Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1427/14 #1Nález ÚS ze dne 04.12.2014Odepření přístupu k soudu v důsledku nesprávně určeného konce lhůty k podání opravného prostředku (nesprávný údaj na doručence)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na účinné opravné prostředky
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochr... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
stížnost
doručenka
právní domněnka/presumpce
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 218/75 SbNU 449
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.1427.14.1
Datum vyhlášení17.12.2014
Datum podání17.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 63, § 137, § 143, § 60 odst.3, § 60 odst.4, § 61 odst.3

345/1999 Sb., § 24 odst.5

99/1963 Sb., § 50f odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Za porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je třeba označit pochybení obecného soudu při posouzení včasnosti podání opravného prostředku – stížnosti proti usnesení prvostupňového soudu, vyvolané uvedením nesprávného data na doručence Vězeňskou službou, které vedlo k zamítnutí podaného opravného prostředku pro jeho opožděnost.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. S. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 4. prosince 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 13 To 45/2014-64 a č. j. 13 To 46/2014-68 ze dne 4. února 2014, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatel požádal okresní soud o zahlazení svého odsouzení, přičemž v průběhu řízení vznesl námitku podjatosti rozhodujícího soudce. Usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto, že příslušný soudce není vyloučen z vykonávání úkonů uvedeného trestního řízení a usnesením stejného soudu byla také zamítnuta žádost stěžovatele o zahlazení odsouzení. Proti oběma usnesením okresního soudu podal stěžovatel stížnost. Krajský soud obě stížnosti stěžovatele zamítl pro opožděnost. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil zásadní nesouhlas se závěrem krajského (stížnostního) soudu, podle něhož měl rozhodnutí soudu prvního stupně obdržet dle datového razítka otištěného pracovníkem vězeňské služby na doručence již dne 7. ledna 2014. Stěžovatel tvrdil, že na doručence je nesprávný údaj o datu doručení písemnosti, neboť ten den byl hospitalizován na jednotce intenzivní péče mimo vazební věznici a k doručení došlo až 8. ledna 2014.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud po prostudování příslušného spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Stěžejním bodem ústavní stížnosti byla otázka, zda předmětné stížnosti byly podány včas či nikoliv. Zatímco krajský (stížnostní) soud vycházel z údajů obsažených na doručence určené do vlastních rukou adresáta a dospěl k závěru, že pokud stěžovatel osobně převzal zásilku obsahující obě usnesení soudu prvního stupně dne 7. ledna 2014 a stížnosti proti nim předal zaměstnanci oddělení výkonu vazby k odeslání až 13. ledna 2014, učinil tak opožděně, stěžovatel tvrdí, že stížnosti podal včas, neboť zásilku s usneseními soudu prvního stupně převzal až 8. ledna 2014. Po prošetření tvrzení stěžovatele dotazem na Vazební věznici Hradec Králové musel Ústavní soud jeho tvrzení přisvědčit, neboť ze sdělení ředitele vazební věznice vyplývá, že stěžovatel předmětnou písemnost převzal dne 8. ledna 2014, kdy se vrátil z nemocnice, kde byl hospitalizován.

Ústavní soud uvedl, že pokud bylo prokázáno, že stěžovatel obě rozhodnutí soudu prvního stupně převzal dne 8. ledna 2014, lhůta k podání stížností mu podle § 143 odst. 1 trestního řádu běžela ode dne následujícího po oznámení usnesení, tedy od 9. ledna 2014, a dle § 60 odst. 3 trestního řádu skončila dnem 13. ledna 2014. Pokud stěžovatel předal zmíněné stížnosti zaměstnancům oddělení výkonu vazby k odeslání dne 13. ledna 2014, učinil tak v zákonem stanovené lhůtě (srov. § 24 odst. 5 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody).

Ústavní soud dospěl k závěru, že nesprávným postupem krajského soudu, který zamítl řádné opravné prostředky stěžovatele pro údajnou opožděnost, došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z těchto důvodů proto Ústavní soud obě napadená rozhodnutí krajského soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Zemánek. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1427/14 ze dne 4. 12. 2014

N 218/75 SbNU 449

Odepření přístupu k soudu v důsledku nesprávně určeného konce lhůty k podání opravného prostředku (nesprávný údaj na doručence)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 4. prosince 2014 sp. zn. II. ÚS 1427/14 ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Pertotem, advokátem, se sídlem Komenského 266/3, Hradec Králové, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 45/2014-64 a č. j. 13 To 46/2014-68 ze dne 4. února 2014, jimiž byly pro opožděnost odmítnuty stěžovatelovy stížnosti proti usnesením o nepodjatosti soudce v trestním řízení a o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o zahlazení odsouzení, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníka řízení.

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 45/2014-64 a č. j. 13 To 46/2014-68 ze dne 4. února 2014 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. dubna 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 4 Nt 1002/2013 se podává, že žádostí ze dne 24. 7. 2013 stěžovatel požádal o zahlazení odsouzení z rozhodnutí Okresního soudu v Bruntálu ze dne 19. května 2000 sp. zn. 1 T 56/2000, Okresního soudu v Bruntálu ze dne 5. března 2002 sp. zn. 1 T 154/2001, Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. února 2005 sp. zn. 3 T 96/2004 a Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. října 2005 sp. zn. 3 T 197/2004. V průběhu řízení vznesl námitku podjatosti rozhodujícího soudce. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích č. j. 4 Nt 1002/2013-46 ze dne 16. prosince 2013 bylo podle § 30 odst. 1 a 2 tr. řádu a § 31 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto, že soudce Mgr. Karel Gobernac není vyloučen z vykonávání úkonů uvedeného trestního řízení a usnesením stejného soudu č. j. 4 Nt 1002/2013-47 z téhož dne byla podle § 105 odst. 1 písm. c) a d) tr. zákoníku zamítnuta žádost stěžovatele o zahlazení odsouzení. Z připojené doručenky vyplývá, že obě uvedená usnesení stěžovatel převzal ve Vazební věznici Hradec Králové dne 7. ledna 2014.

Ze spisu se dále zjišťuje, že podáním ze dne 10. ledna 2014, předaným k poštovní přepravě dne 13. ledna 2014 a soudu doručeným dne 14. ledna 2014, stěžovatel podal proti oběma usnesením Okresního soudu v Pardubicích stížnosti, které následně podáním ze dne 17. ledna 2014 odůvodnil. Ve spisu se dále nachází žádost Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (adresovaná Vazební věznici Praha Ruzyně) o sdělení, kdy stěžovatel předal písemnost obsahující předmětné stížnosti pověřenému zaměstnanci Vězeňské služby České republiky, a dále odpověď Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Praha Ruzyně, že stěžovatel předal uvedenou písemnost zaměstnancům oddělení výkonu vazby k odeslání dne 13. ledna 2014.

Krajský soud v Hradci Králové poté napadenými usneseními obě stížnosti stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. řádu zamítl. Vyšel z podacího razítka a razítka věznice, podle nichž byla zásilka (obsahující stížnosti) adresovaná Okresnímu soudu v Pardubicích podána k odeslání dne 13. ledna 2014, a shledal, že pokud byla napadená usnesení stěžovateli oznámena doručením opisů usnesení, které převzal osobně dne 7. ledna 2014, posledním dnem včasného podání stížnosti byl den 10. ledna 2014. Stížnosti podané až dne 13. ledna 2014 proto označil za opožděně podané a věcně se jimi nezabýval.

Spis dále obsahuje žádost Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Hradec Králové, adresovanou Okresnímu soudu v Pardubicích o poskytnutí fotokopií dodejek, které stěžovatel údajně podepsal dne 8. ledna 2014, na nichž by mělo být vyznačeno datum 7. ledna 2014, s tím, že stěžovatel vznesl stížnost na postup zaměstnanců vazební věznice, a referát příslušné soudní kanceláře k odeslání spisu žadateli.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje zásadní nesouhlas se závěrem stížnostního soudu, podle něhož měl rozhodnutí soudu prvního stupně obdržet dle datového razítka otištěného pracovníkem Vězeňské služby České republiky na doručence určené do vlastních rukou adresáta již dne 7. ledna 2014. Tvrdí, že na doručence je nesprávný údaj o datu doručení písemnosti, neboť k doručení došlo později, a to nejdříve dne 8. ledna 2014. K tomuto pochybení dle stěžovatele došlo nejspíše nesprávným postupem pracovníka Vězeňské služby České republiky, který při přebírání pošty od poštovního doručovatele použil datumové razítko, na němž nejspíše zapomněl přetočit datum. Dle znalosti stěžovatele se toto pochybení přihodilo ve Vazební věznici Hradec Králové již několikrát. Stěžovatel z příslušného spisu zjistil, že stížnostní soud vyzýval Vězeňskou službu České republiky k podání zprávy o průběhu odeslání stížností, skutečnosti týkající se data doručení usnesení soudu prvního stupně však nezjišťoval. Stěžovatel tvrdí, že zásilku nemohl převzít dne 7. ledna 2014, neboť ten den byl hospitalizován na jednotce intenzivní péče mimo vazební věznici.

IV.

K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Dle jeho názoru by měla být ústavní stížnost posouzena jako žádost o navrácení lhůty k podání opravného prostředku ve smyslu § 61 odst. 1, 2 a 3 tr. řádu. Pokud bude posouzena jako ústavní stížnost, soud ji nepokládá za důvodnou a navrhuje, aby byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Ústavní soud požádal o stanovisko ke způsobu doručení dotčené písemnosti stěžovateli a o sdělení výsledku vyřízení stížnosti stěžovatele na postup pracovníků věznice Vazební věznici Praha Ruzyně a Vazební věznici Hradec Králové. Ředitel Vazební věznice Hradec Králové, jemuž byla postoupena i žádost adresovaná Vazební věznici Praha Ruzyně, sdělil, že stěžovatel podal dne 7. března 2014 na oddělení prevence a stížností ústní stížnost na "antidatování" úřední korespondence ze strany Vězeňské služby České republiky, kterou vzal následně zpět s tím, že o vyřízení dané věci požádal Generální inspekci bezpečnostních sborů. Ta předmětné podání stěžovatele postoupila vazební věznici z důvodu, že se v dané věci nejedná o podezření z trestného činu. Stížnost se tak stala předmětem interního šetření, v jehož rámci byl zajištěn příslušný důkazní materiál. Do úředního záznamu sepsaného příslušníkem Generální inspekce bezpečnostních sborů stěžovatel uvedl, že mu dne 8. ledna 2014 byla předložena doručenka, na níž nebylo vyznačeno datum převzetí úřední korespondence, a že ji podepsal bez uvedení data. V průběhu dalšího šetření bylo zjištěno, že datum 7. ledna 2014 na dodejce vyznačil vrchní dozorce oddělení výkonu vazby a trestu již před plánovaným předáním úřední korespondence stěžovateli. Při příchodu k cele tento vrchní dozorce zjistil, že stěžovatel byl eskortován mimořádnou eskortou do Fakultní nemocnice Hradec Králové z důvodu jeho sebepoškození. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v uvedené nemocnici hospitalizován do druhého dne, byla mu předmětná korespondence předána neprodleně po jeho návratu, tedy dne 8. ledna 2014, kdy podepsal dodejku s již vyznačeným datem předchozího dne. Protože tím bylo vyvráceno tvrzení stěžovatele o antidatování dodejky, stížnost směřující proti Vězeňské službě České republiky a jejím zaměstnancům byla vyhodnocena jako nedůvodná, protože stěžovatel měl možnost při převzetí písemnosti přeškrtnout nesprávné datum a vyznačit skutečné datum doručení.

Krajský soud v Hradci Králové ani stěžovatel, jimž bylo zasláno stanovisko ředitele Vazební věznice Hradec Králové k případnému vyjádření, na ně nijak nereagovali.

V.

Vzhledem k námitce stížnostního soudu o možnosti postupu dle ustanovení § 61 tr. řádu se Ústavní soud v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti projednávané ústavní stížnosti. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, jestliže příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Pokud v určité procesní situaci má o právech a povinnostech fyzických či právnických osob rozhodnout určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.

Klíčové je tedy posouzení, zda byl stěžovatel před podáním ústavní stížnosti povinen požádat o navrácení lhůty ve smyslu ustanovení § 61 odst. 3 tr. řádu. V nálezu sp. zn. III. ÚS 281/12 ze dne 5. prosince 2013 (N 210/71 SbNU 477) Ústavní soud v obdobné věci konstatoval, že zmiňované ustanovení zjevně nezakotvuje "standardní" opravný prostředek (ať již řádný, či mimořádný), nýbrž jistou formu autoremedury (byť návrhové), čemuž ve sledovaném kontextu významně svědčí okolnost, že zákon nepředepisuje, aby o tomto prostředku byl účastník řízení poučen. Proto by nebylo přiléhavé ustanovení o navrácení lhůty pojímat jako efektivní procesní nástroj, v nedostatku jehož uplatnění lze spatřovat překážku projednatelnosti následné ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V souladu s uvedenými závěry proto Ústavní soud i v nyní projednávané věci přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti.

VI.

Po zvážení stížnostních námitek a jejich prověření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 90 a 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Je-li proto v ústavní stížnosti tvrzené pochybení soudu nadáno vyvolat relevantní důsledky pro vedení řízení, a tím i pro jeho výsledek, nemůže Ústavní soud pominout nezbytnost jeho prověření, neboť tím v případě, kdy existuje riziko, že došlo k odepření spravedlnosti, plní požadavek uvedený v článku 36 odst. 1 Listiny.

K zamezení přístupu účastníka řízení k soudu v důsledku omylu soudu při posouzení včasnosti podání opravného prostředku se Ústavní soud vyjadřoval opakovaně, např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 750/06 (N 93/45 SbNU 335), v nálezu sp. zn. II. ÚS 2386/09 (N 55/56 SbNU 587) nebo v již zmiňovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 281/12 ze dne 5. 12. 2013, přičemž takový omyl označil za vadu ústavněprávní relevance.

V dané věci byla usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žádosti stěžovatele o zahlazení odsuzujících rozhodnutí a o nevyloučení rozhodujícího soudce z vykonávání úkonů trestního řízení stěžovateli oznámena podle § 137 odst. 1 věty druhé tr. řádu doručením opisu těchto usnesení. Stěžovatel v nich byl řádně poučen ve smyslu § 143 odst. 1 tr. řádu o tom, že proti nim lze do tří dnů od jejich oznámení podat k Okresnímu soudu v Pardubicích stížnost, o níž rozhodne Krajský soud v Hradci Králové, čehož také využil a stížnosti podal.

Stěžejním bodem ústavní stížnosti je otázka, zda předmětné stížnosti byly podány včas či nikoliv. Zatímco stížnostní soud vycházel z údajů obsažených na doručence určené do vlastních rukou adresáta (založené na č. l. 48 spisu) a dospěl k závěru, že pokud stěžovatel osobně převzal zásilku obsahující obě usnesení soudu prvního stupně dne 7. ledna 2014 a stížnosti proti nim předal zaměstnanci oddělení výkonu vazby k odeslání až 13. ledna 2014, učinil tak opožděně, stěžovatel tvrdí, že stížnosti podal včas, neboť zásilku s usneseními soudu prvního stupně převzal až 8. ledna 2014. Po prošetření tvrzení stěžovatele dotazem na Vazební věznici Hradec Králové musí Ústavní soud jeho tvrzení přisvědčit, neboť ze sdělení ředitele vazební věznice vyplývá, že stěžovatel předmětnou písemnost převzal dne 8. ledna 2014, kdy se vrátil z nemocnice, kde byl hospitalizován.

Není pochyb o tom, že doručenka je průkazem doručení, byla-li písemnost doručována prostřednictvím doručujícího orgánu. V ustanovení § 50f odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jenž se na základě § 63 odst. 1 trestního řádu užije přiměřeně pro způsob doručování fyzickým osobám v trestním řízení, se doručenka jednak prohlašuje za veřejnou listinu (viz dále ustanovení § 134 o. s. ř.), jednak se stanoví domněnka, že údaje uvedené na doručence se považují za pravdivé, není-li prokázán opak, čímž se současně doručence přiznává povaha veřejné listiny i fakticky. Toto zákonné ustanovení zakotvuje vyvratitelnou domněnku správnosti a pravdivosti údajů na doručence, která dopadá na každý jednotlivý údaj na ní uvedený.

Bylo tedy na stěžovateli, aby prokázal, že předmětnou písemnost obsahující obě usnesenísoudu prvního stupně nepřevzal v den vyznačený na příslušné doručence, ale až den následující. Jak vyplývá ze stanoviska ředitele vazební věznice, v rámci šetření stížnosti stěžovatele na postup pracovníků věznice bylo zjištěno, že vrchní dozorce předal stěžovateli uvedenou korespondenci nikoli v den, který je vyznačený na doručence, ale až dne 8. ledna 2014, kdy stěžovatel dodejku podepsal s již vyznačeným datem předchozího dne. Uvedené stanovisko tedy dává stěžovateli za pravdu, přičemž je nerozhodné, k jakým závěrům Vězeňská služba České republiky při prošetření stížnosti dospěla, neboť jediným rozhodujícím údajem pro posouzení včasnosti podaných stížností je den, kdy stěžovatel ve věznici skutečně rozhodnutí převzal.

Jestliže bylo prokázáno, že stěžovatel obě rozhodnutísoudu prvního stupně převzal dne 8. ledna 2014, lhůta k podání stížností mu podle § 143 odst. 1 tr. řádu běžela ode dne následujícího po oznámení usnesení, tedy od 9. ledna 2014, a dle § 60 odst. 3 tr. řádu skončila dnem 13. ledna 2014. Pokud stěžovatel předal zmíněné stížnosti zaměstnancům oddělení výkonu vazby k odeslání dne 13. ledna 2014, učinil tak v zákonem stanovené lhůtě (srov. ustanovení § 24 odst. 5 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody).

Porušení ústavně zaručeného práva nasoudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, spočívající v odepření možnosti stěžovatele domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, Ústavní soud shledává v nesprávném zamítnutí řádných opravných prostředků stěžovatele stížnostním soudem pro jejich údajnou opožděnost. I když protiústavnost vzniklé situace byla vyvolána v prvé řadě špatným postupem pracovníka Vězeňské služby a až následně nesprávným postupem stížnostního soudu, který vycházel z předpokladu, že údaje obsažené na doručence jsou správné, Ústavní soud nemohl odhlédnout od zjištění vyplývajícího ze stanoviska ředitele Vazební věznice Hradec Králové, podle něhož údaj na doručence o datu doručení předmětných písemností není správný. Zrušením napadených rozhodnutí se tak stěžovateli otevírá možnost projednání jím uplatněných námitek k tomu povolaným soudem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadená usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru