Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1506/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu /vyhoštění cizince
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základ... více
Věcný rejstříkcizinec
pobyt/cizinců na území České republiky
pobyt/trvalý
vykonatelnost/odklad
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1506.11.1
Datum podání24.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.1, čl. 42 odst.2, čl. 10 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.1, čl. 3

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 73 odst.2, § 104 odst.3, § 55 odst.č

326/1999 Sb., § 77 odst.1 písm.c, § 120 odst.4

500/2004 Sb., § 152 odst.5 písm.b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1506/11 ze dne 20. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti K. A.-S., zastoupeného otcem J. M. . A.-S., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 7/548, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 A 256/2010 ze dne 22. 3. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel odložení vykonatelnosti a následného zrušení usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 A 256/2010 ze dne 22. 3. 2011, jímž nebyl přiznán odkladný účinek žalobě podané dne 21. 11. 2010 proti rozhodnutí ministra vnitra č. j. MV-55629/VS-2010. Tímto rozhodnutím byl dle § 152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnut rozklad podaný proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-33506-7/MC-2009 ze dne 16. 2. 2010, kterým bylo stěžovateli dle ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 326/1999 Sb."), zrušeno povolení k trvalému pobytu z důvodu, že stěžovatel pobýval mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců, konkrétně 20 měsíců, přičemž jeho nepřítomnost nebyla odůvodněna závažnými důvody. Osobní péče o nemocného dědečka stěžovatele, žijícího v Jordánsku, poskytovaná ze strany rodičů stěžovatele za závažný důvod shledána nebyla. Současně byla stěžovateli stanovena lhůta k vycestování z území v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí.

Napadené rozhodnutí označil stěžovatel za nepřezkoumatelné a porušující zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť zůstalo zcela neodůvodněno, tudíž není z něj vůbec zřejmé, jakými úvahami byl soud veden a zda a nakolik přihlédl k odůvodnění žádosti stěžovatele. Rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku žaloby ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu dle zákona č. 326/1999 Sb. má přitom relevantní účinky týkající se právního postavení stěžovatele a je jím nepřímo konstatováno uložení povinnosti, a to vycestovat z území České republiky. Soud v daném případě proto nesprávně aplikoval ustanovení § 55 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Na neudržitelnost aplikace ustanovení § 55 odst. 4 s. ř. s. stěžovatel usuzuje rovněž z textu připravované novely s. ř. s., z níž vyplývá povinnost usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku vždy odůvodnit, což má dokládat názor zákonodárce, že opačný postup je v rozporu se zásadami demokratického právního státu. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že vzhledem k nepřípustnosti kasační stížnosti proti tomuto rozhodnutí (§ 104 odst. 3 s. ř. s.) je nutno neodůvodněné a potencionálně tedy svévolné rozhodnutí považovat za porušení zákazu denegatio iustitiae.

Rozhodnutí Městského soudu v Praze podle stěžovatele zasáhlo negativně i do jeho soukromého života, což je v příkrém rozporu s povinností státních orgánů poskytovat zvláštní ochranu dítěti, zejména ve smyslu čl. 3 a čl. 10 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 10 odst. 2 a čl. 14 Listiny. Jakkoliv má rozhodnutí o odkladném účinku pouze dočasnou povahu, je-li jím posuzována možnost vytržení dítěte ze sociálního kontextu v důsledku povinnosti opustit území státu, nelze podle názoru stěžovatele připustit, aby soud opomenul či ignoroval povinnost upřednostnit zájem a blaho dítěte a v tomto kontextu usilovat o ochranu právního postavení dítěte, včetně zajištění kontinuity jeho pobytu na území České republiky, tj. v zemi, kde se narodil a strávil převážnou část života, kde má sociální zázemí a plní povinnou školní docházku.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval s odůvodněním usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 A 259/2010-27 ze dne 19. 1. 2011 a usnesení sp. zn. 5 A 258/2010, vydaným v prvém případě k žádosti matky stěžovatele a ve druhém případě k žádosti jeho otce o přiznání odkladného účinku žalobě podané v obdobné věci. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že zrušení práva pobytu na území České republiky představuje v tomto specifickém případě nenahraditelnou újmu, jak má na mysli ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s., neboť dochází k vytržení stěžovatele z jeho domovského prostředí a nejsou brány v potaz obtíže při získání nového povolení k pobytu. Při rozhodování o přiznání odkladného účinku podané žalobě mělo být dle stěžovatele rovněž přihlíženo i k průměrné délce řízení, jmenovitě u Městského soudu v Praze, který je v porovnání s ostatními správními soudy nejzatíženější a má největší počet nedodělků, což fakticky mění povahu rozhodnutí ve věci odkladného účinku z dočasné na trvalejší.

Závěrem stěžovatel, z důvodu svých majetkových poměrů, požádal o přiznání úhrady nákladů za právní zastupování dle § 83 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

V projednávané věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým nebyl přiznán žalobě odkladný účinek (§ 73 odst. 2 s. ř. s.). Toto rozhodnutí je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a dočasné, neboť má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Jde tedy toliko o procesní rozhodnutí, které bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, přičemž jeho účel a smysl je jen procesní, nijak neovlivňuje průběh samotného řízení o správní žalobě a nelze v něm ani předjímat rozhodnutí ve věci samé. Institut přiznání odkladného účinku žaloby má též mimořádný charakter, kdy v případě vyhovění návrhu soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí správního orgánu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku je proto vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce popsal slovy o nenahraditelné újmě. Posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku správní žaloby je pak zásadně věcí rozhodujícího soudu a k přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Ústavní soud může jen posoudit, zda obecný soud při rozhodování o přiznání odkladného účinku postupoval v souladu se zákonem. Dlužno poznamenat, že v minulosti Ústavní soud v obdobných věcech dokonce vyslovil i silnější názor (např. v usneseních sp. zn. III. ÚS 399/11 ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 3115/09 ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 536/09 ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 1742/07 ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 2263/08 ze dne 18. 12. 2008 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz), kdy s poukazem na dočasnou (zatímní) povahu tohoto rozhodnutí ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

V posuzované věci Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl, že žalobě podané dne 21. 11. 2010 se odkladný účinek nepřiznává, a to bez odůvodnění, když současně odkázal na ustanovení § 55 odst. 4 s. ř. s., podle něhož usnesení, jímž se řízení nekončí a jímž se nikomu neukládá povinnost, nemusí obsahovat odůvodnění. Obecný soud tímto způsobem využil možnosti dané mu zákonem, přičemž Ústavní soud v jeho postupu neshledává nic protiústavního. Chystanou změnu příslušné právní úpravy (explicitní zakotvení povinnosti odůvodňovat každé rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku) nelze automaticky interpretovat tak, že se tak děje z důvodu protiústavnosti předchozí úpravy. Zákonodárce tímto způsobem povětšinou projevuje vůli předchozí ustanovení změnit a dosáhnout touto změnou jiné úpravy oproti té dosud platné. Sama okolnost, že právo bylo změněno, nemá pak vliv na interpretaci právní úpravy platné před touto změnou.

Významná je však připravovaná novelizace s. ř. s. ve vztahu k další stížnostní námitce týkající se průtahů v řízeních vedených u Městského soudu v Praze na správním úseku. Navrhovaná právní úprava by totiž měla přinést odbřemenění Městského soudu v Praze, které by se mělo projevit ve zkrácení neuspokojivé délky řízení před tímto soudem, na níž poukazuje stěžovatel.

Pokud jde o samotné posouzení vzniku nenahraditelné újmy, byla stěžovateli, jak přiznává v ústavní stížnosti, již v době podání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě známa rozhodovací praxe Městského soudu v Praze, v souladu s níž nepovažoval tento soud ztrátu povolení k pobytu za nenahraditelnou újmu. Své stanovisko Městský soud v Praze nepřehodnotil ani na podkladě argumentace předložené rodiči stěžovatele (v řízení zastoupeni právním zástupcem stěžovatele), což je patrné zejména z odůvodnění jeho rozhodnutí č. j. 5 A 259/2010-27 ze dne 19. 1. 2011 (vydané k návrhu matky). Tato argumentace se přitom shodovala s argumentací uplatněnou stěžovatelem.

Ústavní soud usuzuje, že za tohoto stavu nelze úspěšně argumentovat ani zvláštní ochranou dětí a mladistvých ve smyslu čl. 3 a čl. 10 odst. 1 Úmluvy, jichž se stěžovatel dovolává. Jakkoli je zájem dítěte dle čl. 3 Úmluvy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, nelze tyto principy samy o sobě podřadit pod další, nad rámec procesním předpisem stanovené důvody pro odložení vykonatelnosti správní žaloby. V souladu s obsahem ustálené judikatury by nenahraditelná újma ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. cizinci mohla vzniknout teprve na základě rozhodnutí o správním vyhoštění, o němž je rozhodováno v samostatném správním řízení, přičemž právní úprava řízení o správním vyhoštění zaručuje zkoumání dopadu vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění též z hlediska nepřiměřeného zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince (ustanovení § 120 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb.). Proti případnému správnímu vyhoštění existuje navíc možnost podat žalobu, která má již ze zákona odkladný účinek. Z uvedeného je zřejmé, že existují právní instituty, jimiž se stěžovatel může domáhat posouzení své situace a odkladného účinku. Po dobu, kdy bude probíhat řízení o žalobě proti rozhodnutí o zrušení povolení pobytu stěžovatele na území České republiky, bude proto na příslušných správních orgánech, aby respektovaly i citovaný článek Úmluvy, a případné nucené vycestování stěžovatele ve shora uvedeném smyslu pečlivě zvažovaly.

Uvádí-li dále stěžovatel, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 10 odst. 1 Úmluvy, tento článek na danou věc nedopadá, neboť upravuje problematiku žádosti dítěte nebo jeho rodičů o vstup na území státu či opuštění státu dítětem či jeho rodinou. Jeho účelem je spojení rodiny a umožnění styků dítěte s oběma rodiči, kteří pobývají v různých státech, nikoliv tedy otázka, o které se jedná v tomto řízení.

Dovolává-li se stěžovatel povinnosti soudních orgánů zajistit kontinuitu jeho pobytu na území České republiky, pak stojí za připomenutí, že právě dlouhodobá, nepřetržitá nepřítomnost stěžovatele a jeho rodiny mimo území států Evropské unie, dle správních orgánů neodůvodněná ve smyslu zákona č. 326/1999 Sb., vedla ke zrušení povolení pobytu stěžovatele na území České republiky.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek stěžovatelem namítané porušení čl. 36 Listiny, či jiných ústavně zaručených práv nebo svobod. Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud dalších návrhů stěžovatele, jmenovitě návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle § 79 zákona o Ústavním soudu a návrhu na náhradu nákladů řízení dle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež musí být, coby návrhy závislé, odmítnuty rovněž.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru