Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1429/14 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
trestný čin/krádež
In dubio pro reo
Svědek
Škoda
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1429.14.1
Datum podání17.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 53 odst.1, § 247

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1429/14 ze dne 19. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele S. W., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 9 To 632/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, č.j. 7 Tdo 1242/2013-25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 9 To 632/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, č.j. 7 Tdo 1242/2013-25.

Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 9 T 121/2009, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"). Byl odsouzen podle § 247 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 59 odst. 2 trestního zákona mu byla uložena povinnost ve zkušební době nahradit podle svých schopností a možností škodu způsobenou trestným činem. Podle § 53 odst. 1 trestního zákona mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 trestního zákona mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byl stěžovatel zavázán zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti částku 506.332,-Kč.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 9 To 632/2012, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek soudu I. stupně pouze ve výroku o uloženém peněžitém trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil podle § 53 odst. 1 trestního zákona peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 trestního zákona mu pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Jinak zůstal rozsudek Okresního soudu v Tachově nezměněn.

Usnesením Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 121/2009 bylo následně rozhodnuto tak, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 podle čl. IV. odst. 1 písm. b) ohledně podmíněného trestu.

Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2014, č.j. 7 Tdo 1242/2013-25, podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

II.

Stěžovatel má za to, že soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv a svobod, a to konkrétně do práv zaručených v čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle přesvědčení stěžovatele je právní posouzení případu provedené obecnými soudy do té míry nesprávné, respektive ústavně nekonformní, že jím nepochybně došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, jakož i jemu předcházející rozsudek okresního soudu, jsou dle stěžovatele v příslušných výrocích o spáchání trestného činu nesprávné z hlediska právního posouzení skutku, z hlediska uloženého peněžitého trestu a z hlediska adhezní povinnosti.

Stěžovatel upozorňuje, že v procesní situaci, kdy nelze s jistotou učinit závěr o vině obžalovaného, je nutno důsledně aplikovat zásadu "in dubio pro reo". V této souvislosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí o jeho vině fakticky stojí pouze na výpovědi jednoho svědka - osoby J. K., který navíc není nestranný, ale je na věci osobně zaujatý.

Stěžovatel brojí také proti tomu, že způsobená škoda nebyla poškozeným řádně doložena, natož aby byla prokázána. Dle jeho názoru měla být poškozená společnost s celým svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Vstupní údaje pro znalecký posudek, který byl zpracován za účelem určení výše škody, lze dle stěžovatele označit za nepřezkoumatelné a zjevně nedostatečné. Podle stěžovatele sice škodu vyčíslili také svědci z poškozené společnosti, ale na podkladě zcela neprůhledných a nepřezkoumatelných údajů. Za způsobenou škodu navíc dle mínění stěžovatele odpovídají zřejmě i další subjekty, a to minimálně bezpečnostní služba, která podle něj neplnila své povinnosti.

Stěžovatel má dále za to, že jemu uložený peněžitý trest je nezákonný, neboť v trestním řízení nebylo dle jeho názoru prokázáno, že by došlo k jakémukoli jeho obohacení, či že by se snažil získat majetkový prospěch. Stěžovatel také namítá, že správný a zákonný postup ohledně vyřešení natolik stěžejní otázky, jakou jistě je uložení adekvátního trestu, tkví v detailním zjištění potřebných informací ohledně majetkové sféry obžalovaného, k čemuž však v jeho případě nedošlo. Rozhodnutí ohledně uloženého peněžitého trestu tak podle stěžovatele zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces, protože není zřejmé, jak moc se uložený peněžitý trest dotkne stěžovatele, respektive není vůbec zřejmé, zda je trest přiměřený či nikoli.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.

Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné v rámci své obhajoby, v odvolání a v dovolání. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu", a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

Ústavní stížnost stěžovatele spočívá především v jeho snaze zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014].

Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014].

Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.

V.

Ústavní soud nesdílí výhrady stěžovatele k provedenému dokazování a následnému hodnocení důkazů soudy. Okresní soud v Tachově ve věci provedl celou řadu důkazů. Zejména jde o výslechy mnoha svědků, jejichž výpovědi je možno označit za přiměřeně souladné. Dále byl proveden znalecký posudek z oboru písmoznalectví, znalecký posudek z oboru ekonomika k hodnotě odcizených věcí, listinné důkazy (k činnosti stěžovatele v poškozené společnosti, listiny k odvozu a prodeji palet a kovového odpadu, zápisy v návštěvní knize, a další), vyhodnoceny byly také kamerové záznamy, záznamy telefonních hovorů a fotografie.

Výpovědi zaměstnanců poškozené společnosti hodnotil soud jako věrohodné, vzhledem k tomu, že nemají na věci zájem a pochybnosti o jejich věrohodnosti z žádné skutečnosti nevyplývají. Stejně tak jako věrohodné hodnotil soud také výpovědi řidičů, kteří odvoz odpadu realizovali. K závěru o vině stěžovatele pak soud dospěl také na základě znaleckého posudku a výpovědi znalkyně z oboru písmoznalectví, na základě záznamů bezpečnostních kamer a hodnocení výpisu uskutečněného telekomunikačního provozu. Pokud jde o svědka J. K., žádný z těchto uvedených důkazů nebyl dle hodnocení soudů v rozporu s výpovědí svědka J. K., přičemž naopak některé z nich vyvracely výpověď stěžovatele. Z uvedeného je zřejmé, že soudy si byly vědomy možné zaujatosti svědka J. K., který mohl být sám ve věci stíhán, a s tímto aspektem se v rámci hodnocení důkazů vypořádaly. Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že by jeho odsouzení stálo toliko na výpovědi jediného, navíc na věci osobně zaujatého, svědka.

Pokud jde o výši způsobené škody, ta byla určena na základě svědeckých výpovědí, předložených listin a především znaleckého posudku z oboru ekonomika (viz č.l. 53 a násl. spisu). Závěry soudu o výši škody tak nelze označit za ničím či nedostatečně podložené.

Obecné soudy tedy při rozhodnutí o vině stěžovatele a výši škody vycházely z dostatečného množství důkazů, které hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a vypořádaly se také s případnými rozpory. Důkazy hodnotily také ve vztahu k výpovědi stěžovatele a k jeho obhajobě. Uvedené je patrné z podrobného odůvodnění jejich rozhodnutí (viz s. 7 - 10 rozsudku okresního soudu, s. 6- 10 rozsudku krajského soudu).

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí také proti výroku o peněžitém trestu. Ústavnímu soudu však vzhledem k jeho postavení zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], ani v tomto směru přehodnocovat závěry obecných soudů. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3121/13 ze dne 3. 3. 2014). K takovému pochybení však ze strany obecných soudů nedošlo.

V souvislosti s výrokem o trestu stěžovatel namítá, že z rozhodnutí není zřejmé, na základě čeho dospěly soudy k výši uloženého peněžitého trestu a zda se tedy jedná o trest přiměřený či nikoliv. Okresní soud výši peněžitého trestu stanovil na 500.000,- Kč, což odůvodnil tím, že stěžovatel uváděl, že se jedná o zhruba dva jeho platy a dle okresního soudu tak bude schopen tento trest uhradit. Okresní soud zde vycházel z výslechu stěžovatele u hlavního líčení dne 9. 12. 2010, kdy tento uvedl, že kvůli sumě peněz, kterou měl obdržet za prodej kovového materiálu a kterou si vydělá za dva měsíce, by se přece trestné činnosti nedopouštěl. Krajský soud v Plzni rozhodnutí okresního soudu ve výroku o uložení peněžitého trestu změnil a stěžovateli uložil peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč. Tento svůj postup zdůvodnil tak, že je sice třeba peněžitý trest uložit, ale s ohledem na to, že přednostní je uhrazení způsobené škody, stanovil jako přiměřený trest výrazně nižší. Při stanovení výše trestu vycházel taktéž z výpovědi stěžovatele, ze které je zřejmé, že jako manažer měl plat 60.000,- Kč a že má jednu vyživovací povinnost. K tomu Ústavní soud doplňuje, že tato informace je zřejmá také ze mzdového výměru založeného na č.l. 420 spisu.

Lze tedy uvést, že soudy se věnovaly také této otázce, byť v poněkud stručnějším rozsahu. Podstatné je, že soudy uvedly a zdůvodnily, z jakých kritérií při stanovení výše peněžitého trestu vycházely a že tato kritéria jsou seznatelná také ze spisového materiálu. Rozhodnutí soudu o uložení peněžitého trestu tak nelze považovat za svévolné.

VII.

Ústavní soud uzavírá, že s námitkami uplatněnými stěžovatelem v ústavní stížnosti se především vypořádaly již obecné soudy. Způsob, kterým tak učinily, lze vzhledem k přiléhavé a srozumitelné argumentaci považovat za ústavně souladný.

Ústavní soud tedy neshledal, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru