Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1439/18 #1Usnesení ÚS ze dne 22.05.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkSměnečný platební rozkaz
směnečné rukojmí
směnky, šeky
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1439.18.1
Datum podání25.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

191/1950 Sb., § 32 odst.3, § 47, § 16 odst.1, § 11 odst.3

99/1963 Sb., § 175 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1439/18 ze dne 22. 5. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Pecky, zastoupeného JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem, se sídlem Václavské nám. 18, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 3/2015-122 ze dne 24. 3. 2015 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3710/2015-191 ze dne 27. 9. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. října 2014 č. j. 52 Cm 172/2013-88 ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 14. srpna 2013 č. j. 52 Cm 172/2013-18 (kterým uložil žalovaným, aby zaplatili stěžovateli jako žalobci společně a nerozdílně částku 747.111 Kč s 6% úrokem od 1. července 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.490 Kč a náklady řízení) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení. Žalovaným se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. K námitce, podle níž žalobci (jako jednomu ze směnečných rukojmích za výstavce sporné směnky) nemohly podle čl. I. § 32 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen "směnečný zákon"), vzniknout plněním na směnku žádné postižní nároky vůči žalovaným (jako dalším rukojmím za téhož dlužníka), především zdůraznil, že žalobce se v projednávané věci nedomáhal po žalovaných regresního postihu, nýbrž požadoval úhradu části směnečné sumy jako řádný majitel sporné směnky. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první výrok); dále rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (druhý výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit státu část soudního poplatku za odvolání (třetí výrok).

3. Vrchní soud v Praze ve svém napadeném rozsudku nejprve obecně předeslal, že na směnečného rukojmího, který směnku vyplatil, přecházejí práva ze směnky bez dalšího (tj. aniž by bylo zapotřebí směnku na směnečného rukojmího také indosovat); již jen samotná okolnost, že směnka byla vyplacena, zakládá legitimaci směnečného rukojmího k výkonu práv ze směnky. Jestliže původní majitel přesto směnku po jejím zaplacení na směnečného rukojmího indosuje, svědčí také směnečnému rukojmímu v souladu s ustanovením čl. I. § 16 odst. 1 směnečného zákona fikce, že je majitelem směnky. Jde o případ tzv. zpětného rubopisu, který výslovně připouští ustanovení čl. I. § 11 odst. 3 směnečného zákona. Majitel směnky může podle čl. I. § 47 směnečného zákona vykonat práva ze směnky proti všem směnečným dlužníkům. Při zpětných rubopisech však nelze přehlédnout, že majitel směnky se ocitá ve dvojjediném postavení, protože je zároveň majitelem směnky a současně také směnečným dlužníkem. Z uvedeného důvodu může takový věřitel vykonat práva ze směnky jen proti tzv. směnečným předchůdcům, nikoli též proti osobám, které po směnečném dlužníku na směnce následují. Jinak řečeno, při zpětných rubopisech se může majitel směnky obracet se směnečnými nároky jen na osoby, po kterých by mohl požadovat plnění ze směnky v situaci, kdy směnku sám vyplatil. Jen tak lze totiž předejít nekonečnému kolotoči vzájemných regresů.

4. Nejvyšší soud se ve svém napadeném rozsudku ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, podle kterého stěžovatel v pozici žalobce, který spornou směnku podepsal jako směnečný rukojmí za výstavce, se sice stal na základě provedené indosace majitelem sporné směnky, vykonat práva ze směnky vůči žalovaným, kteří převzali směnečné rukojemství za stejného avaláta, však (ani) jako indosatář nemůže. V případě tzv. zpětných rubopisů (tj. rubopisů, jimiž je směnka převádí na osobu, která je již na směnce podepsána, případně alespoň označena - k tomu srov. čl. I. § 11 odst. 3 směnečného zákona) je nezbytné posuzovat účinky provedené indosace vždy se zřetelem k postavení konkrétních subjektů zúčastněných na směnečném vztahu. Nelze totiž přehlížet, že ani indosaci směnky na osobu, která je již ze směnky zavázána, se nic nemění (nemůže změnit) na jejím postavení na směnce (na existenci a obsahu jejího směnečného závazku). Nabyvateli směnky zpětným rubopisem proto nemohou nikdy svědčit práva z indosamentu vůči osobám, kterým je sám (z dřívějšího podpisu) směnečně zavázán, stejně tak nemůže uplatňovat práva ze směnky vůči osobám, které (s ohledem na své postavení na směnce) vůči nabyvateli žádný závazek ze směnky nemají. Pokud stěžovatel předložil Nejvyššímu soudu k řešení druhou otázku záležející v možnosti vypořádání vztahu mezi ručiteli podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení, odkázal Nejvyšší soud na své předchozí rozhodnutí ze dne 31. května 2016 sp. zn. 29 Cdo 2653/2015, v němž dovozuje možnost vypořádání bez směnečných rukojmí podle zásad o vypořádání bezdůvodného obohacení.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšším soudem citované rozhodnutí z 31. 5. 2016 bylo vydáno až poté, co stěžovatel podal dovolání. Podle tohoto rozsudku je možné, aby se ručitelé mezi sebou vypořádali podle zásad bezdůvodného obohacení. Ze stěžovatelovy žaloby je zřejmé, že se domáhá zaplacení proti vedlejším účastníkům proto, že jako jeden z šesti ručitelů vyplatil podstatně více, než kolik by odpovídalo jeho dílu. S tím byl přirozeně nespokojen, pokusil se věc vyřešit mimosoudně, avšak marně. O tom, že se toho měl domáhat podle obecné občanskoprávní úpravy o vypořádání bezdůvodného obohacení, se však stěžovatel z judikatury Nejvyššího soudu mohl dovědět až v květnu 2016. Skutečnost, že se Nejvyšší soud ve vztahu ke stěžovatelově nároku dovolává své nové judikatury, která vznikla až po zahájení dovolacího řízení v této věci, se podle názoru stěžovatele dopustil nepřípustného formalismu - po právní stránce byl podle stěžovatele totiž nárok uplatněn u soudu opodstatněně, byť podle jiné hmotně právní kvalifikace. Tím, že k tomu Nejvyšší soud nepřihlédl a nevyhověl mu, bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Za tohoto předpokladu bylo tedy třeba zvážit, zda argumentace použitá odvolacím i dovolacím soudem, záležející vesměs (pouze) na výkladu, nikoli doslovném znění zákona, může omezit vlastnická práva majitele směnky. Zde jde o to, že indosamentem vstupuje (i ručitel) do práv majitele směnky - a tedy mu náležejí všechna práva, která majitel směnky má, tedy i právo domáhat se plnění proti ručiteli. Stěžovatel se domnívá, že není ústavně přijatelný výklad, že v důsledku rubopisu se nikdy nemohou změnit oprávněné osoby již na směnce uvedené (jak dovozuje Nejvyšší soud), byť by tomu odpovídalo jejich "nové" postavení na směnce, či zda v důsledku takového právního jednání, kdy osoba (byť je na směnce již uvedena) se stane majitelem směnky, získá nová oprávnění, která dosud neměla - tedy domáhat se plnění proti směnečně zavázaným osobám. Je přitom třeba vidět i to, že v důsledku rubopisu nedojde k změně povinnosti na straně rukojmích - ty jsou nadále povinny plnit v nezměněném rozsahu. Podle stěžovatele závěr rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2653/2015, který zakládá obecnou možnost vypořádání mezi ručiteli, kteří jinak dle doslovného znění směnečného zákona se mezi sebou vypořádat nemohou; tento rozsudek by pak měl vliv pouze na určení rozsahu plnění. V tom stěžovatel spatřuje porušení práva vlastnit majetek (neboť se do vlastnického práva nepřípustně zasahuje) a práva na spravedlivý proces (ústavně nekonformním výkladem zákona).

6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

10. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že celá polemika stěžovatele se závěry obecných soudů je založena na jeho nesouhlasu s posouzením podústavního práva, byť i namítá zásah do svého práva na ochranu vlastnického práva a spravedlivý proces. Ani skutečnost, že i prejudikatura k napadenému rozsudku Nejvyššího soudu byla vydána až po podání žaloby, ba dokonce dovolání nic nemění na tom, že jde jen o výklad podústavního práva, který byl sice Nejvyšším soudem proveden po podání žaloby, nicméně nikoli v rozporu s dosavadní judikaturou a právní praxí. Podstata stěžovatelovy argumentace tak reálně nedosahuje ústavněprávní roviny.

11. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru