Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1500/19 #1Usnesení ÚS ze dne 27.08.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté d... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
škoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
skutek/totožnost
zavinění/úmyslné
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.1500.19.1
Datum podání06.05.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1500/19 ze dne 27. 8. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2016, č. j. 77 T 11/2012-1649, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2017, č. j. 1 To 5/2017-1839, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, č. j. 3 Tdo 310/2018-137, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 5. 2019, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud"), Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, a to z důvodu, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, principu právní jistoty dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a zákazu svévole dle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 90 Ústavy, čl. 95 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Nalézací soud svým napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za nějž jej odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a rovněž mu uložil zaplatit na náhradě škody České republice - Úřadu práce České republiky k rukám dvou jeho poboček částku cca 98 milionů korun českých, přičemž jednu z těchto poboček se zbytkem jí uplatněného nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, spočíval, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel jako personální ředitel a osoba pověřená řešením personálních záležitostí několika obchodních společností (skupiny X) měl se záměrem minimalizovat mzdové náklady na úkor státního sociálního systému na úseku podpory v nezaměstnanosti v období hospodářské krize od února 2009 do února 2010 jako řešení propadu zakázek zavést tzv. "systém flexibility" (či "systém Flexibilita"), který měl spočívat v tom, že zaměstnanci s vysoce specializovanými odbornostmi v celkovém počtu přes 1 300 uzavřeli dohody o ukončení pracovního poměru s nárokem na odstupné, následně se registrovali u úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání s nárokem na pobírání podpory v nezaměstnanosti, přičemž s jinou spřízněnou obchodní společností v rámci skupiny X uzavřeli dohody o pracovní činnosti se zkrácenou pracovní dobou na jednoduchou nekvalifikovanou práci s odměnou odpovídající nejvyšší částce, která ještě nekolidovala s vyplacením podpory v nezaměstnanosti, přičemž však tito zaměstnanci fakticky docházeli i nadále na svá původní pracoviště a vykonávali i nadále stejný druh práce se stejnou odborností, a fakticky jim byly vypláceny stejné mzdy, jako v předchozím (předkrizovém) roku, přičemž část těchto mezd byla financována z depozitu odstupného, které mělo podle dohod o ukončení pracovního poměru být zaměstnancům vyplaceno, část byla financována z odměn za dohody o pracovní činnosti a část byla financována z podpor v nezaměstnanosti; přičemž po uplynutí podpůrčí doby byli tito zaměstnanci opětovně zaměstnáni a celý proces se v obměně opakoval, ačkoliv po celou dobu stále vykonávali stejnou práci na stejném místě. Tím měl stěžovatel uvést v omyl příslušné úřady práce stran pracovní náplně zaměstnanců zařazených do tzv. projektu flexibility i stran délky pracovní doby. Celkově tak stěžovatelem provozovaný systém flexibility způsobil škodu České republice ve výši cca 98 milionů korun českých (dále jen "předmětný skutek").

4. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podali odvolání stěžovatel a poškozená (Česká republika - Úřad práce České republiky, Krajská pobočka v Ostravě). Odvolací soud svým napadeným rozsudkem doplnil rozsudek nalézacího soudu tak, že uložil stěžovateli zaplatit poškozené náhradu škody i v rozsahu, v němž ji nalézací soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, stěžovatelovo odvolání pak zamítl. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které odmítl Nejvyšší soud svým v záhlaví specifikovaným rozhodnutím.

III. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel nejprve ve své ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a opakuje k jednotlivým napadeným rozhodnutím svou procesní obhajobu a námitky proti nim, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Následně přikročuje k vlastní ústavněprávní argumentaci. Ta sestává z těchto výtek vznesených na vrub napadených rozhodnutí: 1) neprokázání úmyslu; 2) porušení zásady totožnosti skutku odvolacím soudem; 3) důkazní libovůle; 4) neúplné dokazování; 5) nepřiměřenost uloženého trestu; a 6) drakonická povinnost k náhradě škody. Jednotlivé stěžovatelovy námitky lze konkretizovat takto:

6. Ad 1) stěžovatel uvedl, že nikdy nejednal s nekalým úmyslem, toliko se snažil dostát svým závazkům personálního ředitele odpovědného za pracovní sílu v momentálních podmínkách krize. Předpokládal, že krize pomine a svým jednáním chtěl toliko udržet při životě významné obchodní společnosti, které jsou i důležitými regionálními zaměstnavateli. O všem jednal on i generální ředitel opakovaně s úředníky příslušných úřadů práce. Je přitom nemyslitelné, že by úřady práce situaci v předmětných obchodních společnostech neznaly.

7. Námitka ad 2) je nepochybně jádrem i celé ústavní stížnosti, tkví v tom, že podle stěžovatele se odvolací soud dopustil nepřípustného zásahu do totožnosti skutku. Tento zásah, stručně řečeno, měl dle stěžovatele spočívat v tom, že podle odvolacího soudu v rozporu s tím, jak předmětný skutek pojímal soud nalézací, mělo uvedení v omyl příslušných úřadů práce spočívat v tom, že již ukončení pracovních poměrů se zaměstnanci zařazenými do "programu flexibility" bylo fingované (slovy odvolacího soudu "naoko"), přičemž nalézací soud nic takového neuváděl. Jestliže tak odvolací soud přišel s konstrukcí, že původní pracovní poměry zaměstnanců projektu flexibility nikdy nezanikly, a tedy jejich nové pracovněprávní vztahy nikdy nevznikly, dopustil se tím odvolací soud vlastně změny popisu skutku.

8. Stěžovatel dále obsáhle argumentuje pro závěr, že tato údajná změna je zcela zásadní, neboť se jí zcela mění pohled na to, jak vlastně měly být příslušné úřady práce uvedeny v omyl, neboť nově se tak mělo dít tím, že zaměstnanci zařazení do "projektu flexibility" vůbec neukončili původní a nezačali nové pracovněprávní vztahy. Stěžovatel má za to, že tento postup odvolací soud zvolil proto, že se odvolací soud snažil za každou cenu udržet při životě odsuzující výrok nalézacího soudu. Ukončení pracovních poměrů zaměstnanců zařazených do "projektu flexibility" nemohlo být vzhledem k objektivním podmínkám hospodářské krize přitom zpochybněno a nalézací soud tak ani sám neučinil. Pokud odvolací soud i Nejvyšší soud dovozují opak, je tento v extrémním rozporu s principem přezkumné činnosti.

9. Podle stěžovatele změna předmětného skutku odvolacím soudem zcela změnila procesní situaci, neboť nazíráno jejím prizmatem, k vyvození jeho trestní odpovědnosti za podvod by muselo být zjištěno, že ve všech více než 1 300 případech bylo ukončení pracovního poměru fiktivní, což dle stěžovatele v podmínkách hospodářské krize nebylo, neboť pro ně byl dán důvod spočívající v drastickém snížení objemu zakázek.

10. Ani v původním pojetí předmětného skutku však dle stěžovatele nebyla jeho vina prokázána. Stěžovateli je vytýkáno, že místo, aby bývalé a nepotřebné zaměstnance ponechal jejich osudu, umožnil jim výdělek v rozsahu nekolidujícím s vyplacenou podporou v nezaměstnanosti, přičemž právě jen výše příjmu byla rozhodným kritériem pro posouzení oprávněnosti nároku na podporu v nezaměstnanosti. Ta byla tak vyplácena oprávněně.

11. Ad 3) stěžovatel brojí proti skutečnosti, že obecné soudy podle něj deformovaly obsah provedených důkazů, v jejich hodnocení uplatnily svévoli a libovůli a účelově z nich vyvodily stěžovatelovu vinu. Ukázkou je konstatování dovolacího soudu, že stěžovatel již od počátku věděl, že propuštění zaměstnanci budou stále pracovat ve svých původních pozicích. Tento závěr je dle stěžovatele v příkrém a zcela extrémním rozporu se skutečným stavem věci. Ani dovolací soud proti tomu nezasáhl, když pouze uvedl, že stěžovatel jednotlivé skutečnosti vytrhává z kontextu. Ačkoliv tak na stěžovatelovu činnost bylo možno nazírat z více různých úhlů pohledu, přičemž stěžovatel nabídl stejně logickou alternativu ke zjištění obecných soudů, a současně skutková zjištění vyřčená nalézacím soudem nejsou podložena důkazy či postrádají logický základ, obecné soudy v rozporu se svými povinnostmi nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Podle stěžovatele rovněž lze mít za dané, že v jeho trestní věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy skutkovými zjištěními obecných soudů.

12. Ad 4) se stěžovatel vymezuje proti tomu, že v hlavním líčení nebyli vyslechnuti všichni zaměstnanci zařazení do "projektu flexibility". Stěžovatel nesouhlasí s tím, že podle nalézacího soudu by takové doplnění dokazování bylo nadbytečné, přičemž nemůže obstát ani odkaz na to, že tyto výslechy nebyly navrženy v obžalobě, ani odkaz na to, že podaná vysvětlení tvoří přílohu spisu. Vyslechnut byl jen zlomek propuštěných zaměstnanců, přičemž tito všichni vypovídali o zhoršených ekonomických podmínkách, v nichž se krize projevila úplným útlumem některých provozů a značným omezením dalších. To dle stěžovatele vypovídá proti fiktivnosti ukončení pracovních poměrů. Před stěžovatelem neobstálo ani odůvodnění obecných soudů, že jeho úmyslem bylo propustit všechny zaměstnance bez zkoumání jednotlivých případů, neboť projekt flexibility se netýkal všech cca 2 500 zaměstnanců, ale jen 1 346 osob. Předmětný skutek byl nadto kvalifikován jako skutková podstata trestného činu podvodu obsahující znak škody velkého rozsahu, v kterémžto případě musí být výše škody zcela přesně zjištěna. U každého propuštěného zaměstnance zvlášť tak mělo být zkoumáno, zda mu byla podpora v nezaměstnanosti vyplacena oprávněně, či nikoliv, tedy zda dále po ukončení pracovního poměru vykonával svou původní práci jako dosud. Bez zkoumání situace každého jednoho propuštěného zaměstnance přitom toto nebylo možno ověřit.

13. Ad 5) stěžovatel vytýká napadenému rozhodnutí nalézacího soudu, že mu jím byl uložen exemplární trest. Nebyly podle něj dostatečně zvažovány polehčující okolnosti a ani nebylo dostatečně přihlédnuto k tomu, že od údajného spáchání činu uplynulo již sedm let, přičemž stěžovatel se na délce této doby nijak nepodílel.

14. Ad 6) stěžovatel poukazuje na podle něj drakonickou povinnost k náhradě škody ve výši téměř 100 000 000 Kč, jejíž vznik přitom nebyl prokázán. Celková výše škody pak dle stěžovatele představuje pouze mechanické překlopení celkové výše vyplacených podpor v nezaměstnanosti, ačkoliv z předloženého znaleckého posudku vyplynulo, že přinejmenším 721 osob by vzhledem k hospodářské situaci stejně muselo být propuštěno. I zde se tak projevily negativní důsledky skutečnosti, že obecné soudy nevyslechly každého jednoho propuštěného zaměstnance.

15. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel shrnul, že skutkové závěry soudů jsou nelogické a v rozporu s provedenými důkazy, tyto navíc řádně svá napadená rozhodnutí neodůvodnily. Došlo tak k porušení práva na spravedlivý proces i zákazu libovůle, neboť předmětný skutek nelze považovat za trestný čin, obecné soudy se nevypořádaly vůbec či zcela nedostatečně se stěžovatelovými námitkami, porušily zásadu totožnosti skutku, nevypořádaly se s návrhem na výslech všech propuštěných zaměstnanců a provedeným dokazováním nebyla s nejvyšším stupněm jistoty prokázána vina stěžovatele.

IV. Posouzení Ústavním soudem

16. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.

17. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

18. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti konstatuje, že nic v napadených rozhodnutích obecných soudů nenasvědčuje tomu, že v trestním řízení vedeném proti stěžovateli pro předmětný skutek mohlo dojít k některému z porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jichž se dovolává. Obecné soudy, zejména soud nalézací, odůvodnily svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem a tato odůvodnění svědčí o jejich ústavní konformitě. Zejména nalézací soud věnoval odůvodnění svých skutkových zjištění značné úsilí. Na s. 37 - 116 svého napadeného rozsudku velmi pečlivě vypsal obsah jednotlivých důkazů, přičemž u každého jednotlivého z nich uvedl, co z něj vyvodil. Hodnocení všech důkazů v jejich souvislostech pak provedl nalézací soud na s. 116 - 119, kde svá skutková zjištění přehledně zrekapituloval.

19. Ani Nejvyšší soud, proti němuž se v úvodu své ústavní stížnosti výslovně ohradil, se své povinnosti chránit základní lidská práva svobody stěžovatele nezprotivil. Stěžovatel mu vyčetl, že se nevyjádřil ke všem jeho námitkám, neboť u některých z nich pouze odkázal na napadená rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud připomíná, že povinnost Nejvyššího soudu zasáhnout proti rozhodnutím soudů nižších článků soudní soustavy z důvodu ochrany lidských práv je dána jedině tehdy, pokud je z argumentace dovolatele v konfrontaci s obsahem napadených rozhodnutí zřejmé, že k porušení takového práva či svobody došlo. Pokud se Nejvyšší soud ztotožňuje s argumentací soudů nižších článků soudní soustavy, tuto považuje za zcela správnou a přesvědčivou, přičemž nemá, čeho by k ní dodal, nelze v tom spatřovat nezákonný či dokonce protiústavní postup, jestliže skutečně tato argumentace je věcně správná a řádně odůvodněná.

20. Ústavní soud má vzhledem ke všemu výše i níže uvedenému za to, že tak je tomu i v nynějším případě. Již napadený rozsudek nalézacího soudu je odůvodněn natolik kvalitně, že k jeho argumentaci odvolací ani Nejvyšší soud prakticky neměly co dodat. Stěžovatel přitom ani neuvedl nic konkrétního k údajně nedostatečně vypořádaným námitkám. Za těchto okolností neměl Ústavní soud důvodu se této výhradě vytčené ještě před vlastní ústavněprávní argumentaci stěžovatele zabývat blíže.

21. Stěžovatelova argumentace je tak založena toliko na jeho nesouhlasu s výsledkem trestního řízení, neboť stěžovatel částečně vytýká obecným soudům údajná procesní pochybení, která žádná porušení ústavně zaručených základních lidských práv či svobod představovat nemohou, částečně brojí proti přiměřenosti trestu a ve zbývajícím rozsahu je jeho argumentace zcela generalizovaná bez bližšího upřesnění, co konkrétně v napadených rozhodnutích obecných soudů mělo porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních lidských práv či svobod založit. K jednotlivým stěžovatelovým námitkám se pak Ústavní soud vyjadřuje následovně:

22. Námitka 1) je zjevně nepodložená. Úmysl stěžovatele od samého počátku uvádět úřadům práce nepravdivé informace (srov. k tomu zejména s. 116 napadeného rozsudku nalézacího soudu) dovodil nalézací soud ústavně zcela konformním způsobem, a to z výpovědí řady svědků, zejména zástupců odborů, kteří stěžovatele již na počátku informovali o protiprávnosti celého systému (srov. s. 56 napadeného rozsudku nalézacího soudu), zaměstnanců, kteří uvedli, že již od počátku fungování "systému flexibilita" měli vykonávat vyšší rozsah prací než sjednaný v dohodách o pracovní činnosti (s. 58 napadeného rozsudku nalézacího soudu), dále z listinných důkazů o prezentování "systému flexibility" na jednáních s odboráři (s. 111 - 112 napadeného rozsudku nalézacího soudu atd.), jakož i z rozporů ve výpovědi samotného stěžovatele, který tak např. potvrdil, že zaměstnanci v "systému flexibility" budou vykonávat své původní odborné profese, ačkoliv formálně měli podle nových dohod vykonávat jen nekvalifikované práce, a to bez reflexe této skutečnosti v ujednané mzdě, odpovídající právě nekvalifikovaným pracím (srov. s. 41 napadeného rozsudku nalézacího soudu).

23. Těmto závěrům nemá Ústavní soud co vytknout. Odkazuje-li stěžovatel na to, že úředníci Úřadu práce České republiky o celém systému věděli či že se o něj nestarali, pak nalézací soud opět zcela ústavně konformním způsobem z výpovědí svědků - tehdejších úředníků na předmětných pracovištích úřadu práce - uzavřel, že tito o skutečném fungování systému flexibility nevěděli, navíc vypověděli, že v danou dobu žádnou kontrolu u zaměstnavatelů provádět podle zákona ani nemohli (srov. např. s. 51 a 54 napadeného rozsudku nalézacího soudu), přičemž dlužno podotknout, že sám stěžovatel se v rámci své výpovědi v hlavním líčení hájil odlišně, tedy tak, že k pracím nad rámec nově uzavřených dohod o provedení pracovní činnosti u zaměstnanců v "systému flexibility" nedocházelo, resp. že se tak nedělo protiprávně, neboť mělo být využito konto pracovní doby (srov. s. 39nn napadeného rozsudku nalézacího soudu).

24. Co se pak týče námitky 2), tedy námitky porušení zásady totožnosti skutku, ani zde Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit. Jak uvedl Ústavní soud již v minulosti, minimálním standardem zásady totožnosti skutku je alespoň částečná shoda jednání a alespoň částečná shoda následku, je-li dána shoda v podstatných okolnostech, tedy takových, které charakterizují jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace (usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002 (U 21/27 SbNU 261). Tento minimální standard byl ve stěžovatelově případě bezpochyby zachován.

25. Stěžovatel totiž přeceňuje význam jím tvrzeného rozdílu mezi popisem skutku v napadeném rozsudku nalézacího soudu a tím, jak dle jeho názoru skutek pojal soud odvolací. V obou případech je totiž shodné to, že zaměstnanci zařazení do "projektu flexibility" pracovali v takovém rozsahu a za takové finanční ohodnocení, že jim nárok na výplatu dávek podpory z nezaměstnanosti nevznikl, a tyto dávky byly obchodními společnostmi, jejichž personální záležitosti zařizoval stěžovatel, využívány v zásadě k uhrazení části mzdy, kterou takto tyto společnosti mohly zaměstnancům zařazeným do projektu flexibility vyplácet ve stejné výši jako v předkrizovém období.

26. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani stěžovatelův názor, že změna v náhledu na předmětný skutek odvolacím soudem měla za následek, že žádné ukončení pracovního poměru, pro které byl dán důvod v důsledku ekonomické krize, nemohlo být fiktivní. Tento názor je totiž nesprávný. Nad rámec vysvětlení, které poskytl stěžovateli již nalézací soud na s. 118 svého napadeného rozsudku, Ústavní soud dodává, že i kdyby bylo pravdou, že s některými ze zaměstnanců (či i s jejich větší částí) zařazených do "programu flexibility" by, nebýt právě tohoto programu, byl rozvázán pracovní poměr, a tito by se následně stejně registrovali na úřadu práce a měli by nárok na výplatu dávek podpory v nezaměstnanosti, a tedy tyto dávky by jim tak jako tak byly vyplaceny, přesto by taková skutečnost nijak příčinnou souvislost mezi stěžovatelovým jednáním a následkem nenarušovala.

27. V takovém případě by totiž jednak propuštění zaměstnanci splňovali všechny zákonné podmínky pro přiznání těchto dávek, jednak by byly tyto dávky vypláceny propuštěným zaměstnancům zcela v souladu se svým účelem, tedy aby tito disponovali prostředky k uspokojování svých základních potřeb i v době, kdy si je nemohou obstarávat výdělečnou činností. V průběhu předmětného skutku však tyto dávky byly jednak vyplaceny přesto, že propuštění zaměstnanci k tomu nesplňovali zákonné podmínky, jednak v rozporu s jejich zákonným účelem sloužily k částečnému financování výplat mezd předmětnými obchodními společnostmi ve snaze udržet si kvalifikované zaměstnance, nadto v období hluboké ekonomické krize, kdy si tyto společnosti tímto způsobem vytvořily konkurenční výhodu oproti jiným soutěžitelům na relevantních trzích. Lapidárně řečeno, stejně jako pachatele trestného činu vraždy nevyviňuje skutečnost, že jeho obětí byl onkologický pacient v terminálním stadiu své choroby, který by stejně zakrátko zemřel, nemůže stěžovatele vyvinit, že bez realizace "projektu flexibility" by k vyplácení podpor v nezaměstnanosti došlo stejně, a toto by bylo zcela legální i legitimní, neboť v okolnostech předmětného skutku byla situace jiná, toto vyplácení bylo důsledkem omylu na straně úřadu práce, a proto na něj bylo nutno nahlížet jakožto na škodu trestného činu podvodu.

28. Ostatně nalézací soud v tzv. skutkové větě uvedl mimo jiné, že stěžovatel: "...sám nebo prostřednictvím svých podřízených personalistů předložil tisíci třem stům čtyřiceti šesti zaměstnancům obchodních společností skupiny X k podpisu dohody o skončení jejich dosavadních pracovních poměrů na dobu neurčitou z organizačních důvodů, ačkoliv věděl, že takto propuštění zaměstnanci budou i nadále pracovat na stejných pracovištích, že budou vykonávat stejný druh práce v podobném rozsahu, jako před tímto ukončením pracovního poměru,..." Již v popisu skutku nalézacího soudu tak od počátku byla informace, že propuštění zaměstnanci měli nadále vykonávat stejnou práci jako dosud. Právě jen tato informace vyjadřuje skutkovou okolnost jako relevantní součást předmětného skutku. Právní kvalifikace této skutkové okolnosti, tj. odpověď na otázku, jaké důsledky vyvolává taková okolnost ve sféře normativní reality (tzn. zda proto je ukončení pracovního poměru pouze fiktivní či zda bylo právně platné a účinné, ale toliko účelově sledující protiprávní záměr), již však není otázkou skutkovou, ale právní. Již z tohoto důvodu tak při zahrnutí informace, z níž odvolací soud vyvodil, že ukončení pracovních poměrů zaměstnanců zařazených do "programu flexibility" bylo provedeno toliko "naoko", do popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu, nemohlo k porušení zásady totožnosti skutku tímto právním závěrem odvolacího soudu dojít.

29. Námitku 3) stěžovatel nijak blíže nekonkretizoval. Jelikož nic, co stěžovatel v rámci této námitky uvedl, nesvědčilo pro očividné porušení některého ze stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody, nemohl se jí Ústavní soud blíže zabývat. Měl-li by totiž Ústavní soud hledat v napadených rozhodnutích sám od sebe, zda v nich není něco, čemu by tato námitka odpovídala, de facto by tak za stěžovatele dotvářel jeho ústavněprávní argumentaci, k čemuž zásadně není oprávněn (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145).

30. Jediná konkrétnější výhrada, kterou stěžovatel pod námitku 3) zařadil, byla ta, že obecné soudy měly dle stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy vyvodit skutkový závěr, že již od počátku věděl, že propuštění zaměstnanci budou i nadále pracovat ve svých původních pozicích. K tomu Ústavní soud připomíná, že extrémním rozporem není každý subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil. Ústavní soud je povolán k nápravě jen těch nejextrémnějších excesů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 721/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 199/58 SbNU 767) či nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].

31. Extrémní rozpor je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Extrémní nesoulad může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat i jiná osoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)].

32. Jak však Ústavní soud poznamenal již výše sub 22., dovodil nalézací soud tento závěr mimo jiné z výpovědí zástupců odborů, kteří potvrdili, že jim takto od počátku bylo fungování "systému flexibility" představeno. Závěr nalézacího soudu tak měl podklad v důkazech, které právě pro něj zcela v souladu s pravidly elementární logiky svědčily. Za těchto okolností při absenci podrobnější stěžovatelovy argumentace proti tomuto skutkovému zjištění obecných soudů Ústavní soud nemá důvodu proti němu zakročit.

33. Obdobně nemůže obstát stěžovatelovo tvrzení, že existovaly dvě stejně logické alternativy, a tedy obecné soudy měly respektovat zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel přitom totiž opomíjí, že obecné soudy vzaly, a to ústavně konformním způsobem, za prokázané, že zaměstnanci účastnící se "projektu flexibility" skutečně vykonávali i po (ať fiktivním, ať skutečném) rozvázání pracovního poměru stále stejnou práci jako předtím, čímž nesplňovali podmínky pro přiznání dávek podpory v nezaměstnanosti. Stěžovatelova skutková verze vycházela z toho, že se tak nedělo, případně že to bylo v souladu se zákonem. Jelikož zjištění skutkového stavu obecnými soudy nebudí z ústavněprávního hlediska žádných pochyb, pak nelze nic vytknout skutečnosti, že obecné soudy považovaly skutkovou verzi prosazovanou stěžovatelem za vyvrácenou. S jeho obhajobou se ostatně detailně a přesvědčivě vypořádal i nalézací soud na s. 116 -119 svého napadeného rozsudku. Za těchto okolností žádné důvodné pochybnosti obecné soudy neměly, proto jim nerespektování zásady in dubio pro reo není možné vytknout.

34. Námitka 4) ve stěžovatelově podání je vystavena na dvou argumentačních pilířích: za prvé, pokud byl pro výpověď kteréhokoliv zaměstnance zařazeného do "projektu flexibility" ekonomický důvod, přičemž tento byl dán vzhledem k hospodářské krizi a dramatickému snížení objemu zakázek, pak výpověď nemohla být fiktivní, resp. nárok na vyplácení podpory v nezaměstnanosti neoprávněný. Za druhé, u některých zaměstnanců zařazených do "projektu flexibility" byl postup zcela odlišný než u těch, kteří byli vyslechnuti jako svědci, neboť tito nevykonávali svou původní práci za v podstatě původních podmínek.

35. Ústavní soud má však za to, že ani jeden z těchto pilířů není způsobilý námitku 4) argumentačně unést. K předpokladu nemožnosti fingovat ukončení pracovního poměru, je-li pro ně dán důvod, viz výše sub 26. a násl. Druhý předpoklad, tedy že u některých zaměstnanců zařazených do "projektu flexibility" byl postup odlišný, však ani sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti netvrdil. Ten se od počátku hájil tím, že projekt flexibility byl jako celek zcela legální a ani sám netvrdil, že by u některých zaměstnanců docházelo k porušování podmínek pro vyplácení dávek podpory v nezaměstnanosti překračováním nově uzavřených dohod o pracovní činnosti, a u některých nikoliv, přičemž v tomto ohledu nebylo zjištěno nic, co by zpochybňovalo závěr nalézacího soudu, že se všemi zaměstnanci zařazenými do "projektu flexibility" bylo nakládáno stejně.

36. Na stěžovatele pochopitelně v trestním řízení nebylo možno klást důkazní břemeno, tedy nebylo na něm, aby prokazoval, že existovaly různé skupiny zaměstnanců zařazených do "projektu flexibility". Stěžovatel však nic takového netvrdil ani následně ve své ústavní stížnosti, přičemž naopak obecné soudy vzaly za prokázané, že celá koncepce "projektu flexibility" byla od počátku plánována jednotně ve vztahu ke všem zaměstnancům do něj zařazených (srov. s. 116 napadeného rozsudku nalézacího soudu), přičemž k tomu, že se tak dělo ve vztahu ke všem zaměstnancům v tomto projektu zařazeným, byli vyslechnuti vedoucí zaměstnanci (srov. s. 55 a 56. napadeného rozsudku odvolacího soudu), tedy svědci, kteří nepochybně mohli podat informace o všech zaměstnancích na svých pracovištích, a tito svědci potvrdili, že se na organizaci a místě výkonu práce po zahájení "projektu flexibility" ničeho nezměnilo. V trestním řízení přitom nevyšlo najevo nic (a ani stěžovatel to netvrdí), co by tento skutkový závěr zpochybnilo.

37. Jakkoliv tak Ústavní soud netoleruje obecným soudům pouze paušální odůvodnění či paušální dokazování, za těchto okolností nemůže uzavřít, že by výslech všech více než 1 300 zaměstnanců zařazených do "projektu flexibility" byl z hlediska stěžovatelova práva na obhajobu či práva na soudní ochranu obecně nezbytný. Naopak, pokud by se za daných okolností, za nichž nalézací soud neměl o jednotném fungování "systému flexibility" pochyb, tento přesto pustil do výslechu všech zaměstnanců do něj zařazených, těžko by potřebou tohoto výslechu mohly být legitimizovány průtahy, které by tím v trestním řízení vznikly.

38. Ostatně, jak uvedl na s. 56 svého napadeného rozsudku i odvolací soud, ekonomická situace předmětných obchodních společností pro otázku viny stěžovatele vůbec relevantní nebyla. To, zda by došlo k propuštění některých zaměstnanců i bez zavedení "projektu flexibility", stejně jako to, zda by bez tohoto projektu někteří zaměstnanci byli evidováni jako uchazeči o zaměstnání na příslušných úřadech práce s nárokem na vyplácení dávek podpory v nezaměstnanosti, nijak s předmětným skutkem nesouvisí. Nastoupení stejného (či alespoň částečně stejného) následku jiným kauzálním mechanismem nijak příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a následkem činu nenarušuje.

39. Závěrem k této námitce Ústavní soud ještě doplňuje, že obecné soudy zjevně "všemi zaměstnanci" myslely všechny zaměstnance zapojené do "projektu flexibility", nikoliv všechny zaměstnance předmětných obchodních korporací. V této části je námitka stěžovatele zjevným vytržením jednotlivé formulace z kontextu celého případu.

40. Námitka 5) cílí na nepřiměřenost uloženého trestu a na údajné neprokázání výše způsobené škody. Ohledně přiměřenosti trestu Ústavní soud setrvale rozhoduje, že zásadně není oprávněn ji znovu přezkoumávat - nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119), usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1928/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2708/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2996/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1429/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/06.

41. V nynější věci Ústavní soud k vybočení z této své setrvalé praxe důvodu neshledává. Obecné soudy (soud nalézací na s. 120 - 121 svého napadeného rozsudku a odvolací soud na s. 58 - 59 svého napadeného rozsudku) dostatečně odůvodnily, proč byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody právě v konkrétní výměře, která se nacházela jen velmi mírně nad polovinou trestní sazby. Hlavní důraz kladly na cca dvacetinásobné překročení hranice škody velkého rozsahu, rozmysl a délku trestné činnosti stěžovatele. Ve stěžovatelův prospěch rovněž přičetly jeho dosavadní bezúhonný život, skutečnost, že vedlejším efektem jeho trestného činu úspěšně bylo zachování zaměstnanosti, jakož i skutečnost, že stěžovatel plně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení (srov. s. 120nn napadeného rozsudku nalézacího soudu). Vzhledem k tomu nemůže Ústavní soud uzavřít, že by uložený trest byl zjevně svévolný či nedostatečně neodůvodněný.

42. Pokud stěžovatel namítl, že obecné soudy nesprávně nepřihlédly k polehčujícím okolnostem dle § 41 písm. a), c) a g) trestního zákoníku, pak nijak blíže nezdůvodnil, proč má za to, že tyto polehčující okolnosti u něj byly dány a rovněž proč by měl až Ústavní soud existenci těchto polehčujících okolností v rozporu se svou rolí ochránce ústavnosti posuzovat. K tomu Ústavní soud poznamenává, že obecné soudy navíc přihlédly k neutěšené ekonomické situaci, na jejímž pozadí ke spáchání předmětného skutku došlo a která stěžovatele ke spáchání předmětného skutku vedla, jakož i atypický záměr stěžovatele pomoci udržet plnou zaměstnanost v předmětných obchodních společnostech (srov. s. 120 napadeného rozsudku nalézacího soudu).

43. Částečně lze stěžovateli přisvědčit v tom, že obecné soudy výslovně nepřihlédly k době, která uplynula od spáchání činu, ale toliko k délce trestního stíhání. Dobu sedmi let však u takto z hlediska vedení trestního řízení značně náročné trestné činnosti však nelze považovat za objektivně tak dlouhou, aby ji bylo třeba kompenzovat v rámci uloženého trestu, a to zejména vzhledem k tomu, že předmětný skutek byl časově ohraničen únorem 2009 a únorem 2010, přičemž obžaloba byla podána již v roce 2012, tedy po převážnou většinu doby, která uplynula od předmětného skutku do pravomocného rozsudku (ev. do rozhodnutí o dovolání), bylo proti stěžovateli vedeno trestní stíhání. Samostatná relevance kritéria uplynutí doby od spáchání činu tak byla ve stěžovatelově věci zcela zanedbatelná, přičemž stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak nenapadal, že by v trestním stíhání vedeném proti němu docházelo k nedůvodným průtahům, ev. že by obecné soudy k délce trestního řízení při ukládání trestu dostatečně nepřihlédly.

44. Ohledně námitky 6) pak Ústavní soud uvádí, že tato je shodná s námitkou 4), neboť údajným neprokázáním neoprávněnosti čerpání dávek podpory v nezaměstnanosti stěžovatel rovněž brojí proti nedostatečnému prokázání výše škody, neboť byly-li by tyto dávky vyplaceny oprávněně, pak by dle stěžovatele o škodu jít nemohlo. Ústavní soud k tomu proto odkazuje na výše uvedené sub 35. a násl. k neprovedení výslechu všech zaměstnanců, kteří se účastnili "programu flexibility".

45. Dovětek ústavní stížnosti pak obsahuje toliko zcela nekonkrétní obecná vyjádření stěžovatele o tom, k jakým typovým vadám způsobilých obecně postavit rozhodnutí obecných soudů do rozporu s ústavou v jeho případě mělo dojít. Tato vyjádření však stěžovatel nijak blíže nespecifikuje, proto pro ně platí to samé, co bylo uvedeno k námitce 3) výše sub 29.

V. Závěr

46. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízeních, která předcházela jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2019

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru