Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1505/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkújma
odškodnění
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
Policie České republiky
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.1505.14.1
Datum podání25.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1505/14 ze dne 5. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní lán 1328/6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2014 č. j. 30 Cdo 3197/2013-227, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2012 č. j. 13 Co 316/2012-184 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. dubna 2012 č. j. 10 C 174/2011-159, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. dubna 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 25. října 2012 č. j. 13 Co 316/2012-184 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. dubna 2012 č. j. 10 C 174/2011-159, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 16 000 000 Kč jakožto nemateriální újmy na jeho právech. Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba nemohla být úspěšná již s ohledem na vymezení tvrzeného nesprávného úředního postupu [ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů], v jehož důsledku měla tato újma vzniknout. Stěžovatel ji totiž spatřoval v tom, že v rámci trestního řízení vedeného proti němu, v jehož závěru byl uznán vinným spácháním trestného činu vraždy, byl založen a veden zvláštní utajovaný spisový materiál, označovaný jako pomocný materiál vyšetřovacího spisu, jehož obsah měl být dokladem o manipulaci s důkazy v trestním řízení a o zastírání skutečného pachatele trestného činu, za který byl stěžovatel odsouzen. Výsledkem tak mělo být nesprávné vyhodnocení důkazní situace, jež vedlo k odsouzení stěžovatele. Jak dále vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, bez ohledu na skutkové závěry ohledně zákonnosti vedení takovéto spisové složky, je zřejmé, že stěžovatel tvrdí nesprávnost úředního postupu, která - byla-li by prokázána tak, jak ji popisuje - se zákonitě musela promítnout (a také se promítla) do obsahu rozhodnutí vydaného v trestní věci (odsuzujícího rozsudku). Sám stěžovatel nakonec tvrdí, že v důsledku této skutečnosti byl odsouzen za trestný čin, který nespáchal, a že správně měla být odsouzena osoba jiná, jejíž roli měla policie svými postupy zastřít. Z ustálené judikatury ve věci odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci vyplývá, že nesprávný úřední postup, jehož výsledkem bylo rozhodnutí (resp. jehož tvrzená nesprávnost se odrazila v obsahu rozhodnutí), může být zohledněn pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 1 až § 12 zákona č. 82/1998 Sb. Ke vzniku této odpovědnosti je ovšem nezbytné, aby rozhodnutí, jež bylo výsledkem trestního řízení, bylo jako nezákonné zrušeno či změněno, k čemuž v trestní věci stěžovatele nedošlo.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud považoval za přípustné pro posouzení otázky, zda vedení tzv. pomocného materiálu vyšetřovacího spisu představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Ve svém rozsudku ze dne 12. února 2014 č. j. 30 Cdo 3197/2013-227 uvedený soud konstatoval, že výkon spisové služby v rámci Policie České republiky upravuje zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, a na něj navazující vyhláška č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby. V souladu s § 66 odst. 1 zákona č. 499/2004 Sb. pak vydává policejní prezident spisový řád Policie České republiky, ve kterém jsou blíže upravena pravidla pro konečnou úpravu stejnopisu vyšetřovacího spisu, jakým způsobem se vytváří trestní spis, jakož i možnost nahlížení do trestního spisu; tento spisový řád má povahu interního aktu řízení. Nadto jsou pro Policii České republiky závazné i interní akty řízení ministra vnitra, tj. pokyny ministra vnitra a nařízení Ministerstva vnitra. Již z uvedeného je tedy zřejmé, že k nesprávnému úřednímu postupu by mohlo dojít pouze v případě, že by orgánem státu došlo k porušení pravidel předepsaných právními normami či nerespektováním vlastních interních předpisů. Dále Nejvyšší soud uvedl, že podle závazného pokynu policejního prezidenta č. 121 ze dne 24. července 2008 se trestní spis vytváří v originálu a ve stejnopisu, do něhož se zakládají zpravidla průpisy, opisy, výpisy a kopie dokumentů založených v originálu; dokumenty, které nejsou součástí originálu, se zařadí na konec stejnopisu (dále jen "pomocný dokument"). Mezi tzv. pomocné materiály přitom patří nadpočetné výtisky písemností, plány vyšetřování, poznámky vyšetřovatele, nevyužité materiály od policejních orgánů, statistické formuláře, apod., tedy materiály, které jsou pouhými vnitřními pomůckami orgánů činných v trestním řízení a které nemají sloužit jako důkazy v dalších stádiích trestního řízení. Pakliže tedy byly ve věci stěžovatele v souvislosti s jeho trestním řízením zakládány některé listiny do tzv. pomocných dokumentů či materiálů, bylo podle názoru Nejvyššího soudu postupováno zcela v souladu s interními akty řízení závaznými pro Policii České republiky. Jednalo se přitom o materiály, které s ohledem na svou výše popsanou povahu nepodléhají právu obviněného nebo jeho obhájce nahlížet do spisu ve smyslu § 65 trestního řádu, což v minulosti potvrdil i Ústavní soud [viz usnesení ze dne 26. července 2005 sp. zn. I. ÚS 54/05 (U 17/38 SbNU 535)]. Nešlo ovšem o tajnou složku spisu, jak se mylně domnívá stěžovatel.

4. V závěrečné části svého rozsudku Nejvyšší soud přisvědčil závěrům odvolacího soudu. Tvrzený nesprávný úřední postup se musel zákonitě promítnout do obsahu rozhodnutí vydaného v trestní věci. Obecné soudy v řízení o náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. nicméně nemohly posuzovat, zda některé z listin tvořících tzv. pomocný materiál nemohly mít (byť jen teoreticky) význam pro trestní řízení žalobce a tím zasahovat do již skončeného trestního řízení či hodnotit postup orgánů činných v trestním řízení. K tomu by mohly sloužit jen opravné prostředky, které za tímto účelem stanoví příslušný procesní řád (v tomto případě trestní řád). Za situace, kdy na jejich základě nedošlo ke zrušení nebo změně příslušného trestního rozsudku pro nezákonnost, proto nebylo možné žalobě vyhovět. Nejvyšší soud neshledal pochybení ani ve způsobu, jak se soudy vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele. Stejně tak považoval za neopodstatněnou námitku, podle níž mělo rozhodnutí odvolacího soudu trpět nedostatkem řádného odůvodnění.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí. Podle jeho názoru se měla Policie České republiky dopustit nesprávného úředního postupu tím, že vedla tzv. pomocné materiály v jeho trestní věci nejen v průběhu trestního jednání, nýbrž i po jeho ukončení. Její postup totiž znamenal nepřípustnou selekci důkazního materiálu, který mohl mít význam pro následné rozhodování o vině stěžovatele. Vyloučit nelze ani případnou manipulaci s obsahem spisu, který tak mohl být předkládán v pozměněné podobě. Stěžovatel přitom neměl možnost se s pomocným materiálem seznámit a posoudit, zda má trvat na provedení v něm obsažených důkazů, nebo nikoliv. Tato možnost mu byla odepřena i poté, co byl pravomocně odsouzen.

6. Ve zbytku své argumentace stěžovatel poukazuje na to, že vedení pomocných materiálů, jež představují utajenou část spisu, postrádá jakýkoliv zákonný základ. Obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že neprovedly jím navrhovaný důkaz pomocným materiálem, který byl veden v jeho trestní věci a který obsahoval dokumenty důležité a podstatné pro samotné trestní řízení. Z předmětného "pomocného spisu" by přitom vyplynulo, že některé jeho části se podstatně odlišují od originálu trestního spisu.

III.

Vlastní posouzení

7. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem napadených rozsudků a spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 174/2011, který si vyžádal pro účely tohoto řízení. Zjistil přitom, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňuje zákonem stanovené formální náležitosti. Zároveň je však zjevně neopodstatněná.

8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám přitom není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež k takovémuto zásahu není oprávněn toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

9. V projednávané věci obecné soudy posuzovaly zákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení, jenž spočíval ve vedení pomocného materiálu vyšetřovacího spisu, jakož i způsobilost případného zjištění nezákonnosti tohoto postupu založit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Z jejich rozhodnutí je přitom patrné, že se s oběma otázkami náležitě a přesvědčivě vypořádaly, přičemž jejich závěry nelze považovat za svévolné či jakkoliv jinak excesivní z hlediska zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Stěžovatel sice tvrdí, že jím namítaný postup nezahrnuje vedení předmětného pomocného materiálu jen po dobu trvání trestního řízení, nýbrž i poté, újmu ovšem spatřuje v tom, že nezařazení tohoto materiálu do originálu spisu (resp. nemožnost, aby se s ním seznámil) se negativně promítlo do výsledku jeho trestního řízení, tedy do závěru soudů o jeho vině. Již z tohoto důvodu se plně uplatní závěr, že nezbytným předpokladem toho, aby stěžovateli vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy, bylo zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku pro nezákonnost na základě opravného prostředku podle trestního řádu (např. k návrhu na povolení obnovy řízení). Protože se tak v dané věci nestalo, obecné soudy nemohly postupovat jiným způsobem, než žalobu stěžovatele zamítnout. Ve zbytku Ústavní soud považuje za postačující odkázat na podrobné odůvodnění jejich rozsudků, jejichž obsah byl shrnut v úvodní části tohoto usnesení.

10. Poněvadž napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2014

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru