Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1487/11 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 6
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1487.11.1
Datum podání23.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 134


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1487/11 ze dne 26. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Ing. T. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 4, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 sp. zn. 2 ZN 2845/2009 ze dne 17. března 2011, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 20. května 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tímto usnesením byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu, kterým došlo podle § 80 odst. 1 alinea tertia trestního řádu k uložení do úschovy Řádu rudé hvězdy, stuhy k bojové zástavě vz. 52 a dekretu k propůjčení uvedeného vyznamenání, jež byly vydány stěžovatelem pro účely trestního řízení. Tvrdí, že toto rozhodnutí znamená porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že předmětné věci byly stěžovatelem vydány v trestním řízení vedeném pro podezření ze spáchání trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1 trestního zákona. Tato trestní věc byla policejním orgánem následně odložena a policejní orgán poté předmětné věci vydal Vojenskému historickému ústavu s tím, že není pochyb o jeho vlastnictví k nim. Následně bylo vydáno několik dalších rozhodnutí orgánů veřejné žaloby, až nakonec vydal policejní orgán usnesení, kterým předmětné věci uložil do úschovy a stěžovatele spolu s Vojenským historickým ústavem upozornil, aby své nároky uplatnili v občanskoprávním řízení. Stížnost stěžovatele proti posledně uvedenému rozhodnutí byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením státního zástupce, které je napadáno ústavní stížností.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně rozebírá, že vlastnictví k předmětným věcem nabyl vydržením, přičemž se v trestním řízení nepodařilo nalézt osobu, jež je neoprávněně zcizila před tím, než měly být 16. května 1991 předány Vojenskému historickému ústavu a pro stěžovatele a jeho právní předchůdce tak platí domněnka držby v dobré víře. Uplatnění vlastnického práva ze strany Vojenského historického ústavu, jež založilo důvod ke složení věcí do úschovy, shledává účelovým s ohledem na to, že po dobu osmnácti let nečinil žádné kroky k zajištění svých práv. Navíc se nepodařilo zjistit, zda jsou vydané předměty skutečně těmi, které měly být předány Vojenskému historickému ústavu. S odkazem na právní názory obsažené v nálezech sp. zn. III. ÚS 2420/07 (usnesení ze dne 30. října 2007), sp. zn. III. ÚS 666/05 (usnesení ze dne 20. června 2006) a sp. zn. II. ÚS 611/08 (usnesení ze dne 28. srpna 2008) tedy argumentuje, že ne každé uplatnění vlastnického práva zakládá pochybnosti o vlastnictví. Konečně stěžovatel napadenému rozhodnutí vytýká, že státní zástupce nepochopil institut vydržení, jenž slouží ke zhojení nežádoucího stavu, kdy je držitelem osoba odlišná od vlastníka. Proto považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí v uvedeném směru za contra legem, přičemž napadené usnesení postrádá odůvodnění ostatních (nekonkretizovaných) námitek stěžovatele. Byla také poskytnuta výhoda organizační složce státu, neboť stěžovatel musí, s ohledem na bagatelnost hodnoty předmětných věcí, pečlivě zvážit, zda se mu vyplatí investovat do uplatnění svého nároku v občanskoprávním řízení, přičemž protistrana tak pro důkazní nouzi patrně neučiní a po marném uplynutí lhůty podle § 185g odst. 1 občanského soudního řadu se tak v důsledku propadnutí věci dostanou nakonec do držení Vojenského historického ústavu. Navíc i samo trestní řízení bylo patrně účelové, s ohledem na to, že pro bagatelnost hodnoty věci se nemohlo od počátku jednat o trestný čin a pokud ano, musel by být již dávno promlčen.

4. Ještě před tím, než Ústavní soud může přikročit k věcnému přezkoumání ústavní stížnosti, je vždy povinen zabývat se tím, zda jsou k tomu splněny všechny formální náležitosti. Jedním ze znaků ústavní stížnosti, coby procesního prostředku k ochraně základních práv a svobod, je jeho subsidiarita. To je dáno tím, že ochrana základních práv a svobod je podle čl. 4 Ústavy České republiky pod ochranou soudní moci jako celku. Není tedy toliko pod ochranou Ústavního soudu. Proto je před podáním ústavní stížnosti zásadně nezbytné vyčerpat veškeré procesní prostředky, které k ochraně práva poskytuje zákon.

5. V posuzovaném případě je stěžovatelem namítáno především porušení základního práva vlastnit předmětné věci, protože ostatní tvrzená porušení základních práva stěžovatele jsou odvozena právě od porušení tohoto základního práva. V daném případě je rovněž podstatné, že napadeným rozhodnutím, ani jemu předcházejícím rozhodnutím policejního orgánu, nebylo v trestním řízení rozhodnuto o tom, komu svědčí vlastnické právo k předmětným věcem. Tím se daný případ odlišuje od situací řešených v usneseních Ústavního soudu, na která stěžovatel odkazuje.

6. Lze chápat pocit stěžovatele, že by pro něj bývalo výhodnější, kdyby veškeré argumenty ve směru jeho vlastnictví byly orgány veřejné žaloby akceptovány a vedly k přímému vydání předmětných věcí stěžovateli. Nicméně kompetence k ochraně práv je v čl. 90 Ústavy České republiky primárně svěřena obecným soudům a nikoliv orgánům veřejné žaloby. Je tedy jen na stěžovateli, zda této ústavně vymezené kompetence hodlá využít. V každém případě právě možnost uplatnit nárok v občanskoprávním řízení je oním procesním prostředkem, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně práva. Proto je nutno tuto možnost vyčerpat před tím, než je možné se s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud. Výjimky z této zásady, tak jak jsou zakotveny v § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), stěžovatel netvrdil a Ústavní soud je ani sám neshledal.

7. Ze shora vyložených důvodů byla proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. 5. 2011

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru