Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1447/15 #1Usnesení ÚS ze dne 31.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
Promlčení
dohoda/o hmotné odpovědnosti
zavinění/úmyslné
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.1447.15.1
Datum podání15.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 172, § 176, § 263 odst.3

99/1963 Sb., § 132, § 135


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1447/15 ze dne 31. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ZEVOS a. s., sídlem Nádražní 25, Uherské Hradiště, zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem, sídlem Kovářská 126, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2015 č. j. 21 Cdo 607/2015-755 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 22. července 2014 č. j. 60 Co 213/2014-713, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) P. H., 2) Jiřího Fabiánka a 3) Bohuslava Švandy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 3. 2014 č. j. 6 C 133/2001-655 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejších účastnících jako žalovaných náhrady škody, a to po vedlejším účastníkovi 1) ve výši 443 612 Kč s příslušenstvím, po vedlejším účastníkovi 2) ve výši 448 000 Kč s příslušenstvím a po vedlejším účastníkovi 3) ve výši 96 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výroky II. až V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Okresní soud dospěl v předmětné věci k závěru, že stěžovatelka svá tvrzení neprokázala, když ani přes poučení soudu neprokázala vznik škody a zaviněné porušení povinnosti vedlejšími účastníky. Rozsudek okresního soudu napadla stěžovatelka odvoláním.

3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 7. 2014 č. j. 60 Co 213/2014-713 byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.). Výroky II. až V. bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů učinil správná skutková zjištění vyjma hodnocení dohod o hmotné odpovědnosti; odvolací soud proto zopakoval dokazování týkající se platnosti těchto dohod o hmotné odpovědnosti všech tří vedlejších účastníků a dospěl k závěru, že soud prvního stupně právní vztah účastníků nesprávně právně kvalifikoval podle § 172 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen "zákoník práce"), ačkoli měl právní vztah posoudit podle § 176 zákoníku práce. Odvolací soud uvedl, že pro posouzení věci podle § 176 zákoníku práce byla v řízení učiněna dostatečná skutková zjištění a po doplnění těchto v odvolacím řízení uzavřel, že stěžovatelkou uplatněný nárok na náhradu škody nebyl uplatněn v objektivní tříleté promlčecí lhůtě dle § 263 odst. 3 věty druhé zákoníku práce a uplatněný nárok nelze v soudním řízení stěžovatelce přiznat, neboť vedlejší účastníci 1), 2) a 3) vznesli v průběhu řízení námitku promlčení. Vzhledem k této skutečnosti shledal odvolací soud nadbytečným zabývat se tím, zda skutečně schodek na svěřených hodnotách vznikl a zda se vedlejší účastníci odpovědnosti zprostili. Odvolací soud se především zabýval tím, zda promlčecí lhůta podle § 263 odst. 3 věty druhé zákoníku práce je tříletá, anebo zda škoda byla způsobena úmyslně a lhůta je desetiletá. Stěžovatelka však úmysl vedlejších účastníků způsobit škodu, ani přes poučení o její povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, neprokázala. Krajský soud uzavřel, že z těchto důvodů nelze dovozovat, že by lhůta k uplatnění nároků byla desetiletá, a nikoli tříletá. K rozsudku okresního soudu ve věci sp. zn. 3 T 622/2002 a vázaností tímto rozsudkem dle § 135 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud uvedl, že se týká pouze vedlejšího účastníka 1), který byl odsouzen za trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 125 odst. 1 trestního zákona. Trestní soud výslovně uvedl a vyšel z toho, že nelze kvalifikovat jednání vedlejšího účastníka 1) jako trestný čin zpronevěry, když není prokázáno, že by si svěřené finanční prostředky přisvojil. Tedy ani na základě tohoto trestního odsouzení nelze podle odvolacího soudu dovodit, že by vedlejší účastník 1) způsobil škodu úmyslně a jednání, za něž byl odsouzen, nespočívá v úmyslném zfalšování a vyúčtování převzatých finančních prostředků, ale v zanedbání povinnosti při správě majetku stěžovatelky. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním.

4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015 č. j. 21 Cdo 607/2015-755 bylo dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (stěžovatelka zpochybnila skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že stěžovatelkou uplatněný nárok na náhradu škody nebyl uplatněn v objektivní tříleté promlčecí době, neboť nebylo prokázáno, že by vedlejší účastníci způsobili škodu úmyslně, a že nárok stěžovatelky na náhradu škody není tedy důvodný), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

II.

Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její nárok vůči všem vedlejším účastníkům byl řádně uplatněn před uplynutím promlčecí doby, která je v daném případě desetiletá, neboť vedlejší účastníci škodu stěžovatelce způsobili úmyslným jednáním, a to ve formě úmyslu přímého. Podle názoru stěžovatelky je právní názor odvolacího soudu, že k prokázání úmyslného jednání vedlejších účastníků by v daném případě bylo nutné soudu prokázat, že vedlejší účastníci sami zfalšovali vyúčtovací doklady anebo alespoň věděli o tom, že tyto vyúčtovací doklady jsou nepravdivé a neodpovídají skutečnosti, nesprávný. K prokázání úmyslného jednání vedlejších účastníků totiž postačuje, pokud je vyvrácena jejich jediná obrana, a to, že předmětné peněžní prostředky předali Antonínu Chamrádovi. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud po více než deseti letech od vydání pravomocného trestního rozsudku nerespektoval rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin, když dospěl pro stěžovatelku k překvapivému závěru, že její nárok je promlčen, neboť svědek Antonín Chamrád je nevěrohodný, a na základě jeho výpovědi a provedených důkazů nelze mít za prokázané, že mu vedlejší účastníci peníze nepředali, tj. že je pravdivé tvrzení vedlejších účastníků, že mu částku ve výši 987 612 Kč předali. Vedlejší účastník 2) si podle stěžovatelky přitom na předání takové sumy (448 000 Kč) v průběhu trestního řízení (tj. před více než deseti lety) tehdy vůbec nepamatoval. V civilním řízení si na toto po celkem sedmnácti letech vzpomněl. Vedlejší účastník 3) v trestním řízení také nepotvrdil, že by částku ve výši 96 000 Kč Antonínu Chamrádovi osobně předal, pouze uvedl, že se domnívá, že tato částka musela být (ale neuvedl kým) firmě Jachato (nikoli Antonínu Chamrádovi) předána. V civilním řízení si na to po sedmnácti letech vzpomenul tak, že tuto částku Antonínu Chamrádovi vlastně předal. Obecné soudy ohledně těchto rozporuplných tvrzení vedlejších účastníků 2) a 3) žádné pochybnosti neměly. Naopak přes to, co vedlejší účastníci 2) a 3) tvrdili v trestním řízení, přes pravomocný trestní rozsudek, jehož nosný závěr byl založen na tom, že vedlejší účastníci částku ve výši 987 612 Kč Antonínu Chamrádovi nikdy nepředali, dospěly soudy k závěru, že nelze mít za prokázané, že by vedlejší účastníci z pokladny stěžovatelky vybrané peníze Antonínu Chamrádovi nepředali.

6. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle ustálené judikatury je soud rozhodující v civilním řízení soudním vázán pravomocným rozsudkem trestního soudu. Rozsah vázanosti civilního soudu rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu v civilním řízení, kupř. pro rozhodnutí o náhradě škody. Výrokem odsuzujícího trestního rozsudku tedy může být pro civilní řízení závazně určena především otázka zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele, ale - za předpokladu, že způsobení škody je znakem skutkové podstaty trestného činu - též otázky vzniku škody a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1424/09, N 49/64 SbNU 607). Odvolací soud podle stěžovatelky postupoval v rozporu s ustanovením § 135 odst. 1 o. s. ř. a ustálenou judikaturou a tím porušil ústavně garantované právo stěžovatelky na spravedlivý proces, když odmítl poskytnout stěžovatelce soudní ochranu jejích práv a oprávněných zájmů s odůvodněním údajného promlčení žalobou uplatněného nároku.

7. Podle názoru stěžovatelky porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces i dovolací soud, když jí neposkytl v rámci dovolacího řízení spravedlivou ochranu jejích práv a oprávněných zájmů.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

12. V ústavní stížnosti stěžovatelka vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu pouze v obecné rovině namítá, že Nejvyšší soud neposkytl ochranu jejím právům, když její dovolání odmítl.

13. Ústavní soud přezkoumal obsah stěžovatelkou podaného dovolání a dospěl k závěru, že dovolací soud při posuzování předmětného dovolání postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a z hlediska ústavních kautel jeho postupu nelze nic vytknout.

14. Ohledně napadeného rozhodnutí krajského soudu z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka brojí především proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním učiněným obecnými soudy.

15. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených těmito soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.

16. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů učinil správná skutková zjištění vyjma hodnocení dohod o hmotné odpovědnosti vedlejších účastníků; odvolací soud proto zopakoval dokazování týkající se platnosti těchto dohod a dospěl k závěru, že pro posouzení věci podle § 176 zákoníku práce byla v řízení učiněna dostatečná skutková zjištění. Odvolací soud dovodil, že stěžovatelkou uplatněný nárok na náhradu škody nebyl uplatněn v objektivní tříleté promlčecí lhůtě podle § 263 odst. 3 věty druhé zákoníku práce a uplatněný nárok nelze v soudním řízení stěžovatelce přiznat, neboť vedlejší účastníci 1), 2) a 3) vznesli v průběhu řízení námitku promlčení. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda promlčecí lhůta podle § 263 odst. 3 věty druhé zákoníku práce je tříletá, anebo zda škoda byla způsobena úmyslně, a lhůta je desetiletá. Stěžovatelka však úmysl vedlejších účastníků způsobit škodu, ani přes poučení o její povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, neprokázala. Krajský soud uzavřel, že z těchto důvodů nelze dovozovat, že by promlčecí lhůta byla desetiletá, a nikoli tříletá.

17. Ústavní soud konstatuje, že za dané skutkové situace bylo na stěžovatelce, aby prokázala úmysl vedlejších účastníků způsobit škodu, což ani přes poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázala. Pokud soudy po řádně provedeném dokazování dospěly k závěru, že stěžovatelka své důkazní břemeno ohledně prokázání úmyslu vedlejších účastníků způsobit škodu neunesla, z ústavního hlediska nelze jejich závěru nic vytknout. Nelze tedy dospět k závěru o libovůli v soudním rozhodování, což by jedině mohlo vést k věcnému projednání ústavní stížnosti a vydání vyhovujícího nálezu.

18. V ústavní stížnosti stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1424/09 (N 49/64 SbNU 607), ve kterém se Ústavní soud vyslovil k otázce vázanosti civilního soudu pravomocným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu podle § 135 odst. 1 o. s. ř. Uvedený nález neshledal Ústavní soud na nynější věc přiléhavým. K námitce stěžovatelky ohledně vázanosti civilního soudu trestním rozsudkem okresního soudu ve věci sp. zn. 3 T 622/2002 podle § 135 odst. 1 o. s. ř. se krajský soud, jak výše uvedeno, v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vyjádřil.

19. Ústavní soud tak uzavírá, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru