Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 152/01Usnesení ÚS ze dne 09.10.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPojištění
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.152.01
Datum podání12.03.2001
Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 792 odst.2, § 803 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 152/01 ze dne 9. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky společnosti A., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. J. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2000, čj. 9 Cmo 780/2000-43, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Č., a.s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 5 Listiny.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 26 Cm 130/2000, z něhož zjistil následující:

Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2000, čj. 26 Cm 130/2000-17, byla stěžovatelce (v původním řízení žalované) uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) částku 38.245,- Kč s 15 % úrokem z prodlení jdoucím od 11. 3. 1999 do zaplacení a náklady řízení, jako nezaplacené jednorázové pojistné za pojistný rok 1999/2000 z titulu uzavřené pojistné smlouvy.

Stěžovatelka napadla uvedené rozhodnutí odvoláním, v němž zpochybňuje platné uzavření pojistné smlouvy i výši žalované částky. Proti návrhu dále uplatnila započtení pohledávky do výše pojistného plnění za škodu jí vzniklou pojistnou událostí ze dne 18. 5. 1999. Vedlejší účastník návrhu na započtení vyhověl a v částce 7.714,- Kč, odpovídající pojistnému plnění za nahlášenou pojistnou událost, s příslušnou částí úroků z prodlení, svůj návrh vzal částečně zpět.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 13. 12. 2000, čj. 9 Cmo 780/2000-43, částečné zpětvzetí návrhu vedlejšího účastníka (žalobce) připustil, rozsudek soudu prvního stupně týkající se této části návrhu zrušil, přičemž řízení v uvedeném rozsahu potvrdil. V části nedotčené zpětvzetím návrhu rozsudek soudu prvního stupně jako věcné správný potvrdil.

Stěžovatelka napadla uvedené rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 95 Ústavy ČR) a také čl. 11 odst. 5 Listiny. Domnívá se, že předmětná pojistná smlouva nebyla platně uzavřena, poněvadž byla podepsána pouze odpovědnou zástupkyní a vedoucí prodejny stěžovatelky, paní Č., a nikoli jejím statutárním zástupcem. Namítá, že aplikace ustanovení § 792 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), z něhož soud dovodil, že zaplacením pojistného došlo k akceptaci předmětné pojistné smlouvy, zde není na místě. Zdůraznila, že zaplacením pojistného dne 28. 3. 1995 majitel společnosti, případně jeho manželka, která má rovněž podpisové právo k účtu, nezamýšleli akceptovat návrh pojistné smlouvy. Mylně se totiž domnívali, že pouze plní z již uzavřené pojistné smlouvy. Takový právní úkon proto podle ní nesplňuje podmínky uvedené v ustanovení § 792 odst. 2 občanského zákoníku, neboť ne každé zaplacení pojistného znamená přijetí návrhu pojistné smlouvy.

Stěžovatelka dále namítla, že i v případě, kdyby pojistná smlouva existovala, nepřísluší vedlejšímu účastníkovi beztak nárok na pojistné za celé pojistné období 1999/2000. Přípisem ze dne 26. 6. 1999 stěžovatelka oznámila vedlejšímu účastníkovi pojistnou událost a zároveň pojistnou smlouvu vypověděla. V souladu s pojistnými podmínkami tak k 31. 7. 1999 pojištění skončilo. Stěžovatelka se proto domnívá, že vedlejší účastník má nárok pouze na poměrné pojistné za období od 10. 3. 1999 (den každoroční splatnosti pojistného) do 31. 7. 1999.

Podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Vrchní soud v Praze, i vedlejšího účastníka řízení, Č., a.s., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Vrchní soud v Praze považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Domnívá se, že v řízení před soudy obou stupňů k namítanému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.

Č., a.s., ačkoli byla jako vedlejší účastník přípisem doručeným dne 10. 1. 2002 Ústavním soudem vyzvána, se k projednávané ústavní stížnosti nevyjádřila.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu znovu hodnotit jimi již hodnocené důkazy. Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda tím nebyly porušeny stěžovatelovy ústavně zaručené základní práva a svobody. K porušení těchto práv a k následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Taková zjištění Ústavní soud v projednávaném případě ovšem neučinil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry napadeného rozsudku, a to zejména v otázce aplikace a následné interpretace ustanovení § 792 odst. 2 občanského zákoníku, z něhož soud dovodil, že předmětná pojistná smlouva byla platně uzavřena. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Odvolací soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že námitky stěžovatelky směřující ke zpochybnění platnosti předmětné pojistné smlouvy nejsou opodstatněné. Podle ustanovení § 792 odst. 2 občanského zákoníku lze návrh pojistitele přijmout též zaplacením pojistného ve výši uvedené v návrhu. Pojistná smlouva je v takovém případě uzavřena, jakmile bylo pojistné zaplaceno. Částku pojistného stanovenou dle písemnosti ze dne 9. 3. 1995 stěžovatelka dne 28. 3. 1995 skutečně zaplatila. Tímto úkonem tak podle obecného soudu došlo k uzavření předmětné pojistné smlouvy postupem podle zmíněného ustanovení. S ohledem na další okolnosti případu, zejména na fakt opakované úhrady pojistného za další pojistné roky, na oznámení pojistné události stěžovatelkou, jímž uplatnila nárok na plnění z předmětné pojistné smlouvy, a na výpověď předmětné pojistné smlouvy, se její námitka, že úhradou pojistného nezamýšlela vyvolat účinky akceptace smlouvy, jevila odvolacímu soudu jako účelová. Soud dospěl k závěru, že pojistný vztah nepochybně vznikl zaplacením pojistného. Posouzení námitky stěžovatelky stran nedostatku oprávnění osoby, jejíž podpis je uveden na písemnosti ze dne 9. 3. 1995, nemůže tuto skutečnost ovlivnit, a soud se jí proto nezabýval.

Závěry, ke kterým odvolací soud v dané otázce dospěl, považuje Ústavní soud za zcela ústavně konformní.

Práva a povinnosti obou stran pojistného vztahu, tedy stěžovatelky a vedlejšího účastníka, vyplývají z pojistné smlouvy. Jedná se o závazkový vztah, pro který obecně platí zásada vigilantibus iura scripta sunt, neboli každý nechť si střeží svá práva daná právním řádem. Každá ze smluvních stran tedy měla dbát o to, aby obsah smluvního ujednání byl pro ni jasně vymezen a aby případné nesrovnalosti byly předem odstraněny. Námitky stěžovatelky, že smlouva má řadu pro ni nejasných ustanovení (například sjednané roční splátky), která jsou nyní vykládána k její tíži, jsou s ohledem na uvedenou zásadu nedůvodné. Rovněž tak tvrzení, že zaplacením pojistného nezamýšlela pojistnou smlouvu uzavřít, není právně relevantní. Zaplacení pojistného ex lege představuje jeden z možných způsobů akceptace pojistné smlouvy. Úmysl být pojištěn, resp. tímto právním úkonem uzavřít pojistnou smlouvu, zde proto není nutné posuzovat.

Stěžovatelka dále namítla, že s ohledem na přípis ze dne 26. 6. 1999, kterým mimo jiné vypověděla pojistnou smlouvu, s účinností k 31. 7. 1999 pojištění skončilo. Částku žalovanou vedlejším účastníkem jako jednorázové roční pojistné je podle jejího názoru proto nutné snížit, neboť vedlejší účastník má nárok pouze na jeho poměrnou část.

Podle ustanovení § 796 občanského zákoníku existují dva základní typy pojištění. Jednak pojištění běžné, kdy pojistitel je povinen platit pojistné za dohodnutá pojistná období, jednak pojištění jednorázové, kdy pojistitel platí pojistné najednou za celou dobu, na kterou bylo pojištění sjednáno. Podle typu pojištění se různí právní důsledky v případě, kdy pojištění zanikne před uplynutím pojistného roku. Ze spisového materiálu i z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že v posuzovaném případě bylo uzavřeno tzv. jednorázové pojištění. Podle pojistných podmínek, které jsou nedílnou součástí pojistné smlouvy, bylo jednorázové pojištění sjednáno na dobu 12 měsíců (1 pojistný rok) s tím, že pokud nebude pojištění vypovězeno nejpozději tří měsíce před koncem pojistného roku, prodlouží se vždy na další pojistný rok. Tímto způsobem došlo k prodloužení pojištění postupně na roky 1996/1997, 1997/1998 a 1999/2000. Výše uvedenou námitkou stěžovatelky se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zabýval a dospěl k závěru, že danou situaci pokrývá ustanovení § 803 odst. 3 občanského zákoníku, věta za středníkem, podle kterého jednorázové pojistné náleží pojistiteli celé a skutečnost, že došlo k zániku pojištění před uplynutím sjednané doby pojištění, nelze v tomto případě zohlednit. Proto skutečnost, že stěžovatelka pojištění v průběhu pojistného roku, ve kterém sama uplatnila nárok na pojistné plnění z titulu vzniklé pojistné události, vypověděla, nemá vliv na její povinnost uhradit jednorázové pojistné za celý pojistný rok 1999/2000 (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 442/2000).

K návrhu stěžovatelky, že z jednání vedlejšího účastníka v průběhu řízení před obecnými soudy, které lze podle ní označit jako podvod, by měly být vyvozeny právní důsledky, Ústavní soud uvádí, že k jeho posouzení není příslušný. Pravomoc Ústavního soudu stanovuje čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR. V případě ústavní stížnosti jsou kompetence Ústavního soudu vymezeny v ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění posoudit, zda jednání osoby lze kvalifikovat jako podvod, a po tomto zjištění podnikat další opatření.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Odvolací soud své rozhodnutí řádným, a ústavně konformním způsobem odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaká ustanovení právních předpisů použil pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Současně se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, jež nyní opakuje v ústavní stížnosti. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Za dané situace není Ústavní soud oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.

Namítané dotčení práv garantovaných čl. 11 odst. 5 Listiny se Ústavnímu soudu jeví jako nepřípadné. Toto ustanovení Listiny zaručuje, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. V posuzovaném případě stěžovatelčina povinnost platit jednorázové pojistné plynula z uzavřené pojistné smlouvy.

Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímusoudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru