Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 149/94Nález ÚS ze dne 15.06.1995Podmínky, jejichž splnění je nutné, aby Ústavní soud mohl ingerovat do rozhodovací činnosti soudů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoBrožová Iva
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 33/3 SbNU 249
EcliECLI:CZ:US:1995:2.US.149.94
Datum podání21.10.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.g, § 2 odst.1 písm.c, § 3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 149/94 ze dne 15. 6. 1995

N 33/3 SbNU 249

Podmínky, jejichž splnění je nutné, aby Ústavní soud mohl ingerovat do rozhodovací činnosti soudů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 15. 6. 1995 v senátě

ve věci ústavní stížnosti A.K., D.L., E.L. a V.K., proti rozsudku

Městského soudu v Praze, ze dne 26. 5. 1994, sp. zn. 22 Co

205/94, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne

16. 3. 1994, sp. zn. 11 C 138/92, za účasti Městského soudu

v Praze, jako účastníka řízení a Obvodního soudu pro Prahu 1

a dále Národní galerie v Praze, jako vedlejších účastníků řízení,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

26. 5. 1994, sp. zn. 22 Co 205/94, který potvrdil rozhodnutí soudu

I. stupně ve výroku o zamítnutí žaloby stěžovatelů s žádostí, aby

žalované Národní galerii v Praze byla uložena povinnost uzavřít se

stěžovateli dohodu o vydání šesti uměleckých děl v žalobě blíže

specifikovaných, na základě a za podmínek uvedených v ust. § 6

odst. 1 písm. g) a odst. 2 ve spojení s ust. § 2 odst. 1 písm. c)

zák.č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zák.

č. 264/1992 Sb., 267/1992 Sb., 133/1993 Sb., 115/1994 Sb.,

116/1994 Sb., 164/1994 Sb.(dále jen zákon).

Navrhovatelé uvádí, že stížností napadenými rozsudky bylo

porušeno jejich základní právo uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod: každý se může domáhat stanoveným

postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve

stanovených případech u jiného orgánu.

Stěžovatelé dále uvádí, že jako oprávněné osoby podle ust. §

3 odst. 2 písm. c) zák.č. 87/1991 Sb. podali povinné osobě

- Národní galerii v Praze - v zákonné lhůtě výzvu k vydání věcí.

Jedná se o umělecká díla, která přešla na stát z právního

předchůdce stěžovatelů - Ing. V.K. Jako způsob přechodu věcí na

stát uvádí navrhovatelé uzavření kupní smlouvy učiněné v tísni za

nápadně nevýhodných podmínek a v důsledku politické perzekuce nebo

postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Za postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody

pak uvádí skutečnost, že právní předchůdce stěžovatelů se

k převodu uměleckých děl na stát podvolil teprve poté, co jej stát

nejprve uměle zadlužil odmítnutím slíbené státní dotace na

zaplacení rodinného domu, postaveného v družstevní výstavbě,

a hrozil mu, že jeho rodina bude z domu vystěhována.

Stěžovatelé zejména poukazují na skutečnost, že soudy obou

stupňů se v průběhu řízení nevypořádaly s jejich tvrzením, že

postupní prohlášení ze dne 10. 2. 1962, kterým sporná umělecká

díla byla převedena na stát, není opatřeno pravým podpisem

převodce. Navrhovatelé rovněž nesouhlasí se závěry obecných soudů

pokud jde o právní kvalifikaci úkonu, kterým došlo k převodu

movitých věcí na stát.

Vytýkají oběma soudům, že nevzaly v úvahu skutečnost, že stát

v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že Ing. K. hodlá zaplatit pohledávku

státu formou převodu některých svých obrazů, byla státními orgány

výše pohledávky zvýšena z původních 50 292,- Kčs na konečnou

částku 130 076,- Kčs.

Dále uvádí, že nelze přehlédnout značný rozdíl ve finančním

ohodnocení převedených uměleckých předmětů. Ze spisu finančního

odboru Národního výboru hl. m. Prahy, čj. FIN/3-P20-1962, se

podává, že odhadní cena těchto předmětů byla určena částkou 278

000,- Kčs, naproti tomu soudní odhad byl stanoven v dolní hranici

částkou 119 000,- Kčs a v horní hranici částkou 180 000,- Kčs.

Zároveň pak dovozují, že výsledky, které z průběhu řízení

vyvodil soud I. stupně, jsou zřetelně nesprávné, a to jak

v právním posouzení, tak i v nedostatečně zjištěném skutkovém

stavu projednávané věci. V rozhodování obou soudů pak vidí

projevený nátlak, vedený v té době tiskovou kampaní a pozorností

ostatních sdělovacích prostředků za negativního působení

vedlejšího účastníka řízení. Tato kampaň měla podle jejich názoru

dopad na konečné rozhodování soudů v tom smyslu, že lze pochybovat

o jejich nezávislosti a nestrannosti.

Dne 17. 3. 1995 obdržel Ústavní soud České republiky doplněné

podání stěžovatelů, ve kterém se uvádí, že dne 3. 1. 1995 zemřel

čtvrtý navrhovatel V.K. Po skončení dědického řízení budou

právními nástupci jeho děti, a to syn F.K. a dcera T.M.

Navrhli zároveň Ústavnímu soudu přerušení řízení ve smyslu §

63 zák.č. 182/1993 Sb. ve spojení s § 107 odst. 3 .o.s.ř. do doby

skončení pozůstalostního řízení.

Vzhledem k tomu, že v případě dědiců manželů K. se nejedná

v řízení o ústavní stížnosti o procesní nástupnictví, neshledal

Ústavní soud České republiky důvod k přerušení řízení.

Ústavní soud ve smyslu ust. § 42 odst. 3 zák.č. 182/1993 Sb.

zaslal návrh k vyjádření ostatním účastníkům a vedlejším

účastníkům řízení.

Z vyjádření Městského soudu v Praze vyplývá, že tento soud

přezkoumal rozsudek obvodního soudu z podnětu odvolání stěžovatelů

a jako věcně správný jej potvrdil. Při svém rozhodování se

ztotožnil se závěrem soudu I. stupně ohledně kvalifikace právního

úkonu účastníků, jímž požadovaná umělecká díla přešla v rozhodném

období na stát i s jeho závěrem o neexistenci nápadně nevýhodných

podmínek při jeho uzavření. Na rozdíl od soudu I. stupně neshledal

existenci tísně ve smyslu výše citovaného ustanovení zák.č.

87/1991 Sb.

Zdůraznil, že sepsáním postupního prohlášení ze dne 10. 2.

1962 došlo k projevu vůle účastníků úkonu k úplatnému převodu

majetku postupitele na stát, tedy k uzavření kupní smlouvy. V této

situaci byla právně zcela irelevantní námitka stěžovatelů,

týkající se zpochybnění pravosti podpisu na uvedeném dokumentu.

V době sepsání postupního prohlášení platný občanský zákoník

(zákon č. 141/1950 Sb.) nezná pojem postupní prohlášení, ale

vzhledem k tomu, že účastníci smlouvy se nadevší pochybnost

dohodli na jejím předmětu i ceně, lze tuto smlouvu kvalifikovat

jako smlouvu kupní, při jejímž uzavření nebyla, s výjimkou smlouvy

o nemovitosti, předepsána písemná forma. Poukazuje dále na spis

finančního odboru ONV pro Prahu 5, zn. FIN-dar 677/62, který byl

v průběhu řízení proveden jako důkaz a jenž obsahuje originál

postupního prohlášení opatřený úředním razítkem s ověřením

pravosti podpisu převodce. Odvolací soud proto nepovažoval za

nutné ohledně této skutečnosti provést další dokazování.

Pokud se týká tvrzení stěžovatelů, že ve sporu rozhodoval

zaujatý, veřejným míněním a tiskem ovlivněný soud, nehodlá Městský

soud s tímto názorem polemizovat, neboť toto tvrzení není

podloženo objektivními a konkrétními argumenty. V ostatním

účastník řízení odkázal jak na obsah spisu vedeného u Obvodního

soudu pro Prahu 1, tak na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů.

Navrhuje, aby stížnost byla jako neodůvodněná zcela zamítnuta.

K věci se vyjádřil rovněž Obvodní soud pro Prahu 1, který mimo

jiné uvedl, že argumentace stěžovatelů napadá vypracovaný znalecký

posudek , týkající se ceny obrazů, které byly předmětem postupního

prohlášení, a osobu znalkyně, ustanovené soudem, z toho důvodu, že

byla dřívějším zaměstnancem vedlejšího účastníka řízení. K osobě

této znalkyně obvodní soud uvádí, že její předchozí pracovní vztah

k vedlejšímu účastníku řízení mu nebyl znám. Znalkyně byla zapsána

v seznamu znalců Městského soudu v Praze pro daný obor ve smyslu

ust. § 9 odst. 2 zák.č. 36/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Bylo proto její povinností sdělit soudu okolnost, která by měla za

následek její vyloučení. Soud však nesdílí názor stěžovatelů, že

by existence pracovního poměru znalce s jednou ze stran sporu měla

za následek pochybnosti o jeho objektivitě.

Závěrem konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé,

že stěžovatelé považují Ústavní soud ČR za třetí instanci

v systému obecných soudů, což odporuje platným právním předpisům.

Navrhují proto, aby Ústavní soud stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Své vyjádření ke stížnosti zaslala rovněž Národní galerie

v Praze. Jako vedlejší účastník uvedla, že jako účastník tohoto

řízení souhlasí s hodnocením soudů v tom smyslu, že Ing. K. se

nenacházel ani se nemohl nacházet v době sepsání postupního

prohlášení v tísni tak, jak to předpokládá zákon č. 87/1991 Sb.

V době převodu rodinného domku měl možnost, stejně jako ostatní

členové bytového družstva, získat velmi výhodnou půjčku s 3%

úrokem. Splácení této půjčky by netvořilo ani jednu třetinu jeho

tehdejšího příjmu. Sám si však zvolil úhradu pohledávky formou

prodeje obrazů. K osobě znalkyně a jejího vztahu k Národní galerii

lze říci, že tato instituce má natolik významné postavení na poli

umění, že určitým způsobem s ní spolupracuje prakticky každý

historik umění nebo výtvarník v tomto státě. Navrhl, aby stížnost

byla jako zřejmě neopodstatněná ve smyslu ust. § 43 odst. 1 písm.

c) zák.č. 182/1993 odmítnuta.

Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn.

11 C 138/1992, ze kterého je patrné, že předmětem sporu bylo

celkem šest uměleckých děl, z nichž tvořily tři obrazy Pabla

Picassa nejhodnotnější část. Každý z nich byl ceněn soudní

znalkyní částkou od 30 do 50 tisíc Kčs. Ostatní díla pak částkou

20 tisíc Kčs a dva obrazy po Kčs 5 tisíc. Maximální hodnota

uměleckých děl byla odhadnuta na Kčs 180 tisíc, dolní hranici

tvořila částka 119 tisíc Kčs. V porovnání bylo uvedeno, že jeden

z obrazů Pabla Picassa prodal Ing. K. soukromému sběrateli za

částku 20 až 25 tisíc Kčs.

Z dopisu, podepsaného Ing. K. ze dne 14. 2. 1962, který byl

soudem proveden jako důkaz, vyplývá, že na základě postupního

prohlášení předává Ing. K. Národní galerii v Praze šest

autentických uměleckých děl. Dopis je opatřen potvrzením Národní

galerie o převzetí citovaných děl.

Z textu dopisu finančního odboru ONV Praha 6 ze dne 15. 2.

1962, adresovaného Ústřednímu likvidátoru peněžních ústavů,

vyplývá, že podle pokynů Ministerstva financí uzavřel finanční

odbor ONV Praha 5 s Ing. K. postupní smlouvu na šest uměleckých

děl v hodnotě 183 tis. Kčs a zároveň likviduje pohledávku na

rodinném domku jmenovaného čp. 823 v Košířích v částce 117 58O,-

Kčs s přísl. k 31. 12. 1961.

Podle návrhu smlouvy s Lidovým bytovým družstvem o převodu

rodinného domku do osobního vlastnictví ze dne 27. 12. 1960 zněla

suma na Kčs 50 292,-. Jednorázový státní příspěvek stanovený ve

výši 70 742,- Kčs byl snížen , neboť nebyly orgány sociálního

zabezpečení shledány dostatečné důvody sociální potřebnosti

manželů K.

Ústavní soud již několikrát ve svých nálezech vyložil, že není

součástí soustavy obecných soudů České republiky. Nemůže proto

zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů a do nezávislosti

v rozhodování těchto soudů, to vše ovšem za situace, že nebylo

porušeno základní právo nebo svoboda chráněná Ústavou a Listinou

základních práv a svobod.

Pokud se stěžovatelé ve svém podání dovolávají porušení čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. dovolávají se

porušení principu nestrannosti a nezávislosti soudů při jejich

rozhodování, a to stanoveným postupem, je nutno dovodit, že obecné

soudy jsou povinny dodržovat podmínky procesních předpisů v rámci

občanskoprávního řízení a předpisy s tímto řízením související.

V tvrzeném porušení čl. 36 odst. 1 Listiny neshledal Ústavní

soud opodstatnění, neboť v provedeném dokazování soudů obou stupňů

neshledal porušení uvedeného článku Listiny.

Stěžovatelé zdůrazňovali, jak v obou předchozích soudních

řízeních, tak i v podané ústavní stížnosti, několik zásadních

důvodů, o které opřeli své nároky ohledně sporných uměleckých děl.

1) umělecká díla přešla na stát za podmínek ust. § 6 odst. 1 písm.

g) zák.č. 87/1991 Sb. ve vztahu k ust. § 2 odst. 1 písm.c) téhož

zákona, tj. kupní smlouvou uzavřenou v tísni za nápadně

nevýhodných podmínek, společně jako důsledek politické perzekuce

nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody

2) převzetí věci státem bez právního důvodu.

Sami stěžovatelé zcela jednoznačně v podané ústavní stížnosti

neuvedli, z jakého právního titulu (v návaznosti na podmínky

uvedené v zák.č. 87/1991 Sb.) došlo k přechodu sporných uměleckých

děl na stát. Je zřejmé, že ani jeden z výše uvedených důvodů zcela

neakceptují. Tím, že opřeli svůj nárok rovněž o ust. § 2 odst. 1

písm. c), dovodili, že přechod žalovaných předmětů na stát byl

podmíněn mimo jiné i politickou perzekucí převodce.Vzhledem

k osobnímu postavení Ing. K. i celé jeho rodiny, je toto tvrzení

krajně nepravděpodobné a jak z přiložené korespondence, tak

i z vyjádření svědků slyšených soudy vyplývá, že tato rodina

požívala jistých výhod a privilegií daných přátelskými vztahy

k tehdejší politické reprezentaci státu.

Dále se soud zabýval tvrzením o převzetí věcí ze strany státu

bez právního důvodu. Tato námitka spočívá ve zpochybnění právního

úkonu převodce, a to z důvodu namítané nepravosti podpisu Ing. K.

na postupním prohlášení. Pokud se týká této skutečnosti, vzal

Ústavní soud za dostatečně prokázané důvody a právní vývody

uvedené v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů a nehodlá se již

ve svém nálezu touto otázkou zabývat. Je však nutné se vrátit ke

stěžovateli uvedenému způsobu převzetí sporných věcí státem, za

který tito označili § 6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb., tj.

kupní smlouvu uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Jak již z textu ustanovení vyplývá, musí být obě podmínky splněny

současně.

Pokud se týká stavu tísně v době převodu vlastnictví šesti

uměleckých děl, vycházel Ústavní soud jak z písemných dokladů

založených ve spise Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 11

C 138/92, tak z vyjádření vedlejšího účastníka řízení - Národní

galerie v Praze. Okolnosti spojené s odkoupením rodinného domku

manželů K. se oproti ostatním stavebníkům změnily ve výši

poskytnutého státního příspěvku. Jeho snížení, resp. odepření,

však není možné považovat za uměle vyvolaný akt tísně, neboť

příspěvek byl vázán na zřejmé sociální důvody. Skutečnost, že

takové důvody u manželů K. nebyly zjištěny, nezakládá stav tísně.

Je nepochybné, že iniciátorem způsobu vypořádání pohledávky

Ústředního likvidátora peněžních ústavů byl sám Ing. K. O tom

svědčí i dopis Ing. K. adresovaný V. Kopeckému, místopředsedovi

vlády. Jiná situace však nastává při rozhodnutí o výhodnosti či

nevýhodnosti podmínek uskutečněné transakce. Stěžovatelé uvádí již

v žalobě , že díla byla oceněna v době před jejím předáním částkou

278 tisíc Kčs. Dopis finančního odboru ONV Praha 6 uvádí jako

hodnotu těchto děl částku 183 tisíc Kčs.

Soudy obou stupňů však shodně vycházely při posouzení této

otázky pouze z jediného znaleckého posudku PhDr. M. S.,

vypracovaného v roce 1993 s cenovými relacemi k 28. 4. 1960.

Ocenění provedené touto soudní znalkyní vzbuzuje značné

pochybnosti o skutečných cenách uměleckých předmětů, a to jak

z výše stanoveného cenového rozpětí u jednotlivých položek, tak

i ve věrohodnosti použitých odborných materiálů. Těchto nedostatků

si zřejmě byla vědoma i samotná znalkyně, neboť ve svém posudku

uvedla, že určit s naprostou přesností ceny uvedených obrazů ke

stanovenému datu je obtížné, vzhledem k tomu, že v padesátých

a počátkem šedesátých let byla v naší republice hodnocena

především díla " socialistického realismu" a moderní, tzv.

"západní umění", bylo nízce hodnoceno a zavrhováno. Důsledkem

nízkých cen pak byla také v roce 1953 provedena měnová reforma,

která odčerpala finanční zdroje u fyzických osob. Z toho důvodu,

jak uvádí, stanovila cenové rozpětí zejména Picassových děl od Kčs

30 tisíc do Kčs 50 tisíc u každé položky.

Je proto nepochybné, že nápadné nevýhodné podmínky v době

převodu skutečně existovaly. To však nemění nic na faktu, že

stížnost navrhovatelů Ústavní soud České republiky zamítá, neboť

jak již bylo výše uvedeno, musí být splněny obě podmínky uvedené

v ust. § 6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. společně a Ústavní

soud neshledal, že by došlo jednáním soudů k porušení čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, jak namítali stěžovatelé.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně dne 15. 6. 1995

Odlišné stanovisko JUDr. Ivy Brožové ve věci II. ÚS 149/94 o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 205/94

Vzhledem k tomu, že právní úprava účastníků a vedlejších účastníků, obsažená v zákoně č. 182/1993 Sb. a platná pro řízení před Ústavnímsoudem ctí účastníky řízení před obecným soudem (srov. § 28 odst. 1 a § 76 odst. 1 a 2 cit. zák.), Ústavní soud nemůže rozlišovat, kdy se kdo stal účastníkem řízení, ale pouze to, že se jím stal. Protože původní účastník řízení před Ústavním soudem zemřel a došlo k univerzální sukcesi, měl Ústavní soud vyčkat ukončení dědického řízení, aby tak dal průchod právu na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny i před Ústavním soudem procesním nástupcům zemřelého, neboť tito vstupují na jeho místo a jsou pro ně závazné i všechny jím učiněné procesní úkony. Jiná věc je hmotně právní stránka věci s tím, že nelze bez dalšího pohlížet na ústavní stížnost jako na právo osobnostní, a to zejména tam, kde předcházely majetkové spory.

V Brně dne 16. 6. 1995

JUDr. Iva Brožová

předsedkyně senátu Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru