Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1456/11 #1Nález ÚS ze dne 10.04.2012K transparentnosti a předvídatelnosti soudního řízení (opravné rozhodnutí vydané podle § 164 o. s. ř.)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Přerov
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip autonomie vůle... více
Věcný rejstříkodůvodnění
kupní smlouva
právní úkon/neplatný
žaloba/na určení
nemovitost
Odstoupení od smlouvy
podmínka/odkládací
rozhodnutí procesní/opravné, doplňující
stavební povolení
právní moc
podmínka/rozvazovací
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 75/65 SbNU 51
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.1456.11.1
Datum vyhlášení10.04.2012
Datum podání19.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 35 odst.2, § 37

50/1976 Sb., § 58, § 139 písm.f

99/1963 Sb., § 159, § 164, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Za flagrantní porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) je třeba označit postup soudu, který poté, co doručené rozhodnutí nabylo právní moci, vydá opravné rozhodnutí podle § 164 o. s. ř., kterým však v podstatě změní právní důvody (původního) rozhodnutí.

K porušení ústavně zaručených práv dochází i nepřípustným, resp. formalistickým výkladem, který odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které strany takovým projevem zamýšlely. Obecné soudy totiž nemohou v soudním řízení posuzovat věc způsobem, který nerespektuje vůli stran a smluvní svobodu jako základní pilíř soukromého práva, ani zákon, který této svobodě v obecné rovině poskytuje ochranu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky obchodní společnosti PRECHEZA, a. s. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 10. dubna 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 11. 10. 2010 č. j. 40 Co 53/2007-326, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011 č. j. 33 Cdo 357/2011-377 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010 č. j. 33 Cdo 4079/2007-301, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 11. 2006 č. j. 7 C 58/2000-225, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 12. 2006 č. j. 7 C 58/2000-240, byla odmítnuta pro nepřípustnost.

Narativní část

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhala zrušení rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo vyhověno návrhu žalobkyně na určení, že ujednání obsažené v článku XI. kupní smlouvy a odstoupení stěžovatelky od této smlouvy je neplatné. Stěžovatelka také namítala, že ze strany Nejvyššího soudu došlo v souvislosti s nestandardním doručením a písemným odůvodněním rozsudku ze dne 19. 5. 2010 k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud jí dne 7. 6. 2010 doručil písemné vyhotovení rozsudku č. j. 33 Cdo 4079/2007-301, avšak posléze (dne 30. 6. 2010) ji vyzval, aby vyhotovení rozsudku vrátila, neboť se jedná o jednu z pracovních verzí, jež nebyla schválena senátem. Dne 30. 7. 2010 byla stěžovatelce doručena "správná" verze rozsudku. Odůvodnění však vycházelo ze zcela jiných logických operací a konstatovalo existenci právních institutů, o kterých původní "nesprávné" odůvodnění nepojednávalo.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud porovnáním odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4079/2007-301 doručených stěžovatelce dne 7. 6. 2010 a dne 30. 7. 2011 ověřil, že stěžovatelce skutečně bylo původně zasláno rozhodnutí obsahující odlišné odůvodnění, než rozhodnutí, které jí bylo vráceno po opravě domnělé zjevné nesprávnosti ve smyslu § 164 o. s. ř. Ústavní soud zjistil, že byl odlišným způsobem přeformulován text týkající se závěrů odvolacího soudu, tj. právního posouzení, zda se jedná o podmínku odkládací či vedlejší ujednání, což má stěžejní dopad na zhodnocení možnosti oddělitelnosti ustanovení čl. XI. od smlouvy. Je tedy evidentní, že se v případě nově doručeného rozhodnutí nemohlo jednat o standardní opravu chyby v psaní a v počtech, nebo jiné zjevné nesprávnosti ve smyslu § 164 o. s. ř., které slouží výhradně k opravě zjevných chyb majících spíše „technický charakter“ (různých překlepů, zkomolenin, přepisů, chyb v počítání, nečitelnosti textu apod.). Postupem dle uvedeného ustanovení však především nelze přepisovat celé pasáže odůvodnění rozhodnutí, měnit význam jednotlivých formulací či dokonce uvádět odlišné právní závěry, byť zdánlivě vedoucí ke stejnému výsledku (zrušení napadeného rozhodnutí), avšak s ohledem na závaznost právních závěrů pro odvolací soud v podstatě zcela měnit a doplňovat právní posouzení věci způsobem měnícím práva a povinnosti účastníků řízení.

Ústavní soud konstatoval, že postupem Nejvyššího soudu nebyly dodrženy požadavky na transparentnost a předvídatelnost soudního řízení a požadavek na řádné, přesvědčivé a přezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí, což vedlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud dále uvedl, že při posuzování ústavních stížností vychází ze zásady materiálního nazíraní na právo, a proto považoval za nezbytné se vyjádřit i k argumentaci stěžovatelky vztahující se k rozhodnutí samému, neboť pouhé zrušení napadených rozhodnutí z výše uvedených důvodů by mohlo mít pro další rozhodování obecných soudů pouze formální dopad. V důsledku shora popsaného netransparentního rozhodování byl totiž odvolacím soudem sice potvrzen jako věcně správný rozsudek soudu prvého stupně (který dospěl k závěru, že podmínka v čl. XI. není podmínkou nemožnou, ale ustanovení je neurčité a nejasné a z tohoto důvodu neplatné), ovšem z jiných důvodů (nejedná se o podmínku, ale smluvní ujednání, které je nemožné a tudíž neplatné). Krajský soud byl přitom vázán názorem dovolacího soudu formulovaným až v "nesprávně opraveném" rozhodnutí, který se však v původně doručeném a pravomocném rozhodnutí vyslovil, že smluvní strany sjednaly odkládací podmínku (jejíž splnění však není možné). Na svých předchozích závěrech a přesvědčení o správnosti postupu při vyhotovování a doručování rozsudku obsahujícího závazný právní názor v podstatě setrval Nejvyšší soud i v usnesení o odmítnutí dovolání.

Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil (vyjma rozhodnutí nalézacího soudu, a to s ohledem na zásadu minimalizace zásahů), přičemž apeloval na obecné soudy, aby se čl. XI. smlouvy znovu zabývaly; je však nezbytné, aby toto ustanovení posuzovaly v kontextu celé smlouvy, tedy i z hlediska, zda případná nemožnost plnění čl. XI. smlouvy nemá za důsledek neplatnost vlastní kupní smlouvy. Upozornil je také na to, že věc nelze posuzovat způsobem, který nerespektuje vůli stran a smluvní svobodu, a že právní úkony je třeba vykládat s přihlédnutím ke vzájemným vztahům jednotlivých v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit s ohledem na specifika daného případu.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1456/11 ze dne 10. 4. 2012

N 75/65 SbNU 51

K transparentnosti a předvídatelnosti soudního řízení (opravné rozhodnutí vydané podle § 164 o. s. ř.)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 10. dubna 2012 sp. zn. II. ÚS 1456/11 ve věci ústavní stížnosti PRECHEZA, a. s., se sídlem Nábř. Dr. Edvarda Beneše 24, Přerov, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 11. 2006 č. j. 7 C 58/2000-225 ve znění opravného usnesení ze dne 13. 12. 2006 č. j. 7 C 58/2000-240, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 10. 2010 č. j. 40 Co 53/2007-326, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010 č. j. 33 Cdo 4079/2007-301 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011 č. j. 33 Cdo 357/2011-377, jimiž bylo rozhodováno ve sporu o neplatnost části kupní smlouvy a smlouvy o věcném břemeni.

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 10. 2010 č. j. 40 Co 53/2007-326, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011 č. j. 33 Cdo 357/2011-377 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010 č. j. 33 Cdo 4079/2007-301, kterými došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, se ruší.

II. Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 11. 2006 č. j. 7 C 58/2000-225 ve znění opravného usnesení ze dne 13. 12. 2006 č. j. 7 C 58/2000-240 se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo vyhověno návrhu žalobkyně na určení, že ujednání obsažené v článku XI kupní smlouvy a odstoupení stěžovatelky od této smlouvy jsou neplatná.

Předmětem řízení u obecných soudů byla žaloba na určení neplatnosti článku XI kupní smlouvy a smlouvy o věcném břemeni, kterou žalobkyně jako kupující uzavřela dne 23. 2. 1999 se stěžovatelkou (v řízení u obecných soudů žalovanou) jako prodávající. Existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně (tj. vedlejšího účastníka v řízení u Ústavního soudu) na tomto určení dovodil Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí č. j. 33 Cdo 171/2005-182, přičemž tento právní názor se stal závazným i pro soudy prvního a druhého stupně.

Ze spisu a připojených rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně - společnost Steelmat, spol. s r. o., (dále též "vedlejší účastník") a právní předchůdkyně stěžovatelky (dále jen "stěžovatelka") uzavřely dne 23. 2. 1999 smlouvu, kterou stěžovatelka prodala žalobkyni předmětný objekt bydlení s parcelou. V článku XI smlouvy si smluvní strany sjednaly, že návrh na vklad do katastru nemovitosti podají společně "až v okamžiku, kdy kupující bude vydáno Stavebním úřadem Městského úřadu v Přerově příslušné povolení na přestavbu či rekonstrukci objektu bydlení". Pro případ, že kupující nebude vydáno stavební povolení ve lhůtě do 30. 6. 1999, bylo dohodnuto právo prodávající na odstoupení od smlouvy. Žalobkyni stavební povolení v uvedené době vydáno nebylo a právní předchůdkyně stěžovatelky od smlouvy dne 1. 7. 1999 odstoupila. Katastrální úřad v Přerově dne 26. 10. 1999 návrh žalobkyně na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl.

Soud prvního stupně posoudil ujednání obsažené v článku XI smlouvy jako odkládací podmínku, která je neplatná pro neurčitost (nebylo zřejmé, na jakou rekonstrukci a přestavbu mělo být stavební povolení vydáno), přičemž s tímto ujednáním spjaté ujednání o právu prodávající odstoupit od kupní smlouvy je rovněž neplatné. Článek XI lze od zbytku smlouvy oddělit, a proto smlouva není neplatná jako celek.

Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobu zamítl, neboť nepřisvědčil názoru soudu prvního stupně, že obsahem ujednání článku XI smlouvy je odkládací podmínka. Dovodil, že jde o dohodu o lhůtě, ve které bude podán návrh na vklad vlastnického práva podle uzavřené kupní smlouvy, a o dohodu o právu žalované od smlouvy odstoupit, tedy o vedlejší ujednání, které lze oddělit od ostatního obsahu kupní smlouvy. Oproti soudu prvního stupně uzavřel, že toto ujednání je dostatečně určité i srozumitelné a plnění podle článku XI smlouvy je možné.

Nejvyšší soud rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že ujednání v článku XI, tedy (společné) podání návrhu na vklad vlastnického práva podle uzavřené kupní smlouvy teprve po vydání stavebního povolení žalobkyni je nemožné a ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. proto neplatné. Ze stejných důvodů nemůže z hlediska platnosti obstát ani ujednání, že stěžovatelka může odstoupit od smlouvy. Dle Nejvyššího soudu, i když ujednání smluvních stran, že návrh na vklad vlastnického práva podají společně a teprve tehdy, až bude straně kupující vydáno stavební povolení na jí zamýšlené stavební úpravy smlouvou převáděné nemovitosti, připomíná doložení času, případně odkládací podmínku ve smyslu § 36 obč. zák., jde o podmínku ve smyslu smluvního ujednání, tedy o vyjádření vůle účastnic kupní smlouvy učinit jednostranný právní úkon teprve za určitých dohodnutých podmínek. Podmínily tedy výkon svého práva (společně) podat návrh na vklad vlastnického práva vydáním rozhodnutí příslušného stavebního úřadu výslovně straně kupující. Před vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí však nemohla žalobkyně o stavební povolení ve smyslu § 58 odst. 1 stavebního zákona úspěšně požádat (a nemohlo jí být vydáno), neboť nebyla vlastníkem budovy, na níž měly být stavební úpravy provedeny, a nedisponovala ani jiným právem ve smyslu § 139 písm. f) stavebního zákona. Vlastníkem budovy se zase nemohla stát, neboť v posuzovaném článku smlouvy bylo sjednáno, že návrh na vklad vlastnického práva spolu s žalovanou podá (tj. smí podat) teprve poté, kdy jí bude vydáno stavební povolení na přestavbu či rekonstrukci smlouvou převáděné budovy.

Krajský soud následně rozhodnutím ze dne 11. 10. 2010 potvrdil rozsudek okresního soudu, přičemž v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu založil své rozhodnutí na závěru, že smluvní ujednání v článku XI smlouvy, kterým bylo dohodnuto nemožné plnění, je neplatné, stejně jako ujednání o možnosti odstoupit od smlouvy.

Následně podané dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že postup dovolacího soudu při vyhotovování a doručování rozhodnutí ze dne 19. 5. 2010 byl v souladu s § 164 o. s. ř. a nebyly shledány důvody přípustnosti dovolání.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že s vedlejším účastníkem učinili součástí smlouvy nejistou událost, na níž závisí trvání smlouvy, když si v článku VII smlouvy ujednali, že "pro případ, že katastrální úřad zamítne návrh na vklad práva z této kupní smlouvy do katastru nemovitostí, ujednávají si smluvní strany, že okamžikem nabytí právní moci tohoto zamítavého rozhodnutí zaniká i platnost této kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene." Dále bylo v čl. XI sjednáno, že návrh na vklad práva z této smlouvy do katastru nemovitostí podají u příslušného katastrálního úřadu smluvní strany společně za shora uvedených podmínek.

Pojem "zánik platnosti" kupní smlouvy, v návaznosti na znění kupní smlouvy a obsah ujednání účastníků smlouvy, byl oběma chápán nikoli jako "neplatnost smlouvy", nýbrž zánik právních následků kupní smlouvy, tj. že ke dni právní moci zamítavého rozhodnutí katastrálního úřadu o návrhu na vklad práva kupní smlouvy do katastru nemovitostí zaniká právní vztah založený touto kupní smlouvou. Dnem právní moci (13. 4. 2000) rozhodnutí Katastrálního úřadu v Přerově ze dne 26. 10. 1999 č. j. V-l 12810/99 byl zamítnut návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí dle předmětné kupní smlouvy, tedy zanikl právní vztah založený kupní smlouvou i závazkověprávní účinky označené kupní smlouvy.

Stěžovatelka namítá, že ze strany Nejvyššího soudu došlo v souvislosti s nestandardním doručením a písemným odůvodněním rozsudku ze dne 19. 5. 2010 k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud jí dne 7. 6. 2010 doručil písemné vyhotovení rozsudku č. j. 33 Cdo 4079/2007-301 odůvodněné dle názoru Nejvyššího soudu v souladu s právními předpisy. Následně dne 30. 6. 2010 Nejvyšší soud vyzval stěžovatelku, aby vyhotovení rozsudku vrátila, neboť se jedná o jednu z pracovních verzí, jež nebyla schválena senátem. Dne 30. 7. 2010 byla stěžovatelce doručena "správná" verze rozsudku. Odůvodnění však vycházelo ze zcela jiných logických operací a konstatovalo existenci právních institutů, o kterých původní "nesprávné" odůvodnění nepojednávalo, neboť v něm senát Nejvyššího soudu posuzuje sporné ustanovení čl. XI kupní smlouvy nikoli jako rozvazovací podmínku, nýbrž jako vedlejší ustanovení smlouvy. Vzhledem ke skutečnosti, že posouzení, zda se jedná o podmínku či vedlejší ujednání, má stěžejní dopad na zhodnocení posibility oddělitelnosti ustanovení čl. XI od smlouvy, má stěžovatelka za to, že diametrálně odlišný argumentační základ "správného" odůvodnění bude stěží chybou administrativního charakteru.

V souladu s § 159 o. s. ř. nabyl rozsudek Nejvyššího soudu právní moci doručením, tj. již dne 7. 6. 2010. Situace, kdy je tento pravomocný rozsudek následně administrativní cestou požadován zpět, přičemž "správná" verze jeho odůvodnění je v navrácené verzi diametrálně odlišná od verze původní, se stěžovatelce jeví jako absurdní. Stěžovatelka má rovněž za to, že Nejvyšší soud tímto postupem nezaručuje právní jistotu a zákonnost způsobem korespondujícím se základními principy právního státu, což je v rozporu s čl. 1 Ústavy.

Dle stěžovatelky v tomto případě nebylo možné aplikovat § 164 o. s. ř., neboť z původního "nesprávného" rozsudku Nejvyššího soudu doručeného stěžovatelce dne 7. 6. 2011 nebyly evidentní žádné zřejmé a snadno rozpoznatelné nedostatky ve smyslu uvedeného ustanovení, jež by byly způsobeny selháním techniky, resp. kontrolního systému, jak uvádí dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání.

Jelikož byl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem, "toto "opravené" odůvodnění nalezlo odraz i v argumentaci obsažené v odůvodnění jeho rozsudku ze dne 11. 10. 2010.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž uvádí výhrady proti právním závěrům Nejvyššího a krajského soudu. Obecné soudy nerespektovaly autonomní projevy vůle učiněné v souladu s právní úpravou. [Stěžovatelka v tomto kontextu odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, především na nálezy sp. zn. I. ÚS 670/02 ze dne 7. 12. 2004 (N 183/35 SbNU 423)a sp. zn. IV. ÚS 387/99 ze dne 3. 1. 2000 (N 1/17 SbNU 3).] Možnost sjednat si napadané ustanovení čl. XI kupní smlouvy a smlouvy o věcném břemenu je ovládána především principem autonomie, přičemž autonomní projev, jenž měl odraz v konkrétním jednání, které zákon výslovně nezakazuje a ani z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit, měl být veřejnou mocí respektován. Povinnost může být subjektu uložena toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Stěžovatelka dále polemizuje se soudy provedenou interpretací § 58 odst. 1 a § 139 písm. f) stavebního zákona. Poukazuje na skutečnost, že výčet obsažený v § 139 písm. f) citovaného zákona není vymezením taxativním, nýbrž má demonstrativní charakter, jenž zákonodárce umocnil právě užitím výrazu "zejména". Má proto za to, že jako oprávnění k dostatečnému podání žádosti o vydání stavebního povolení sloužily i kupní smlouva a smlouva o věcném břemeni.

Stěžovatelka zdůrazňuje, že opakovaně poukazovala na v řízení dokázanou skutečnost, že ustanovení čl. XI, jehož platnost tvořila jádro předmětného sporu, bylo do smlouvy vtěleno z iniciativy vedlejšího účastníka. V souladu s výše uvedenou zásadou prevence mají být přičítány případné nepříznivé důsledky k tíži té smluvní straně, která je jako první ve smlouvě použila, potažmo si uvedení sporného ustanovení (tj. připouštějícího různý výklad a nejasnosti) vymínila, tj. vedlejšímu účastníku.

Stěžovatelka také poukázala na značnou délku již proběhlého řízení v předmětné věci a na skutečnost, že změna faktického statu quo, jež je dle jejího názoru rovněž v souladu se stavem právním, by mohla vést k porušení práv třetích osob a současně k narušení právní jistoty v již existujících navazujících právních vztazích.

Soudkyně Nejvyššího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že podle výsledku porady senátu zpracovala koncept (pracovní verzi) rozsudku a předložila ho ostatním členům senátu k případným připomínkám; opodstatněné připomínky k odůvodnění rozhodnutí do konceptu zapracovala. Poté byl spisový materiál, který obsahoval písemnou konečnou (tj. všemi členy senátu odsouhlasenou) verzi rozhodnutí, předložen kanceláři k dalšímu postupu. Nedopatřením však "přeposlala" v elektronické podobě svou pracovní (původní neupravenou) verzi, která nekorespondovala s verzí odsouhlasenou členy senátu, jež byla v písemné a jí podepsané podobě založena do spisu a předána kanceláři s pokynem k vyhotovení originálu a stejnopisů rozsudku. Kancelář použila k vyhotovení originálu rozsudku to, co jí bylo zasláno v elektronické podobě, v takové podobě byl pak rozsudek rozeslán účastníkům řízení. Po zjištění pochybení postupovala soudkyně v souladu s § 164 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že zřejmá nesprávnost se týkala výhradně odůvodnění rozsudku, byla napravena standardním způsobem tak, že po vyžádání nalézacího spisu od soudu prvního stupně byla chyba odstraněna v originálu rozsudku založeném ve spise a rovněž ve stejnopisech, které byly vyžádány od účastníků řízení. Protože účastníci řízení předložili vyžádané stejnopisy, nebylo třeba napravovat zřejmou nesprávnost opravným usnesením. Pokud jde o výhrady stěžovatelky k věcné správnosti rozsudku, soudkyně odkázala na jeho písemné odůvodnění.

Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.

Porovnáním odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4079/2007-301 doručených stěžovatelce dne 7. 6. 2010 a dne 30. 7. 2011 Ústavní soud ověřil, že stěžovatelce skutečně bylo původně zasláno rozhodnutí obsahující odlišné odůvodnění než rozhodnutí, které jí bylo vráceno po opravě domnělé zjevné nesprávnosti ve smyslu § 164 o. s. ř.

V původním odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu byl již na str. 3 a 4 odlišným způsobem přeformulován text týkající se závěrů odvolacího soudu. Především však na str. 5 původního odůvodnění je uvedeno, že "smluvní strany sjednaly odkládací podmínku, neboť účinnost právního úkonu (zde účinnost kupní smlouvy v části zakládající povinnost podat návrh na vklad) činí závislým na skutečnosti, která je subjektům v době uzavření smlouvy neznámá a je pro ně nejistá (vydání stavebního povolení na stavební úpravy převáděné nemovitosti). Splnění takové podmínky však není možné". Dále je výslovně uvedeno, že "jelikož smluvní strany v kupní smlouvě podmínily vznik povinnosti věc předat (resp. podat návrh na vklad vlastnického práva) skutečností, jejíž splnění bylo od počátku nemožné, je v důsledku toho neplatná smlouva jako celek, neboť bez vzniku povinnosti prodávajícího umožnit podáním návrhu na vklad převod vlastnického práva na kupujícího nemohou zamýšlené účinky smlouvy nastat."

Oproti tomu je v následně doručeném opraveném odůvodnění uvedeno "i když ujednání smluvních stran, že návrh na vklad vlastnického práva podají společně a teprve tehdy, až bude straně kupující vydáno stavební povolení na jí zamýšlené stavební úpravy smlouvou převáděné nemovitosti, připomíná doložení času, případně odkládací podmínku ve smyslu § 36 obč. zák., jde o podmínku ve smyslu smluvního ujednání, tedy o vyjádření vůle účastnic kupní smlouvy učinit jednostranný právní úkon teprve za určitých dohodnutých podmínek. Podmínily tedy výkon svého práva (společně) podat návrh na vklad vlastnického práva vydáním rozhodnutí příslušného stavebního úřadu výslovně straně kupující". Dále je konstatováno, že plnění sjednané v článku XI smlouvy, tedy (společné) podání návrhu na vklad vlastnického práva podle uzavřené kupní smlouvy, je nemožné; ujednání o takovém plnění je proto ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. neplatné. Je-li neplatné uvedené ujednání účastnic o tom, že podat návrh na vklad vlastnického práva podle jimi uzavřené kupní smlouvy lze teprve po vydání stavebního povolení žalobkyni, nemůže z hlediska platnosti (ze stejných důvodů) obstát ani jejich další ujednání obsažené v článku XI smlouvy, že žalovaná může odstoupit od smlouvy."

Je tedy evidentní, že se v případě nově doručeného rozhodnutí nemohlo jednat o standardní opravu chyby v psaní a v počtech nebo jiné zjevné nesprávnosti ve smyslu ustanovení § 164 o. s. ř., které slouží výhradně k opravě zjevných chyb majících spíše "technický charakter" (různých překlepů, zkomolenin, přepisů, chyb v počítání, nečitelnosti textu apod.). I když je "zjevná nesprávnost" relativně neurčitým ustanovením, jehož naplnění je třeba vždy dovozovat z kontextu skutkových a právních okolností (vztahujících se k opravovanému usnesení a celé věci), je třeba otázku "zjevnosti" nesprávnosti hodnotit vždy z pohledu účastníka soudního řízení, jemuž je rozhodnutí adresováno, a nikoli soudu. I z tohoto hlediska nebylo dle Ústavního soudu v daném případě možné postupovat dle § 164 o. s. ř.

Postupem dle uvedeného ustanovení však především nelze přepisovat celé pasáže odůvodnění rozhodnutí, měnit význam jednotlivých formulací či dokonce uvádět odlišné právní závěry, byť zdánlivě vedoucí ke stejnému výsledku (zrušení napadeného rozhodnutí), avšak s ohledem na závaznost právních závěrů pro odvolací soud v podstatě zcela měnit a doplňovat právní posouzení věci způsobem měnícím práva a povinnosti účastníků řízení.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že k významu odůvodnění rozhodnutí se vyjádřil kupř. v nálezu sp. zn. III. ÚS 346/09 ze dne 3. 9. 2009 (N 194/54 SbNU 393): "Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jedním za základních atributů spravedlivého procesu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)]. V nálezu sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151) Ústavní soud vyslovil, že: ,(...) je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást stanoveného postupu - ústavní kritéria plynoucí z Listiny základních práv a svobod (čl. 38 odst. 1) ... Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu ...'."

Je tedy třeba dát stěžovatelce za pravdu, že postupem, kdy poté, co jí doručené rozhodnutí nabylo právní moci, byly na základě aplikace dle § 164 o. s. ř. v podstatě změněny právní důvody rozhodnutí, došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť nebyly dodrženy požadavky na transparentnost a předvídatelnost soudního řízení a požadavek na řádné, přesvědčivé a přezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo v důsledku toho, že v podstatě, z hlediska stěžovatelky, byla vydána a doručena dvě odlišná rozhodnutí, resp. rozhodnutí s odlišným odůvodněním, přičemž opravené rozhodnutí formálně splňovalo požadavky kladené § 157 o. s. ř. Stejně tak nelze považovat za podstatné důvody, které k postupu Nejvyššího soudu vedly (i když byly důsledkem situace, kterou nelze vyloučit).

Ústavní soud při posuzování ústavních stížností vychází ze zásady materiálního nazírání na právo, považuje proto za nezbytné se vyjádřit i k argumentaci stěžovatelky vztahující se k rozhodnutí samému, neboť pouhé zrušení napadených rozhodnutí z výše uvedených důvodů by mohlo mít pro další rozhodování obecných soudů pouze formální dopad.

V důsledku shora popsaného netransparentního rozhodování byl totiž odvolacím soudem sice potvrzen jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně (který dospěl k závěru, že podmínka v čl. XI. není podmínkou nemožnou, ale ustanovení je neurčité a nejasné a z tohoto důvodu neplatné), ovšem z jiných důvodů (nejedná se o podmínku, ale smluvní ujednání, které je nemožné, a tudíž neplatné). Krajský soud byl přitom vázán názorem dovolacího soudu formulovaným až v "nesprávně opraveném" rozhodnutí, který se však v původně doručeném a pravomocném rozhodnutí vyslovil, že smluvní strany sjednaly odkládací podmínku (jejíž splnění však není možné). Na svých předchozích závěrech a přesvědčení o správnosti postupu při vyhotovování a doručování rozsudku obsahujícího závazný právní názor v podstatě setrval Nejvyšší soud i v usnesení o odmítnutí dovolání.

Vzhledem k tomu nezbývá než, aby se obecné soudy ustanovením čl. XI smlouvy znovu zabývaly, přičemž je nezbytné, aby toto ustanovení posuzovaly v kontextu celé smlouvy, tedy i z hlediska, zda případná nemožnost plnění čl. XI smlouvy nemá za důsledek neplatnost vlastní kupní smlouvy. Pokud totiž byla povinnost podat návrh na vklad vlastnického práva podmíněna skutečností (odkládací podmínkou), jejíž splnění bylo od počátku nemožné, je v důsledku toho neplatná smlouva jako celek, neboť bez vzniku povinnosti prodávajícího umožnit spolupodáním návrhu na vklad převod vlastnického práva na kupujícího nemohou zamýšlené účinky smlouvy vůbec nastat.

Ústavní soud podotýká, že jak v projednávané věci vyplývá ze spisu, uvedeným ustanovením nebyl podmíněn jen výkon práva společně podat návrh na vklad (resp. smluvní strany se nedohodly na uvedeném ustanovení pouze proto, aby oddálily vznik vlastnického práva kupujícího až ve vazbě na udělení stavebního povolení). Ustanovení bylo do smlouvy včleněno, neboť kupující měl zájem na koupi nemovitosti pouze za předpokladu, že mu bude stavební povolení uděleno, přičemž v zájmu stěžovatelky, logicky upřednostňující rychlý prodej nemovitosti, za těchto okolností byla sjednána možnost odstoupit od smlouvy.

Stěžovatelce je přitom nutné přisvědčit, že smluvní autonomie nemůže znamenat pouze volnost výběru typů smluv, výběru smluvního partnera, utváření obsahu smluv a volnosti formy, ale znamená i možnost svobodně se dohodnout na zániku smluvního vztahu a na případných následcích dohody o zrušení smlouvy. I z tohoto hlediska je třeba posuzovat kupní smlouvu včetně čl. XI.

Obecné soudy totiž nemohou v soudním řízení posuzovat věc způsobem, který nerespektuje vůli stran a smluvní svobodu jako základní pilíř soukromého práva ani zákon, který této svobodě v obecné rovině poskytuje ochranu. Právní úkony je třeba vykládat s přihlédnutím ke vzájemným vztahům jednotlivých v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit s ohledem na specifika daného případu. K porušení ústavně zaručených práv dochází i nepřípustným, resp. formalistickým výkladem, který odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které strany takovým projevem zamýšlely.

Ústavnísoud uzavírá, že Nejvyšší soud nepostupoval v projednávané věci ústavně konformním a předvídatelným způsobem, jeho postup vykazuje prvky zmatečnosti. Vzhledem k tomu, že již rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010 byla založena protiústavnost dalšího řízení před obecnými soudy, postupoval Ústavní soud ve smyslu závěrů učiněných ve věci sp. zn. Pl. ÚS 29/11 [nález ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], dle nichž:

"Zásadně je třeba, aby rozhodnutí napadené ústavní stížností bylo i pravomocným rozhodnutím o věci. Z tohoto důvodu Ústavnísoud zásadně nepřipouští ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z toho však neplyne, že se nemohou vyskytnout případy, kdy bude třeba vedle opakovaného rozhodnutí soudu, jehož původní rozhodnutí bylo kasačním zásahem zrušeno, a dalšího rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení o odmítnutí dovolání) napadnout právě i samotné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Kasační rozhodnutí se mohou výjimečně stát předmětem přezkumu, samozřejmě za předpokladu, že byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces. V takových případech je Ústavní soud ve smyslu své judikatury povinen poskytnout stěžovateli ochranu práva na spravedlivý proces a posuzovat řízení jako celek."

Vzhledem k tomu, že ústavně rozpornými právními závěry Nejvyššíhosoudu byl vázán i odvolací soud, Ústavní soud přistoupil i ke zrušení rozhodnutí krajského soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Z důvodů procesní ekonomie a zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů Ústavní soud nezrušil rozhodnutí nalézacího soudu.

Ústavnísoud ústavní stížnosti jako opodstatněné částečně vyhověl a v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, napadená, ve výroku uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci zrušil. Ústavní stížnost proti rozhodnutí Okresního soudu v Přerově Ústavní soud odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru