Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 143/04Usnesení ÚS ze dne 05.05.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkprocesní postup
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.143.04
Datum podání09.03.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 43, § 79


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 143/04 ze dne 5. 5. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele MUDr. J. H., zastoupeného advokátem Mgr. Z. K., o ústavní stížnosti ve věci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2003, čj. 37 C 35/2001-274, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2003, čj. 1 Co 27/2003-244, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. 9. 2003, čj. 1 Co 27/2003-252, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se projednávanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze ve výroku sub. III. Dále navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že "společenství účastníků na straně žalované je společenství nerozlučné", že "soudní poplatek zpoplatnitelný soudem vůči žalobci za návrh na zahájení řízení na ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové v částce 50 000,- Kč činí dle odst. 6 druhá věta Poznámek k položkám 1 a 2 [tj. dle Položky 1 písm. b) Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb.] částku 2000,- Kč", že "Městský soud v Praze má za povinnost v řízení sp. zn. 37 C 35/2001 připustit přistoupení všech dalších účastníků na straně žalované, jak žalobce MUDr. J. H. navrhnul v podání hmotněprávně doručené Městskému soudu v Praze dne 23. 7. 2001", že "Městský soud v Praze má za povinnost v řízení sp. zn. 37 C 35/2001 doručit účastníkům řízení na straně žalované změněný návrh na zahájení řízení, jaký žalobce MUDr. J. H. navrhnul v podáních hmotněprávně doručené Městskému soudu v Praze dne 23. 7. 2001 a dne 27. 11. 200. Městský soud v Praze má za povinnost v řízení sp. zn. 37 C 35/2001 vydat souhlas o změně návrhu na zahájení řízení, jak žalobce MUDr. J. H. navrhnul v podáních hmotněprávně doručené soudu dne 23. 7. 2001 a dne 27. 11. 2003", že "v řízení před městským soudem v Praze věc projedná a rozhodne jiný samosoudce, než je JUDr. D. S.", a že "v řízení před Vrchním soudem v Praze věc projedná a rozhodne jiný senát než senát 1 Co, resp. jiní soudci než soudci JUDr. Z. F., JUDr. L. Ř. a JUDr. N. Ž.". Věc má Ústavní soud vrátit k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze a má také dále rozhodnout, že náklady řízení stěžovatele a jeho právního zástupce zaplatí stát. Domáhá se též toho, aby Ústavní soud jeho návrh projednal přednostně a vydal předběžné opatření, kterým Městskému soudu v Praze zakáže jednat a rozhodovat v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 37 C 35/2001 do nabytí právní moci nálezu Ústavního soudu v projednávané věci.

Stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud předně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), bez nichž ji nelze posoudit ve věci samé.

Nejprve Ústavní soud ověřil, zda je k projednání ústavní stížnosti příslušný, coby soudní orgán ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.

Působnost Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit mj. jen pravomocné rozhodnutí orgánů veřejné moci a jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Tato působnost je dále rozvedena mimo jiné v ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.

Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění vyslovit, že "společenství účastníků na straně žalované je společenství nerozlučné", že "soudní poplatek zpoplatnitelný soudem vůči žalobci za návrh na zahájení řízení na ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové v částce 50 000,- Kč činí dle odst. 6 druhá věta Poznámek k položkám 1 a 2 [tj. dle Položky 1 písm. b) Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb.] částku 2000,- Kč", že "Městský soud v Praze má za povinnost v řízení sp. zn. 37 C 35/2001 připustit přistoupení všech dalších účastníků na straně žalované, jak žalobce MUDr. J. H. navrhnul v podání hmotněprávně doručené Městskému soudu v Praze dne 23. 7. 2001", že "Městský soud v Praze má za povinnost v řízení sp. zn. 37 C 35/2001 doručit účastníkům řízení na straně žalované změněný návrh na zahájení řízení, jaký žalobce MUDr. J. H. navrhnul v podáních hmotněprávně doručené Městskému soudu v Praze dne 23. 7. 2001 a dne 27. 11. 200. Městský soud v Praze má za povinnost v řízení sp. zn. 37 C 35/2001 vydat souhlas o změněn návrhu na zahájení řízení, jak žalobce MUDr. J. H. navrhnul v podáních hmotněprávně doručené soudu dne 23. 7. 2001 a dne 27. 11. 2003", že "v řízení před městským soudem v Praze věc projedná a rozhodne jiný samosoudce, než je JUDr. D. S.", a že "v řízení před Vrchním soudem v Praze věc projedná a rozhodne jiný senát než senát 1 Co, resp. jiní soudci než soudci JUDr. Z. F., JUDr. L. Ř. a JUDr. N. Ž.", ani vrátit věc k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. V této části tedy Ústavní soud považoval ústavní stížnost za návrh, k jehož projednávání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud se následně zaměřil na tu část petitu ústavní stížnosti, v níž se navrhuje zrušení shora uvedených usnesení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze.

Napadeným výrokem III. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2003, čj. 1 Co 27/2003-244, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. 9. 2003, čj. 1 Co 27/2003-252, bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2000, čj. 37 C 35/2001-219. Proti uvedenému usnesení nebylo přípustné odvolání ani dovolání. Napadené usnesení spolu s usnesením opravným převzal stěžovatel podle ústavní stížnosti dne 5. 11. 2003. Uvedený údaj potvrzuje i doručenka založená ve spise, s tím, že zásilka byla uložena na poště dne 20. 10. 2003, zjevně po neúspěšném pokusu o doručení. Vzhledem k tomu, že si adresát nevyzvedl zásilku do tří dnů od uložení, považuje se podle ustanovení § 46 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o.s.ř.") za den doručení poslední den této lhůty.

Ústavní stížnost byla podána k přepravě až dne 8. 3. 2004. Podle ustanovení § 72 odst. 3, část věty před středníkem, zákona o Ústavním soudu však lze podat ústavní stížnost jen ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost proti rozhodnutí vrchního soudu byla tedy podána po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu [§ 43 odst. 1 písm. b)].

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na to, že ji podává ve lhůtě jednoho roku od doručení s tím, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho zájmy. Domáhá se tak implicitně postupu podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož aplikace však v projednávaném případě není možná. Podle uvedeného ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce (tj. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ustanovení § 75 odst. 2 zákona je koncipováno jako výjimka z pravidla v ustanovení odst. 1 téhož §. Předpokladem pro použitelnost této výjimky je, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje, a neprošel tak všechna možná stádia řízení (Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2001, s. 339). V projednávaném případě stěžovatel prošel beze zbytku celým řízením a nemůže tak požadovat dobrodiní z výjimky obsažené v ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Celý § 75 zákona o Ústavním soudu je tak v daném případě nepoužitelný.

Druhým z napadených rozhodnutí - usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2003, čj. 37 C 35/2001-274 - byl stěžovatel vyzván podle ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř., aby ve stanovené lhůtě upravil svou žalobu stanoveným způsobem, neboť ta nesplňovala náležitosti stanovené ustanovením § 79 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatel ovšem poukázal na ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, dle nichž nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Soud jej k odstranění vad údajně vyzval irelevantním a šikanujícím způsobem. Jak lze z jeho ústavní stížnosti dále usoudit, stěžovatel má za to, že soudkyně JUDr. S. se snaží o to, aby jeho věc nebyla projednána a byla mu tak odepřena spravedlnost. Řízení již trvá více než tři roky, aniž by padlo rozhodnutí ve věci samé.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Ačkoli proti napadenému rozhodnutí není odvolání přípustné a z tohoto pohledu neexistuje tedy bezprostřední možnost, jak je zvrátit, Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou kvalifikuje návrh proti němu jako nepřípustný.

Napadené rozhodnutí je pouze jedním z procesních kroků v probíhajícím řízení o žalobě stěžovatele, které doposud nebylo skončeno, přičemž jím nejsou ještě nezvratně dotčena jeho hmotněprávní oprávnění či povinnosti, natož pak práva Ústavou zaručená. K takovému zásahu může dojít až rozhodnutím ve věci samé. Ústavní soud připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na základě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž eventuální protiústavnost (nikoli tedy nevhodnost či problematičnost) nelze napravit jinak (viz např. nález č. 78, svazek 4, resp. usnesení č. 61, svazek 12, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Představa stěžovatele, že také dílčí pravomocná procesní rozhodnutí obecných soudů jsou takové povahy, že je jimi Ústavní soud oprávněn se zabývat, Ústavní soud nesdílel a nesdílí. Brání mu v tom principy subsidiarity, jenž je institutu ústavní stížnosti imanentní, a minimalizace jeho zásahů do nezávislého rozhodování obecných soudů.

Ústavní soud tak musel zohlednit to, že stěžovateli doposud zůstává prostor pro obranu svých práv v řízení o jeho žalobě a v řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nevyjímaje možnost podání ústavní stížnosti a přezkoumání jeho věci po skončení řízení před obecnými soudy. Z tohoto pohledu je tedy nutné míti za to, že všechny procesní prostředky k ochraně práv stěžovatele nebyly dosud vyčerpány a je na místě jeho návrh odmítnout podle ustanovení § 75 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým by Městskému soudu v Praze zakázal jednat a rozhodovat v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 37 C 35/2001 do nabytí právní moci nálezu Ústavního soudu v projednávané věci. O vydání předběžného opatření lze totiž podle ustanovení § 80 zákona o Ústavním soudu uvažovat pouze v případě, že ústavní stížnost směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. To však v projednávaném případě splněno nebylo, neboť stížnost v části, jíž byl Ústavní soud oprávněn se zabývat, směřovala proti rozhodnutí obecného soudu. Nad rámec Ústavní soud poznamenává, že v takovém případě může toliko odložit vykonatelnost takového rozhodnutí, nikoli však ex offo, ale pouze k příslušnému návrhu stěžovatele, který by tento postup opodstatnil (srov. ustanovení § 79 zákona o Ústavním soudu), což stěžovatel neučinil. Z tohoto důvodu proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v této její části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Ústavnísoud neshledal konečně důvod, pro nějž by vyhověl návrhu stěžovatele, aby jeho náklady i náklady jeho právního zástupce hradil stát. Podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného paragrafu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem tak zůstává úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z tohoto pravidla existují výjimky uvedené kromě ustanovení § 62 odst. 4 i v ustanoveních § 83 a § 84 zákona o Ústavním soudu. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení § 62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu neshledal Ústavní soud vzhledem k neúspěchu stěžovatele v řízení před Ústavním soudem důvod. Byl nucen v této části označit ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Aplikace ustanovení § 83 a § 84 ostatně není možná už jen proto, že podle nich lze postupovat jen tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta, což však splněno není.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2004JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru