Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 143/02Usnesení ÚS ze dne 17.07.2002Vymezení skutku v trestním právu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkúplatek
PoznámkaRozsudek ESLP Mareš proti ČR z 26. 10. 2006 č. 1414/03: vysloveno porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 21/27 SbNU 261
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.143.02
Datum podání06.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2, čl. 8 odst.2, čl. 36, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 160 odst.1

141/1961 Sb., § 222 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002

U 21/27 SbNU 261

Vymezení skutku v trestním právu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. M., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 6 To 426/2001, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 7. 2001, sp. zn. 24 T 79/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Konkrétně se stěžovatel domnívá, že došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 1, § 176 odst. 2, § 177 písm. c), § 186 písm. d), f) a § 188 odst. 1 písm. e), § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), tr. ř. Ve svých důsledcích pak porušení citovaných ustanovení mělo dle tvrzení stěžovatele vést k tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně právo na to, aby se jako obžalovaný mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, dále dle čl. 36 Listiny, konkrétně právo na to, domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V rámci řízení, které předcházelo vydání obou rozsudků, byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny a výsledkem celého trestního řízení pak je porušení čl. 8 odst. 2 Listiny. Způsobem, jakým byl proces veden, byl porušen čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.), ve znění pozdějších protokolů (dále jen "Úmluva"), zaručující právo na spravedlivý proces.

Z příslušného soudního spisu vyplývá následující skutkový stav věci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 7. 2001, napadeným ústavní stížností, byl stěžovatel uznán vinným, že ve funkci vedoucího skupiny finanční kriminality, odboru hospodářské kriminality Ředitelství služby kriminální policie Policejního prezidia ČR, ač mu jeho nadřízeným v druhé polovině listopadu 1997 bylo striktně nařízeno, aby se již nezabýval prověřováním hospodářské trestné činnosti podniku S., a. s., dne 10. 2. 1998 se spojil s Ing. K. B., bývalým finančním ředitelem společnosti S., která byla majoritním vlastníkem S., a. s., a při následných schůzkách, které se uskutečnily zejména v Praze 7, navodil takovou situaci, z níž vyplynulo, že je schopen svými kontakty koordinovat a ovlivňovat vyšetřování hospodářské trestné činnosti společnosti S., a. s., tak, aby svědek Ing. K. B. nebyl trestně stíhán a nebyla na něj uvalena vazba, instruoval svědka o jeho postupu, způsobu výpovědi a takto ve svědkovi Ing. B. vyvolal dojem, že za svou aktivitu v jeho prospěch očekává vyrovnání blíže nespecifikovanou finanční částkou - provozním kapitálem na pokrytí nákladů s tím spojených, jako je úhrada benzínu, telefonu a stravování. Tedy stěžovatel jednak jako veřejný činitel v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, jednak v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu žádal úplatek a čin spáchal jako veřejný činitel. Spáchal tak jednak trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a jednak trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. ve znění novely číslo 96/99 Sb. Za tyto trestné činy byl stěžovateli podle § 160 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a dále podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu všech povolání spojených s uzavřením služebního poměru na dobu deseti let. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 6 To 426/2001, rovněž napadeným ústavní stížností, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a nezměněném výroku o úhrnném trestu odnětí svobody znovu sám rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle § 49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající v činnosti příslušníka Policie České republiky a Městské (obecní) policie na dobu 10 let.

Těmto rozsudkům, napadeným ústavní stížností, předcházel nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, kterým Ústavní soud v totožné trestní věci stěžovatele zrušil dřívější odsuzující rozhodnutí obecných soudů, konkrétně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 6 To 376/99, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 3 T 36/98.

Po vydání rozsudků obecných soudů, napadených nyní posuzovanou ústavní stížností, stěžovatel ještě využil mimořádného opravného prostředku. Jeho dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2002, č.j. 3 Tdo 148/2002 - 665, jako nepřípustné.

Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatel ústavní stížnost a navrhuje jejich zrušení. Jeho námitky jsou pak obdobné jako ty, které již jednou uplatnil ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, napadeného ústavní stížností, když jediný rozdíl spočívá v tom, že stěžovatel v odvolání namítal neprovedení důkazu tzv. operativním spisem Inspekce ministra vnitra a v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se způsobem, jakým se odvolací soud s tímto důkazním návrhem vypořádal. Konkrétní námitky uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti pak lze v podstatě shrnout následujícím způsobem. Pod bodem 1) stěžovatel připomíná citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, vydaný v jeho trestní věci. Pod body 2) a 3) stěžovatel namítá, že po zrušení původních soudních rozhodnutí byla ve věci podána nová obžaloba, která nereagovala na citovaný nález Ústavního soudu ČR, byla pouze opisem obžaloby původní a pod novou spisovou značkou byla znovu doručena stěžovateli i jeho obhájci. V bodech 4) a 17) stěžovatel tvrdí, že trestní stíhání bylo dále vedeno na základě původního sdělení obvinění a obžaloby, tj. i pro část jednání stěžovatele spočívajícího v převzetí částky 250.000,- Kč, ač Ústavní soud trestní stíhání pro tuto část skutku označil za nezákonné. V bodě 5) stěžovatel namítá, že soud měl postupovat podle § 186 tr. ř. a poté postupem podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc vrátit státnímu zástupci k došetření. V bodech 6) a 7) stěžovatel namítá, že při novém projednání věci nebylo jasné, o jakém skutku se vede trestní řízení. Obhajoba tak byla zaměřena na skutek a jeho právní kvalifikaci tak, jak bylo uvedeno v obžalobě, tedy především na zpochybnění důkazů o převzetí obálky s částkou 250.000,- Kč, přičemž stěžovatel byl uznán vinným za jednání, které tomuto převzetí předcházelo. V bodech 8), 9), 10) a 12) stěžovatel v podstatě namítá, že skutek ve výroku ústavní stížností napadeného rozsudku soudu prvního stupně není totožný se skutkem, který byl popsán ve sdělení obvinění a v obžalobě. V bodech 11) aiv bodě 12) stěžovatel vznáší pochybnosti, zda částka 250.000,- Kč fakticky vůbec existovala. V bodě 13) ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že interpretace výpovědi svědka Ing. B. Obvodním soudem pro Prahu 7 je zcela nedostatečná. Konečně v bodech 14), 15) a 16) stěžovatel namítá, že součástí důkazního materiálu není celý tzv. operativní spis Inspekce ministra vnitra týkající se stěžovatele, takže tento neměl možnost se k jeho obsahu vyjádřit. Stěžovatel v ústavní stížnosti také navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a po odstranění formálních nedostatků ji Ústavní soud projednal.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. l písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].

Ústavní soud požádal o vyjádření účastníky a vedlejší účastníky řízení a připojil si příslušný soudní spis.

Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 se ve vyjádření ze dne 30. 4. 2002 vzdala postavení vedlejšího účastníka.

Předseda senátu 6 To Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 5. 2002 plně odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Předseda senátu 24 T Obvodního soudu pro Prahu 7 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 5. 2002 v celém rozsahu odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku soudu prvního stupně a dodal, že jednání popsané v obžalobě bylo v souladu s nálezem Ústavního soudu rozděleno na část předcházející předání částky 250.000,- Kč a vlastní předání a převzetí finanční částky. Dále uvedl, že při absenci pozitivní právní úpravy pro řízení po nálezu Ústavního soudu (do 31. 12. 2001) se věc vrátila do fáze po podání obžaloby. Bylo jednáno na základě původní obžaloby OSZ Praha 7, trestní věc byla zcela v souladu s vnitřním a kancelářským řádem pro okresní, krajské soudy a vrchní soudy zapsána po rozhodnutí Ústavního soudu do rejstříku T pod novým číslem. Jelikož nápad do senátu 3 T byl z důvodu odchodu předsedkyně senátu na stáž zastaven, byla věc zapsána dle přidělení do senátu 24 T. Jelikož celé hlavní líčení muselo být i z důvodu změny senátu konáno znova, rozhodl soud o opětovném doručení obžaloby s novou spisovou značkou.

Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, když její podstatou je nespokojenost stěžovatele s hodnocením důkazů. Rovněž tak námitky procesního charakteru nejsou důvodné a ústavní stížnost je v podstatě jen opakováním obhajoby z řízení před obecnými soudy.

Přezkoumáním výše uvedeného skutkového stavu, ústavní stížnosti a jejích příloh, spisového materiálu a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo. V průběhu řízení před obecnými soudy, zejména ve stadiu soudního projednávání po vrácení věci Ústavním soudem, kteréhožto stadia se týká nyní posuzovaná ústavní stížnost, byly dodrženy principy řádného a spravedlivého procesu, které se promítají do příslušných ustanovení trestního řádu. Právo stěžovatele na obhajobu nebylo žádným způsobem porušeno nebo omezeno, bylo na vůli stěžovatele, jak svoji obhajobu zaměří. V řízení před obecnými soudy nebyla porušena ani zásada obžalovací, soud jednal a rozhodoval o skutku, který byl uveden v žalobním návrhu, totožnost skutku byla zachována. Nelze se ani ztotožnit s námitkou týkající se hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Ústavní soud opakovaně judikoval, že nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, a že tuto zásadu lze prolomit a rozhodnutí obecného soudu považovat za protiústavní pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná. Soud prvního stupně velmi podrobně a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí důkazní postup popsal a výsledek hodnocení důkazů logicky a přesvědčivě odůvodnil, pečlivě zdůvodnil své závěry o skutkových zjištěních, podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zabýval se v plném rozsahu obhajobou stěžovatele a důkazy, které ji vyvracejí. Taktéž právní závěry ze skutkových zjištění plynoucí podrobně rozvedl a odůvodnil. Rovněž odvolací soud reagoval v odůvodnění svého rozhodnutí na všechny námitky uplatněné v odvolání a s těmito se vypořádal. Byly tedy splněny požadavky na spravedlivý proces, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly přiléhavě v rozhodnutí obecných soudů odůvodněny. Za této situace Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) a svým rozhodnutím zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.

K jednotlivým námitkám stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti pak Ústavní soud konstatuje a dodává následující.

K bodu 1) ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že nyní napadená rozhodnutí nejsou prvními rozhodnutími v trestní věci stěžovatele. Předchozí odsuzující rozsudek a rozhodnutí odvolacího soudu byla zrušena citovaným nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99. Těmito zrušenými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 tr. zák. Skutek, který byl takto kvalifikován, byl totožný se skutkem, pro který je stěžovatel odsouzen nyní napadenými rozhodnutími obecných soudů, ale navíc bylo do popisu skutku zahrnuto i jednání spočívající v převzetí nabídnutého úplatku ve výši 250.000 ,- Kč dne 20. 3. 1998, po kterémžto převzetí byl stěžovatel zadržen Policií ČR. Ústavní soud dospěl k závěru, že postup Policie ČR, která vstoupila do vztahu mezi osobou, která měla úplatek poskytnout a stěžovatelem, a ze svých prostředků zajistila finanční částku předanou jako předstíraný úplatek, byl excesem z hranic, ve kterých se odehrává trestní řízení, a to z hranic vyznačených rovinou ústavně právní. Na základě tohoto závěru Ústavní soud původní rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil. Současně je však v odůvodnění nálezu konstatováno, že "přes uvedené skutečnosti Ústavní soud nijakým způsobem nepředjímá další postup orgánů činných v trestním řízení, včetně obecných soudů, stran dosavadních zjištění ve věci učiněných, které předmětem posuzování z hlediska ústavně právního nebyly a jejich zvažování a hodnocení z pohledu již naznačených zásad je věcí již označených orgánů".

Lze konstatovat, že dle citovaného nálezu na té části skutku, jež spočívala v převzetí finanční částky opatřené Policií ČR, se podílel stát (v dané věci Policie) a zasáhl tak do skutkového děje a pouze trestní stíhání a odsouzení za tuto část skutku je třeba považovat za porušení základních práv stěžovatele. Jednání stěžovatele předcházejícího předání a převzetí předstíraného úplatku, kterým byl již před ingerencí policejních orgánů dokonán trestný čin přijímání úplatku podle § 160 tr. zák. formou žádosti o úplatek, se tento nález netýká a obecné soudy byly tedy oprávněny (i povinny) o této části trestně stíhaného skutku dále jednat a rozhodnout. Takovýto postup Ústavní soud dle odůvodnění citovaného nálezu i předpokládal.

K bodu 2) a 3) ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že v trestní věci vedené proti stěžovateli po zrušení původních rozhodnutí soudů obou stupňů nebyla podána nová obžaloba, jak dovozuje stěžovatel. I když trestní řád ve znění účinném do 31. 12. 2001 neupravoval postup v trestním řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu (od 1. 1. 2002 je tento postup upraven v ustanoveních § 314h - § 314k tr. ř.), nepřicházel v úvahu jiný postup, než pokračovat v tom stadiu řízení, které předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, tj. v daném případě ve stadiu po podání původní obžaloby, v jejímž výroku samozřejmě byla zahrnuta i ta část skutku, pro kterou stěžovatel v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu již nemohl být odsouzen. Stejně jako do 31. 12. 2001 neupravoval trestní řád postup orgánů činných v trestním řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu. Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 1100/98-OOD, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, neupravuje přímo postup při zapisování těchto věcí do rejstříku T. Obvodní soud pro Prahu 7 postupoval proto po zrušení původních rozhodnutí soudu a po vrácení věci k novému projednání analogicky podle návodu k vedení rejstříku T (vzor č. 4) pod bodem I. 3., kde je upraven postup při zapisování věci, v níž bylo původní rozhodnutí na základě stížnosti pro porušení zákona zrušeno a nařízeno nové projednání věci, to znamená, že věc zapsal do rejstříku T pod novým číslem. Tomuto postupu soudu nelze ničeho vytknout, neboť při neexistenci pozitivní právní úpravy, týkající se zapisování trestní věci, v níž rozhodoval Ústavní soud, postupoval dle úpravy v kancelářském řádu, která řeší situaci po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku Nejvyšším soudem , tedy shodnou situaci, jaká nastala po zrušení rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem.

Je možno pouze konstatovat, že námitky stěžovatele spočívající v tom, že státní zástupce podal novou obžalobu nereagující na nález Ústavního soudu, zřejmě vyvolal postup předsedy soudu Obvodního soudu pro Prahu 7, který znovu doručoval původní obžalobu s novou spisovou značkou soudu, ač mu takovou povinnost trestní řád neukládá. Předseda senátu opětovné doručení původní obžaloby vysvětlil tím, že z důvodu změny senátu muselo být celé hlavní líčení konáno znovu, a proto volil tento postup. Nad rámec uvedených úvah Ústavní soud konstatuje, že toto opakované doručování původní obžaloby bylo zcela nadbytečné, nedošlo tím však k porušení žádného práva stěžovatele a bylo tím pouze zdůrazněno, že bude jednáno znovu o původní obžalobě, což by však bylo nepochybné i bez tohoto doručení.

K bodu 4) a 17) ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že jiný postup soudu nepřicházel v úvahu. Ústavní soud svým nálezem zrušil pouze soudní rozhodnutí, takže věc se vrátila k novému projednání v tom stadiu trestního řízení, ve kterém se nalézala před rozhodnutím, které bylo zrušeno. Nebylo proto možno docílit toho, aby ve věci byla podána nová obžaloba, která by zohlednila nález Ústavního soudu, neboť věc byla k novému projednání vrácena soudu prvního stupně a nikoliv státnímu zástupci k došetření a už vůbec nepřicházelo v úvahu nové sdělení obvinění pro tentýž skutek, pro který již bylo trestní řízení - dosud neskončené - vedeno.

K bodu 5) ústavní stížnosti, tedy k námitce, že ve věci byly dány důvody k předběžnému projednání obžaloby podle § 186 písm. d), f) tr. ř., je třeba uvést, že předběžné projednání obžaloby je samostatné procesní stadium, následující po skončeném přípravném řízení a patřící do kompetence soudu, které počíná podáním obžaloby státním zástupcem a končí buď některým z rozhodnutí podle § 188 odst. 1, 2 tr. ř., pokud předseda senátu nařídil ve smyslu § 186 tr. ř. předběžné projednání obžaloby nebo tím, že je nařízeno hlavní líčení. Toto stadium řízení v předmětné trestní věci nařízením prvého hlavního líčení skončilo a soud tedy nebyl oprávněn původní obžalobu podle § 185 tr. ř. přezkoumat, event. podle § 186 tr. ř. nařídit předběžné projednání obžaloby.

Povinnost soudu přezkoumat obžalobu by platila pouze tehdy, jestliže by byla státním zástupcem znovu podána obžaloba ve věci, která byla předtím státnímu zástupci vrácena k došetření (§ 195 odst. 1 tr. ř.). Jak bylo shora uvedeno, postup dle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve stadiu po zrušení soudních rozhodnutí Ústavním soudem nepřicházel v úvahu a tudíž i opakované podání obžaloby bylo vyloučeno. Nové projednání věci soudem tudíž muselo být vedeno na podkladě původní obžaloby.

K bodu 6) a 7) ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že v obžalobě, na jejímž podkladě bylo vedeno nové projednání trestní věci stěžovatele, byl žalovaný skutek kvalifikován jako trestné činy podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a § 160 odst. 2, 3 tr. zák. a nyní napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy podle § 158 odst. 1 písm. a) a § 160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. Právní kvalifikace užitá v obžalobě odpovídala přesvědčení žalujícího státního zástupce, že stěžovatele je možno uznat vinným nejen tím, že úplatek žádal, ale že tento i přijal. V prvém rozsudku soudu prvního stupně byl skutek, kterým byl stěžovatel uznán vinným, kvalifikován shodně s obžalobou. Ústavní soud nálezem, sp. zn. III. ÚS 597/99, tento rozsudek zrušil a jednoznačně deklaroval, že odsouzení stěžovatele pro tu část skutku, která spočívá v převzetí částky 250.000,- Kč, je nezákonné. Bylo tedy zřejmé, že při novém rozhodnutí ve věci nepřichází v úvahu zahrnutí i této části jednání stěžovatele do skutku, pro který bylo vedeno trestní řízení. Stěžovatel i jeho obhájce byli s nálezem Ústavního soudu seznámeni, nepochybně jim bylo známo i to, že rozhodnutí Ústavního soudu je závazné a v návaznosti na tyto skutečnosti bylo věcí jejich volby, jak obhajobu zaměří.

Upozornění na odlišné právní posouzení žalovaného skutku podle § 190 odst. 2 tr. ř. přichází v úvahu pouze v návaznosti na postup podle ustanovení § 185 a násl. tr. ř. upravujících předběžné projednání obžaloby, kterýžto postup však po zrušení rozhodnutí soudu Ústavním soudem nebyl na místě, jak již bylo shora uvedeno. Rovněž tak nebyly splněny podmínky pro upozornění na změnu právní kvalifikace podle § 225 odst. 2 tr. ř., neboť novým rozsudkem soudu prvního stupně nebyl stěžovatel uznán vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba.

Bylo věcí stěžovatele, jaký zvolí způsob obhajoby. Celé jednání stěžovatele tvořící skutek, pro který bylo vedeno trestní řízení, byl popsán ve sdělení obvinění i ve výroku obžaloby. Výrazně větší část popisu skutku ve výroku obžaloby i ve sdělení obvinění se týkala právě jednání stěžovatele, které předcházelo původně žalovanému převzetí finanční částky. Bylo tedy možno obhajobu zaměřit na celý skutek, nejen na převzetí úplatku, ale i na jednání, které tomuto předcházelo, a to zvláště za situace, kdy z rozhodnutí Ústavního soudu vyplývalo, že převzetí finanční částky stěžovatelem již do skutku kvalifikovaného jako trestné činy zneužití pravomoci veřejného činitele a přijímání úplatku zahrnout nelze, takže nové rozhodnutí ve věci se mohlo týkat pouze zbývající části skutku popsaného ve sdělení obvinění a ve výroku obžaloby.

Je vždy věcí obžalovaného, zda svoji obhajobu zaměří na všechny skutkové okolnosti v popisu skutku uvedené nebo pouze na některé z nich. Pokud v předmětné trestní věci stěžovatel tu část jednání popsaného ve sdělení obvinění i ve výroku obžaloby, které předcházelo převzetí finanční částky, považoval za nepodstatné okolnosti (str. 8 ústavní stížnosti), bylo to jeho pojetí obhajoby a nelze to považovat za porušení práva na obhajobu. A to i za situace, kdy státní zástupce, který je v trestním řízení před soudem jednou ze stran, se na některé části jednání zahrnuté v popisu žalovaného skutku v průběhu hlavního líčení nezaměřuje.

K námitkám obsaženým pod body 8), 9), 10) a 12) ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že v českém trestním právu platí obžalovací zásada, která určuje meze, v nichž soud koná řízení na základě obžaloby. Tato zásada je promítnuta v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Obžaloba tak stanoví obsah a rozsah soudního rozhodování, protože vymezuje předmět soudního rozhodování, a to osobou obžalovaného a stíhaným skutkem, který se mu klade za vinu. Současně je takto formulován i požadavek zachovat totožnost skutku, protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodovat jen o stejném skutku a o stejném obžalovaném, jak je uvedeno v obžalobě a tyto meze, v zájmu zabezpečení práva na obhajobu obviněného, nesmí překročit. Obžaloba pak může být podle § 176 odst. 2 tr. ř. podána jen pro skutek, pro který bylo sděleno obvinění (od 1. 1. 2002 pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání). Z hlediska zachování totožnosti skutku tedy může soud rozhodnout o žalovaném skutku jen za předpokladu, že je zároveň zachována totožnost mezi skutkem uvedeným v žalobním návrhu a skutkem, pro který bylo - do 31. 12. 2001 - sděleno obvinění podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř.

Byť i základem celého trestního řízení je skutek, trestní řád tento pojem blíže nedefinuje a neuvádí výslovně ani to, co se rozumí pod pojmem totožnosti skutku. Neuvádí o tom výslovně nic ani trestní zákon. Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii práva hmotného a procesního a soudní praxi. Vzhledem k tomu, že základní trestní právní předpisy nedefinují, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat tyto otázky vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci. Obecně je možno pouze konstatovat, že skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Podstatu skutku tedy tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení, tj. v záznamu o sdělení obvinění (nyní v usnesení o zahájení trestního stíhání) a dále např. v obžalobě, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání. Skutkem v trestním řízení je souhrn skutkových okolností popsaných v těchto aktech, nikoliv jejich právní posouzení, skutkem se tedy rozumí trestný čin a změna právního posouzení se totožnosti skutku netýká.

Obžalovací zásada vyžaduje, aby skutek, o kterém soud rozhoduje, byl totožný s tím, který je uveden v žalobním návrhu. Velmi složitým problémem, který tu vzniká, je, zda vůbec a v kladném případě do jaké míry, se může soud odchýlit od vylíčení skutku v obžalobě, aniž by porušil tuto zásadu.

Je třeba konstatovat, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Z rozboru ustanovení trestního řádu plyne, že tento trestně procesní předpis počítá s tím, že skutkový děj popsaný v žalobním návrhu může doznat změny na podkladě výsledků hlavního líčení, aniž by tím totožnost skutku byla dotčena. Je možno poukázat např. na ustanovení § 221 odst. 1 tr. ř, které umožňuje soudu vrátit věc státnímu zástupci k došetření, ukazují-li výsledky hlavního líčení na "podstatnou změnu okolností případu".

Jak již bylo shora uvedeno, podstatu skutku tvoří jednání pachatele, kterým se rozumí projevy vůle pachatele ve vnějším světě, pokud jsou zahrnuty zaviněním, a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo, který spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot chráněných trestním zákonem. Dle současných závěrů teorie i praxe totožnost skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí o ní bude zachována - samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku - také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku a naopak. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v návrhu obžaloby, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obžalovaného odpadnou či se změní. Totožnosti skutku se nedotkne ani to, jestliže přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo naopak, jestliže tato okolnost nebude prokázána.

V dané trestní věci je možno konstatovat, že vylíčení skutkových okolností, tj. jednání stěžovatele a následku jeho jednání, ve sdělení obvinění a v žalobním návrhu, se téměř shoduje. V obžalobě je pouze upřesněna doba počátku jednání stěžovatele a jeho funkční zařazení, navíc je popis jednání rozšířen o konstatování, že schůzky s Ing. K. B. organizoval stěžovatel v době, kdy mu bylo nařízeno, aby se nezabýval prověřováním hospodářské trestné činnosti v podniku S., a. s. Z pohledu shora stručně shrnutých závěrů týkajících se zachování totožnosti skutku, nejsou pochybnosti o tom, že skutek popsaný v žalobním návrhu je totožný se skutkem, pro který bylo sděleno obvinění, neboť došlo pouze k upřesnění některých částí jednání stěžovatele. Porušení zásady zachování totožnosti skutku v poměru mezi sdělením obvinění a obžalobou stěžovatel ani nenamítá. Stěžovatel uplatňuje námitku, že nebyla zachována totožnost skutku ve vztahu mezi žalobním návrhem a napadeným rozsudkem soudu prvního stupně. V této souvislosti je třeba uvést, že soud prvního stupně se řídil nálezem Ústavního soudu a ve shodě s tímto závazným rozhodnutím rozdělil skutkový děj popsaný v žalobním návrhu na část předcházející předání finanční částky a na část skutkového děje spočívajícího v předání a převzetí úplatku dne 20. 3. 1998 v restauraci T. L. v Praze, když trestní stíhání pro tuto druhou část skutkového děje označil Ústavní soud za nezákonné. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí nemohl postupovat jinak, než vypustit z popisu skutku obsaženého ve sdělení obvinění i v žalobním návrhu tu část skutkového děje, pro kterou bylo trestní stíhání nepřípustné. Jednání, pro které byl stěžovatel uznán vinným, je tedy svým rozsahem užší, než bylo jednání žalované, neboť bylo vypuštěno žalované převzetí úplatku, což se samo o sobě nemůže dotknout totožnosti skutku, o kterém je rozhodováno.

Zbývá posoudit, zda jednání, předcházející předání a převzetí částky 250.000,- Kč, popsané v žalobním návrhu a v napadeném odsuzujícím rozsudku, je totožné či nikoliv. V obou těchto aktech orgánů činných v trestním řízení je shodně popsána doba páchání trestné činnosti, funkce stěžovatele a jeho vztah k prověřování trestní věci S., a. s., shodný je i subjekt - Ing. K. B., od kterého byl úplatek žádán a důvod, pro který bylo finanční vyrovnání požadováno, tj. zajištění beztrestnosti jmenovaného. Rozdílný je pouze popis konkrétního způsobu jednání stěžovatele, který se snažil docílit toho, aby mu byl Ing. K. B. zavázán. Z návrhu obžaloby je možno citovat, že se tak dělo "pod pohrůžkou trestního stíhání a uvalení vazby ve vyšetřování hospodářské trestné činnosti v podniku S., a. s., na něm požadoval blíže nespecifikovanou finanční částku na pokrytí nákladů spojených s vyřízením beztrestnosti", dle výroku rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel "navodil takovou situaci, z nichž (zřejmě písařská chyba, mělo být uvedeno "z níž") vyplynulo, že je schopen svými kontakty koordinovat a ovlivňovat vyšetřování hospodářské trestné činnosti společnosti S., a. s., aby svědek Ing. K. B. nebyl trestně stíhán a nebyla na něj uvalena vazba, instruoval svědka o jeho postupu, způsobu výpovědi a takto ve svědkovi Ing. B. vyvolal dojem, že za svou aktivitu v jeho prospěch očekává vyrovnání blíže nespecifikovanou finanční částkou". Soud prvního stupně tedy toliko upřesnil jednání stěžovatele, kterým u svědka Ing. B. vyvolal obavu z trestního stíhání a vzetí do vazby a ve prospěch stěžovatele zmírnil způsob jednání, neuvádí "pohrůžky", ale pouze "navodil situaci".

Byť i nejde o doslovnou shodu popisu části skutku, kterým byl stěžovatel uznán vinným, ve sdělení obvinění a v žalobním návrhu, skutkové okolnosti rozhodné pro právní kvalifikaci jednání stěžovatele zůstaly v rozhodnutí soudu shodně s žalobním návrhem i se sdělením obvinění. Nezměnila se funkce a postavení stěžovatele jako veřejného činitele, jeho kontakty se svědkem Ing. B. v trestní věci, kterou nezpracovával, vyvolání obav z trestního stíhání a vzetí do vazby u tohoto svědka a navození dojmu zajistit jeho beztrestnost, za což požadoval finanční vyrovnání, tedy úplatek. Pouze změna způsobu jednání se jmenovaným svědkem není změnou takové podstatné okolnosti, která by měla vliv na právní kvalifikaci jednání stěžovatele a totožnost skutku byla zachována. Je možno v této souvislosti citovat i z odůvodnění uvedeného nálezu Ústavního soudu (str. 2), který podstatu stíhaného skutku dle prvého rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, jehož výrok se doslovně shodoval s návrhem obžaloby, spatřoval v tom, že "Navrhovatel jako policejní důstojník měl v další osobě vyvolat dojem, že je schopen zajistit, aby tato ve vyšetřované věci nebyla vzata do vazby a nakonec ani trestně stíhána (když toto nebezpečí jí mělo hrozit). Měl naznačit, že za uvedenou aktivitu očekává od oné osoby blíže neurčenou finanční částku (snad na pokrytí tzv. nákladů)". Z tohoto lze dovodit, že ani Ústavní soud nepovažoval způsob, jakým vyvolal stěžovatel ve svědkovi Ing. B. obavy z trestního stíhání, za podstatnou skutkovou okolnost.

K bodům 11) a 12) ústavní stížnosti, tedy k námitce, že jsou dány důvodné pochybnosti, zda částka 250.000,- Kč fakticky existovala, zda byla skutečně obsahem předávané a převzaté obálky, Ústavní soud konstatuje, že tato námitka je bezpředmětná, neboť stěžovatel napadenými soudními rozhodnutími nebyl uznán vinným z přijetí úplatku.

Navíc a nad rámec této úvahy lze odkázat na již citovaný nález Ústavního soudu, z jehož odůvodnění (str. 5) lze dovodit, že Ústavní soud neměl žádné pochybnosti o tom, že k předání částky 250.000,- Kč mezi Ing. K. B. a stěžovatelem došlo.

V bodě 13) ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, že soud prvního stupně nedostatečně interpretoval výpovědi svědka Ing. B. a pominul fakt, že Inspekce ministra vnitra stěžovatele sledovala ještě před tím, než se setkala se jmenovaným svědkem.

Úvodem je třeba konstatovat, že hodnocení výpovědí svědka je nepochybně věcí a plně v pravomoci obecných soudů. V dané trestní věci je svědek Ing. K. B. svědkem klíčovým, a to nejen proto, že stěžovatele ze žalovaného jednání usvědčuje, ale vzhledem k nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 597/99, je jeho výpověď podstatná i pro posouzení, zda i jednání stěžovatele předcházející předání a převzetí obálky s penězi bylo vyprovokováno či nikoliv.

Dle názoru Ústavního soudu se o policejní provokaci může jednat toliko v případě, kdy neexistuje žádné podezření, že určitá osoba páchá či hodlá spáchat trestný čin a policie záměrně vyvolá rozhodnutí konkrétní osoby trestný čin spáchat a pro to vytvoří předpoklady. V této souvislosti je podstatné, že prvý kontakt mezi svědkem Ing. B. a Inspekcí ministra vnitra neiniciovala IMV, nýbrž to byl jmenovaný svědek, který na jednání stěžovatele upozornil vyšetřovatele. Znamená to, že ještě předtím, než do vztahu mezi svědkem Ing. B. a stěžovatelem jakýmkoliv způsobem policie zasáhla a o tomto vztahu se vůbec dozvěděla, stěžovatel jednal tak, že svědek Ing. B. považoval za nezbytné informovat policii o tomto jednání, které poté popsal ve svých výpovědích jak v přípravném řízení, tak i před soudem.

Není rozhodující, že Inspekce ministra vnitra stěžovatele sledovala dříve, než se setkala se svědkem Ing. B.. Podstatná je skutečnost, že to byl tento svědek, kdo policii upozornil na jednání stěžovatele spočívající v tom, že svědka upozorňoval na jemu hrozící trestní stíhání a vzetí do vazby, naznačoval možnost toto nebezpečí odvrátit a současně se zmiňoval o svých nákladech spojených s činností ve prospěch svědka, což svědek považoval důvodně za žádost o to, aby stěžovateli za jeho snahu zaplatil. V této souvislosti je třeba zmínit zejména výpověď svědka Ing. B. ze dne 15. 5. 1998 (č.l. 34-41), ve které tento svědek popisuje jednak jednání se stěžovatelem před 18. 2. 1998, tj. před navázáním kontaktu s IMV, jednak se vyjadřuje k obsahu přepisu zvukových záznamů ze schůzek se stěžovatelem, které byly pořízeny za použití operativní techniky (po výslovném souhlasu svědka). Rovněž při výpovědi při hlavním líčení dne 24. 9. 1998 (č.l. 251 - 252) svědek Ing. B. uvedl, že již na podzim roku 1997 stěžovatel hovořil o velkých nákladech spojených s činností ve prospěch svědka a že velká část schůzek se konala z podnětu stěžovatele a i na neodposlouchávaných schůzkách se stěžovatel zmiňoval o výdajích spojených s činností ve prospěch svědka, byť o peníze přímo nepožádal, hovořili o vyrovnání těchto nákladů.

Pokud soud prvního stupně a následně i soud odvolací po vyhodnocení všech výpovědí svědka Ing. K. B. (nikoliv pouze výpovědi při hlavním líčení konaném dne 14. 3. 2001, kterou cituje stěžovatel v ústavní stížnosti), obsahu zvukových záznamů o schůzkách stěžovatele a jmenovaného svědka uskutečněných před poslední schůzkou dne 20. 3. 1998, výpovědí dalších svědků a všech dalších důkazů ve věci provedených, dospěl k závěru, že stěžovatel se dopustil jednání, které je popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku, nelze tomuto hodnocení ničeho vytknout, a to včetně závěru, který sice není v odůvodnění soudních rozhodnutí výslovně konstatován, ale je nezbytným podkladem pro odsuzující výrok, tj. závěru, že toto jednání stěžovatele nebylo vyprovokováno. Nelze pominout, že to byl stěžovatel, který sám navázal na podzim roku 1997 a poté znovu v únoru 1998, kdy již měl několik měsíců zákaz do prověřování kauzy S., a. s., zasahovat, kontakt se svědkem Ing. B., inicioval i další schůzky, takže nelze dospět k závěru, že by tyto kontakty vyprovokoval svědek Ing. B., event. z podnětu pracovníků IMV. Je třeba zdůraznit, že i Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. III. ÚS 597/99, nic takového ani nenaznačuje.

Nad rámec uvedených úvah Ústavní soud dále konstatuje, že k případné otázce, že stěžovateli mělo být sděleno obvinění bezprostředně poté, kdy bylo zaznamenáno podezření, že žádá o poskytnutí úplatku, tj. prakticky ihned poté, kdy svědek Ing. B. s jednáním stěžovatele seznámil vyšetřovatele, je nutno uvést, že trestní stíhání pro trestný čin přijímání úplatku podle § 160 tr. zák. je důkazně velmi obtížné, a to mimo jiné i vzhledem k existenci skutkové podstaty trestného činu podplácení podle § 161 tr. zák. Navíc obecně možno konstatovat, že vyšší míra podezření je nutná k rozhodnutí o sdělení obvinění určité osobě pro konkrétní trestný čin a nepochybně nižší míra podezření postačí k závěru o sice existujícím podezření, že určitá osoba je rozhodnuta spáchat trestný čin či tento trestný čin již spáchá nebo spáchala, ale současně i o tom, že dosud opatřené podklady jsou nedostačující ke sdělení obvinění, a proto je třeba učinit opatření, které povede k bližšímu objasnění existujícího podezření a k případnému opatření dalších důkazů, samozřejmě ale za předpokladu důsledného splnění podmínky zákonnosti platící pro činnost orgánů veřejné moci.

K námitce, že stěžovatel nikdy nepožádal svědka Ing. B. přímo o peníze, nutno uvést následující. Při řešení otázky, zda jednání stěžovatele ve vztahu ke svědkovi Ing. B. je možno posoudit, vedle nesporného zneužití pravomoci veřejného činitele, i jako žádost o úplatek, je nutno přihlédnout k charakteristice obou subjektů na tomto jednání zúčastněných, tj. na jedné straně příslušníka Policie ČR zabývajícího se finanční kriminalitou a na druhé straně svědka, který znal pracovní zařazení stěžovatele a z případného svého trestního stíhání pro tento druh trestné činnosti měl důvodné obavy. Stěžovatel není průměrným občanem, u kterého by bylo možno v některých případech považovat za věrohodné tvrzení, že zmínky o potřebnosti získat "provozní kapitál" na opatřování dalších informací a provádění úkonů ve prospěch toho, před kterým byly tyto úvahy pronášeny, nebyly míněny jako žádost o poskytnutí finančních prostředků, byť i v blíže nespecifikované výši.

Nelze přece předpokládat, že stěžovatel, policejní důstojník pohybující se v oblasti hospodářské kriminality a s ní spojeném korupčním prostředí, znalý trestních předpisů vztahujících se k úplatkářství, požádá přímo o určitou finanční částku. Zastřené žádosti o finanční vyrovnání spojené s utvrzováním přesvědčení osoby takto žádané o finanční úhradu nákladů, že jí hrozí trestní stíhání a případně i vzetí do vazby, se současným vyvoláním dojmu, že těmto důsledkům by bylo možno zabránit, je třeba považovat za žádost o poskytnutí úplatku.

Je nerozhodné, zda stěžovatel v době, kdy se již na realizaci kauzy S., a. s., nepodílel, byl schopen - případně i ochoten - svědkovi Ing. B. beztrestnost zajistit. Stejně tak není rozhodující, zda jmenovanému svědkovi trestní stíhání reálně hrozilo. Podstatná je skutečnost, že stěžovatel obavu z hrozícího trestního stíhání ve jmenovaném svědkovi soustavně utvrzoval a dojem o možnosti tomuto stíhání zabránit, i když bez výslovného slibu toto učinit, ve svědkovi vyvolával, a tímto si ho zavazoval a navozoval situaci, směřující k poskytnutí odpovídajícího finančního vyrovnání.

Jinak lze v této souvislosti odkázat na velmi podrobné a vyčerpávající odůvodnění závěru o tom, že stěžovatel žádal o úplatek a odůvodněnosti právní kvalifikace tohoto jednání na str. 16 - 18 rozsudku soudu prvního stupně, s kterýmžto odůvodněním se Ústavní soud plně ztotožňuje a přiléhavostí zvolené právní kvalifikace se proto dále nezabývá. Možno pouze dodat, že právní kvalifikace skutku, kterým byl stěžovatel uznán vinným, v nyní napadených soudních rozhodnutích, nutně ve srovnání s prvými rozhodnutími v této trestní věci musela doznat změny, neboť stěžovatel nyní nebyl uznán vinným tím, že úplatek, o který žádal, rovněž i převzal.

K bodům 14), 15) a 16) ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že celý tzv. operativní spis Inspekce ministra vnitra týkající se stěžovatele není součástí trestního spisu. Tento spis byl soudem prvního stupně od IMV vyžadován, nebyl však celý zapůjčen, nýbrž byly poskytnuty pouze ty jeho části, které se týkaly kontaktů stěžovatele se svědkem Ing. B. a prověřování podezření z trestné činnosti v obchodní společnosti S., a. s. Nebylo vyhověno ani požadavku soudu prvního stupně o poskytnutí celého spisového materiálu adresovanému ministru vnitra ČR, který tento postup odůvodnil tím, že další části operativního spisu se projednávané trestní věci stěžovatele netýkají. Vzhledem k tomu, že neopatření celého spisového materiálu namítal stěžovatel ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, odvolací soud si tento materiál vyžádal a byl mu Inspekcí ministra vnitra zapůjčen. Senát odvolacího soudu předložený spis prostudoval a zjistil, že informace IMV i ministra vnitra ČR odpovídají skutečnosti, neboť části spisu, které nebyly poskytnuty soudu prvního stupně, byť se týkají rovněž stěžovatele, neobsahují žádné další důkazy vztahující se k projednávané trestní věci. Z toho důvodu byl zapůjčený spisový materiál vrácen Inspekci ministra vnitra, aniž by byl zařazen jako důkazní materiál.

Za této situace nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že mu bylo upřeno právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Pokud zbývající část tzv. operativního spisu není součástí trestního spisu a není tedy důkazem v probíhajícím trestním řízení, neboť se sice týká stěžovatele, ale nikoliv projednávané trestní věci, není důvod k tomu, aby byla stěžovateli dána možnost i s touto částí spisu se seznámit. Možno zdůraznit, že i sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že "v operativním spisu existuje celá řada nepodložených či dokonce i podložených zjištění, se kterými by neměl být seznámen ten, kterého se týkají, např. proto, že je uváděn zdroj, který může být z řady důvodů důvěrný a takovýto spis podléhá běžnému utajení v rámci režimu takových dokladů, což ovšem přestává platit za situace, kdy se zjistí, že spis je sám o sobě důležitým pro trestní řízení". Pokud tedy senát odvolacího soudu zjistil, že část operativního spisu, jehož kopie nebyla již v rámci řízení před soudem prvního stupně do důkazního materiálu zařazena, není důležitá pro probíhající trestní řízení, platí to, co stěžovatel o utajování tzv. operativních materiálů uvádí. Dle názoru Ústavního soudu nelze upřít soudu oprávnění posoudit, zda určitý materiál je důležitý pro trestní řízení či nikoliv a pokud dospěje k závěru, že se nejedná o listinný materiál, který by mohl přispět k objasnění projednávané trestní věci a tudíž nejde o důkaz ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., jako důkaz tento materiál také pro své rozhodnutí nepoužil, není s tímto materiálem, navíc materiálem podléhajícímu utajení, povinen obžalovaného seznamovat. Nadto Ústavní soud již několikrát vyložil a zdůraznil svůj názor, že obecný soud není povinen provádět všechny navrhované důkazy, ale pouze ty, které považuje za potřebné k náležitému objasnění skutkového stavu věci a stejně tak platí, že do výlučné pravomoci obecných soudů spadá rozhodnutí o rozsahu dokazování.

S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut. Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní soud konstatuje s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že takový postup by byl možný jen tehdy, pokud by Ústavní soud stížnost přijal. V daném případě však Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, což znamená nutnost odmítnutí i návrhu podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. 7. 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru