Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 15/04Nález ÚS ze dne 03.03.2005Dokazování v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 36/36 SbNU 407
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.15.04
Datum vyhlášení30.03.2005
Datum podání09.01.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.2, čl. 40 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 15/04 ze dne 3. 3. 2005

N 36/36 SbNU 407

Dokazování v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 15/04 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci z 8. 10. 2003 sp. zn. 2 To 676/2003, jímž byl částečně zrušen a částečně potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově z 2. 6. 2003 sp. zn. 1 T 150/2002, jímž byl stěžovatel shledán vinným z trestného činu zosnování zpronevěry a byl odsouzen k trestu odnětí svobody.

Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. října 2003 sp. zn. 2 To 676/2003 a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 2. června 2003 sp. zn. 1 T 150/2002 se ve vztahu k J. K. zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 9. ledna 2004, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, kterým bylo částečně zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se výroku o náhradě škody, a v této části byla poškozená odkázána k samostatnému řízení ve věcech občanskoprávních. Ve výroku o vině byl shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově byl stěžovatel shledán vinným z trestného činu zosnování zpronevěry dle § 248 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku nepodmíněně.

Stěžovatel v postupu obecných soudů shledal zásah do svých základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) a d) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 2 a odst. 3 písm. e) a čl. 2 odst. 3 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv. Soudy měly svým jednáním porušit jeho právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel poukázal na kroky orgánů činných v trestním řízení, které měly vést k získání důkazů, na jejichž základě došlo k jeho odsouzení. Uvedl, že stěžejním důkazem byla výpověď spoluodsouzeného, který ji však učinil pouze v přípravném řízení, neboť v řízení před soudem odmítl vypovídat, a proto jeho výpověď byla u soudu pouze přečtena. Dle spisového materiálu byl spoluobviněný vyslechnut opakovaně, a to dne 22. a 23. 3. 2002 a dále 16. 5. 2002, avšak stěžovatel byl trestně stíhán teprve ode dne 25. 3. 2002, kdy si převzal usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel má tedy za to, že důkaz proti němu je neúčinný a procesně nepoužitelný, neboť byl získán před zahájením trestního stíhání, přičemž se nejednalo o neodkladný ani neopakovatelný důkaz, a stěžovateli ani jeho obhájci nebylo umožněno, aby se výslechu spoluobviněného účastnili a aby mu mohli klást otázky.

Použití tohoto důkazu před soudem formou přečtení výpovědi bylo účinné výhradně proti spoluobviněnému, avšak vůči stěžovateli se mělo jednat o důkaz absolutně neúčinný, ke kterému soud neměl přihlédnout. Jiná situace nastala u výpovědi spoluobviněného konané dne 16. 5. 2002, avšak ta se týkala pouze několika dílčích otázek a nemohla být podkladem jakéhokoliv výroku o vině. Dále stěžovatel popsal, s jakými konkrétními ustanoveními trestního řádu mělo být jednání obecných soudů v rozporu.

Závěrem znovu zopakoval, že v jeho případě mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces. V rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny byl stěžovatel stíhán jinak než ze zákonných důvodů a zákonným způsobem. Bylo tak rovněž zasaženo do jeho práva na obhajobu již v rámci přípravného řízení; k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 346/01.

K ústavní stížnosti se vyjádřily soudy obou stupňů, Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Okresní soud v Přerově prostřednictvím předsedy senátu uvedl, že řízení probíhalo zcela v souladu s trestním řádem, a to včetně provedení jednotlivých důkazů a jejich hodnocení. Odkázal přitom na rozhodnutí odvolacího soudu, který neshledal prakticky žádná pochybení v jeho rozhodovacím postupu a k odvolání stěžovatele zrušil rozsudek jen ve výroku o náhradě škody. Poukázal na to, že námitky použité v ústavní stížnosti stěžovatel neuplatnil v odvolání.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci uvedl, že při rozhodování o odvolání stěžovatele neshledal v postupu soudu prvního stupně pochybení. Uvedl, že k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti se nemůže bez trestního spisu konkrétně vyjádřit. Z obsahu usnesení krajského soudu je však zřejmé, že o vině stěžovatele nebylo rozhodováno pouze na základě výpovědi svědka - spoluobviněného, ale i na základě dalších, byť nepřímých důkazů. Jednalo se především o skutečnost, že manželka spoluobviněného vydala částku 96 000 Kč, kterou měl spoluobviněný od stěžovatele v souvislosti s předmětnou trestnou činností převzít. Dále odkázal na odborný posudek Celně technické laboratoře Generálního ředitelství cel v Praze, podle kterého byla zjištěna shoda vzorků nafty zajištěné při domovní prohlídce u stěžovatele a nafty odebrané ze zásobníku čerpací stanice E. v T. Rovněž byly zpochybněny výpovědi svědecké výpovědi A. K., I. K. a P. T., podle nichž měl být stěžovatel v době provedení trestného činu doma a opravovat nepojízdné auto. Ze všech těchto důvodů se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Ústavní soud si k věci vyžádal spis Okresního soudu v Přerově vedený pod sp. zn. 1 T 150/2002. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na procesní pochybení, kterého se orgány činné v trestním řízení dopustily na samém počátku řízení v jeho věci. V důsledku toho mu jejich postupem bylo upřeno jedno ze základních práv, právo na obhajobu. Správně přitom poukázal na nález sp. zn. III. ÚS 346/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 30, str. 237). V něm Ústavní soud dovodil, že smyslem a účelem zásady přípustnosti dokazování toliko po zahájení trestního stíhání je zejména garantovat práva obviněného na obhajobu (§ 165 trestního řádu) již v přípravném řízení, a to za situace, kdy trestní řád umožňuje v hlavním líčení akceptovat důkazy provedené v řízení přípravném. Jinými slovy, akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení.

Z předložených podkladů, zejména ze spisu Okresního soudu v Přerově je zřejmé, že proti stěžovateli existovaly i jiné - nepřímé - důkazy, které však měly toliko podpůrnou povahu. Základním podkladem pro rozhodování a pro samotné řízení vůbec byl výslech spoluobviněného, který je takto i výslovně zdůrazněn soudem prvního stupně na str. 6 a 7 rozsudku a odvolacím soudem na str. 3 usnesení. Tento výslech byl v rozhodující míře proveden pouze v přípravném řízení před zahájením trestního stíhání proti stěžovateli. Následně již nebyl proveden, ačkoliv se nejednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon. Výslech přitom bylo možno provést znovu již v rámci přípravného řízení. V hlavním líčení tento spoluobžalovaný využil svého práva a odmítl vypovídat. Stěžovateli, resp. jeho obhájci proto nebylo umožněno spoluobžalovaného buď přímo vyslýchat anebo mu položit doplňující otázky, kterými by mohl prokázat svoji obhajobu. Stěžovateli tak bylo zásadním způsobem upřeno právo na obhajobu.

Ústavnísoud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. V daném případě však došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, a to porušením čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

Obecnýmsoudům přísluší hodnotit veškeré předložené důkazy s maximální mírou objektivity, a není možno se této povinnosti zprostit případnou bagatelizací nebo přehlédnutím pochybení v zákonném postupu orgánů činných v trestním řízení. Vzhledem k tomu, že vycházejí z podkladů shromážděných jinými orgány, je nezbytné, aby provedly kontrolu i těchto podkladů. Pokud pochybení neshledají, musí svůj postup s předloženými podklady koordinovat tak, aby zohlednily způsob a charakter jejich získání. V tomto případě však přehlédly skutečnost, že stěžovatel neměl možnost vyjádřit se ke stěžejnímu důkazu. Neměl možnost klást dotazy a vyvracet konkrétní tvrzení. Neměl tedy možnost bránit se tvrzení, které jediné zapříčinilo jeho trestní stíhání a rovněž bylo rozhodujícím pro jeho odsouzení.

Na základě uvedených okolností Ústavnísoud zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů ve vztahu ke stěžovateli. Vzal přitom v úvahu i okolnost, že stěžejní svědek - spoluobviněný rozhodnutí soudu prvního stupně nenapadl odvoláním. Za této situace je Ústavní soud přesvědčen, že bude snazší realizovat v novém řízení jeho výslech před soudem. Závěrem pak shrnuje, že ke zrušení napadených rozhodnutí jej vedly pouze okolnosti porušení pravidel trestního řízení, přičemž hmotněprávní závěry obecných soudů nijak neposuzoval.

Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 10. 2003 sp. zn. 2 To 676/2003 a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 2. 6. 2003 sp. zn. 1 T 150/2002.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru