Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1512/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní ústavní principy/demokratický právní st... více
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
byt/vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1512.15.1
Datum podání20.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

293/2013 Sb.

549/1991 Sb., § 6a odst.6

89/2012 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1512/15 ze dne 8. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RPG Byty, s. r. o., se sídlem Gregorova 3/2582, Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2015, č. j. 11 Co 50/2015-28, a proti výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2014, č. j. 24 C 69/2014-16, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 20. 5. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny v tom aspektu, že jí byl vyměřen soudní poplatek ve výši nemající oporu v zákoně. Podle stěžovatelky tím byla rovněž porušena zásada zakotvená v ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník" nebo "zákon č. 89/2012 Sb."), o předvídatelnosti soudních rozhodnutí a tedy i právní jistoty.

2. Stěžovatelka uvádí, že se žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost vyklidit byt ve vlastnictví stěžovatelky (tento byt není jednotku zapsanou samostatně do katastru nemovitostí) a povinnost uhradit stěžovatelce jako žalobci náklady řízení. S podáním žaloby stěžovatelka uhradila soudní poplatek ve výši 5.000 Kč (kolkem). Podáním ze dne 19. 5. 2014 požádala stěžovatelka o vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 3.000 Kč, když soudní poplatek měl podle jejího názoru v předmětné věci činit pouze 2.000 Kč, a to podle Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích" a "sazebník"). Stěžovatelka tedy zastává názor, že jí měl být poplatek vyměřen podle položky 4 odst. 1 písm. c) sazebníku (2.000 Kč) a nikoliv podle položky 4 odst. 1 písm. a) sazebníku (5.000 Kč).

3. Okresní soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem pro zmeškání žalobě na vyklizení bytu vyhověl (výrok I) a na nákladech řízení stěžovatelce přiznal částku 9.416 Kč (výrok III), přičemž žádosti stěžovatelky o vrácení části soudního poplatku nevyhověl (výrok II). Do výroku II a výroku III okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu tak, že rozsudek okresního soudu byl v odvoláním napadených výrocích potvrzen. Krajský soud své potvrzující rozhodnutí odůvodnil zejména odkazem na skutečnost, že občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu projevilo při jednání dne 11. 2. 2015 nesouhlas s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 71 Co 376/2014 a nedoporučilo toto rozhodnutí k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V rozhodnutí navrhovaném krajským soudem k publikaci přitom tento soud vyslovil (zcela v souladu s právním názorem obsaženým v ústavní stížnosti) závěr, že soudní poplatek se za zahájení občanského soudního řízení o vyklizení bytu po 1. 1. 2014 vybere podle položky 4 odst. 1 písm. c) sazebníku. Vzhledem k tomuto postoji Nejvyššího soudu však činí soudní poplatek podle krajského soudu i nadále v daných věcech 5.000 Kč.

4. Stěžovatelka s uvedeným závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, což velmi podrobně odůvodňuje. Odkazuje mimo jiné na judikaturu samotného Krajského soudu v Ostravě, která je v této otázce nejednotná. O správnosti stěžovatelkou prezentovaného výkladu svědčí podle jejího názoru již změna, kdy podle ustanovení § 6a odst. 6 zákona o soudních poplatcích účinného od 1. 1. 2014 se za nemovitou věc pokládají všechny nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí na jednom listu vlastnictví. Až do dne 31. 12. 2013 přitom citované ustanovení obsahovalo větu, v níž bylo výslovně uvedeno, že pro účely zákona o soudních poplatcích se za nemovitost pokládá byt a nebytový prostor, přičemž však tato věta byla z citovaného ustanovení s účinností od 1. 1. 2014 vypuštěna. Na uvedené novele je podle stěžovatelky též znát snaha odstranit přílišnou tvrdost zákona týkající se poplatkové povinnosti u sporů, jejichž předmětem jsou nájemní byty nezapsané samostatně do katastru nemovitostí, a to s ohledem na negativní sociální dopady takto vysoké poplatkové povinnosti na žalované. Žalovaná strana, která je v naprosté většině všech řízení o vyklizení bytu zavázána k povinnosti zaplatit žalující straně náklady řízení, jejichž součástí je též soudní poplatek ve výši 5.000 Kč, je zatížena tak neúměrně, že povinnost k úhradě nákladů soudního řízení je pro ni pravidelně likvidační. Osoby, které jsou v převážné míře žalovány o vyklizení bytu, jsou totiž osoby, které se již před zatížením povinností uhradit náklady řízení ocitly na "sociálním dně". Proto je podle stěžovatelky logické, aby se v takovýchto věcech vyměřoval soudní poplatek nižší, tedy ve výši 2.000 Kč.

5. Samotná stěžovatelka (odhlédnuto od výše zmíněného popření zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí, a tím popření ústavního práva stěžovatelky na spravedlivý proces) se dostává do pozice, kdy veškerá řízení o vyklizení bytu dotčená novým postupem odvolacího soudu budou protahována díky tomu, že se bude opakovaně řešit otázka již jednou vyřešená, a to je výše soudního poplatku. Stěžovatelce tak bude vznikat stejně jako v roce 2014 škoda spočívající v tom, že protahováním délky soudního řízení o vyklizení bytu v důsledku řešení sporu o výši soudního poplatku budou bezesmluvní uživatelé bytu stěžovatelky v těchto bytech i nadále bydlet. Nelze rovněž přehlédnout, že například v roce 2014 podala stěžovatelka 772 žalob na vyklizení bytu, což znamená, že byla v rozporu se zákonem nucena na soudních poplatcích zaplatit částku vyšší o 2.316.000 Kč.

6. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka žádá o přednostní projednání věci, neboť časové prodlení by mělo negativní dopady na její hospodaření znamenající pro stěžovatelku vznik dalších vysokých škod.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Předně je třeba uvést, že se Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zabýval otázkou placení soudních poplatků a v souvislosti s touto problematikou opakovaně vyslovil názor, že rozhodnutí v otázce soudních poplatků (včetně například posouzení podmínek osvobození od soudních poplatků) spadá do pravomoci obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým soudy dospěly při zvažování důvodnosti uplatněného nároku či samotné výše soudního poplatku (srov. např. usnesení ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2918/14).

9. Ve své nálezové judikatuře (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 13/98 ze dne 11. 5. 1999, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 107) pak sice v této souvislosti rovněž ze zásady rovnosti účastníků zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny dovodil, že i právnické osoby mají právo žádat v rámci řízení o ústavních stížnostech přezkum rozhodnutí obecných soudů vztahujících se k poplatkové povinnosti jim uložené o osvobození od soudních poplatků; nicméně na rozhodnutí o soudních poplatcích v případě právnických osob zpravidla nelze z povahy věci nahlížet stejnými hledisky jako u osoby fyzické, pro niž poplatková povinnost znamená z povahy věci větší zátěž. Tyto závěry - nahlíženo intenzitou (ne)opodstatněnosti ústavní stížnosti - najdou přiměřeně odraz i v právě projednávané věci.

10. V nyní projednávaném případě je totiž třeba uvést, že stěžovatelkou zaplacený soudní poplatek jí byl ústavní stížností napadenými rozhodnutími přiznán v rámci náhrady nákladů řízení v plné výši. Celá ústavní stížnost se tak de facto týká v podstatě jen racionalizace peněžních toků stěžovatelky tak, aby objem peněžních prostředků alokovaných do soudních poplatků v (dalších) sporech jí vedených byl co nejmenší a stěžovatelka mohla tyto prostředky využívat jinak. Tato snaha stěžovatelky nalézající odraz ve stížnostní argumentaci je sice z čistě ekonomického hlediska racionální, na druhou stranu ji však nelze zaměňovat se situací, kdy by byl majetek stěžovatelky o částku představující například nesprávně vyměřený soudní poplatek skutečně umenšen. Vzhledem k tomu - a samozřejmě s přihlédnutím ke shora naznačené zdrženlivosti Ústavního soudu k otázkám soudních poplatků vyměřených právnickým osobám - proto právě projednávaná věc nemůže představovat diskrepanci ústavněprávního charakteru.

11. Nad rámec právě uvedeného (a vzhledem k argumentaci stěžovatelky) - a aniž by Ústavní soud tímto usnesením podával jakkoliv závazný výklad podústavního práva - lze celou věc nahlížet rovněž tak, že k vypuštění části ustanovení § 6a odst. 6 zákona o soudních poplatcích, podle něhož se pro účely soudních poplatků za nemovitost považuje byt a nebytový prostor, došlo s ohledem na změnu koncepce vnímání movitých a nemovitých věcí podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Jinak řečeno, to co platilo jen pro účely zákona o soudních poplatcích, nyní platí obecně, a proto se speciální vymezení v zákoně o soudních poplatcích jevilo jako nesystémové (zákon č. 89/2012 Sb. totiž opustil východisko zakotvené v § 119 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013; to znamená, že byty a nebytové prostory jsou nemovitými věcmi a pokud vlastnické právo k domu není rozděleno na jednotky, týká se vyklizení celého domu, tedy opět nemovité věci).

12. Namítá-li stěžovatelka, že vyšší poplatková povinnost neúměrně zatěžuje stranu žalovanou, pak k tomu lze podotknout (odhlédnuto od skutečnosti, že takováto argumentace nemůže svědčit o porušení základních práv a svobod stěžovatelky samotné), že soud má s ohledem na okolnosti konkrétního případu možnost zátěž představovanou náhradou nákladů řízení ve vztahu k účastníku řízení, jenž jí podle výsledku sporu nese, dostatečně moderovat. V této souvislosti ostatně Ústavní soud nepřehlédl, že sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že vede stovky sporů o vyklizení bytů a že nejde (jak i sama ve svém důsledku přiznává) o spory složité. Zde se ovšem nabízí otázka, proč se stěžovatelka v těchto typech řízení nechává zastupovat advokátem; jde totiž zjevně o spory přímo související s předmětem jejího podnikání. To Ústavní soud samozřejmě uvádí toliko potud, že sama stěžovatelka by mohla - odhlédnuto od výše soudního poplatku - finanční zátěž žalovaných osob značně snížit, pokud by měla skutečný zájem na "zlevnění" vedených soudních řízení.

13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky.

14. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. O žádosti stěžovatelky ohledně přednostního projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru