Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1520/14 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
Skutková podstata trestného činu
Zavinění
Skutek
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1520.14.1
Datum podání28.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 228

40/2009 Sb., § 206, § 12


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1520/14 ze dne 31. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky D. R., zastoupené JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem Lešetín IV/708, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 113/2014-11 ze dne 11. února 2014 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 6 To 257/2013-445 ze dne 29. října 2013, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 4. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 31 T 185/2012 se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně č. j. 31 T 185/2012 ze dne 8. 3. 2013 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsouzena podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále bylo stěžovatelce podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " tr. ř.") bylo též rozhodnuto o náhradě škody.

3. Dle zjištění soudu spočíval skutek v podstatě v tom, že si stěžovatelka od června 2003 do prosince 2010, jako ředitelka Školní jídelny Z., odpovědná za finanční hospodaření této příspěvkové organizace, neoprávněně sama schválila a bez vědomí a souhlasu Rady města Zlína nechala dvakrát až třikrát ročně vyplatit odměny v celkové výši 254 000 Kč a způsobila tak škodu 342 120 Kč zahrnující neoprávněné odměny a zákonné odvody z neoprávněných odměn.

4. Odvolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Krajského soudu

v Brně - pobočky ve Zlíně podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

5. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání s odkazem na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že její jednání nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu, pro který byla stíhána a posléze i odsouzena, a to pro absenci subjektivní stránky, tj. úmyslného zavinění. Tvrdí, že ve vztahu k odměňování ředitelů, podílejících se na povolené doplňkové činnosti ve školství a příspěvkových organizacích, šlo o neznámou problematiku, neboť ve Zlíně takovou činnost zahájila a realizovala pouze ona a ředitelka druhé školní jídelny Miroslava Novotná. Svědkyní Ing. Bc. J. Muharovou jim mělo být sděleno, že si při osobním výkonu doplňkové činnosti mohou vyplácet peněžní prostředky, na podporu čehož dle jejího názoru vyzněl i článek Ing. S. Kuncové, publikovaný v odborném časopise. Stěžovatelka poukazuje též na to, že v naprosto stejné věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 223/2012 proti Miroslavě Novotné pro stejný přečin byla jmenovaná obviněná podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěna z důvodu absence úmyslu takový čin spáchat. V jejím případě však soudy všech stupňů konstatovaly, že úmysl, neoprávněně si vyplácet odměny, byl jednoznačně prokázán její znalostí předpisů, upravujících režim odměn, které jí byly zřizovatelem poskytovány.

7. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení, Nejvyšší soud a Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně.

8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření vyslovil názor, že námitky stěžovatelky jsou pouhou polemikou s napadenými rozhodnutími v otázce naplnění subjektivní stránky přečinu, jímž byla uznána vinnou. Poukázal na princip, podle kterého v sektoru hospodařícím s veřejnými prostředky nikdo nemůže určovat svou vlastní odměnu, jenž je natolik zřejmý, že byl snadno seznatelný i ze subjektivního hlediska stěžovatelky, zvláště když byl vtělen i do interního předpisu Statutárního města Zlína s označením "Pravidla pro stanovení platu ředitelů mateřských škol, základních škol a školských zařízení zřizovaných Statutárním městem Zlín". Oprávnění stěžovatelky k tomu, aby si sama stanovila a nechala vyplatit odměny, rozhodně nemohlo být opřeno o namítaný článek v odborném časopise, podle něhož odměna ředitele za osobní výkon v doplňkové činnosti je přípustná a je nákladovou položkou této činnosti, neboť o odměně za takový výkon mohla rozhodnout jedině Rada města Zlína na návrh vedoucího odboru školství, a nepřicházelo v úvahu, aby si odměnu určila a nechala vyplatit sama stěžovatelka. V dané věci ani nešlo o nárok stěžovatelky, protože přiznání odměny, o které rozhodnout příslušelo Radě města Zlína, bylo fakultativní. Nejvyšší soud dále uvedl, že na meritorní správnost výroku a jeho odůvodnění v písemném vyhotovení rozsudku nemá vliv okolnost, že při ústním zdůvodnění rozsudku byl kladen důraz na generálně preventivní účinek soudního rozhodnutí na úkor věcného vysvětlení konkrétních důvodů odsuzujícího výroku. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, popř. zamítnuta.

9. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ve vyjádření plně odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí.

10. Vedlejší účastníci řízení, Nejvyšší státní zastupitelství a Krajské státní zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně, se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

11. Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví (čl. 90 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava", čl. 40 odst. 1 Listiny), jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].

13. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci v souvislosti s přezkoumáním námitek, jimiž stěžovatelka zpochybňuje právní závěry soudů, vycházející z konkrétních skutkových zjištění, a od Ústavního soudu tak očekává, že tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

14. Z hlediska zjišťování skutkového stavu, který se stal podkladem pro právní posouzení věci, nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatelky. Soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatelky. Pokud po řádném vyhodnocení na rozdíl od stěžovatelky nepochyboval o tom, že její jednání naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1a 3 tr. zákoníku, Ústavní soud neshledal důvod, aby jeho řádně odůvodněné závěry přehodnocoval. Stejně tak se necítí oprávněn nahrazovat úvahy a závěry odvolacího soudu, který neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo vadami či nedostatky, které by měly vliv na správnost rozsudku.

15. Stěžovatelka namítá absenci subjektivní stránky přečinu, jímž byla uznána vinnou. Činí tak ve shodě s obhajobou, kterou uplatnila v průběhu trestního řízení, a s níž se soudy obou stupňů řádně vypořádaly, přičemž uzavřely, že námitky, jimiž se stěžovatelka snažila prezentovat nedostatek úmyslného zavinění, nemohou obstát. Jejich závěr, že stěžovatelka jednala s plným vědomím neoprávněnosti svého postupu, na čemž nemůže nic změnit ani její tvrzení, že zvolený postup byl akceptován tehdejší vedoucí ekonomického úseku zřizovatele školy, je z ústavního hlediska přijatelný. Oba soudy své úvahy a závěry o úmyslném zavinění stěžovatelky logicky a přesvědčivým způsobem v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily, a to nejen s odkazem na obsah interního předpisu (směrnici ředitelky školní jídelny - doplňková činnost), který stěžovatelka v souvislosti se zavedením doplňkové činnosti školní jídelny sama vydala, ale i poukazem na obecně závazné právní předpisy a interní předpisy zřizovatele školní jídelny, z nichž stěžovatelce muselo být zřejmé, že návrh na její odměnu podává s náležitým zdůvodněním vedoucí odboru školství, zdravotnictví, mládeže a tělovýchovy Radě města Zlína, který s konečnou platností rozhodne o poskytnutí a výši odměny. Stěžovatelka si tak odměny vyplácela svévolně s plným vědomím toho, že porušuje právní předpisy i interní předpisy zřizovatele, které znala.

16. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr, že by v nich uvedené právní úvahy byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Výhrady stěžovatelky proto nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s postupem a závěry soudů obou stupňů.

17. Stejné námitky stěžovatelka uplatnila i v mimořádném opravném prostředku, a Nejvyšší soud se jimi také podrobně zabýval. Pokud obdobně jako soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že stěžovatelka při stanovování svých odměn za doplňkovou činnost postupovala s vědomím neoprávněnosti svého jednání, což vyvodil i z listinných důkazů svědčících o tom, že Radou města Zlína byly stěžovatelce přiznávány odměny nejen za plnění povinností při řízení školní jídelny v rámci jejího základního poslání, ale i za plnění ostatních povinností nad tento rámec, tj. i za plnění povinností spojených s doplňkovou činností, je i tento jeho řádně odůvodněný závěr z ústavního hlediska akceptovatelný. Stejně tak je přijatelný i závěr, k němuž Nejvyšší soud dospěl v souvislosti s poukazem stěžovatelky na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, že její jednání zřetelně překročilo rámec pouhé nedisciplinovanosti statutárního orgánu příspěvkové organizace a nabylo kriminální povahy.

18. Nejvyšší soud (ve složení jiného senátu) se ostatně stejnou problematikou zabýval i v souvislosti s přezkoumáním trestní kauzy Miroslavy Novotné, na niž stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje s tím, že jmenovaná obviněná byla pro obdobný skutek zproštěna obžaloby z důvodu nedostatku subjektivní stránky žalovaného přečinu. Proti zprošťujícímu rozsudku, resp. proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu totiž podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné dovolání, které Nejvyšší soud shledal důvodným, usnesením č. j. 6 Tdo 1277/2014-37 ze dne 9. 12. 2014 napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející zprošťující rozsudek zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Z odůvodnění kasačního rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší soud se v souvislosti s přezkoumáním námitek státního zástupce seznámil i s trestní věcí stěžovatelky, a byť zjistil určitou rozdílnost obou kauz, která se odrazila ve zcela protichůdném způsobu rozhodnutí v otázce viny, v jím řešené věci obviněné Miroslavy Novotné shledal, že konečný závěr v otázce subjektivní stránky nelze učinit bez náležitého vypořádání se s rozhodnými skutečnostmi a důkazy (které velmi podrobně rozebral), což soudy nižších stupňů doposud neučinily. V projednávané věci se však soudy obou stupňů, jak je uvedeno v předchozích odstavcích, se všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zavinění stěžovatelky řádně vypořádaly.

19. Stěžovatelčina argumentace tedy Ústavní soud nevede k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Postup soudů je proto nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

20. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru