Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 150/06Usnesení ÚS ze dne 18.04.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
výzva
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.150.06
Datum podání16.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 2

99/1963 Sb., § 45


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 150/06 ze dne 18. 4. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížností H. V., zastoupené JUDr. Hynkem Applem, advokátem Advokátní kanceláře Appl a Chytil, se sídlem Jiráskova 9, Přerov, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2006, č. j. 7 Cmo 88/2006-91, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti Ragon s.r.o., IČ 27470253, se sídlem Pivovarská 665, Česká Skalice, a 2) P. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou dne 16. 3. 2006 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2006, č. j. 7 Cmo 88/2006-91, kterým bylo k jejímu odvolání potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2005, č. j. 23 Cm 61/2005-65, kterým bylo řízení o odvolání stěžovatelky zastaveno. Stěžovatelka tvrdí, že tím byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Z listin připojených k ústavní stížností Ústavní soud zjistil, že se obchodní společnost Ragon, s. r. o. (coby právní nástupce České konsolidační agentury), domáhá zaplacení směnečné pohledávky s postižními právy, a to vůči P. V., coby výstavci, a vůči stěžovatelce, coby avalistce. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2005, č. j. 23 Cm 61/2005-46, byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. 11. 2004, č. j. 23 Sm 394/2004-10. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka a P. V. společným podáním odvolání, aniž by současně s tím zaplatili soudní poplatek. Proto byli k jeho zaplacení vyzváni, přičemž soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplatil pouze P. V.. Proto bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2005, č. j. 23 Cm 61/2005-65, řízení o odvolání stěžovatelky zastaveno. Toto usnesení napadla stěžovatelka odvoláním s argumentací, že pokud je proti ní a P. V. uplatněn nárok společně a nerozdílně, jedná se o jeden nárok z něhož lze vyměřit soudní poplatek jen jednou. Poukázala přitom na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 409/98 (in Právní rozhledy 99, 3: 162). Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2006, č. j. 7 Cmo 88/2006-91, bylo usnesení soudu prvého stupně potvrzeno.

V ústavní stížnosti stěžovatelka opětovně argumentuje tím, že v daném případě je na straně žalovaných procesní solidarita, založená způsobem podání a formulací žaloby. Tato solidarita je rozhodná pro stanovení poplatkové povinnosti, byť z hlediska hmotného práva vyplývá relativní samostatnost dlužníků. To je v daném případě zvýrazněno tím, že závazek stěžovatelky coby směnečného rukojmí, komplexně závisí na závazku hlavním. Proto se domnívá, že byl zákon České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, nesprávně aplikován, neboť pokud byl soudní poplatek zaplacen jedním ze solidárních účastníků, nelze jej požadovat podruhé. Dále namítá, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla adresována pouze jejímu právnímu zástupci, ačkoliv poplatkovou povinnost měla splnit sama, a že soudy nemají vyjasněno, kdo poplatek zaplatil. Nebyl dodržen princip rovnosti, neboť žalobce platí soudní poplatek jen jednou a žalovaní jsou vyzýváni ke dvojímu placení. V rozhodnutí soudu prvého stupně nebyla konkrétněji rozvedena a odůvodněna aplikace právních předpisů, a podrobnější specifikace odůvodnění odvolacího soudu tak byla nepředvídatelná. Konečně namítá, že v souvislosti s výzvou k zaplacení soudního poplatku nebyla adekvátně poučena o tom, proč by měl být soudní poplatek placen každým z žalovaných.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu výklad a aplikace podústavního práva, pokud jím není porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda. To, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže být samo o sobě důvodem k podání ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).

Není porušením principu rovnosti účastníků řízení, pokud je zpoplatněn každý úkon toho, kdo se po soudu něčeho domáhá - zejména žaloba, odvolání, dovolání. Je otázkou podústavního práva a jeho výkladu, podle jakých principů jsou procesní úkony konkrétně zpoplatněny. Ustanovení § 2 odst. 5 a 8 zákona o soudních poplatcích vyložila jurisprudence tak, že solidární poplatková povinnost účastníků vzniká jen tehdy, mají-li v řízení postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 občanského soudního řádu), tj. jde-li o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně. Postup obecných soudů byl tedy předvídatelný a na tom nemůže nic změnit ani odlišný názor teorie (srov. Waltr, R.: Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 27-28, a tamtéž uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 13 Cmo 105/2002, a Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 Cmo 825/2000), ani odlišný názor stěžovatelky. Pokud tedy obecné soudy obou stupňů postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou, a odvolací soud tento postup podrobně rozvedl, nemohlo tím dojít k porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud již mnohokrát vyslovil, že výzva k zaplacení soudního poplatku musí být doručena jak zástupci účastníka s procesní plnou mocí, tak i účastníkovi samému. To je dáno procesním předpisem (nyní § 45c odst. 3 občanského soudního řádu) v němž se projevují ústavní zásady soudního řízení (např. sp. zn. IV. ÚS 647/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 30. N. 92. str. 381). Na rozdíl od případů, které doposud Ústavní soud v této souvislosti řešil a shledal porušení základních práv a svobod, nedosahuje případ stěžovatelky ústavněprávní relevance. Zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu totiž posuzovala případy v jednostupňovém správním soudnictví, v nichž procesní chyba při doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku měla pro účastníky řízení fatální důsledky. K ničemu takovému však v nyní posuzovaném případě nedošlo. Z argumentace stěžovatelky jednoznačně vyplývá, že příslušný soudní poplatek zaplatit nehodlala. Proto tak neučinila ani v okamžiku podání odvolání, ani v důsledku výzvy k zaplacení, ani ve lhůtě pro podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně, kterým bylo v důsledku nezaplacení soudního poplatku řízení o jejím odvolání zastaveno. O posledně uvedené lhůtě přitom byla soudem prvého stupně poučena v odůvodnění usnesení. Ať už tedy výzva k zaplacení byla doručena jen právnímu zástupci, jak tvrdí stěžovatelka, nemohlo to evidentně nic změnit na způsobu, jakým přistoupila k plnění svých procesních povinností, a jakým v konečném důsledku uplatnila svá základní procesní práva. Poukazem na ústavně zaručená základní práva totiž nelze zakrývat svůj vlastní nesprávný postup (srov. 1 Petr 2, 16).

K námitce, že odvolací soud nemá vyjasněno, kdo vlastně soudní poplatek zaplatil, nezbývá než zopakovat, že stěžovatelka v posuzovaném případě zřetelně projevila, že soudní poplatek nezaplatí, protože takovou povinnost nemá. Pokud za této situace obecné soudy vyhodnotily složení soudního poplatku na základě výzvy coby splnění poplatkové povinnosti P. V., nelze tomuto závěru z ústavněprávního pohledu nic vytknout.

Námitka nedostatečného poučení o povinnosti zaplatit soudní poplatek je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelka nijak nezpochybňuje skutečnost, že výzva obsahovala údaje o tom, že má být zaplacen soudní poplatek z odvolání a v jaké výši. Poučovací povinnost je určena k osvětlení postupu soudu tak, aby mohlo být zřejmé, co soud v konkrétní situaci sleduje a jak lze ke splnění procesních povinností přistoupit. Není určena k vysvětlování teoretických základů, na nichž jsou právní předpisy založeny, ani k vysvětlování postupů, které soud neprovádí. Takové poučení by bylo nad rámec ústavně zaručených procesních práv účastníků řízení.

Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto Ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud připomíná, že podle ustálené judikatury obecných soudů, u nároků vycházejících ze stejného skutkového základu přezkoumá odvolací soud rozsudek napadený odvoláním jen některého ze žalovaných v plném rozsahu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 1753/98 in Soudní Judikatura 2000, 2: 61). Pokud tedy odvolání stěžovatelky a P. V. bylo provedeno jedním podáním a s totožnými námitkami, jak sama stěžovatelka naznačuje, bude se odvolací soud muset těmito námitkami tak jako tak zabývat.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2006

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru