Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1429/20 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkInsolvence
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1429.20.1
Datum podání19.05.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 182/2006 Sb.; o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon); § 96/2

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 96 odst.2, § 5, § 185

99/1963 Sb., § 235 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1429/20 ze dne 23. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CASPER UNION s. r. o., se sídlem Olivova 948/6, Praha 1, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2018 č. j. 158 ICm 4912/2017-18, KSPL 65 INS 20440/2015, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019 č. j. 102 VSPH 861/2018-34 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020 č. j. 29 ICdo 144/2019-61, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 4 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhá prostřednictvím žaloby pro zmatečnost ze dne 24. 11. 2017 zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016 č. j. KSPL 65 INS 204400/2015, 1 VSPH 1495/2016-B-36 a postoupení věci Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2017 č. j. 29 NSČR 23/2017-B-47, odmítl.

3. Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. V odůvodnění se zabýval námitkami stěžovatelky, která tvrdila, že nesprávným postupem soudu jí byla jakožto věřiteli odňata možnost jednat před soudem. Dospěl přitom k závěru, že postup insolvenčního soudu byl správný. Vrchní soud napadeným usnesením potvrdil rozsudek krajského soudu, ačkoliv z jiných důvodů, než soud nižší instance. Vrchní soud totiž konstatoval, že žaloba pro zmatečnost byla krajskému soudu doručena po marném uplynutí lhůty k jejímu podání; usnesení napadené žalobou pro zmatečnost bylo stěžovatelce doručeno 4. 10. 2016, poslední den lhůty tudíž připadl na 4. 1. 2017. Ve věci soud aplikoval ustanovení § 96 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), které vylučuje použití § 235 odst. 2 občanského soudního řádu. Lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost tudíž běžela i v době, kdy probíhalo před Nejvyšším soudem řízení o jím podaném dovolání (viz výše). Současně soud zdůraznil, že ustanovení § 96 odst. 2 insolvenčního zákona je odchylkou od pravidla obsaženého v § 235 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť v insolvenčním řízení je určující požadavek, aby účastník řízení uplatnil všechny námitky bezodkladně a nevyčkával s podáním žaloby pro zmatečnost na dobu po skončení řízení o dovolání.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky shora označeným usnesením zamítl. Konstatoval, že v poměrech projednávané věci je určující odpověď na otázku, zda v případě žaloby pro zmatečnost podané proti pravomocnému rozhodnutí v insolvenčním řízení (zde odvolacího soudu potvrzujícího usnesení insolvenčního soudu o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty), proti kterému podal stejný účastník i dovolání, se při posuzování její včasnosti aplikuje úprava § 235 odst. 2 občanského soudního řádu nebo § 96 odst. 2 insolvenčního zákona. Dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. 29 ICdo 69/2017 (R 32/2017), v němž vysvětlil povahu a účel žaloby pro zmatečnost ve vztahu k insolvenčnímu řízení a uvedl, že probíhající dovolací řízení nemělo vliv na běh lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost. Současně - s ohledem na námitky stěžovatelky o hospodárnosti jejího postupu spočívajícího v uplatněném dovolání a vyčkávání s podáním žaloby pro zmatečnost - dodal, že její postup byl ve zřejmém rozporu s účelem dané právní úpravy, což ostatně plyne i z důvodové zprávy. Nejvyšší soud rovněž nesdílel názor stěžovatelky, že ustanovení § 96 odst. 2 insolvenčního zákona je "ústavně nekonformní", neboť jeho účel je zcela zjevný (hospodárnost a urychlení insolvenčního řízení) a legitimní, jeho znění je dostatečně předvídatelné a nijak nenarušuje právní jistotu účastníků.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje prakticky téže námitky, kterými se zabýval již Nejvyšší soud. Brojí přitom proti postupu obecných soudů a jejich právnímu posouzení věci v kontextu ustanovení § 96 odst. 2 insolvenčního zákona. Zejména namítá, že jí nelze klást k tíži postup, při němž zvolila řešení spočívající v podání dovolání, nikoliv v podání obou mimořádných opravných prostředků najednou (tedy i žaloby pro zmatečnost). Stěžovatelka je přesvědčena, že ustanovení § 96 odst. 2 insolvenčního zákona nutí účastníky postupovat v jiných než právně zcela jednoznačných případech procesně neekonomicky, zahajovat souběžná řízení, která však zcela zjevně nemohou současně vést k úspěchu. Takové normy dle názoru stěžovatelky nemůže zákonodárce vytvářet, a proto spolu s ústavní stížností podává návrh na zrušení ustanovení § 96 odst. 2 insolvenčního zákona.

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, včetně posouzení přípustnosti žaloby pro zmatečnost, v konkrétním řízení. Jeho úkolem není nahradit skutkové a právní posouzení věci, které přísluší obecným soudům, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 Sb. NU 41 (45-46)]. Do mezí, v nichž obecné soudy vykonávají nezávisle svou činnost, zasahuje jen ve zcela výjimečných případech. Ústavní soud současně zastává zásadu minimalizace zásahů, kdy do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Tak tomu v tomto případě není.

9. Podstata nyní posuzované věci spočívá ve vyřešení otázky, zda se do běhu lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost v insolvenčním řízení počítá (či nikoliv) doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů, které v řízení postupovaly podle ustanovení § 96 odst. 2 insolvenčního zákona. Ústavní soud se v obdobné věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1938/13 zabýval přípustností žaloby na obnovu řízení (§ 96 odst. 1 insolvenčního zákona) proti usnesení insolvenčního soudu dle § 185 insolvenčního zákona, kterým se vyslovuje odmítnutí přihlášky pro opožděnost. Konstatoval, že insolvenční zákon skutečně obsahuje ustanovení o vyloučení obnovy insolvenčního řízení, což představuje výrazný zásah do procesních záruk spravedlivého procesu a tedy ve svém důsledku představuje zásah do práva na spravedlivý proces. Existence takového zásahu, který provedl normotvůrce, musí být dostatečně ospravedlněna a musí stranit jinému srovnatelnému ústavnímu principu či hodnotě. Tou hodnotou je ochrana vlastnického práva věřitelů, kteří mají právo na včasné uspokojení svých pohledávek a jejich právní jistota, jakož i právní jistota dlužníka, spočívající v tom, že insolvenční řízení proběhne při zachování zásad spravedlnosti rychle, hospodárně a tak, že co nejvíce uspokojí věřitele. V souladu s těmito obecnými zásadami insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona) je proto podle závěrů Ústavního soudu přípustné, aby insolvenční řízení bylo vyjmuto z řízení, pro která je obnova řízení přípustná. Proto je také přípustné využít interpretační argument a maiori ad minus a konstatovat, že je-li obnova insolvenčního řízení ex lege nepřípustná, je nepřípustná i obnova jeho jednotlivých součástí (včetně usnesení o odmítnutí přihlášky pro opožděnost). Jakkoliv uvedený případ bezesporu není totožný s nyní projednávanou věcí, Ústavní soud v něm podává poměrně jasný postoj k problematice (ne)využitelnosti mimořádných opravných prostředků v insolvenčním řízení.

10. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy ve věci postupovaly v souladu s platnou právní úpravou, svůj postup v řízení dostatečným způsobem odůvodnily, přičemž jim nelze vytknout, že by se nezabývaly námitkami stěžovatelky, které uplatňuje též v ústavní stížnosti. V souzené věci se však jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.

11. Ústavní soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl. Návrh na zrušení ustanovení § 96 odst. 2 insolvenčního zákona Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru