Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 15/95Nález ÚS ze dne 23.04.1996K ústavní stížnosti, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /volební a hlasovací právo
Věcný rejstříkvolby/do zastupitelstev krajů
volby/do zastupitelstev obcí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 31/5 SbNU 257
EcliECLI:CZ:US:1996:2.US.15.95
Datum podání19.01.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 87 odst.1 písm.d

120/1976 Sb./Sb.m.s., čl. 14 odst.1, čl. 25

2/1993 Sb., čl. 21 odst.1, čl. 21 odst.4, čl. 22, čl. 38 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 3

Ostatní dotčené předpisy

152/1994 Sb.

182/1993 Sb., § 75 odst.2 písm.a, § 75 odst.1

99/1963 Sb., § 200l


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 15/95 ze dne 23. 4. 1996

N 31/5 SbNU 257

K ústavní stížnosti, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátu ve věci návrhu

stěžovatele J. J. zastoupeného advokátem JUDr. Z. H. na zrušení

usnesení Městského zastupitelstva Říčany ze dne 22. 12. 1994, č.

11/94-VI/4 a č. 11/94-VI/5, ve spojení s usnesením Krajského soudu

v Praze, č. j. 21 C 69/94-8, ze dne 29. 11. 1994, za účasti města

Říčany, zastoupeného advokátem JUDr. J. N. a Krajského soudu

v Praze jako účastníků řízení a R. H. zastoupeného JUDr. A. P., J.

K. a J. M. zastoupeného JUDr. A. P. jako vedlejších účastníků

řízení,

takto:

Usnesení Městského zastupitelstva Říčany ze dne 22. 12.

1994, č. 11/94-VI/4 a č. 11/94-VI/5, a usnesení Krajského soudu

v Praze ze dne 29. 11. 1994, č. j. 21 C 69/94-8, se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Dne 19. 1. 1995 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost

stěžovatele J. J., která byla dále doplněna po obsahové stránce

podáním ze dne 24. 2. 1995, které Ústavní soud obdržel dne 3. 3.

1995. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Městského

zastupitelstva Říčany ze dne 22. 12. 1994, č. 11/94-VI/4 a č.

11/94-VI/5, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, ze dne

29. 11. 1994, č. j. 21 C 69/94-8. V doplnění podání byl petit

návrhu rozšířen o návrh na zrušení výše uvedeného usnesení

Krajského soudu v Praze. Ústavní stížnost byla spojena s návrhem

na zrušení ustanovení § 200l odst. 2 o.s.ř.

Stěžovatel se jako kandidát na kandidátce LSNS a nezávislých

kandidátů účastnil voleb do Městského zastupitelstva Říčany

konaných ve dnech 18. a 19. listopadu 1994. Na této kandidátce byl

zvolen členem zastupitelstva a 30. listopadu 1994 zastupitelstvo

jeho volbu ověřilo. V mezidobí dne 25. listopadu 1994 však byla

vedlejšími účastníky podána stížnost proti vydání osvědčení

o zvolení stěžovatele u Krajského soudu v Praze. Krajský soud

v Praze této stížnosti svým usnesením ze dne 29. 11. 1994, č.j.

21 C 69/94-8, vyhověl a vyslovil ve výroku, že osvědčení vydané J.

J. je neplatné. Na základě tohoto rozhodnutí přijalo Městské

zastupitelstvo Říčany dne 22. 12. 1994, usnesení č. 11/94-VI/4,

kterým "revokuje usnesení o volbách č. 10/94-IV/4 a bere na vědomí

usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 21 C 69/94-8 o neplatnosti

vydaného osvědčení o zvolení p. J. J. členem Městského

zastupitelstva Říčany" a dále usnesení č. 11/94-VI/5, kterým

"ověřuje platnost volby D. H.", který byl takto prohlášen zvoleným

kandidátem namísto stěžovatele. Obě usnesení byla přijata za

dodržení procedurálních podmínek zákona č. 367/1990 Sb., o obcích,

v platném znění.

Ve svém včas podaném návrhu, podaném k poštovní přepravě dne

18. 1. 1995, napadl stěžovatel výše uvedená usnesení Městského

zastupitelstva Říčany jako opatření orgánu veřejné moci, kterými

bylo porušeno jeho právo na přístup k volené funkci člena

zastupitelstva a právo podílet se jako člen zastupitelstva na

správě veřejných věcí, která mu náležejí podle čl. 21 odst.

1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Jejich porušení bylo podle

jeho názoru spjato s uplatněním ustanovení § 200l odst.

2 o.s.ř. v řízení před krajským soudem, kdy stěžovatel nebyl

účastníkem tohoto řízení a usnesení Krajského soudu v Praze mu

také nebylo doručeno, a proto v petitu svého návrhu mimo zrušení

těchto dvou usnesení navrhl zrušit i toto ustanovení o.s.ř., když

podle jeho názoru si krajský soud jeho nesprávnou aplikací

rozšířil své zákonné oprávnění a postupoval v rozporu s čl. 38

odst. 2 Listiny základních práv a čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Ve

výslovné návaznosti na toto usnesení krajského soudu poté Městské

zastupitelstvo Říčany svým usnesením č. 11/94-VI/4 revokovalo své

usnesení č. 10/94-IV/4 a vzalo na vědomí usnesení Krajského soudu

v Praze č.j. 21 C 69/94-8 o neplatnosti vydaného osvědčení

a současně svým usnesením č. 11/94-VI/5 ověřilo platnost volby

náhradníka stěžovatele na kandidátní listině LSNS a nezávislých.

Protože podání nevyhovovalo všem požadavkům ustanovení § 31

odst. 1 a § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, soudce zpravodaj

vyzval stěžovatele k odstranění vad. Stěžovatel na to reagoval

předložením nové plné moci právního zástupce a dále tím, že

v petitu ústavní stížnosti výslovně uvedl, že navrhuje zrušení

usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, č.j. 21

C 69/94-8. V původní stížnosti tento návrh výslovně obsažen nebyl

a celé podání nebylo v této věci formulováno jednoznačně. Tuto

část návrhu zdůvodnil stěžovatel tím, že předmětné usnesení

krajského soudu svými účinky porušilo jeho základní práva:

- podle čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, čímž

bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k volené funkci a právo

podílet se jako zvolený člen městského zastupitelstva na správě

veřejných věcí,

- podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle

kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích

a způsobem stanovených zákonem,

- podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod, podle kterých má každý právo domáhat se svého práva

u nezávislého a nestranného soudu, přičemž z pravomoci soudu nesmí

být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních

práv a svobod a kdy každý má právo, aby jeho věc byla projednávána

v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem důkazům,

- podle čl. 4 Listiny základních práv a svobod, kdy omezení těchto

práv zákonem nesmí porušovat podstatu a smysl citovaných práv.

Podle názoru stěžovatele byla tato jeho práva dotčena

zřetelně v důsledku uplatnění § 200l odst. 2 o.s.ř., kterým je

vyloučeno účastenství občana, o jehož zvolení členem

zastupitelstva se řízení vede, je mu znemožněno vyjádřit se

k prováděným důkazům, je mu znemožněno dovědět se vůbec o tom, že

a s jakým výsledkem je vedeno soudní řízení a je mu znemožněno

podat proti rozhodnutí ústavní stížnost, neboť není účastníkem

řízení. Tento poslední závěr v upřesnění svého návrhu změnil a již

jej nenamítá.

Po odstranění vad plné moci právního zástupce stěžovatele

došel II. senát Ústavního soudu k závěru, že navrhovatel splňuje

podmínky ustanovení § 74 a § 64 odst. 1 písm. d) ve spojení

s ustanovením § 75 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, a usnesením ze 4.10.1995, č.j. II. ÚS 15/95-37,

řízení přerušil a návrh na zrušení předmětného ustanovení

postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst.

1 písm. a) Ústavy ČR.

Ústavní soud ČR svým nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 30/95, ze dne

10. ledna 1996 návrhu stěžovatele vyhověl a ustanovení § 200l

odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 152/1994 Sb.

zrušil jako neústavní. Na základě toho mohl II. senát Ústavního

soudu pokračovat v řízení.

K návrhu se vyjádřily orgány, proti jejichž rozhodnutí

ústavní stížnost směřuje. Za město Říčany zaslal stanovisko

Městského zastupitelstva Říčany starosta F. V. Městské

zastupitelstvo ve svém podání ze dne 17. října 1995 pouze

konstatuje, že dne 4. října 1995 přijalo usnesení č. 6/95-VII/30

v tomto znění: "Městské zastupitelstvo Říčany konstatuje, že

zůstávají v platnosti usnesení Městského zastupitelstva Říčany č.

11/94-VI/4 a č. 11/94-VI/5, přijatá na základě usnesení Krajského

soudu v Praze číslo 21 C 69/94-8." V dalším podání, které bylo

Ústavnímu soudu doručeno dne 11. března 1996 prostřednictvím

právního zástupce města Říčany JUDr. J. N. je konstatováno, že

napadenými rozhodnutími bylo pouze respektováno rozhodnutí soudu,

k čemuž městské zastupitelstvo zavazuje Ústava a právní řád

republiky. Dále je v tomto podání ústavní stížnosti vytčeno, že se

obrací proti usnesení městského zastupitelstva, ačkoli podle

účastníka řízení se otázkou platnosti volby zabýval Krajský soud

v Praze. Rovněž tak bylo podle účastníka řízení správné rozhodnutí

Krajského soudu v Praze, které konstatovalo neplatnost osvědčení

o zvolení, a nelze proto souhlasit s názorem stěžovatele, že soudu

nepřísluší zkoumat platnost či neplatnost volby. Konečně tento

účastník řízení v podání ze dne 2. dubna 1996 namítl, že petit

ústavní stížnosti stěžovatel doplnil o návrh na zrušení usnesení

Krajského soudu v Praze až po lhůtě 60 dnů stanovené v § 72 odst.

2 zákona o Ústavním soudu, a tudíž již nelze o takové ústavní

stížnosti rozhodnout. Ústavní stížnost tak měla směřovat proti

rozhodnutí krajského soudu, což se v původním návrhu nestalo.

Naopak v něm stěžovatel vyjádřil názor, že je napadnout nemůže,

neboť mu ustanovení § 200l odst. 2 o.s.ř. znemožňuje být

účastníkem řízení. Doplnění ústavní stížnosti je tak podle

účastníka řízení novou ústavní stížností, pro kterou nelze

zachovat lhůtu, která platí pro stížnost napadající usnesení

městského zastupitelstva. Navrhl proto, aby ústavní stížnost proti

usnesení Městského zastupitelstva Říčany byla zamítnuta a ústavní

stížnost proti usnesení krajského soudu odmítnuta.

Za Krajský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr.

M. B. Podle jejího názoru musí každý soud rozhodovat na základě

platného práva a nemůže v aplikační činnosti měnit obecně závazný

předpis. Soud musí o návrhu podle ustanovení § 200l odst. 1

o.s.ř. rozhodnout ve lhůtě 7 dnů v řízení bez jednání, přičemž se

"musí spokojit s důkazy, které mu navrhovatel předloží." Ze zákona

též neplyne, kdy lze návrhu vyhovět. Krajský soud v Praze se

v daném případě zaměřil na zjištění, zda došlo k tvrzenému

porušení volebních předpisů, zda bylo porušení podstatné a zda

mohlo ovlivnit výsledky hlasování. Protože došel ke kladnému

závěru, stížnosti vyhověl. Předsedkyně senátu Krajského soudu

v Praze nesouhlasí se stanoviskem stěžovatele J. J., podle kterého

předmětem rozhodování soudu může být jen otázka, zda mu mělo být

osvědčení vydáno či nikoli. Přezkum by se tak soustředil jen na

formální otázky, což nebyl podle jejího názoru úmysl zákonodárce.

K právní úpravě soudního přezkumu platnosti zvolení kandidáta lze

mít podle jejího názoru výhrady, soud však musí postupovat podle

platné úpravy. Ve vyjádření ze dne 1. dubna 1996 tento účastník

řízení k doplnění ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel nebyl ve

smyslu ustanovení § 200l odst. 2 o.s.ř. účastníkem řízení a není

proto podle jejího názoru oprávněn podat ústavní stížnost. Navíc

nedodržel lhůtu k jejímu podání.

Dále soudce zpravodaj vyzval k vyjádření vedlejší účastníky

řízení, tj. navrhovatele v řízení před Krajským soudem v Praze E.

N., R. H., J. K. a JUDr. J. M. Během řízení zemřel vedlejší

účastník E. N. K návrhu se vyjádřili vedlejší účastníci R. H.

a JUDr. J. M., oba zastoupení JUDr. A. P. Podle jejich názoru při

volbách došlo k zásadnímu porušení ustanovení § 30 odst. 3 a § 32

odst. 2 zákona č. 152/1994 Sb. Krajský soud proto procesně

nepochybil a rozhodl v souladu s platným právem. Ústavní stížnost

proti předmětnému usnesení krajského soudu byla podána po lhůtě,

a proto navrhují, aby ji Ústavní soud zamítnul.

Konečně je třeba uvést, že Ústavní soud obdržel další

materiály v této věci od předsedy Místního sdružení ODS

v Říčanech, ač o ně výslovně nepožádal. Jejich obsahem je bližší

dokumentace případu z hlediska Místního sdružení ODS v Říčanech.

II.

Ústavní soud se při svém rozhodování musel nejdříve vypořádat

s námitkami účastníků řízení města Říčany a Krajského soudu

v Praze a rovněž výše uvedených vedlejších účastníků v tom směru,

že má být rozhodováno pouze o usneseních Městského zastupitelstva

Říčany, a nikoli o usnesení Krajského soudu v Praze. V této

souvislosti Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení § 43 odst. 1

písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh odmítne,

je-li podán po lhůtě stanovené tímto zákonem. Podle ustanovení §

72 odst. 2 téhož zákona je třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě

60 dnů od právní moci posledního prostředku, který zákon k ochraně

práva ve smyslu § 75 odst. 1 poskytuje.

Stěžovatel ústavní stížnost formuloval nejasně. Napadl v ní

neústavnost postupu Krajského soudu v Praze a přiložil stejnopis

napadeného usnesení. Na tomto základě navrhl zrušení ustanovení

§ 200l odst. 2 o.s.ř., kterým se krajský soud při vydání tohoto

rozhodnutí řídil, neboť mu neumožňuje být účastníkem řízení

a podat ústavní stížnost a právě v tom stěžovatel spatřuje

neústavnost právní úpravy a žádá její zrušení, aby se občan mohl

svých nezadatelných práv domáhat.

V petitu návrhu ze dne 18. ledna 1995 však výslovně návrh na

zrušení tohoto usnesení neuvádí. Je pravdou, že nebyl účastníkem

řízení a že napadnout rozhodnutí umožňuje § 72 odst. 1 písm. a)

zákona o Ústavním soudu jen tomu, kdo "byl" účastníkem řízení,

nikoli tomu, kdo jím "býti měl". V doplnění svého návrhu ovšem již

stěžovatel výslovně napadl i usnesení Krajského soudu v Praze

s tím, že se jedná o "jiný zásah orgánu veřejné moci." Tento návrh

byl ovšem učiněn více než 60 dnů po právní moci usnesení krajského

soudu. Je datován 24. 2. 1995 a Ústavní soud jej obdržel 3. 3.

1995, avšak předmětné usnesení krajského soudu nabylo právní moci

již dne 6. prosince 1994.

Lze tedy konstatovat, že obsah původního podání je nejasný

a není z něj zcela patrné, zda stěžovatel pouze konstatuje, že

nemůže podat ústavní stížnost proti předmětnému usnesení, ač celý

obsah podání směřuje právě proti jeho neústavnosti, nebo naopak se

právě kritikou neústavnosti postupu krajského soudu, předložením

stejnopisů jeho usnesení ve smyslu ustanovení § 34 odst. 2 zákona

o Ústavním soudu a návrhem na zrušení § 200l odst. 2 domáhá

odstranění této závady. Protože zákon o Ústavním soudu vychází ze

zásady obligatorního kvalifikovaného zastoupení při podání ústavní

stížnosti, musí být z podání ústavní stížnosti patrné, čeho se

stěžovatel domáhá i po právní stránce. Proto Ústavní soud došel

k závěru, že je třeba toto podání v tomto bodě posoudit, jako by

bylo opožděné ve smyslu § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu

a přezkoumat, zda i přesto obstojí jako ústavní stížnost, tzn. zda

v případě, kdy je dán důvod k odmítnutí stížnosti, nenastala

situace předvídaná zákonem o Ústavním soudu, která výjimečně

projednání ústavní stížnosti odůvodňuje. Posouzení takové situace

není závislé na návrhu stěžovatele, nýbrž je povinností Ústavního

soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR.

Podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním

soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, jestliže

stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy

stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke

skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, a to i když

nejsou vyčerpány opravné prostředky. Takovou skutečností je

v daném případě nabytí právní moci předmětného usnesení Krajského

soudu v Praze dne 6. prosince 1994. Toto pravidlo nelze vykládat

tak, že z této možnosti vylučuje stěžovatele, kteří nebyli

účastníky žádného řízení, a v jejichž případě tak došlo k "jinému

zásahu" do jejich základních práv z toho důvodu, že je zákon

neústavně připravil o možnost být účastníkem řízení a tudíž

i o možnost podat opravný prostředek (nález č. 31/1996 Sb.). Vždy

je třeba usilovat o výklad konformní s ústavními předpisy

a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ostatně, i kdyby

měl Ústavní soud za to, že v dané věci jde o rozhodnutí orgánu

veřejné moci, a nikoli o jeho "jiný zásah", jsou splněny podmínky

ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tj.

i nevyčerpání všech procesních prostředků stěžovatelem (a to

i přes existenci rozhodnutí krajského soudu), neboť vzhledem

k zákonné úpravě, navíc shledané protiústavní, stěžovatel skutečně

nevyčerpal všechny procesní prostředky, jak to pro aplikaci

ustanovení § 75 odst. 2 předpokládá jeho první část.

Čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezná dvě odlišné kategorie

stěžovatelů, rozlišuje pouze zvláštnosti situace, kdy je důvodem

stížnosti rozhodnutí a situace, kdy je důvodem jiný zásah než

rozhodnutí. Jiným postupem by se nutně dospělo k závěru, že

všechna případně neústavní ustanovení, která někomu odnímají právo

podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tj. právo

na projednání jeho věci, za jeho přítomnosti a s jeho vyjádřením

ke všem prováděným důkazům, nejsou takto postiženou osobou

napadnutelná, neboť podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona

o Ústavním soudu "nebyla účastníkem řízení". Ve svém nálezu, sp.

zn. Pl. ÚS 30/95, (č. 31/1996 Sb.) proto Ústavní soud vyslovil

právní názor, že v takovém případě toto rozhodnutí představuje

jiný zásah a k napadení rozhodnutí (ovšem v podobě jiného zásahu)

proto opravňuje. Tímto právním názorem se II. senát Ústavního

soudu ve svém rozhodování řídil a neshledal důvod pro postup ve

smyslu ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu.

Uplatnění pravidla § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním

soudu je však možné jen v případě, že Ústavní soud při posouzení

takové situace dojde k závěru, že ústavní stížnost svým významem

"podstatně" přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Ústavní soud

přitom vychází ze zásady, že jde o výjimku z obecného pravidla,

což značí, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím

způsobem (srov. nález sp. zn. II. ÚS 193/94).

Na základě této úvahy musel proto Ústavní soud posoudit, zda

jde v této konkrétní věci skutečně o případ, kdy ústavní stížnost

svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

Ústavní soud došel k závěru, že taková situace nastala. Důvody,

které jej k tomu vedly, možno shrnout následujícím způsobem.

V daném případě bylo vůči stěžovateli zasaženo na základě

ustanovení zákona, o kterém nejenže je tvrzeno, že je neústavní,

nýbrž které bylo za neústavní výslovně prohlášeno (nález č.

31/1996 Sb.). Takováto úprava přitom nedopadá pouze na

stěžovatele, nýbrž na všechny zvolené kandidáty při volbách do

zastupitelstev, u kterých bylo napadeno vydání osvědčení

o zvolení. Řešení takové závažné poruchy proto není pouze

v osobním zájmu stěžovatele, nýbrž se dotýká základních složek

pojmu demokracie a právního státu. V této souvislosti Ústavní soud

považuje za potřebné zdůraznit obecně sdílený poznatek, že řádné

provádění a následná soudní kontrola voleb jsou jednou ze

základních složek mezinárodního i vnitrostátního ústavního

standardu svobodných a demokratických voleb. Zjednání ústavního

stavu podle čl. 21 odst. 1 a 4 a čl. 22 Listiny základních práv

a svobod a vyhovění požadavkům čl. 25 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) proto

podstatně přesahuje osobní zájmy stěžovatele a odůvodňuje postup

Ústavního soudu, při kterém tato část ústavní stížnosti obsažená

v podání ze dne 24. února 1995 nebyla odmítnuta.

Na základě těchto úvah mohl Ústavní soud teprve přistoupit

k hodnocení opodstatněnosti vlastního návrhu. Pokud jde o meritum

věci samé, došel k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Krajský soud v Praze se při svém rozhodování o stížnosti proti

vydání osvědčení o zvolení stěžovatele členem Městského

zastupitelstva Říčany opřel o ustanovení § 200l odst. 2 o.s.ř., ve

znění zákona č. 152/1994 Sb. Toto ustanovení je neústavní, jak

konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 30/95, ze

dne 10. ledna 1996 (č. 31/1996 Sb.). Jeho aplikací zasáhl Krajský

soud v Praze do základního práva stěžovatele podle čl. 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního

paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) a čl.

6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č.

209/1992 Sb.), jak je v odůvodnění nálezu Pl. ÚS 30/95 blíže

rozvedeno. V této souvislosti na věci nic nemění poukaz účastníka

města Říčany na obiter dictum uvedené v odůvodnění nálezu, sp. zn.

III. ÚS 65/94.

Protože postupem a rozhodnutím Krajského soudu v Praze bylo

zasaženo do základního práva stěžovatele zaručeného v ustanoveních

čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č.

120/1976 Sb.) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), Ústavnímu soudu nezbylo než

zrušit napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11.

1994, č. j. 21 C 69/94-8.

Stejně tak Ústavní soud zrušil obě napadená usnesení

Městského zastupitelstva Říčany, která jen respektovala usnesení

Krajského soudu v Praze. (Bez jejich zrušení by nebylo možno

okamžikem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu obnovit právo

stěžovatele na nerušený výkon funkce člena Městského

zastupitelstva Říčany, do které byl ve volbách 18. a 19. listopadu

1994 zvolen). Pro upřesnění je však třeba uvést, že v usnesení

Městského zastupitelstva Říčany ze dne 22. 12. 1994, č.

11/94-VI/4, se rozhodnutí Krajské soudu v Praze bere pouze na

vědomí, takže toto usnesení v této části nelze považovat za právní

akt, který by měl nějaké právní účinky vůči stěžovateli. Přímým

důsledkem realizace usnesení Krajského soudu v Praze je až

usnesení Městského zastupitelstva Říčany ze dne 22. 12. 1994, č.

11/94-VI/5, které deklaruje skutečnost, že místo stěžovatele byl

zvolen další kandidát v pořadí na kandidátní listině.

Zastupitelstvu v tomto případě nelze vytknout nesprávný postup.

Naopak správně vyšlo z toho, že v důsledku usnesení krajského

soudu se na stěžovatele hledí tak, jako by mandát vůbec nenabyl,

a proto povolalo na jeho místo dalšího kandidáta v pořadí jako

zvoleného kandidáta, a nikoli jako náhradníka. To však nic nemění

na tom, že ve spojení s předchozím neústavním postupem tak bylo

pokračováno v zásahu do základních práv stěžovatele. Po zrušení

usnesení Krajského soudu v Praze již ani tato usnesení Městského

zastupitelstva Říčany nemohou obstát.

Ústavní soud zde považuje za potřebné zdůraznit, že není

součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je v souladu s ustanovením

čl. 83 Ústavy ČR orgánem ochrany ústavnosti. Proto se též

nevyjadřuje k právní argumentaci stěžovatele, účastníků

a vedlejších účastníků řízení, která se týká pouze zákonné úpravy

nebo dokonce jen výkladu stanov ODS, a nikoli ústavní úpravy

předmětu ústavní stížnosti.

Je proto nyní na Krajském soudu v Praze, aby při novém

projednání věci postupoval tak, aby bylo základní právo

stěžovatele uvedené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech (č. 120/1976 Sb.) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.)

zaručeno, a aby tak byla stěžovateli zajištěna možnost chránit

jeho základní právo zakotvené v čl. 21 odst. 4 Listiny základních

práv a svobod. Je též věcí Krajského soudu v Praze, aby posoudil,

zda skutková zjištění získaná ústavně konformním postupem budou

tak závažného charakteru, že by měla mít podstatný vliv na

výsledek voleb. V této souvislosti je plně v jeho kompetenci, aby

posoudil význam ustanovení § 26 odst. 1 písm. d) a h), § 29 odst.

4 a zejména § 30 odst. 3 a § 32 odst. 2 zákona č. 152/1994 Sb.

Ústavní soud se zaměřil pouze na odstranění neústavního stavu

a nikterak nehodlá předjímat další postup Krajského soudu v Praze

a výsledek řízení před ním.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně dne 23. dubna 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru