Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1488/08 #1Usnesení ÚS ze dne 15.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkOdvolání
Stavba
pravomoc
žaloba/změna
soud
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1488.08.1
Datum podání17.06.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

72/1994 Sb., § 2 písm.a, § 2 písm.c, § 1, § 24

99/1963 Sb., § 135 odst.2, § 95, § 216 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1488/08 ze dne 15. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci Družstva pro výstavbu a správu garáží, družstvo, se sídlem v Olomouci - Nové Ulici, Hněvotínská 1220/53, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2006 č. j. 8 Cmo 63/2005-127, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vydaného v řízení podle § 200e zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o bezplatném převodu vlastnického práva ke garáži, vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 195/99. Stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 96 Ústavy ČR.

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel v prvé řadě vyjádřil nesouhlas s postupem Vrchního soudu v Olomouci, který svým usnesením připustil změnu žaloby. Z ústavní stížnosti a z obsahu vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 28 Cm 195/99 Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci změnil (při připuštění změny návrhu podle § 95 odst. 1, 2 o. s. ř., ale fakticky v meritorní části potvrdil) ve výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2004 č. j. 28 Cm 195/99-91 tak, že stěžovateli byla stanovena povinnost vypracovat prohlášení vlastníka a navrhnout jeho vklad do katastru nemovitostí v tom obsahu, že v budově evidované dosud jako garáž na pozemku p. č. st. 1414 o výměře 207 m2 (tedy oproti usnesení soudu prvého stupně, kde byla garáž označena na pozemku č. p. st. 1598 o výměře 200 m2) v katastrálním území Nová Ulice se vymezují jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 79/1994 Sb."), kterými jsou jednotlivé garáže v této budově v celkem počtu 12, toto prohlášení musí splňovat veškeré formální a obsahové náležitosti definované v ustanovení § 4 cit. zákona s tím, že jako jednotky se vymezující dosavadní garáže, jichž je v této budově celkem 12 a s tím, že ke každé jednotce přísluší podíl na společných částech budovy odpovídající poměru k podlahové ploše všech 12-ti jednotek a týž podíl na pozemku tvořeném parcelou č. st. 1414. Výroky II., III. napadeného usnesení odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvého stupně změněno tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před oběma soudy. Výrokem IV. napadeného usnesení pak bylo stěžovateli uloženo nahradit České republice částku 7.556,50 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení zálohovaných státem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud po provedeném dokazování (včetně doplnění skutkových zjištění ohledáním na místě samém) dospěl k závěru, že předmětná garáž je v budově obsahující 12 samostatných stavebně oddělených garáží, jež jsou zapsány v katastru nemovitostí tak, že je zde zapsána budova obsahující těchto 12 garáží, když se jedná oběžnou garáž pro jedno motorové vozidlo a svým vymezením odpovídá ustanovení § 1 a § 2 zákona č. 79/1994 Sb., a dále, že navrhovatelé mají předmětnou garáž v nájmu, a proto jsou posléze oprávněni - na základě vkladu prohlášení vlastníka o garážích jako jednotkách - domáhat se po družstvu bezplatného převodu této garáže podle ustanovení § 24 zákona č. 79/1994 Sb. Odvolací soud měl za to, že posouzení, zda na uvedenou budovu a garáž lze učinit prohlášení vlastníka, přísluší soudu, a proto považoval za nedůvodnou námitku družstva ohledně neprovedení důkazu vyjádřením stavebního úřadu ohledně takové otázky.

Ústavní soud dále zjistil, že proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud o něm rozhodl usnesením ze dne 28. 3. 2008 č. j. 28 Cdo 855/2007-163 tak, že dovolání odmítl.

Podle názoru stěžovatele nelze, aby až v rámci odvolacího řízení bylo ze strany účastníků zcela měněno označení budovy a pozemku, jichž se předmět sporu týká. Namítal, že v daném případě nejde o pouhé nesprávné označení téhož předmětu sporu, a proto připuštění změny návrhu bylo v rozporu s § 216 odst. 2 o. s. ř., podle kterého v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok. Stěžovatel rovněž poukázal na všechny problémy, které vyvstanou za situace, kdy bude vlastnictví vymezeného areálu v podstatě rozdrobeno mezi jednotlivé vlastníky samostatných garáží, a vyslovil domněnku, že tato situace nepochybně povede k dalším soudním sporům, neboť podle něj nelze zákon aplikovat na všechny budovy a věc posuzovat jen čistě ze stavebního hlediska, ale i z hlediska užívání budov a přístupu k nim či využívání areálu jako celku. Jako spornou označil stěžovatel otázku, který orgán je oprávněn posuzovat skutečnosti uvedené v § 2 písm. a) a c) zákona č. 79/1994 Sb., zda tato pravomoc spadá pod rozhodování soudu nebo přísluší katastrálnímu a stavebnímu úřadu. Stěžovatel k tomu podotkl, že zkusmo ještě před rozhodnutím odvolacího soudu zpracoval prohlášení vlastníka tak, jak bylo navrhováno, pouze s tím rozdílem, že prohlášení učinil již ve správně označené budově, avšak návrh na vklad do katastru byl stavebním úřadem zamítnut pro odlišný názor, který posléze vyjádřil odvolací soud. Stěžovatel proto nabyl přesvědčení, že stojí před neřešitelným problémem, neboť za takového stavu lze jen stěží učinit nějaké rozumné a akceptovatelné rozhodnutí ohledně povinnosti uložené soudem.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, jakož i prostudoval spis obecného soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené pouze opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Samotný poukaz na ustanovení Listiny případ do roviny ústavněprávní neposunuje. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatele zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. O protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

Svévolnou interpretaci práva ovšem Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Ústavní soud zejména poukazuje na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se totožnými námitkami stěžovatele zabýval, a je toho názoru, že výklad podaný obecnými soudy nepostrádá racionální základnu a právní závěry, k nimž soudy dospěly, přesvědčivě a řádně odůvodnily. Ústavnímu soudu nezbývá než se tedy s právními závěry obecných soudů ztotožnit, neboť mají oporu i v jeho dosavadní rozhodovací praxi. Jak totiž Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dovodil, z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá, že by v odvolacím řízení byla změna návrhu vyloučena (viz. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 1999 sp. zn. IV. ÚS 114/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 13, nález č. 16, str. 115, k přípustnosti změny návrhu v odvolacím řízení). V posuzované věci zcela zjevně nešlo o uplatnění nového návrhu, ale toliko o jinou číselnou identifikaci garáže (vlivem zrcadlového efektu snímku z pozemkové mapy garážového areálu), ke které bylo odvolacím soudem přistoupeno poté, co na tento omyl bylo upozorněno, jak navrhovateli, tak samotným stěžovatelem, a po celé řízení přitom nebylo pochybnosti, čeho se navrhovatelé jako nájemci konkrétní garáže domáhají. Podle názoru Ústavního soudu se jednalo spíše o odstranění zjevné vady návrhu, která neměla vliv na výsledky dosavadního řízení, a naopak by se příčilo hospodárnosti řízení, pokud by byli navrhovatelé v důsledku toho nuceni k podání nového návrhu, případně by tutéž věc musel znovu posuzovat soud prvého stupně.

Ústavní soud rovněž nemůže dát za pravdu námitkám stěžovatele, v nichž zpochybňuje pravomoc soudu posoudit v rámci řešení předběžné otázky charakter stavby pro potřeby rozhodnutí v projednávané věci. Podle ustálené soudní praxe i odborné literatury je soud v rámci své pravomoci podle § 135 odst. 2 o. s. ř. oprávněn posuzovat i otázky ingerující do oblasti správního práva hmotného, které jinak spadají do pravomoci správního orgánu. Soud tím nepřekračuje svoji pravomoc, jestliže projednání a rozhodnutí merita věci (předmětu samotného řízení) do jeho pravomoci patří; řešení předběžné otázky se pak v rozhodnutí soudu objeví pouze nepřímo v rámci výroku rozhodnutí a má z hlediska právního posouzení (pouze) občanskoprávní důsledky. Stěžovatel tak nesprávně ve své argumentaci slučuje právo (ale i povinnost) soudu samostatně posuzovat určité otázky od práva vydávat o těchto otázkách autoritativní rozhodnutí. Ústavní soud se domnívá, že Vrchní soud v Olomouci nijak nepochybil, pokud při zjišťování skutkového základu věci vyřešil otázku samostatnosti předmětné budovy ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) a c) zákona č. 79/1994 Sb. sám, když i hmotněprávní řešení otázky nepostrádá racionální základ a nejeví se Ústavnímu soud nijak excesivní, tedy vybočující z obecně uznávané definice samostatné budovy a z běžného pojetí garáže jako vymezitelné jednotky způsobilé být předmětem vlastnictví.

Výklad podústavních právních předpisů podaný Vrchním soudem v Olomouci v napadeném rozhodnutí považoval Ústavní soud z výše uvedených důvodů za ústavně konformní. Proto po zhodnocení celého případu a v mezích shora uvedeného limitovaného přezkumu rozhodnutí obecných soudů v postupu odvolacího soudu porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Pokud obecný soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru