Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 152/03Usnesení ÚS ze dne 05.10.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.152.03
Datum podání14.03.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 152/03 ze dne 5. 10. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud v rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. S., právně zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 9 To 382/2002, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 2 T 80/2002, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství, pokusu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků nepodmíněně. Uvedených trestných činů se měl dopustit dle výrokové části rozsudku zkráceně tím, že v přestrojení do uniforem příslušníků Policie ČR pod záminkou silniční kontroly společně se spolupachateli zastavili vozidla a řidiče těchto vozidel spoutali a odcizili jim peníze, v jednom případě tabákové výrobky firmy P. M. Č., a. s. Při jednom z pokusů o přepadení vozidla byli zadrženi hlídkou policie ČR. Odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně bylo krajským soudem v Praze jako nedůvodné zamítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v trestním řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak uvedl stěžovatel, dle odůvodnění odsuzujícího rozsudku byla jeho vina prokázána výpovědí spoluobžalovaného R. C., poškozených a obsahem protokolů. Nalézací soud však opomněl uvést, který z provedených důkazů svědčí o jeho vině. Odůvodnění rozsudku je dle jeho názoru v tomto směru neurčité a vágní. Na tento nedostatek upozornil stěžovatel v odvolání, když tvrdil, že "jedinými dvěma důkazy svědčícími o jeho vině je výpověď spoluobžalovaného C. a odborné vyjádření dle § 105 odst. 1 trestního řádu o vzájemné pachové shodě mezi stopou zajištěnou na místě trestného činu a pachovou konzervou, která mu byla odebrána". V případech trestných činů uvedených ve výroku pod bodem I. a) a c) žádná stěžovatelova pachová stopa na místě trestného činu zjištěna nebyla. U obžalovaného D. byla zjištěna pachová stopa ve všech případech, u obžalovaného C. nebyla zjištěna ani v jednom případě, ačkoli tento obžalovaný se k trestné činnosti doznal a na místě činu byl. Již z těchto rozporů lze dle stěžovatele pochybovat o objektivnosti zajištěných stop a odborných vyjádření.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že výpověď spoluobžalovaného C. v části o spolupachatelství stěžovatele byla vyvrácena před odvolacím soudem písemným přiznáním druhého spoluobžalovaného D.. Ten konkrétně popsal způsob provedení jednotlivých trestných činů včetně uvedení osob, které se na této trestné činnosti podílely. Kromě spoluobžalovaného C. se v případě trestného činu pod bodem I. a) výroku rozsudku účastnil i otec spoluobžalovaného C. Za situace "tvrzení proti tvrzení" obou těchto spoluobžalovaných, které se týkalo spolupachatelství stěžovatele, opřel tedy odvolací soud své tvrzení o jeho vině výhradně o odborné vyjádření ohledně pachových stop. Tímto soud nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu, vyjádřený v jeho nálezu, sp. zn. II. ÚS 418/99, podle něhož je pachová stopa důkazem podpůrným. V daném případě však řetězec přímých a nepřímých důkazů o vině stěžovatele neexistuje. Stěžovatel byl tedy odsouzen pouze na základě nepřímého důkazu o pachové zkoušce.

Stěžovatel dále namítá, že záznamy z odposlechu telefonních stanic jej vyviňují z trestné činnosti, neboť z nich vyplývá, že spoluobžalovaný C. přepadení provedl s osobami ruské a romské národnosti. Soud však návrh na provedení tohoto důkazu zamítl stejně jako návrh na výslech svědků, s nimiž C. konzultoval přepadení vozidel.

K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a příslušný vyšetřovací a soudní spis. Krajský soud v Praze ve vyjádření ze dne 2. 5. 2003 uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Námitky, které v ní stěžovatel uvedl, se v podstatě shodují s důvody odvolání, o němž krajský soud rozhodoval. V napadeném usnesení se s těmito námitkami vypořádal a zaujal stanovisko k hodnocení důkazů, jak bylo provedeno soudem prvého stupně. Na toto stanovisko plně odkazuje. Okresní soud v Rakovníku ve sdělení ze dne 24. 4. 2003 uvedl, že odsouzený podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. K obsahu ústavní stížnosti se nikterak nevyjádřil. Krajské státní zastupitelství v Praze se sdělením ze dne 22. 4. 2003 vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. O dovolání stěžovatele rozhodl Nevyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 6 Tdo 666/2003, jímž dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, a že mu proto v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné. Na straně druhé je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá relevantnost odborného vyjádření z oboru identifikace osob pomocí pachové stopy nalezené na místě činu. Argumentuje tím, že se jedná pouze o podpůrný důkaz, na jehož základě však byl uznán vinným, když žádné jiné provedené důkazy netvořily uzavřený řetězec, prokazující jeho vinu. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 418/99 a je přesvědčen, že obecné soudy právní názor v něm uvedený náležitě nerespektovaly.

K tomu Ústavní soud uvádí, že ve shora cit. nálezu řešil případ skutkově odlišný od případu stěžovatele. Ústavní soud v něm nezpochybnil obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou (přestože tento důkaz v teorii i v praxi trestního řízení nebývá přijímán jednoznačně a bezvýhradně), ale zdůraznil, že na základě tohoto nepřímého a svou povahou podpůrného důkazu je možno pouze dospět k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na určitém místě nacházela, avšak nelze z něj jednoznačně a bez veškeré pochybností dovodit, že právě ona se dopustila trestného činu. V daném konkrétním případě orgány činné v trestním řízení rozhodly o vině obviněného ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 trestního zákona pouze na základě tohoto jediného nepřímého důkazu, aniž by jej prověřily provedením jiných důkazů, které přicházely do úvahy, např. daktyloskopickou expertízou, ověřením alibi obviněného v inkriminované době či zjištěním způsobu vniknutí do automobilu.

V případě stěžovatele však existovaly další důkazy, které prokazovaly jeho účast na loupežných přepadeních. Především se jednalo o výpověď spoluobžalovaného C., který již v přípravném řízení a později i v řízení před soudem trestnou činnost doznal a usvědčoval i druhé dva obžalované, D. a S. Ve výpovědích obžalovaného C. soud neshledal žádné rozpory a jeho výpovědi se shodovaly s výpověďmi poškozených. Soud uvěřil jeho výpovědi, v níž podrobně vylíčil jednotlivé fáze přepadů, konkrétní chování spoluobžalovaných, stejně jako chování poškozených. Na své výpovědi obžalovaný C. setrval i při konfrontaci s obžalovaným S. Soud neuvěřil tvrzení těchto spoluobžalovaných, že se C. s poškozenými domluvil na křivém obvinění S. a D. Jednalo se totiž ve dvou případech o občany SRN, kteří k němu nemají žádný vztah stejně jako další poškozený P. Jeden z poškozených jednoznačně při hlavním líčení označil za pachatele přepadení obžalovaného D., který však až do odvolacího řízení rovněž svou účast na přepadeních odmítal. Naopak soud ověřoval důvěryhodnost osoby obžalovaného C., jehož výpovědi uvěřil. Pravdivost jeho výpovědi byla potvrzena také tím, že obžalovaný D. svou vinu v přípravném řízení i při hlavním líčení popíral, nakonec však v odvolacím řízení svou vinu doznal. Odvolacímu soudu obžalovaný D. totiž předložil písemnost, v níž uvedl, že k trestné činnosti se doznává a že se jí dopustil ve dvou případech společně s R. C., v jednom případě ještě s jeho otcem. Obžalovaný S. se dle jeho vyjádření na trestné činnosti nepodílel. Tomuto tvrzení však odvolací soud neuvěřil a v odůvodnění rozhodnutí také odůvodnil proč. Jeho úvahy v tomto směru považuje Ústavní soud za logické a v souladu se skutkovými zjištěními.

Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními trestního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích judikoval, že ze zásady, dle níž nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je možno vybočit pouze tehdy, jestliže jsou učiněná skutková zjištěné obecného soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Obecné soudy v případě stěžovatele zjistily skutkový stav věci, který je popsán v napadeném rozsudku, bez důvodných pochybností a v rozsahu, který byl potřebný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Vina stěžovatele byla bezpečně prokázána řadou nepřímých důkazů, které tvořily ucelený řetězec. K důkazním návrhům stěžovatele, které obecné soudy pro nadbytečnost neprovedly, je třeba připomenout, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstantně vyjadřuje názor, že ze zásad spravedlivého procesu nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy navržené účastníkem (např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3., nález č. 10). Z práva na projednání věci veřejně a v přítomnosti účastníka a z práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům tak nevyplývá bezpodmínečné právo na provedení navrhovaného důkazu. Aby se jednalo o tzv. opomenuté důkazy, které představují porušení zásad spravedlivého procesu, musí dle judikatury Ústavního soudu jít o důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval. V projednávané věci se však o takový případ nejedná.

Závěrem je třeba doplnit, že na základě návrhu stěžovatele proběhlo v téže věci řízení o povolení obnovy řízení. Návrh stěžovatele byl usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. 3. 2004, sp. z. 6 Nt 303/2003, zamítnut. Proti usnesení soudu I. stupně podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 11 To 175/2004, zamítnuta.

Protože Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, které stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru