Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 147/06Usnesení ÚS ze dne 18.04.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkNáklady řízení
Výkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.147.06
Datum podání14.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87

330/2001 Sb., § 12

99/1963 Sb., § 268


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 147/06 ze dne 18. 4. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Pavla Vyžrala, soudního exekutora, Exekutorský úřad České Budějovice, Brožíkova 6, České Budějovice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, směřující proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 2005, č. j. 34 Nc 5895/2003-13, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 12. 2005, č. j. 8 Co 3098/2005-20, za účasti Okresního soudu Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví označených usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích. Tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého nestranného soudu, které je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Soud prvního stupně zastavil exekuční řízení podle § 268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále je "o. s. ř.") ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), na základě návrhu oprávněného z důvodu, že se nepodařilo najít postižitelný majetek povinného. Povinnost k náhradě nákladů exekuce uložil soud podle § 87 odst. 3 exekučního řádu povinnému s tím, že oprávněný sice zastavení exekuce navrhl, avšak tento návrh byl vzhledem k okolnostem případu podán důvodně. Aplikace ustanovení § 89 exekučního řádu (uložení povinnosti k náhradě nákladů exekutora oprávněnému) zde byla vyloučena.

K odvolání stěžovatele proti výroku o náhradě nákladů exekuce krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se v otázce nákladů ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu je třeba pokládat za rozhodující a je třeba jej aplikovat všude tam, kde není výjimečný důvod k rozhodnutí podle § 89 exekučního řádu. Ten je dán leda v případě, že oprávněnému lze přičítat procesní zavinění na zastavení exekuce. V posuzované věci ovšem krajský soud žádné pochybení na straně oprávněného neshledal; disponoval exekučním titulem, který povinnou zavazoval k vymáhané povinnosti, a neměl možnost jakkoliv ovlivnit skutečnost, že povinná byla toho času neznámého pobytu, a tudíž se exekuce ukázala jako bezvýsledná. K poukazu stěžovatele (exekutora) na krácení na ústavních právech odvolací soud uzavřel, že exekuci neprováděl zdarma, ale právo na náhradu vzniklých nákladů mu bylo naopak usnesením okresního soudu přiznáno. Toto usnesení je samostatným exekučním titulem a stěžovatel jej může použít kdykoliv v budoucnu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení svých základních práv, jak je zmíněno v úvodu odůvodnění. Porušení práva na spravedlivý proces se měly dopustit obecné soudy tím, že aplikovaly přepjatě formálně princip procesního zavinění. K tomu stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. II ÚS 372/04. Porušení práva vlastnit majetek spatřuje stěžovatel v tom, že povinnost k úhradě nákladů řízení soud uložil povinné, ačkoliv exekuce byla zastavena právě z důvodu nedostatku postižitelného majetku. I zde odkazoval stěžovatel na argumentaci citovaného nálezu.

Ústavní soud předmětnou stížnost přezkoumal z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze z tohoto pohledu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

K postavení exekutora a jeho nárokům na úhradu nákladů exekučního řízení se Ústavní soud vyjádřil v celé řadě svých rozhodnutí. V usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 150/04, v obdobné věci Ústavní soud konstatoval: "Exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku. Podnikáním se rozumí činnost, prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Z této definice vyplývá základní charakteristika postavení podnikatele - soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Je třeba zdůraznit, že exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce. Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou."

Tento názor o postavení soudního exekutora jako podnikatele byl doplněn v dalších rozhodnutích Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 294/05). Vzhledem k tomu, že funkce exekutora má rysy výkonu veřejnoprávní funkce - úkony exekutora v exekučním řízení se považují za úkony soudu, exekutora provedením exekuce pověřuje soud (§ 28 exekučního řádu), a exekutor nemůže toto pověření k provedení exekuce odmítnout (exekutor je vyloučen z provedení exekuce pouze za podmínek uvedených v § 29 exekučního řádu) - nelze než konstatovat, že exekutor má právo na uhrazení odměny v plné či alespoň v poměrné výši za jím vykonanou práci. Ústavní soud však v daných souvislostech nemohl rovněž nepřihlédnout k tomu, že podle § 90 odst. 3 exekučního řádu má exekutor právo požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce, jejíž výše je podrobněji upravena v § 12 vyhl. Ministerstva spravedlnosti, č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. V daném případě není zřejmé, zda oprávněný složil zálohu na náklady exekuce. Podstatné ovšem je, že tato možnost existuje a každý exekutor jí může využít. V této souvislosti je totiž třeba vidět i tu skutečnost, že pokud by oprávněný zálohu neuhradil, může exekutor podle § 30 písm. b) exekučního řádu odmítnout provést požadovaný úkon. Nadto podle § 55 odst. 2 exekučního řádu platí, že nesloží-li oprávněný ve lhůtě určené exekutorem přiměřenou zálohu na náklady exekuce, soud na návrh exekutora exekuci zastaví. Všechny výše zmiňované možnosti dostatečně exekutorovi zaručují, aby nezůstal zcela bez prostředků, resp. aby prováděl exekuci zcela na své náklady.

Stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není protiústavní. Okolnost, že ne vždy bude exekutor uspokojen v plné výši lze podřadit pod výše zmiňované podnikatelské riziko exekutora. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora.

Pokud stěžovatel poukazoval na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 372/04, který řeší obdobnou problematiku, nejsou závěry z něho vyplývající na stávající případ zcela aplikovatelné. Předně je třeba zdůraznit, že v nálezem řešené věci povinný v průběhu exekuce ztratil způsobilost být účastníkem řízení, protože zanikl. Ústavní soud pak řešil situaci, kdy exekutorovi rozhodnutím soudu vůbec nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, což je odlišný případ. Ve stávajícím případě není exekutorovi znemožněno domáhat se uspokojení svých zákonných nároků po povinné, byť se může dosažení uspokojení jevit jako problematické. V případě výše citovaného nálezu byl navíc návrh na provedení exekuce podán až poté, co byl usnesením soudu zamítnut návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku obchodní společnosti (povinného), tedy za situace, kdy oprávněnému mohlo být zřejmé, že ani cestou exekuce zjevně nedosáhne úspěchu. Pokud za dané situace tuto cestu zvolil, přičemž pověřený exekutor zásadně neměl možnost její provedení odmítnout, nebylo možno po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Ve stávající věci však nebylo od počátku zřejmé, zda povinná má či nemá majetek postačující k uspokojení jak nároku oprávněného, tak i k uspokojení nároků exekutora.

Ústavní soud konečně nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele, aby mu s ohledem na okolnosti případu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů spojených se zastoupením advokátem v řízení o ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze totiž o takovém postupu uvažovat pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatele, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2006

Stanislav Balík, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru