Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 145/12 #1Usnesení ÚS ze dne 25.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 10
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Obnova řízení
exekutor
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.145.12.1
Datum podání13.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278 odst.1, § 277


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 145/12 ze dne 25. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. R. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 455/2011 ze dne 25. listopadu 2011, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 51 T 61/2009 ze dne 12. října 2011, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 13. ledna 2012 se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí. Z nich byl usnesením soudu prvního stupně zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že obecné soudy nerespektovaly jeho základní práva (na spravedlivý proces) garantovaná v čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel byl uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Těch se měl dopustit tím, že jako soudní exekutor po částečném zastavení exekuce měl povinnost povinnému vrátit částku vymoženou nad rámec exekučního titulu, ovšem namísto toho mu navrhl, že si z pro něj připravených 200 000 Kč ponechá částku 45 000 Kč, představující soudem přiznané náklady exekuce ve výši 14 375 Kč a část stěžovatelem původně vyčíslené odměny ve výši 73 919,30 Kč, a zbytek mu vrátí dodatečně s tím, že pokud na to povinný nepřistoupí, tak mu peníze mu nevyplatí vůbec a záležitost zůstane neuzavřená na neurčito, načež povinnému vyplatil částku 169 375 Kč a na výdajový doklad uvedl částku 200 000 Kč. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podmíněně odložený na tři roky, peněžitý trest ve výši 60 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního exekutora na dobu čtyř let. Poté co o věci rozhodoval soud prvního stupně, odvolací soud i dovolací soud byla souladnost jejich rozhodnutí s ústavním pořádkem konstatována usnesením sp. zn. III. ÚS 2116/11 ze dne 12. ledna 2012.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel jednak rekapituluje, že usnesením soudního exekutora Mgr. Jana Vedrala (jmenovaného jako zástupce exekutorského úřadu stěžovatele) č. j. 104 Ex 123/05-99 ze dne 20. května 2011, byla jednak předmětná exekuce zastavena zcela, a současně byl zrušen předchozí příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný stěžovatelem i na něj navazující usnesení soudu, kterým byl nárok stěžovatele snížen na částku 14 375,20 Kč. Tímtéž usnesením byla následně povinnému uložena povinnost zaplatit na nákladech exekuce částku 73 165,20 Kč s tím, že se na ni započítává částka 14 375,20 Kč, kterou stěžovatel obdržel podle zrušeného usnesení soudu. Toto rozhodnutí soudního exekutora je pravomocné, neboť proti němu nikdo nepodal odvolání. Toto usnesení považuje stěžovatel za nový důkaz, který prokazuje, že nemohl jednat a nejednal v úmyslu opatřit si neoprávněný prospěch, když po povinném požadoval polovinu toho, na co měl zákonný nárok, což mu bylo v odsuzujícím rozhodnutí vytýkáno.

4. Dovolává se právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. III. ÚS 2445/08 (správně sp. zn. II. ÚS 2445/08, N 174/54 SbNU 193) a tvrdí, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s novými skutečnostmi (důkazy) v jeho prospěch. V případě odsouzení totiž byla významnou jeho pohnutka získat neoprávněný prospěch, založená na rozhodnutí příslušného orgánu, avšak vyvrácení tohoto závěru rozhodnutím příslušného orgánu prý pro závěr o naplnění pohnutky získat neoprávněný prospěch významné není. Tím došlo i k porušení principu právní jistoty.

5. V daném případě nedošlo ze strany obecných soudů ani k pominutí stěžovatelem navrženého důkazu, ani k pominutí jeho argumentace. Mnohem spíše jde o to, že se stěžovatel s úvahami a závěry obecných soudů úplně minul, a proto se k nim v ústavní stížnosti ani nijak nevymezuje.

6. Soudy obou stupňů se shodly na tom, že usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Vedrala, kterým de facto zcela vyhověl stěžovateli jako svému předchůdci v úřadu, je sice skutečností novou, soudu dříve neznámou. Ovšem s tím, že tato skutečnost ani ve spojení s dříve známými skutečnostmi a důkazy nemůže odůvodnit jiné rozhodnutí v otázce viny anebo trestu. Soud druhého stupně tuto úvahu dále rozvedl. Uvedl, že v době vytýkaného jednání nebyl stěžovatel vázán nyní předloženým usnesením soudního exekutora Mgr. Jana Vedrala, nýbrž usnesením Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 13 Nc 2017/2005 ze dne 14. prosince 2006, a s ohledem na to vykonával jako soudní exekutor svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, a to i kdyby soudem provedený zápočet pohledávek byl nezákonný, jak v rámci své obhajoby setrvale tvrdil a tvrdí. Uzavřel, že stěžovatel jako soudní exekutor nemohl uplatňovat po poškozeném pohledávku v rozporu s tehdy pravomocným usnesením soudu, i kdyby měl pochybnosti o jeho obsahu (resp. správnosti).

7. Ze shora vyloženého je proto dostatečně zřejmé, že se obecné soudy v souladu s procesním předpisem, tedy legitimně a přesvědčivě vypořádaly s návrhem stěžovatele na povolení obnovy řízení, i s důkazem, na kterém byl tento návrh založen. Úvahy obecného soudu jsou souladné s ústavním pořádkem, neboť stejně jako meritorní rozhodnutí vůči stěžovateli v rámci vytýkaného skutku důsledně uplatňují princip obsažený v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru