Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1459/11 #1Usnesení ÚS ze dne 16.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip proporcionality
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkDaňové řízení
lhůta
daňová kontrola
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1459.11.1
Datum podání20.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 2, § 47 odst.2, § 16

586/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1459/11 ze dne 16. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti obchodní společnosti Agra Deštná, a. s., IČ: 25172735, se sídlem Deštná 311, 378 25 České Budějovice, zastoupené Mgr. Tomem Káňou, advokátem, se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2011, č. j. 1 Afs 9/2011-199, a rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2010, č. j. 10 Afs 38/2010-170, č. j. 10 Afs 39/2010-158, č. j. 10 Afs 40/2010-163, č. j. 10 Afs 41/2010-164, č. j. 10 Afs 42/2010-151, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která též co do formálních náležitostí odpovídá požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích základních práv, konkrétně práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces, chráněných čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále že došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 2 a 4 Listiny.

Stěžovatelka brojí proti rozsudkům vydaným v řízeních, v nichž neuspěla se svou obranou proti rozhodnutím Finančního úřadu v Jindřichově Hradci, resp. následným rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, kterými jí byla dodatečně řadou platebních výměrů doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období od září 2004 do června 2007. Stěžovatelka dle správce daně za uvedené období uplatnila nárok na odpočet DPH na základě dokladů přijatých od konkrétně jmenovaných osob. V průběhu daňového řízení však dle správce daně neprokázala, že se v daných případech jednalo o uskutečněné zdanitelné plnění. Současně měla stěžovatelka uskutečnit zdanitelná plnění (dodání nafty bez úplaty), aniž by tato plnění uvedla do příslušných daňových přiznání a odvedla DPH. Správce daně proto snížil v jednotlivých zdaňovacích obdobích daň na výstupu.

Uvedené závěry vyplynuly z daňové kontroly, při níž správce daně zjistil, že stěžovatelka v rozporu se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nesrážela a neodváděla zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, které vyplatila vyjmenovaným osobám. Tyto osoby měly pro stěžovatelku vykonávat konkrétně uváděné zemědělské práce. Stěžovatelka jejich činnost vykazovala jako činnost svou povahou obchodněprávní, ovšem dle zjištění správce daně byly tyto osoby povinny dbát jejích příkazů a ve skutečnosti se jednalo o právní vztahy obdobné vztahům pracovněprávním.

Krajský soud správní v záhlaví specifikovanými rozsudky žaloby zamítl. Učinil tak poté, co předcházející dvě série rozsudků zrušil Nejvyšší správní soud (rozsudky ze dne 13. 4. 2010, č. j. 1 Afs 124/2009-75, a ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 Afs 71/2010-136); v prvém případě na základě kasační stížnosti finančního ředitelství, ve druhém stěžovatelky. Nyní napadené rozsudky krajský soud opřel o závazné názory vyslovené soudem kasačním a vypořádal se s body, které předtím opomněl.

Nejvyšší správní soud kasační stížnosti poté, co řízení o nich spojil do jediného, zamítl. Věcně se zabýval pouze jedinou námitkou, kterou meritorně nevyřešil v některém z předchozích dvou rozsudků. Šlo o námitku, že vztah vyjmenovaných fyzických osob a stěžovatelky byl posouzen ve vztahu ke stěžovatelce jako závislý, a ve vztahu k dotčeným fyzickým osobám jako nezávislý vztah dvou podnikatelských subjektů. Shledal ji nicméně nedůvodnou.

Stěžovatelka staví svou ústavní stížnost na dvou námitkách. V prvé řadě namítá nezákonnost zahájení daňové kontroly, na základě níž správce daně přistoupil k doměření DPH, přičemž argumentuje porušením ustanovení § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Argumentuje závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, podle nichž je nezbytné vázat ji na existenci jednoznačně formulovaných důvodů. V souvislosti s tím dovozuje, že v jejím případě nemohla kontrola přerušit běh lhůty zakotvené v § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků a lhůta pro vyměření daně za rok 2004 prekludovala. Dále stěžovatelka namítá, že její vztah k fyzickým osobám posoudil správce daně rozdílně, a to na jedné straně jako vztah závislosti a na druhé straně jako nezávislý vztah dvou obchodních subjektů. Fakticky se to projevilo tak, že stěžovatelce doměřil daň, kterou již předtím vybral od uvedených fyzických osob jakožto osob samostatně výdělečně činných.

Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Pokud jde o v pořadí druhou námitku, tedy námitku odlišného posouzení charakteru vztahu stěžovatelky a pro ni pracujících fyzických osob, lze bez dalšího odkázat na body 16 - 20 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který se s ní vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Není v pravomoci Ústavního soudu přijaté řešení přehodnocovat. Se závěrem, že v předmětném daňovém řízení šlo výlučně o povinnost stěžovatelky a v jeho rámci nebylo možno vydat daňové výměry týkající se jejích zaměstnanců, přičemž otázka zahájení daňového řízení s dotčenými fyzickými osobami je otázkou na projednávané věci nezávislou, se Ústavní soud ztotožňuje.

V pořadí prvou námitku (nezákonné zahájení daňové kontroly a dopady nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07) Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vyhodnotil jako nepřípustnou, neboť se danou otázkou zabýval ve svém rozsudku ze dne 13. 10. 2010 a soud krajský se tam uvedenými závěry řídil. Podmínky přípustnosti kasační stížnosti v této části ve smyslu ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. jsou dostatečně vysvětleny. Kasační soud postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, nakonec stěžovatelka sama ve vztahu k vyhodnocení otázky přípustnosti námitky v ústavní stížnosti konkrétní výhrady ani nevznáší. Krom toho musí Ústavní soud konstatovat, že právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07 byl aktuálně překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 33/11 ze dne 8. 11. 2011 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/), jehož právní věta říká: "Daňové řízení a jednotlivá dílčí oprávnění svěřená správci daně v průběhu daňového řízení se ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Je povinností správce daně při uplatňování jednotlivých procesních institutů, tedy i při provádění daňové kontroly, postupovat v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby se konkrétní procesní postup nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo na informační autonomii jednotlivce. Za porušení těchto principů a realizaci pravomoci v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny nelze považovat bez dalšího postup správce daně, který zahájí daňovou kontrolu ve smyslu § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost." Stěžovatelka sama v podání ani nenaznačuje, že by (ve vztahu k okolnostem zahájení daňové kontroly) správce daně volil šikanózní postup obdobný případu řešenému v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru