředala. Z obsahu vyžádaného spisu také vyplývá, že stěžovatelka nevyslyšela návrhy opatrovníka, aby se synem navštívila odborníka z oblasti psychologie či psychiatrie, přestože sama opakovaně uvedla, že když se blíží setkání otce s nezletilým, ten je "silně rozrušený". Otec navrhoval spolupráci rodičů s neziskovou organizací SOS Archa, což stěžovatelka odmítla. Stěžovatelka tak na jednu stranu v ústavní stížnosti tvrdí, že "učinila vše, co bylo možné, aby došlo k předání nezletilého otci, tak jak ukládá rozhodnutí", v průběhu řízení však ani přes návrhy opatrovníka a výzvy soudu dosud neučinila žádné kroky k tomu, aby vedla nezletilého ke kladnému vztahu k otci. Stěžovatelka naopak od počátku řízení vykresluje otce jako někoho, kdo se o nezletilého nikdy nestaral, nemá s ním žádný společný zájem, nic pro něj neudělal (viz např. odvolání matky proti předběžnému opatření na č. l. 37 spisu). Z vyjádření nezletilého učiněného v průběhu sociálního šetření je zřejmé, že nezletilý, který se od rozpadu společné domácnosti rodičů stýká pouze se stěžovatelkou a její rodinou, přejímá tyto negativní postoje vůči otci. Přitom kolizní opatrovník ve svém vyjádření k odvolání uvádí, že v případě kontaktu otce s nezletilým v jeho prostorách nezaznamenal negativní postoj nezletilého k otci. Nelze tedy přehlédnout fakt, že stěžovatelka dlouhodobě neprojevuje snahu vést nezletilého ke kladnému vztahu k otci, když například odmítla otci sdělit telefonické číslo nezletilého, jak si Ústavní soud ověřil z protokolu o výslechu před Okresním soudem Plzeň-sever ze dne 2. 3. 2016, č. j. 6 P 240/2014-253, a odmítá i spolupráci se soudem doporučenými odborníky.

11. V dané věci je třeba taktéž poukázat na věk nezletilého, kterému je v době podání ústavní stížnosti 10 roků, a je tedy stále ve věku, kdy je možné na něho výchovně působit, a citlivým způsobem formovat jeho postoje k rodiči, kterému nebyl svěřen do péče. Jinými slovy, u desetiletého dítěte lze předpokládat a vyžadovat jinou míru respektu ohledně jeho přání či ochoty stýkat se či nikoli s rodičem, s nímž má soudem stanovený styk. V této souvislosti je třeba uvést, že zejména u dětí mladšího věku nelze automaticky dovozovat, že trvání na realizaci soudem stanoveného styku i proti vůli dítěte je v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale judikuje, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015, "z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "zásadním vodítkem" (předním hlediskem), totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor OSN pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy".

12. Ústavní soud spatřuje ve shora popsaných okolnostech spočívajících jednak v jednání stěžovatelky, která dlouhodobě neprojevuje žádnou snahu vést nezletilého ke kladnému vztahu k otci, a jednak v nízkém věku nezletilého, skutečnosti, které nyní projednávaný případ odlišují od případů řešených ve výše citovaných rozhodnutích Ústavního soudu. Na základě výše uvedeného má Ústavní soud napadená rozhodnutí za ústavně souladná. Ostatně obdobně postupoval Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 890/16 ze dne 3. 5. 2016.

13. V dané věci ke shora uvedenému přistupuje skutečnost, že předmětem sporu je částka ve výši 1000 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci přichází dle judikatury Ústavního soudu do úvahy jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2160/16 ze dne 19. 7. 2016, usnesení sp. zn. II. ÚS 196/16 ze dne 24. 2. 2016 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 3334/15 ze dne 2. 2. 2016, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takové pochybení v dané věci, jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal.

14. Proti výroku II. napadeného usnesení soudu prvního stupně, kterým pro řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí soud jmenoval nezletilému J. U. opatrovníkem město Plzeň, orgán sociálně-právní ochrany dětí, a výroku II. napadeného usnesení odvolacího soudu, kterým soud rozhodl, že soudkyně Okresního soudu Plzeň-sever, Mgr. Marta Šašková, není vyloučena z projednávání a rozhodování věci, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 6 P 240/2014, stěžovatelka ničeho nenamítala, a Ústavní soud je tak nečinil předmětem svého rozhodnutí.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru