Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1500/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUDNÍ EXEKUTOR - Přerov - Vrána Tomáš
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
rozhodčí nález
Zavinění
osoba/povinná
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1500.15.1
Datum podání19.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89, § 55


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1500/15 ze dne 20. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Květoslavy Richterové, zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem Masarykova 31, Brno, směřující proti výroku II. usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 4. 4. 2014, č. j. 103 EX 27182/09-66, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 20 Co 370/2014, za účasti JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení soudního exekutora a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv, zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž k porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, v záhlaví citovaným usnesením soudního exekutora došlo na základě návrhu stěžovatelky (povinné), s nímž oprávněná (T&C DOMOV s.r.o.) vyslovila souhlas, podle ustanovení § 55 odst. 3 a odst. 4 exekučního řádu k zastavení exekuce proti stěžovatelce, nařízené podle vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce Ing. M. Prosové ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 427/09, usnesením Městského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2009, č. j. 26 Nc 2084/2009-3, týkající se vymožení pohledávky oprávněné ve výši 173.160 Kč (výrok I.). Ústavní stížností napadeným výrokem II. citovaného usnesení pak soudní exekutor rozhodl o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů nepřiznal. Stejným způsobem pak bylo rozhodnuto i ve vztahu k právu na náhradu nákladů řízení soudního exekutora (výrok III.). Své rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů exekučního řízení žádnému z jeho účastníků soudní exekutor odůvodnil především tím, že v souladu s ustanovením § 89 exekučního řádu je povinen zkoumat procesní zavinění účastníků na zastavení řízení, přičemž dovodil, že "z procesního hlediska při daném důvodu zastavení exekuce spočívá zavinění na zastavení exekuce na straně (stěžovatelky), neboť své povinnosti uložené exekučním titulem nesplnila do doby podání návrhu na nařízení exekuce dobrovolně a návrh tak byl podán oprávněným důvodně. Dále je třeba uvést, že oprávněný podal návrh na nařízení exekuce v dobré víře a exekuci vedl zcela oprávněně, neboť v době podání návrhu na nařízení exekuce disponoval se zcela bezvadným exekučním titulem, neměl důvod pochybovat o právní moci a vykonatelnosti rozhodčího nálezu." Soudní exekutor odkázal na názor, vyslovený Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 594/10 ze dne 19. 8. 2010 (N 167/58 SbNU 449) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz). Proto uzavřel, že v rámci exekučního řízení se stěžovatelce nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem, neboť "oprávněnému nelze klást za vinu zastavení exekuce, když k okamžiku nařízení exekuce disponoval vykonatelným exekučním titulem."

3. K odvolání stěžovatelky, v němž zpochybňovala výše rekapitulované právní závěry soudního exekutora (zejména závěr o absenci zavinění na straně oprávněné), Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením výrok II. usnesení soudního exekutora jako věcně správný potvrdil (výrok I.). Dále pak zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora ze dne 28. 12. 2012, č. j. 103 Ex 27182/09-54 (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Při formulaci "potvrzujícího" výroku ohledně nepřiznání práva na náhradu nákladů exekučního řízení žádnému z jeho účastníků soud vycházel ze skutkových zjištění, že v nyní projednávaném případě byla důvodem pro zastavení exekuce skutečnost, že rozhodčí nález, podle něhož byla exekuce nařízena, "není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodčí doložka sjednaná účastníky je neplatná. V době podání návrhu na nařízení exekuce však konstantní judikatura dovozovala, že pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu je založena i tehdy, pokud rozhodčí smlouva byla uzavřena, byť neplatně. Rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky byl považován za vykonatelný a způsobilý exekuční titul (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, R 83/2011)." Z uvedeného soud dovodil, že v době podání návrhu na nařízení exekuce vycházela oprávněná důvodně z existence vykonatelného exekučního titulu a nelze jí proto vytknout, že svá práva z rozhodčího nálezu realizovala, a "proto nelze dovozovat její účast či zavinění na zastavení exekuce." Zavinění na straně oprávněné pak krajský soud neshledal ani v tom, že by ve vymáhání pohledávky bezdůvodně pokračovala, neboť "skutečnosti rozhodné pro zastavení exekuce byly známy oběma účastníkům řízení stejně, závěr o zavinění nákladů spojených se zastavením exekuce přitom nemůže být závislý pouze na tom, který z účastníků formálně navrhl zastavení exekuce dříve."

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti se závěry krajského soudu a soudního exekutora ohledně nepřiznání práva na náhradu nákladů exekučního řízení žádnému z jeho účastníků i nadále nesouhlasí a podrobně s nimi polemizuje. Konkrétně tvrdí, že krajský soud i soudní exekutor při jejich formulaci jednak postupovali v rozporu se skutkovým stavem, jednak nezohlednili závěry judikatury Ústavního soudu (zejména nález sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012) a Nejvyššího soudu (zejména rozsudek ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 402/2014), z níž stěžovatelka obsáhle cituje.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení krajského soudu a soudního exekutora nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Uvedené platí rovněž ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení (včetně nákladů exekučního řízení), jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].

8. Ústavní soud vztáhl shora uvedená kritéria rovněž na usnesení krajského soudu a soudního exekutora napadená nyní projednávanou ústavní stížností, přičemž konstatuje, že jak soudní exekutor, tak krajský soud svůj závěr ohledně nepřiznání práva na náhradu nákladů exekučního řízení žádnému z jeho účastníků řádně odůvodnili a podrobně (zejména krajský soud) rozvedli své úvahy, které je k uvedenému závěru vedly, tj. úvahy svědčící o absenci zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněné, jak jim ostatně přikazuje i ustanovení § 89 věty první exekučního řádu, resp. ustanovení § 271 občanského soudního řádu. Jejich právní závěry dle názoru Ústavního soudu zcela korespondují se závěry jeho judikatury, týkající se problematiky nákladů řízení při zastavení exekuce a s tím související otázky zavinění oprávněného, pokud podal návrh na nařízení exekuce na základě materiálně i formálně vykonatelných exekučních titulů, jejichž zrušení či absolutní neplatnost vedla k následnému zastavení exekuce. Jak ostatně krajský soud v odůvodnění svého usnesení poukázal, Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 594/10 zcela jednoznačně zdůraznil, že za situace, kdy oprávněný podal návrh na nařízení exekuce "na základě materiálně i formálně vykonatelných exekučních titulů, jejichž následné zrušení vedlo k zastavení exekuce, nelze vyvodit jeho zavinění na zastavení exekuce a uložit mu náhradu jejích nákladů" [obdobně srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2839/11 ze dne 30. 5. 2012 (N 115/65 SbNU 531)].

9. Tak tomu bylo do značné míry i v nyní projednávaném případě, neboť oprávněná svůj návrh na nařízení exekuce k vymožení své pohledávky vůči stěžovatelce podala v průběhu roku 2009, a to na základě tehdy vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce Ing. M. Prosové ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 427/09, kterému také následně výše citovaným usnesením ze dne 23. 9. 2009 Městský soud v Brně vyhověl a exekuci nařídil. Rozdíl spočívá v tom, že v nyní projednávaném případě nedošlo k zastavení exekuce z důvodu vyslovení neplatnosti a zrušení exekučních titulů (rozhodčího nálezu) ze strany obecných soudů, nýbrž na základě návrhu stěžovatelky, s nímž oprávněná vyslovila souhlas (§ 55 exekučního řádu). Bez ohledu na tuto skutečnost nicméně stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že oprávněná (poskytovatelka spotřebitelských úvěrů) jednak musela při formulaci svých smluv a v nich obsažených rozhodčích doložek předvídat jejich neplatnost, a to s ohledem na již existující "judikaturu ESD ve věci zneužívajících rozhodčích doložek", jednak svůj souhlas s návrhem stěžovatelky na zastavení exekuce učinila s vědomím, že předmětný rozhodčí nález je neplatný, přesto v exekučním řízení pokračovala, aniž by sama přikročila k podání návrhu na zastavení exekuce. S uvedeným tvrzením stěžovatelky se nicméně Ústavní soud neztotožňuje, neboť právě tato tvrzení se nachází v rozporu s výše citovanými závěry plynoucími z judikatury Ústavního soudu, a nikoliv s právními závěry krajského soudu či soudního exekutora, které absenci zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněné dovozovaly z jejího postupu, kdy vycházela z předpokladu materiální i formální vykonatelnosti rozhodčího nálezu jako exekučního titulu.

10. V tomto ohledu se Ústavní soud ztotožňuje s názorem krajského soudu, že oprávněné nelze klást k tíži (a vytýkat jí, že "nezachovala potřebnou míru pečlivosti a přistoupila k bezdůvodnému vymáhání splněné povinnosti"), pokud při svém postupu nepředvídala jak změnu tehdejší judikatury Nejvyššího soudu, k níž došlo až na základě rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (dostupné na www.nsoud.cz), ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že "rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky nemá k vydání rozhodčího nálezu pravomoc a exekuci vedenou na základě takového exekučního titulu je třeba zastavit v každém jejím stádiu pro nepřípustnost", tak ani přijetí stěžovatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205), jehož závěry nadto stěžovatelka nepřesně interpretuje, když nesprávně presumuje jejich obecnou aplikovatelnost na všechny případy exekucí, jež byly nařízeny na základě vykonatelných rozhodčích nálezů a které tak musí být zastaveny, a to bez ohledu na skutečnost, zda byla obecnými soudy vyslovena jejich (absolutní) neplatnost. Ústavní soud se sice v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 kriticky vyslovil k tehdejší nežádoucí praxi sepisování smluv, opatřených rozhodčími doložkami (viz stěžovatelkou v ústavní stížnosti citovaná část z jeho odůvodnění), nicméně tak učinil výslovně "ke kritériu zjevné nespravedlnosti, avšak zde již ve vztahu k souzené věci" (což ovšem stěžovatelka v citaci uvedené pasáže nálezu nezmínila), navíc ve věci, v níž Ústavní soud konstatoval porušení základních práv stěžovatele, neboť se obecné soudy v průběhu exekučního řízení odmítly jakkoliv zabývat otázkou absolutní neplatnosti rozhodčího nálezu, tzn. ve věci zcela odlišné, než je tomu v nyní projednávaném případě stěžovatelky.

11. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené dospěl k názoru, že ústavní stížností napadená usnesení soudního exekutora a krajského soudu a v nich vyslovený závěr o nepřiznání práva na náhradu nákladů exekučního řízení žádnému z jeho účastníků, k němuž dospěly poté, co na straně oprávněné neshledaly zavinění na zastavení exekuce, se nenachází v rozporu s judikaturou Ústavního soudu či Nejvyššího soudu a nepředstavují ani porušení základních práv stěžovatelky, jak namítala již ve svém odvolání a znovu tak činí i v nyní projednávané ústavní stížnosti.

12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru