Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 149/04Usnesení ÚS ze dne 21.07.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proc... více
Věcný rejstříkprocesní postup
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.149.04
Datum podání10.03.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 114b, § 153a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 149/04 ze dne 21. 7. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. Š., zastoupené JUDr. S. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, čj. 28 Cdo 2252/2003-38, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2003, čj. 17 Co 238/2003-23, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 2. 2003, čj. 14 C 103/2002-11, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 14 C 103/2002, z něhož zjistil následující:

Městská část Praha 7 (v původním řízení žalobce) se žalobou proti stěžovatelce domáhala vyklizení nebytového prostoru o rozloze 70 m2 v přízemí domu č.p. 382, na ulici Milady Horákové 75, Praha 7. Usnesením ze dne 3. 9. 2002, čj. 14 C 103/2002-5, Obvodní soud pro Prahu 7 uložil stěžovatelce, aby se, ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení ve věci písemně vyjádřila a v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a připojila listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Dále stěžovatelku poučil, že jestliže se v dané lhůtě bez vážného důvodu nevyjádří a ani soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 OSŘ, pro jehož vydání nemusí být nařízeno jednání. Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno do vlastních rukou dne 10. 9. 2002. Stěžovatelka plnou mocí ze dne 19. 9. 2002 zmocnila JUDr. P. P., aby ji v řízení zastupoval. Dne 8. 10. 2002 se její právní zástupce dostavil na soud a nahlížel do spisu, přičemž zároveň do spisu založil plnou moc a kopii své neschopenky. Dne 11. 10. 2002 osobně soudu doručil vyjádření, v němž žalobu neuznává.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem pro uznání ze dne 18. 2. 2003, čj. 14 C 103/2002-11, uložil stěžovatelce povinnost vyklidit nebytový prostor o rozloze 70 m2 v přízemí domu na ulici Milady Horákové, Praha 7, a vyklizený jej předat Městské části Praha 7 (v původním řízení žalobce) do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Soud dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2003, čj. 17 Co 238/2003-23, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 11. 2003, čj. 28 Cdo 2252/2003-38, dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl s tím, že není přípustné.

Stěžovatelka napadla všechna uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. V odůvodnění rekapituluje průběh dosavadního řízení a cituje pasáže z napadených rozhodnutí týkající se posouzení splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání v dané věci. Připomíná, že v dovolání uplatnila dvě námitky: nesprávnou interpretaci obsahu záznamu ze dne 8. 10. 2002 a názor, že pracovní neschopnost právního zástupce účastníka v průběhu běhu lhůty k vyjádření dle § 114b odst. 1 OSŘ je vždy vážným důvodem pro prodloužení stanovené lhůty k vyjádření, resp. že by se o délku trvání jeho pracovní neschopnosti měla lhůta prodlužovat. Stěžovatelka cituje i argumentaci Nejvyššího soudu ČR, jíž se s námitkami v rozhodnutí o dovolání vypořádal.

Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že obecné soudy nerespektovaly znění § 114b odst. 5 OSŘ a ustanovení § 153a odst. 1 OSŘ ve spojení s ustanovením § 41 OSŘ, čímž porušily stěžovatelčina výše uvedená ústavně zaručená práva. Domnívá se, že obecné soudy "nevzaly v úvahu všechno, co bylo pro posouzení věci relevantní".

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Obvodní soud pro Prahu 7, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že postupem obecných soudů v dané věci k dotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo a ústavní stížnost by podle jeho názoru měla být odmítnuta. Stěžovatelka (ani její právní zástupce) ve lhůtě k tomu stanovené nesdělila, že lhůtu není schopna dodržet a předpoklady pro rozhodnutí podle § 153a OSŘ byly v dané věci splněny. K námitce nesprávného výkladu záznamu ze dne 8. 10. 2002 v návaznosti na ustanovení § 41 OSŘ účastník uvádí, že se jedná o záznam o nahlédnutí do spisu, který neobsahuje žádný projev vůle právního zástupce. Tvrzení stěžovatelky, že pracovní neschopnost je vždy vážným důvodem pro prodloužení lhůty, zcela přehlíží skutečnost, že právní zástupce o prodloužení lhůty nepožádal a že pracovní neschopnost skončila dříve, něž lhůta k vyjádření uplynula.

Nejvyšší soud ČR se k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, pokud jde o interpretaci a aplikaci ustanovení § 114b odst. 5 OSŘ, které upravuje fikci uznání nároku žalobce za stanovených předpokladů.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, pokud by bylo projevem libovůle či dokonce svévole soudce při aplikaci či interpretaci jednoduchého práva, nebo by se protivilo elementárním požadavkům spravedlnosti.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze v kontextu otázky, zda jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo. K takovému závěru ovšem Ústavní soud nedospěl.

Podle prvého odstavce § 114b OSŘ, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 OSŘ) a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 téhož zákona, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) OSŘ, nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, aby ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Podle § 114b odst. 5 OSŘ, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. O tomto následku (§ 153a odst. 3 OSŘ) musí být poučen. Podle § 153a odst. 3 OSŘ rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 OSŘ). Podle § 153a odst. 4 OSŘ jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.

Požadavek efektivního soudního řízení bez zbytečných průtahů a požadavek spolehlivého zjištění skutečností, rozhodných pro spravedlivé rozhodnutí, tvoří základní komponenty práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Pro civilní proces je přitom charakteristické, že zákon hovoří jak o požadavku rychlosti procesu, tak o nutnosti dbát dalších důležitých principů a hodnot v jednom a tomtéž ustanovení (srov. § 6 OSŘ). Česká právní úprava v zásadě umožňuje, aby v řízení bylo vyhověno v maximální možné míře principu slyšení obou stran. Právní úprava však nesmí poskytovat podmínky umožňující bezdůvodné protahování řízení pro absolutizované lpění na dosažení co nejspolehlivějšího poznání stavu věcí. Výrazem těchto požadavků a poměřování hodnot a principů souvisejících s požadavkem na spolehlivé zjištění stavu věci na straně jedné a rychlosti řízení na straně druhé jsou i citovaná ustanovení OSŘ.

V posuzovaném případě soud prvého stupně dovodil, že třicetidenní lhůta k vyjádření ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 OSŘ, stanovená výzvou doručenou stěžovatelce do vlastních rukou dne 10. 9. 2002, marně uplynula dne 10. 10. 2002. Předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, o nichž byla stěžovatelka výzvou vyrozuměna, proto považoval za splněné. Tomuto závěru přisvědčil i soud odvolací. Oba obecné soudy vzaly v úvahu skutečnosti, že dle úředního záznamu na č.l. 6 spisu se dne 8. 10. 2002 (tedy ve lhůtě stanovené k podání vyjádření) se dostavil na soud právní zástupce stěžovatelky, nahlížel do spisu a "zároveň do spisu založil plnou moc" ze dne 19. 9. 2002 "a (omluvu) kopii neschopenky", podle níž byl právní zástupce práce neschopen ve dnech 1. - 7. 10. 2002. Nicméně dospěly k závěru, že z takového úkonu lze dovodit pouze to, že právní zástupce stěžovatelky při nahlížení do spisu založil do spisu vedle plné moci rovněž doklad o své týdenní pracovní neschopnosti, která skončila dva dny před koncem lhůty pro podání vyjádření, a že takový úkon nelze považovat za "sdělení vážného důvodu, který brání" ve vyjádření. Obecné soudy zohlednily rovněž skutečnost, že právní zastoupení advokát převzal již 19. 9. 2002, jeho pracovní neschopnost trvala sedm dnů a od 8. 10. 2002 mu již nic nebránilo vyjádření k soudu dodat, resp. žádnou další vážnou překážku soudu nesdělil. Popsané interpretaci a následné aplikaci citovaných ustanovení zákona obecnými soudy nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Nejvyššímu soudu ČR stěžovatelka vytýká způsob, jakým se v usnesení vypořádal s jejími dvěma námitkami. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem. Vzhledem k tomu, že neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (shodně sp. zn. III. ÚS 298/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 26, str. 381), je dovolání institutem, jehož zavedení je výsledkem svobodné volby zákonodárce, nikoli však projekcí případného "základního práva". Je zcela v kompetenci zákonodárce stanovením pravidel přípustnosti vyjmout některé kauzy z možného věcného přezkumu v dovolacím řízení.

V posuzovaném případě bylo dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam /§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ/. Dovolací soud v napadeném rozhodnutí podrobně analyzoval otázku přípustnosti dovolání v posuzované věci. Dospěl k názoru, že závěr soudů prvého a druhého stupně, s nímž stěžovatelka v dovolání polemizuje, stojí na posouzení otázky skutkové (rozbor úředního záznamu na č.l. 6 spisu), nikoli právní. Argumentace Nejvyššího soudu ČR, obsažená v napadeném usnesení, je plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v občanském soudním řádu, v níž se promítají principy upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud ČR svůj postup řádně a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud tak neměl důvod učinit závěr, že řízení bylo vedeno způsobem, který nezajistil zákonný výsledek. Stěžovatelka ostatně neuvádí ve své ústavní stížnosti konkrétní důvody, proč se cítí být usnesením Nejvyššího soudu ČR na svých ústavně zaručených právech poškozena.

Ústavní soud nedospěl s ohledem na výše uvedené k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy jsou ustanoveními, která garantují právo na spravedlivé řízení, přirozeně však je nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry obecných soudů jsou dle názoru Ústavního soudu výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatelka ostatně žádnou konkrétní argumentaci, která by objasňovala tvrzené dotčení v rovině ústavně zaručených práv, neuvádí. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru