Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1453/18 #1Usnesení ÚS ze dne 09.05.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
Věcný rejstříkprávní úkon/neplatný
interpretace
vůle/projev
Smlouva o dílo
právní úkon/neurčitý
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1453.18.1
Datum podání26.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 35, § 37, § 451, § 631, § 457


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1453/18 ze dne 9. 5. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Gabriely Hotovcové, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem, se sídlem Krajinský 224/37, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1335/2017-218 ze dne 14. 2. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí namítajíc porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 7. 2016 č. j. 23 C 47/2014-171, uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce částku 98.000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 10. 11. 2016 č. j. 19 Co 2058/2016-197 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 2.873 Kč s příslušenstvím a žalobu do částky 95.127 Kč s příslušenstvím zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatelky proti zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl s tím, že sankce neplatnosti právního úkonu zakotvená v § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (§ 3028 zákona č. 89/2012 S.; dále jen "obč. zák."), se váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Jde-li o právní úkon zachycený písemně, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, podle něhož vůle účastníka vtělená do právního úkonu je projevena určitě a srozumitelně, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat. Ustálená soudní praxe (ve shodě s právní doktrínou) dovozuje, že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nebyly odstraněny ani jeho předchozím výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených obecně v § 35 odst. 2, 3 obč. zák.

3. Odvolacímu soudu nelze podle napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nic vytknout, neboť ke zpochybňovanému závěru o neurčitosti vymezení předmětu díla sice dospěl bez předchozího explicitního výkladu ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., avšak z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že inkriminované smluvní ujednání vyložil v intencích zásad výkladu obsahu právních úkonů a ustálené judikatury dovolacího soudu. Lze mu přisvědčit, že za situace, kdy smlouva o dílo nebyla doplněna žádnou projektovou dokumentací a ani rozpočtem, není z pouhého vymezení předmětu díla slovy "celková rekonstrukce koupelny" objektivně zjistitelné, jaký měl být při rekonstrukci koupelny rozsah prací a jaká měla být kvalita a množství použitého materiálu. Tím spíše by pak nebyl ani seznatelný případný rozsah víceprací. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 25. 3. 2012 písemnou smlouvu o dílo, v níž se žalovaný (zhotovitel) zavázal pro stěžovatelku (objednatelku) provést dílo specifikované jako "celková rekonstrukce koupelny, zhotovení výmalby interiéru, oprava a nátěr fasády celého domu a oprava a nátěr fasády garáže na pozemku objednatelky" za celkovou cenu 95.100 Kč, aniž byla specifikována cena jednotlivých prací. Žalovaný provedl pouze rekonstrukci koupelny. V řízení nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by účastníci ohledně rekonstrukce koupelny uzavřeli jinou smlouvu. Stěžovatelka žalovanému v průběhu provádění díla postupně vyplatila na zálohách 178.000 Kč. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že písemně uzavřená smlouva o dílo (§ 631 obč. zák.) je pro neurčitost vymezení jejího předmětu neplatným právním úkonem (§ 37 odst. 1 obč. zák.), a že tudíž žalovanému vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (§ 451, § 457 obč. zák.) ve výši 2.873 Kč odpovídající rozdílu mezi zálohami obdrženými od stěžovatelky a hodnotou rekonstrukce koupelny provedené žalovaným ponížené o slevu za vady díla. Navzdory přesvědčení žalobkyně odvolací soud podle Nejvyššího soudu neporušil princip priority výkladu smluv, jelikož ten je uplatnitelný jen tam, kde jsou ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že dovolací soud v napadeném rozhodnutí popřel základní principy výkladu smluv požadované judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka se odvolává na nález I. ÚS 625/03ze dne 14. 4. 2005, v němž je uvedeno, že "text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu poznatelný. Vůli je proto nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy". Dále odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 571/06 ze dne 21. 4. 2009, jímž Ústavní soud shledal, že "porušením čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je formalistický přístup obecných soudů při interpretaci obsahu dohod mezi účastníky, bez zjišťování skutečné vůle účastníků těchto dohod a bez zohlednění konkrétních okolností, za nichž byly dohody uzavřeny a poté realizovány". Na základě toho stěžovatelka uvádí, že dovolací soud předmětný právní úkon - smlouvu o dílo posoudil pouze formalisticky. Podle stěžovatelky v celém řízení nebyla zkoumána skutečná vůle stran, tj. co bylo uvedenou formulací "celková rekonstrukce koupelny" stranami zamýšleno, ale je jen odkazováno na písemně provedený projev vůle, což nemůže pro spravedlivé rozhodnutí stačit.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, a konstatuje, že ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání. Ústavní stížnost je tedy přípustná.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].

9. K argumentům stěžovatelky vzneseným v projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva i jednotlivých právních úkonů provedených jednotlivci jsou doménou obecných soudů. Ústavní soud ve svých rozhodnutích totiž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí ústavně zakázaný zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud neshledal, neboť těžiště rozhodování obecných soudů spočívalo v interpretaci podústavního práva a smlouvy mezi účastníky, která není zjevně excesivní či nepřijatelná. Ke své citované judikatuře Ústavní soud podotýká, že se jednalo o odlišné případy a že shledání neplatnosti jimi posuzovaných smluv spočívalo na odlišných právních i skutkových základech. V nyní posuzovaném případě naopak rozhodnutí obecných soudů je dobře vysvětleno a není ani přepjatě formalistické, ani nerespektující autonomii vůle obou stran právního vztahu.

10. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru