Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1507/17 #1Nález ÚS ze dne 05.09.2017Formalistické odmítnutí žaloby na odstranění závadného stavu pro nekonkrétnost petitu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Trutnov
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Horní Maršov
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkodůvodnění
pozemek
petit/vady
žaloba/na plnění
škoda/odpovědnost za škodu
procesní postup
Stát
Vlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 167/86 SbNU 721
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.1507.17.1
Datum vyhlášení18.09.2017
Datum podání16.05.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 2903 odst.2, § 1012

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 154 odst.1, § 167 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Z hlediska práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je v případě petitu prevenční žaloby, jehož znění není snadné a na počátku řízení mnohdy ani možné naformulovat dostatečně konkrétně, možno legitimně očekávat určitou procesní aktivitu soudu, směřující k projednatelnosti žaloby. Za takovéto situace by odmítnutí žaloby mohlo být zbytečně formalistickým a předčasným postupem.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 5. 9. 2017 zrušil II. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Hartmanna Hampela usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1743/2016-294, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 280/2015-278 a rozsudek Okresního soudu v Trutnově č. j. 30 C 34/2012-239 ze dne 21. 4. 2015 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Narativní část

Stěžovatel se jako vlastník domu domáhal u obecných soudů stanovení povinnosti žalovaným 1) provést takovou úpravu specifikované opěrné zdi, nacházející se na břehu vodního koryta, která zabrání sesuvu půdy a porušení statiky jeho domu, sousedícího s opěrnou zdí, a dále 2) zdržet se ohrožování jeho nemovitostí zanedbáváním údržby opěrné zdi. Stěžovatel nevyhověl výzvě soudu ke konkretizaci první části petitu o vymezení konkrétního způsoby opravy či úpravy opěrné zdi, tato část žaloby byla proto odmítnuta. V rozsahu projednávání druhé části petitu byl zadán znalecký posudek, v němž znalec uvedl, že pravděpodobnost vzniku škody je závislá na budoucích srážkových poměrech, přičemž však stav základové konstrukce zdi doporučil řešit neprodleně. K tomu navrhl způsoby řešení včetně odhadu nákladů. Obecné soudy následně zbývající část žaloby stěžovatele zamítly s odůvodněním, že stav opěrné zdi není takový, že by mělo hrozit reálné a vážné ohrožení majetku stěžovatele.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí optikou práva na přístup k soudu. Obsahovými náležitostmi podání účastníků řízení se zabýval ve světle judikatury ESLP, podle které musí soudy hledat spravedlivou rovnováhu mezi legitimní potřebou zajistit dodržování formálních podmínek podávání návrhů a právem na přístup k soudu. Jestliže tedy soud interpretuje text podání formalisticky, příp. v něm objeví zjevnou nesprávnost, kterou je při náležité procesní aktivitě soudu možno odstranit a pokračovat v řízení, aniž by takovou aktivitu vyvinul, dotýká se garancí spravedlivého procesu zaručeného Listinou.

Dále Ústavní soud shrnul, že uložení povinnosti učinit vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy má oporu v dnešním i (a nejen) dřívějším občanském zákoníku. I podle doktríny se přitom aspekt vážné hrozby interpretuje poměrně široce. Požadavkem je reálnost a pravděpodobnost hrozby, nikoli však nezbytně i její bezprostřednost. Zároveň Ústavní soud upozornil na nesčetnost variant vhodných, resp. přiměřených opatření podle okolností konkrétního případu. Formulace žalobního petitu ve sporech tohoto druhu proto není snadným úkolem a nelze vyloučit, že její konkretizace je možná až v průběhu řízení při lepší znalosti skutkového stavu, získané díky provedenému dokazování.

Obecné soudy svým počínáním stěžovatele protiústavně omezily v jeho dispozičním prostoru v probíhajícím řízení, čímž zamezily výkonu jeho práva na řádný přístup k soudu. Projednáním pouze eventuální části žaloby naplnily obecné soudy pouze hypotézu prevenčního ustanovení § 2903 odst. 2 občanského zákoníku, nikoli však jeho dispozici. Stěžovateli totiž zbyla pouze ta část žaloby, podle níž měli být žalovaní povinni „zdržet se ohrožování“ nemovitostí v jeho vlastnictví. Stěžovatelův nárok tak byl obsahově redukován – žalovaným již nemohla být uložena žádná povinnost, jejíž bezprostřední splnění by bylo pro odvrácení hrozící majetkové újmy účelné.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Ludvík David. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1507/17 ze dne 5. 9. 2017

N 167/86 SbNU 721

Formalistické odmítnutí žaloby na odstranění závadného stavu pro nekonkrétnost petitu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 5. září 2017 sp. zn. II. ÚS 1507/17 ve věci ústavní stížnosti Hartmanna Hampela, zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Tyršova 64, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017 č. j. 25 Cdo 1743/2016-294, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2015 č. j. 25 Co 280/2015-278 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 4. 2015 č. j. 30 C 34/2012-239, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově žalobě o stanovení povinnosti vedlejším účastníkům provést úpravu opěrné zdi ohrožující stěžovatelovy nemovitosti, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově jako účastníků řízení a 1. obce Horní Maršov, Bertholdovo nám. 102, 2. Ing. Miloše Holuba, a 3. Povodí Labe, státního podniku, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951, jako vedlejších účastníků řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017 č. j. 25 Cdo 1743/2016-294, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2015 č. j. 25 Co 280/2015-278 a rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 4. 2015 č. j. 30 C 34/2012-239 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Shrnutí obsahu ústavní stížnosti a výsledků řízení před obecnými soudy

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2017, stěžovatel napadá výše označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové (dále též jen "odvolací soud") a Okresního soudu v Trutnově (dále též jen "soud prvního stupně"). Tvrdí, že vedla k porušení základních atributů právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

2. Stěžovatel se žalobou u okresního soudu jako vlastník níže identifikovaných nemovitostí domáhal stanovení povinnosti žalovaným provést "takovou úpravu opěrné zdi, která se nachází mezi vodním korytem řeky Úpy na pozemku p. č. X1 a ostatní plochou na pozemku p. č. X2, obojí v obci Horní Maršov a katastrálním území Temný Důl, která zabrání sesuvu půdy z pozemku st. p. č. X3 a případně i porušení statiky domu č. p. Y postaveného na pozemku st. p. č. X3, obě nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí pro obec Horní Maršov a katastrální území Temný Důl, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku". Dvě posledně uvedené nemovitosti jsou ve vlastnictví stěžovatele, pozemek parc. č. X2 je vlastnictvím druhého vedlejšího účastníka a vodní koryto řeky Úpy (pozemek parc. č. X1) je ve správě třetího vedlejšího účastníka. Stěžovatel tvrdil, že opěrná zeď je podemletá, její stav se zhoršuje a hrozí její zborcení a sesuv půdy, což by vedlo k závažné škodě na jeho domě a pozemku, a ještě na počátku řízení doplnil svou žalobu o druhou část petitu, podle níž jsou žalobci "povinni zdržet se ohrožování" nemovitostí, jež vlastní, a to "zanedbáváním údržby opěrné zdi".

3. Soud prvního stupně poté stěžovateli usnesením ze dne 6. 11. 2012 uložil, aby doplnil žalobní petit o vymezení konkrétního způsobu úpravy či opravy opěrné zdi v zájmu vykonatelnosti rozhodnutí, přičemž upozornil stěžovatele na možnost odmítnutí žaloby ve stanovené lhůtě, jestliže jeho pokyn nebude splněn. Stěžovatel však trval na znění svého žalobního petitu.

4. Usnesením ze dne 6. 6. 2013 poté soud prvního stupně žalobu stěžovatele v části, v níž se domáhal stanovení povinnosti žalovaným provést úpravu opěrné zdi (viz bod 2 shora), odmítl. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že dle názoru soudu "mohl žalobce např. sdělit, že konkrétní způsob úpravy či opravy zdi upřesní podle výsledků dokazování". Následovalo odvolání stěžovatele, odvolací soud však usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V řízení tak zůstal neprojednán petit žaloby v části, v níž stěžovatel žádal, aby byli žalovaní povinni zdržet se ohrožování nemovitostí v jeho vlastnictví (bod 2 in fine).

5. Soud prvního stupně poté ustanovil znalce ing. Vladimíra Pažouta z oboru stavebnictví, specializace vodní stavby; znalci byly položeny otázky ke stavu opěrné zdi a následně byl vyslechnut při jednání soudu. Znalec doprovodil své závěry rozsáhlou a instruktivní fotodokumentací a konstatoval, že pravděpodobnost vzniku škody na nemovitostech stěžovatele s ohledem na aktuální stav zdi je zcela závislá na budoucích stavech vodní hladiny a průtocích řeky v daném profilu (což zase závisí na srážkových poměrech). Současně zdůraznil, že současný stav základové konstrukce zdi - narušení betonového základu a vznik kaverny - je třeba řešit neprodleně. Znalec doprovodil své zjištění návrhem řešení stávající situace, včetně fotografického znázornění a výpočtu odhadovaných nákladů oprav a úprav zdi (přibetonování podélného železobetonového prahu). Pozoruhodný je též obsah znalcovy výpovědi před soudem, v níž znalec na otázku druhého žalovaného odpověděl, že "aktuálně sesuv zdi nehrozí", poté pak k dotazu zástupce žalobce uvedl, že nemůže vyloučit, "že se zeď zbortí letos, vše je závislé na klimatických podmínkách".

6. Obecné soudy, nalézací i odvolací, v dalším průběhu řízení svými nyní napadenými rozsudky žalobě stěžovatele ve zbylém znění petitu nevyhověly; dovolací soud pak dovolání stěžovatele odmítl se závěrem, že stěžovatel brojí proti skutkovým zjištěním nižších instancí. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací nalezly oporu ve znaleckém posudku a konstatovaly, že stav předmětné opěrné zdi není takový, že by mělo hrozit reálné a vážné ohrožení majetku žalobce. Při právním posouzení věci se soud prvního stupně vyslovil k otázce pasivity žalovaných ve vztahu k potenciálnímu ohrožení stěžovatelových nemovitostí a dovodil, že nárok žalobce na preventivní opatření není dán ani ve smyslu ustanovení § 1012 a 1018 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), ani podle § 2903 odst. 2 občanského zákoníku. Odvolací soud těmto závěrům přisvědčil a doplnil k tomu, že pozemek tvořící říční koryto je ve vlastnictví státu a vůči správci vodního toku se podle něj nelze domáhat plnění veřejnoprávní činnosti civilní žalobou.

II. Vyjádření účastníků řízení

7. Ústavní soud se obrátil na účastníky řízení s výzvou k vyjádření se k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Krajský soud se vyjádřil ve shodě s odůvodněním svého rozsudku. Okresní soud také uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Nedomnívá se, že by porušil práva stěžovatele. Ústavní soud k vyjádření vyzval také vedlejší účastníky řízení. Ti však využili svého práva a vzdali se postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení.

III. Právní posouzení

8. Ústavní stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a podmínky pro její projednání, které stanoví Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

9. Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, znění napadených rozhodnutí i zjištění o průběhu řízení před obecnými soudy, patrného z vyžádaného nalézacího spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

III./a Obecná východiska

10. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva se průběžně a opakovaně zabývá obsahovými náležitostmi podání účastníků řízení z hlediska práva na přístup k soudu; jde o naplnění požadavku na řádnou formulaci toho, čeho se dotyčný (typově žalobce) svým podáním domáhá. Z judikatury vůči České republice stojí za zmínku rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00, z jehož textu se podává, že nadměrně formalistickým výkladem daného procesního pravidla bylo stěžovateli upřeno práva na přístup k soudu; na stěžovatele bylo uvaleno "nepřiměřené břemeno, porušující spravedlivou rovnováhu mezi legitimní potřebou zajistit dodržování formálních podmínek při podávání návrhů ... na straně jedné a právem na přístup k soudu ... na straně druhé" (§ 34, 35 rozsudku; citováno in Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 642 a násl.).

11. Podobně P. Molek označuje neoprávněné či formalistické zastavení řízení za takový postup soudu, jímž se protiústavně omezuje právo na přístup k němu; zjevně totéž platí i pro odmítnutí žaloby či její části, obojí pak s následkem odepření spravedlnosti. Jestliže soud formalisticky interpretuje text podání či objeví v něm případně zjevnou nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje - při náležité procesní aktivitě soudu - pokračovat v řízení, pak to vede k dotčení garancí spravedlivého procesu obsažených v Listině (blíže Molek, P. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 124-128). Ostatně Ústavní soud již v začátcích kreace procesualistické doktríny vytýkal obecným soudům při rozhodování o ústavních stížnostech, jež namítaly nesprávné odmítání žalob či zastavení řízení, formalistické vnímání rozhodných pasáží textu a nevyužívání vlastních aktivit, jež mohou vést k nápravě eventuálních pochybení žalobců a umožnit pokračování v řízení; srov. např. dnes již "klasické" nálezy sp. zn. III. ÚS 127/96 ze dne 11. 7. 1996 (N 68/5 SbNU 519) nebo I. ÚS 139/99 ze dne 8. 1. 2003 (N 3/29 SbNU 21).

12. Žaloba, na jejímž základě má ohrožený právo požadovat, aby při vážném ohrožení (sc. osoby, majetku) soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy, má oporu ve zvláštním prevenčním ustanovení občanského zákoníku (§ 2903 odst. 2, dříve § 417 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník; historie této normy je ovšem bohatší), podle něhož se ohrožený může domáhat ke svému prospěchu aktivního konání jiné osoby. Aspekt vážné hrozby se tu interpretuje poměrně široce: ohrožení musí být reálné a pravděpodobné, nemusí však být bezprostřední. Varieta vhodných, resp. přiměřených opatření je podle okolností případů značně rozsáhlá; příkladmo jde o opravy či úpravy věci (srov. Rc 3/1988, s. 9, 10), vystavění podpěry, stržení zdi hrozící pádem [k problematice blíže K. Eliáš in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1-487. Praha: Linde, 2008, s. 780-782; též P. Bezouška in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1520-1522; J. Hrádek in Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 902-906].

13. Procesní reflexe obsahu předmětného ustanovení napovídá, že formulace žalobního petitu v civilních sporech tohoto druhu není pro stranu žalující snadným úkolem. V některých případech sice může být přece jen relativně jednoduchá (výše zmíněné stržení zdi), v jiných však bude třeba zvýšené aktivity soudu při aprobování žalobcových procesních úkonů, ať již půjde o výchozí posouzení žalobního petitu, připuštění jeho změny nebo rozhodování o neúčinnosti jeho částečného zpětvzetí. Každopádně nelze v takových procesně náročných situacích bezvýhradně, okamžitě a jednostranně zatížit, co do definitivní verze [srov. § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "občanský soudní řád"] žalobních tvrzení i žalobního petitu, pouze žalobce. Ten totiž - nestačí-li petit "jednoduchý" - nemusí disponovat na počátku sporu všemi vědomostmi předurčujícími obsah povinnosti stanovené žalovanému. Skutkové podklady pro stanovení této povinnosti mohou být zjišťovány teprve postupně a přispět k tomu může i znalecké posouzení okolností věci.

III./b Posouzení merita věci

14. Odmítl-li soud prvního stupně stěžovatelovu žalobu v petitorní části, v níž se domáhal stanovení konkrétní povinnosti všem žalovaným (zjevně především třetímu, eventuálně prvnímu žalovanému, vůči druhému žalovanému žaloba směřovala k zajištění jeho účasti jako vlastníka sousedícího pozemku), spočívající v "úpravě opěrné zdi" za účelem zamezení popsaných následků, pak tímto postupem byl, navíc s přitakáním ve formě potvrzujícího usnesení odvolacího soudu, protiústavně omezen dispoziční prostor stěžovatele v probíhajícím řízení a tím i řádný přístup k soudu. Stěžovateli totiž zbyla pouze ta část žaloby, podle níž měli být žalovaní povinní "zdržet se ohrožování" nemovitostí v jeho vlastnictví. Stěžovatelův nárok tak byl obsahově redukován - žalovaným již nemohla být uložena žádná povinnost, jejíž bezprostřední splnění by bylo pro odvrácení hrozící majetkové újmy účelné, ale mohlo jim být jen zakázáno stěžovatele ohrozit, což naplňuje pouze hypotézu rozhodného ustanovení § 2903 odst. 2 občanského zákoníku, nikoli již jeho dispozici. Za daných okolností bylo přitom zřejmé, že ohrozit vlastnictví stěžovatele nemůže ani tak někdo ze žalovaných, jako spíše říční tok při podstatném zvýšení stavu vody.

15. Nedosti však na tom. Soud prvního stupně se sám usvědčil odůvodněním svého odmítavého usnesení z vadnosti svého postupu. Jestliže soudkyně tamtéž výslovně uvedla, podle obsahu nalézacího spisu bez relevantní předchozí komunikace se stranou žalující, že žalobce (stěžovatel) mohl například sdělit, že podle pozdějších výsledků dokazování upřesní konkrétní způsob úpravy či opravy zdi (viz bod 4), vyjádřila tak současně nepřímo, že žalobní petit byl v době rozhodování o něm projednatelný. Ústavní soud tu samozřejmě ponechává stranou kontroverzní otázku nezbytnosti konkretizace petitu, musí však dodat, že k eventualitě takové konkretizace poskytl později znalecký posudek instruktivní návod a zástupce žalobce tu nevyužil zřejmě poslední možnost, jak vyhovět požadavku soudu.

16. Podle ustanovení § 154 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 občanského soudního řádu byl pro předmětné usnesení soudu prvního stupně rozhodným stav v době jeho vydávání. Při judikování soudu nemůže hrát roli předpoklad, že účastník řízení, jenž se dosud soudu protiví a trvá na svém, již později v dalším průběhu řízení do žalobního petitu nezasáhne a jeho další poučování či vyzývání by bylo marné. Ostatně provedení znaleckého posudku, jenž mohl mít pro stěžovatele význam z hlediska zvážení změny obsahu žalobního petitu, nařídil soud prvního stupně až po odmítnutí podstatné části žaloby a znalcovy závěry tak již předem ztratily pro zbytek řízení do značné míry své opodstatnění.

IV. Závěr

17.Soud prvního stupně i odvolací soud porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, konkrétněji jeho dílčí komponentu spočívající v právu na přístup k soudu. Jedná se o ústavní práva obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stalo se tak odmítnutím žaloby stěžovatele v části, v níž žádal, aby soud stanovil žalovaným konkrétní povinnost, jejíž splnění mělo za účel ochranu stěžovatelova vlastnictví. Vzhledem k následnému pokračování v řízení, v němž bude teprve rozhodnuto o důvodnosti žaloby, neshledal Ústavní soud své oprávnění již nyní učinit závěr o porušení stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

18. Ke zrušení usnesení Nejvyššíhosoudu, jímž bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto, musel Ústavní soud přistoupit již z povahy věci. I tak se ale nabízí úvaha, zda se dovolací instance měla v závěru svého odůvodnění spokojit s obvyklou mantrou o skutkových zjištěních nižších soudů, jež neshledává nepřiměřenými, a nemohla se přece jen věnovat též procesním aspektům věci, které podle závěrů Ústavního soudu nepostrádají potenciál pro sjednocování judikatury.

19. Ústavnísoud z výše uvedených důvodů všechna rozhodnutí obecných soudů zrušil podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru