Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1494/14 #1Usnesení ÚS ze dne 02.12.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.1494.14.1
Datum podání25.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 146 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1494/14 ze dne 2. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Slavomíra Kubánka, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem AK se sídlem Lidická 710/57, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2014 sp. zn. 20 Co 287/2013, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. dubna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 7. května 2013 č. j. 159 EX 00289/12 - 079 soudní exekutor Mgr. Jan Krejsta Exekutorský úřad Brno - město, Horní 729/32, Brno, pověřený provedením exekuce rozhodl na základě návrhu Ing. Slavomíra Kubánka (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na vyškrtnutí movitých věcí ze soupisu, o vyškrtnutí v usnesení uvedených movitých věcí ze soupisu movitých věcí. Žádnému z účastníků soudní exekutor nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Uvedené usnesení napadl stěžovatel odvoláním.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2014 sp. zn. 20 Co 287/2013 bylo usnesení soudního exekutora ve výroku II. o nákladech řízení účastníků potvrzeno (výrok pod bodem I.). Dále bylo uvedeným usnesením rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II.).

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že k zásahu do jeho vlastnického práva došlo již samotným soupisem movitých věcí v jeho vlastnictví, když tento byl proveden bez jakéhokoli právního důvodu. Proti tomuto zásahu do vlastnického práva stěžovatel brojil podáním návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu, pro jehož přípravu a sepsání si stěžovatel, jakožto osoba práva neznalá, najal právního zástupce - advokáta, přičemž právní pomoc advokáta je poskytována za úplatu. Na tuto právní pomoc vynaložil stěžovatel finanční prostředky, které mu, jakožto procesně úspěšnému účastníku řízení, měly být nahrazeny účastníkem procesně neúspěšným, tj. oprávněným. Tím, že stěžovateli nebylo jak ze strany soudního exekutora, tak poté ani ze strany Krajského soudu v Brně, přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, došlo opětovně k zásahu do jeho vlastnického práva tím, že mu nebyly nahrazeny náklady, které musel nutně vynaložit k obraně proti nezákonnému zásahu do svého vlastnického práva ze strany orgánu veřejné moci. Stěžovatel poukazuje na to, že nijak nezavinil, že došlo k tomuto nezákonnému zásahu do jeho vlastnického práva a nelze po něm tedy spravedlivě požadovat, aby nesl náklady řízení, v němž byl navíc zcela procesně úspěšný a které bylo přímým důsledkem pochybení soudního exekutora, a které muselo být z jeho strany zahájeno, aby tímto postupem zamezil nezákonnému odnětí svého vlastnického práva orgánem státní moci (soudním exekutorem).

Stěžovatel dále namítá, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť krajský soud potvrdil rozhodnutí soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, které dle názoru stěžovatele nese prvky libovůle či dokonce svévole a krajským soudem bylo rozhodnuto v příkrém rozporu se zněním zákona a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Odůvodnění Krajského soudu v Brně je navíc zcela nedostatečné a nepřesvědčivé.

Dále stěžovatel namítá, že rozhodnutím Krajského soudu v Brně bylo porušeno jeho právo vlastnit a užívat majetek, neboť tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, kterým došlo k újmě na majetku stěžovatele, když mu nebyla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů na právní pomoc a tak došlo ke snížení jeho majetku.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl potvrzen výrok usnesení soudního exekutora o nákladech řízení a namítá, že ačkoli byl v řízení úspěšný, nebyla mu přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů na právní pomoc.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000).

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci.

V projednávané věci stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že v jeho právní věci nepřiznané náklady představují bagatelní částku. K tomu, aby Ústavní soud posoudil jako nezbytnou kasaci pravomocného rozhodnutí o bagatelní částce, muselo by se ze strany rozhodujícího obecného soudu jednat o zcela mimořádně intenzivní zásah do práv stěžovatele. Ústavní soud však takový zásadní zásah v souzené věci neshledal.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000 Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09). Ústavní soud je při přezkumu ústavní stížnosti povinen zvažovat i faktické důsledky zásahu orgánu veřejné moci jak do práv stěžovatele, tak i dalších účastníků, resp. vedlejších účastníků pravomocně skončeného řízení. Jestliže pozitivem (v dané věci pro stěžovatele) z případného zásahu Ústavního soudu může být (v konečném důsledku) přiznání relativně nepatrné finanční částky, je takové pozitivum mizivé v porovnání s jeho negativy, spočívajícími v neúměrném zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které je povinen nést stát či jiný subjekt.

Stěžovatel namítá porušení procesního základního práva (čl. 36 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové dle čl. 11 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do hmotných základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Odkaz stěžovatele na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N59/52 SbNU 583) je ve vztahu k projednávané věci nepřípadný, neboť uvedeným nálezem bylo zrušeno rozhodnutí nalézacího soudu z důvodu, že soud vystavěl své právní závěry na chybně zjištěných skutkových okolnostech, a to při nerespektování sjednocující judikatury Nejvyššího soudu, aniž by byly nalézacím soudem zjištěny důvody pro odchylný postup.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru