Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1473/11 #1Nález ÚS ze dne 01.12.2011Povinnost soudu poučit účastníka řízení a vyzvat jej k odstranění vad podání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - kultury
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
Stát
Výkon rozhodnutí
účastník řízení
podmínka řízení
Podání
osoba/povinná
organizační složka
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 203/63 SbNU 375
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1473.11.1
Datum vyhlášení14.12.2011
Datum podání20.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 79 odst.1

219/2000 Sb., § 3 odst.2

99/1963 Sb., § 43, § 5, § 254 odst.3, § 42 odst.4, § 79 odst.1, § 261a, § 21a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, podání nemá náležitosti stanovené v § 79 odst. 1 o. s. ř. a je povinností soudu účastníka řízení poučit a vyzvat jej k odstranění vady podání podle § 43 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.


Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky O. PO. RA., odborová organizace, zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 1. 12. 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2010 č. j. 68 Co 307/2010 – 45 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Narativní část

Obvodní soud nařídil k vynucení povinnosti povinného (České republiky - Ministerstva kultury) výkon rozhodnutí uložením pokuty. K odvolání povinného městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně zamítl s odůvodněním, že oprávněná se domáhala vynucení povinnosti vůči Ministerstvu kultury jako právnické osobě, přičemž povinnost z vykonávaného rozhodnutí svědčila České republice jako právnímu subjektu, za který vystupuje organizační složka státu. Dovolání oprávněné bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelka vytýkala v ústavní stížnosti odvolacímu soudu jeho závěr o nedostatku podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí spočívající v nesprávném označení povinného a namítala, že bylo nepochybné, o jaký subjekt se jedná.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

V otázce nepřesného označení účastníka řízení odkázal Ústavní soud na nález sp. zn. IV. ÚS 22/03, v němž vyslovil, že pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení být nemůže, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Rovněž z další konstantní judikatury (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 127/96, III. ÚS 243/96, IV. ÚS 234/98, I. ÚS 139/99) vyplývá, že soud je povinen chybující stranu poučit postupem dle § 5 a § 43 o. s. ř. ve spojení s § 254 odst. 3 o. s. ř.

V projednávané věci bylo z obsahu žaloby zřejmé, že tato směřovala proti státu, nikoliv proti organizační složce státu, která před soudem pouze za stát jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení. Podání tedy nemělo náležitosti stanovené v § 79 odst. 1 o. s. ř. a bylo povinností soudu účastníka řízení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k odstranění této vady podání. Protože se jednalo o vadu, jejíž neodstranění bránilo v pokračování řízení, měl soud účastníka poučit o následcích nevyhovění výzvě podle § 43 odst. 2 o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že tak odvolací soud neučinil, Ústavní soud stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadené usnesení městského soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1473/11 ze dne 1. 12. 2011

N 203/63 SbNU 375

Povinnost soudu poučit účastníka řízení a vyzvat jej k odstranění vad podání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 1. prosince 2011 sp. zn. II. ÚS 1473/11 ve věci ústavní stížnosti O. PO. RA., odborové organizace (dříve Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu), se sídlem v Bouzově 8, 783 25 Bouzov, IČ: 269 91 934, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2010 č. j. 68 Co 307/2010-45, kterým byl zamítnut návrh na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ministerstva kultury, se sídlem Maltézské nám. 471/1, 118 11 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2010 č. j. 68 Co 307/2010-45 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2010 č. j. 68 Co 307/2010-45 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podáním ze dne 20. května 2011, doručeným téhož dne do datové schránky Ústavního soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž namítá porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení ústavního principu předvídatelnosti postupu orgánu veřejné moci.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 8. dubna 2010 č. j. 34 E 348/2010-23 nařídil podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2009 č. j. 6 Ca 11/2008-122 k vynucení povinnosti povinného (České republiky - Ministerstva kultury), spočívající ve vydání rozhodnutí o stížnosti oprávněné (stěžovatelky) ze dne 12. července 2007 zn. 68/2007 ve lhůtě 15 dnů od právní moci uvedeného rozsudku, výkon rozhodnutí uložením pokuty povinnému ve výši 100 000 Kč a uložil povinnému povinnost zaplatit soudní poplatek.

3. K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. srpna 2010 č. j. 68 Co 307/2010-45 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Měnící usnesení odůvodnil tím, že vykonávaným rozhodnutím (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2009 č. j. 6 Ca 11/2008-122) byla vymáhaná povinnost uložena Ministerstvu kultury jako právnické osobě, nikoliv České republice jako právnímu subjektu, za který vystupuje organizační složka státu, jíž může být příslušné ministerstvo a kterou jako povinného oprávněná v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí označila. Za situace, kdy se oprávněná domáhala nařízení výkonu rozhodnutí vůči osobě, která není totožná s tou osobou, které svědčí povinnost z vykonávaného rozhodnutí, musel odvolací soud návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnout. Odvolací soud zároveň v poučení uvedl, že proti tomuto usnesení je dovolání přípustné.

4. Následné dovolání oprávněné však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2011 č. j. 20 Cdo 228/2011-63 odmítnuto jako nepřípustné, neboť zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. července 2009, (dále jen "o. s. ř.") již nepočítá (a tedy s ohledem na § 236 odst. 1 o. s. ř. nepřipouští) ve věcech výkonu rozhodnutí s možností podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.

II.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy odvolacím soudem. Zpochybňuje přitom výklad provedený odvolacím soudem, pokud jde o označení osoby povinného, vůči němuž měl být výkon rozhodnutí nařízen. Žalovaným v řízení, které bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca 11/2008, bylo Ministerstvo kultury, jakožto správní orgán dle § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a tomu byla rozsudkem uložena vymáhaná povinnost. Při zpracování návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vycházela stěžovatelka z § 21a o. s. ř., podle něhož za stát před soudem vystupuje organizační složka státu. Stěžovatelka proto i s ohledem na § 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o majetku ČR") označila povinného jako Českou republiku - Ministerstvo kultury. Podle názoru stěžovatelky nemůže obstát názor odvolacího soudu, že vymáhaná povinnost byla uložena Ministerstvu kultury jako právnické osobě, když dle znění § 3 odst. 2 zákona o majetku ČR není organizační složka státu právnickou osobou. V této souvislosti poukázala stěžovatelka na obdobná řízení vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca 138/2008 a následné vykonávací řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 35 E 90/2010, v nichž neměl vykonávací soud žádné pochybnosti o totožnosti subjektu nalézacího a vykonávacího řízení, ačkoliv tyto byly označeny obdobně jako v nyní projednávané věci. S ohledem na výše uvedené považuje stěžovatelka touto ústavní stížností napadené rozhodnutí za zcela překvapivé. Je přitom nepochybné, že osoba, vůči níž se stěžovatelka domáhá nařízení výkonu rozhodnutí, je totožná s tou, které svědčí povinnost z vykonávaného rozhodnutí.

III.

6. Ústavní soud si od Obvodního soudu pro Prahu 2 vyžádal příslušný spis a účastníka a vedlejšího účastníka řízení vyzval k vyjádření.

7. Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření toliko uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a že rozhodl zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy a neporušil žádné z ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ve zbytku odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

8. Vedlejší účastník (Ministerstvo kultury) ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze uvedlo, že se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu s tím, že nemá, co by mohlo více k celé věci dodat.

IV.

9. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody. Ústavní soud tedy není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy, nejsou-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Na základě těchto východisek Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek důvodná.

11. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu. Ustanovení čl. 90 Ústavy stanovuje: "Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům."

12. Z čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyplývá, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu soudu jeho závěr o nedostatku podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí spočívající v nesprávném označení povinného. Odvolací soud vychází z toho, že osoba označená stěžovatelkou v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (Česká republika - Ministerstvo kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 1) není totožná s osobou, které svědčí povinnost z vykonávaného rozhodnutí (Ministerstvo kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 1). Je sice pravda, že z čistě formálního pohledu není označení povinného v obou případech naprosto totožné. Na stranu druhou je ovšem zcela zřejmé a jakoukoli pochybnost vylučující, o jaký subjekt se jedná.

14. Označení účastníka řízení je náležitostí podání. Je-li podání žalobou, musí mimo obecných náležitostí uvedených v § 42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat podle § 79 odst. 1 o. s. ř. jméno, příjmení a bydliště účastníků, a pokud je účastníkem řízení stát, pak označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje.

15. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby opravil nebo doplnil podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti a určí lhůtu k jejich odstranění. Teprve není-li přes výzvu soudu podání řádně opraveno a doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne, a to za předpokladu, že účastník byl o těchto následcích neuposlechnutí výzvy poučen.

16. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/03 ze dne 6. 4. 2004 (N 51/33 SbNU 31) vyslovil, že pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Jestliže v daném případě z obsahu žaloby bylo zřejmé, že tato směřuje proti státu, a nikoliv proti organizační složce státu, která před soudem pouze za stát jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení, bylo zjevné, že podání nemá náležitosti stanovené v § 79 odst. 1 o. s. ř., a bylo tedy povinností soudu účastníka řízení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k odstranění této vady podání. Protože se jedná o vadu, jejíž neodstranění brání pokračování řízení, měl soud účastníka poučit podle § 43 odst. 2 o. s. ř. o následcích nevyhovění výzvě. Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

17. Možnost poskytovat poučení o procesních právech a povinnostech vyplývá pro vykonávací řízení z § 254 odst. 3 o. s. ř. Postup odvolacíhosoudu, který návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl, protože vycházel z přesvědčení, že oprávněná stěžovatelka nesprávně označila osobu povinného, aniž by ji však poučil o tomto možném nesprávném označení povinného, se tedy ve světle výše uvedeného jeví jako příliš formalistický, nerespektující právo na spravedlivý proces. Ústavní soud zde odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a soud je povinen o tom chybující stranu postupem dle § 5 a 43 o. s. ř. ve spojení s § 254 odst. 3 o. s. ř. poučit [viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 127/96 ze dne 11. 7. 1996 (N 68/5 SbNU 519); III. ÚS 243/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 61/8 SbNU 113); IV. ÚS 234/98 ze dne 11. 8. 1998 (N 84/11 SbNU 257); I. ÚS 139/99 ze dne 8. 1. 2003 (N 3/29 SbNU 21); všechna rozhodnutí dostupná též na webových stránkách http://nalus.usoud.cz]. Obdobné závěry se ostatně vyskytly i v judikatuře obecných soudů (např. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 6 Co 1010/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 29/95; rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 226/2000, uveřejněné v Soudních rozhledech 2000, 6: 168). Vzhledem k tomu, že odvolací soud žádným způsobem nereagoval a nevyzval stěžovatelku k odstranění vad podání, ale rovnou návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl, znemožnil jí uplatnit řádně svá práva v soudním řízení, a porušil tak její právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i z čl. 6 Úmluvy.

18. Poučovací povinnost samozřejmě nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace). Nicméně nevybočovalo by z rámce procesního poučení, pokud bysoud vyzval stěžovatelku, aby odstranila vadu podání spočívající v nesprávném označení povinného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění § 79 odst. 1 o. s. ř., ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně.

19. Ústavnísoud dále podotýká, že označení, které použila stěžovatelka v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, vychází z procesních předpisů (§ 21a o. s. ř.) a vyplývá i z právní úpravy týkající se vystupování státu a jeho organizačních složek v právních vztazích (§ 3 zákona o majetku ČR). Označení povinného v návrhu na nařízení výkonu exekuce rovněž koresponduje i s ustálenou judikaturou [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 366/2002, podle něhož se stát podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2001 uvádí v žalobě jako účastník řízení označením státu ("Česká republika") a příslušné organizační složky, která za stát před soudem vystupuje].

20. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru