Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1472/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
správní žaloba
správní rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1472.15.1
Datum podání18.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

180/2005 Sb., § 7a, § 6

280/2009 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1472/15 ze dne 12. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti SE DUBČANY s. r. o. se sídlem Praha 5, U Habeše 800/11, zastoupené Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Heydukova 505/3, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2015 č. j. 5 Afs 198/2014-30 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 10. 2014 č. j. 15 Af 345/2012-42, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím správních soudů, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost směřující proti ústavní stížností rovněž napadenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta její správní žaloba směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně o jejích stížnostech na postup plátce daně ve smyslu ustanovení § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle ustanovení § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů.

Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (stejně jako jemu předcházející rozhodnutí krajského soudu) je založeno na závěrech přijatých v usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že konkrétní dopady tzv. solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje, přičemž "pokyn" vyjádřený v bodech 88. a 89. nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), že je třeba zohledňovat možné likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech, je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle ustanovení § 260 ve spojení s ustanovením § 259 daňového řádu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud zamítl její správní žalobu, přestože v řízení předložila celou řadu důkazů svědčících o tom, že tzv. solární odvod na ni má Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 předvídaný "rdousící efekt", neboť je jisté, že státem garantovaná patnáctiletá doba návratnosti její investice nebude dodržena a bude se pohybovat mezi dvaceti až pětadvaceti lety. Dle názoru stěžovatelky navíc zvolil Nejvyšší správní soud (v rozhodnutí svého rozšířeného senátu) takovou interpretaci ve věci aplikovaných právních norem, jež vede k porušení zákazu retroaktivity, k porušení legitimního očekávání subjektů ve stejném postavení jako je stěžovatelka a konečně i k nepřípustné diskriminaci vybraných výrobců elektrické energie z fotovoltaických elektráren.

Nejvyššímu soudu potom stěžovatelka zvlášť vytýká, že odmítl jako nepřípustnou novotu její tvrzení, že v dané věci dochází k porušování práva Evropské unie (jmenovitě k porušování směrnic Evropského parlamentu a Rady č. 2001/77/ES, 2005/89/ES a 2009/28/ES), a to i přes to, že tato námitka představovala pouhé rozšíření námitky nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, a proto měla být věcně projednána.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Aplikace ustanovení § 43 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přitom přichází typicky do úvahy za situace, kdy projednávaná ústavní stížnost obsahuje pouze totožné nebo obdobné námitky (byť i ústavněprávně relevantní), se kterými se Ústavní soud v totožné nebo obdobné věci již v minulosti vypořádal, zvláště pak, pokud rozhodoval ve formě nálezu.

V projednávané věci se přitom obdobnou (resp. totožnou) právní věcí Ústavní soud již věcně zabýval v nálezu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14 (jenž je dostupný na http://nalus.usoud.cz). V něm totiž Ústavní soud řešil typově obdobný případ, když posuzoval, zda současná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (odvozená především z výše odkazovaného usnesení jeho rozšířeného senátu), na základě které daňové orgány i správní soudy odmítají posuzovat "rdousící efekt" takzvaného solárního odvodu na výrobce elektřiny z fotovoltaických elektráren v řízeních vedených dle ustanovení § 237 daňového řádu, to jest v rámci stížností na postup plátce daně, není v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 či jinými jeho judikáty. Dospěl přitom k závěru, že tento postup je v souladu s právními předpisy a nejsou jím zasažena žádná základní práva a svobody stěžovatelů - poplatníků "solárního odvodu".

Jelikož Ústavní soud neshledává prostor ani důvod, aby se od závěrů vyjádřených v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 jakkoli odchýlil, shledává dostatečným na tomto místě na jeho odůvodnění v úplnosti odkázat, a zvláště pak vyzdvihnout závěry přijaté v bodech 30., 31., 33. - 35. a 38. jeho odůvodnění.

Na tento nález ostatně odkazuje v napadeném rozhodnutí i Nejvyšší správní soud. Ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje se závěry tohoto nálezu svůj nesouhlas, žádnou ústavněprávně relevantní polemiku s jeho závěry v ústavní stížnosti nevede, pročež se druhý senát Ústavního soudu na tomto místě toliko omezí na konstatování, že jej žádný z jí předkládaných argumentů nevede k úsudku, že by (snad) měly být závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 - přinejmenším v kontextu dané věci - jakkoli překonány.

Z důvodů zaznamenaných v tomto nálezu tak nemůže být porušením stěžovatelčiných základních (procesních) práv skutečnost, že se krajský soud nezabýval jí předkládanými důkazy, jimiž chtěla doložit existenci "rdousícího efektu" na její majetek. Porušení stěžovatelčiných práv pak nelze spatřovat ani v postupu Nejvyššího správního soudu v souvislosti s její námitkou, že v dané věci dochází k porušování unijního práva. Nejvyšší správní soud důvody aplikace ustanovení § 104 odst. 4 soudního řádu správního dostatečně osvětlil a navíc se via facti s touto stěžovatelčinou námitkou věcně vypořádal, když s odkazem na své přechozí rozhodnutí připomněl, že směrnice č. 2009/28/ES nemá tzv. přímý účinek.

Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru