Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1422/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstříkZnalecký posudek
škoda/náhrada
dovolání/otázka zásadního právního významu
Cena
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1422.15.1
Datum podání14.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 2955

99/1963 Sb., § 205a odst.1, § 132, § 157 odst.2, § 119a, § 118a, § 136


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1422/15 ze dne 20. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti MB FINANCE s. r. o. se sídlem Kosmonosy, Boleslavská 199, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 18/25, směřující proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 3. 3. 2015 č. j. 32 Cdo 2849/2014-252 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2014 č. j. 3 Cmo 405/2013-225, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka žádá ústavní stížností o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 7. 2013 č. j. 45 Cm 240/2012-200 vyhověl stěžovatelčině žalobě, jíž se na žalované (společnost ŠKODA AUTO, a.s.) domáhala zaplacení částky 398 888,- Kč z titulu náhrady škody, způsobené neoprávněným zadržováním (tzv. velkého) technického průkazu k osobnímu automobilu, jehož je stěžovatelka vlastnicí. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze shora identifikovaným rozsudkem rozsudek krajského soudu změnil tak, že jej v rozsahu částky 25 200,- Kč potvrdil, v rozsahu částky 269 500,- Kč žalobu zamítl a v rozsahu částky 104 188,- Kč rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení. Následné stěžovatelčino dovolání (směřující proti rozsudku odvolacího soudu toliko v měnící části) Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Odvolací soud zamítl stěžovatelčinu žalobu v části týkající se částky 269 500,- Kč (představující rozdíl mezi kupní cenou předmětného osobního automobilu a obvyklou cenou tohoto vozu ve chvíli, kdy žalovaná stěžovatelce vydala příslušný technický průkaz, zvýšený o náklady na pořízení stěžovatelkou předloženého znaleckého posudku) neboť dospěl k závěru, že snížení obvyklé ceny vozu v důsledku plynutí času není ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3967/2009 škodou. Vrchní soud naopak potvrdil rozsudek nalézacího soudu v části týkající se částky 25 200,- Kč, neboť v tomto rozsahu stěžovatelka prokázala nutné výdaje na právní služby spojené s vydáním předmětného technického průkazu. Ve zbývající části zrušil odvolací soud rozsudek prvostupňového soudu, neboť dospěl k závěru, že v tomto rozsahu je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné; tato část žalované částky se týkala právních služeb poskytnutých stěžovatelce již po vydání velkého technického průkazu a stěžovatelkou uhrazeného pojistného předmětného automobilu do vydání technického průkazu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě vytýká Nejvyššímu soudu, že v odůvodnění napadeného usnesení upozorňuje na skutkové odlišnosti projednávané věci od právní věci řešené v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1999/2005, přestože stěžovatelka ve svém dovolání odkazovala primárně na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3967/2009 s tím, že je třeba se od závěrů tohoto rozhodnutí (ve smyslu dikce ustanovení § 237 občanského soudního řádu) odklonit, neboť dle jejího názoru není důvod rozlišovat mezi vlastníky vozů - obchodníky s vozidly na jedné straně a ostatními vlastníky vozů na straně druhé. Dle názoru stěžovatelky tak není napadené rozhodnutí dovolacího soudu - v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 415/14 - řádně odůvodněno.

Ve vztahu k meritu věci potom stěžovatelka připomíná, že v důsledku protiprávního jednání žalované byla po celé rozhodné období výrazně omezena ve svém vlastnickém právu, neboť nemohla předmětné vozidlo užívat a nakládat s ním, neboť bez technického průkazu jej nemohla ani provozovat na pozemních komunikacích, ani jej nemohla jakkoli zcizit. Závěr odvolacího soudu, že za škodu není možné považovat samo snížení hodnoty předmětného automobilu, proto považuje stěžovatelka za protiústavní a nespravedlivé; v návaznosti na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 se navíc stěžovatelka domnívá, že jí odvolací soud zcela upřel možnost získat adekvátní náhradu škody, přestože mohl (a měl) aplikovat ustanovení § 136 občanského soudního řádu, respektive ustanovení § 2955 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4495/12 (N 87/69 SbNU 385) i na procesní pochybení odvolacího soudu, jenž - aniž by stěžovatelku jakkoli poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu - odmítl vyjít z obsahu jí předloženého znaleckého posudku (týkajícího se určení obvyklé ceny předmětného automobilu v době vydání technického průkazu), a to i přes to, že žalovaná správnost tohoto znaleckého posudku v soudním řízení nikterak nezpochybňovala.

Závěrem ústavní stížnosti konečně stěžovatelka namítá, že v odvolacím řízení nebyly dány procesní důvody k částečnému zrušení rozhodnutí nalézacího soudu (a vrácení mu věci k dalšímu řízení); dle jejího názoru totiž vrchní soud přihlížel k námitkám žalované, jež vznesla až v odvolacím řízení, avšak tyto její námitky nebyly podřaditelné pod taxativní výčet možných výjimek v ustanovení § 205a odst. 1 občanského soudního řádu, a proto k nim neměl vrchní soud vůbec přihlížet, případně měl stěžovatelku ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu poučit, že k nim přihlížet bude, což v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu z 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 2809/09 (N 59/56 SbNU 631) neučinil.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Jakkoli projednávaná ústavní stížnost obsahuje celou řadu odkazů na nálezy Ústavního soudu, je třeba na tomto místě zdůraznit, že ve své podstatě žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci neobsahuje, neboť - z níže uvedených důvodů - představuje via facti jen a pouze pokračující polemiku s právními závěry obecných soudů, jmenovitě s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu; již z obsahu ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že na základě předložené argumentace je stěžovatelka s to zpochybnit toliko správnost, nikoliv však ústavnost napadených rozhodnutí. Věcná správnost rozhodnutí obecných soudů, jak výše uvedeno, však relevantní kritérium důvodnosti ústavní stížnosti nepředstavuje.

Přestože příslušná pasáž odůvodnění usnesení dovolacího soudu, ve které se Nejvyšší soud vymezuje vůči stěžovatelkou v dovolání vyjádřeném přesvědčení, že "dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak", je velmi stručná (a ne zcela jasně formulovaná), je z ní i přesto zřejmé, že Nejvyšší soud neshledal důvod odklonit se od závěrů vyslovených v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3967/2009. V postupu dovolacího soudu proto Ústavní soud ústavněprávně relevantní deficity neshledává a pouze pro úplnost dodává, že v odlišení vlastníků - obchodníků s automobily na jedné straně a ostatními vlastníky automobilů na straně druhé - prizmatem otázky, zda samotná amortizace vozu potenciálně představuje škodu jeho vlastníka - je možné najít potřebné ratio (podrobněji viz níže), pročež není třeba takové odlišení z ústavněprávních pozic jakkoli korigovat.

Vytýká-li stěžovatelka odvolacímu soudu, že v rozporu s procesními pravidly nikterak nezohlednil obsah jí předloženého znaleckého posudku, postačí připomenout, že za situace, kdy vrchní soud vyšel z právního závěru Nejvyššího soudu (petrifikovaného rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 3967/2009), že samo snížení obvyklé ceny automobilu nepředstavuje skutečnou škodu (jejíž náhradu by mohla stěžovatelka po žalované požadovat), nebyl důvod v řízení provádět důkaz, na jehož základě by měla být stanovena výše takto (ne)vzniklé škody; jelikož přitom takový důkaz již byl v předchozím řízení proveden, nebyl vůbec dán důvod k takovému důkazu přihlížet. V tomto procesním kontextu tak z povahy věci nebyl prostor ani pro aplikaci ustanovení § 136 občanského soudního řádu, tím méně pak pro aplikaci ustanovení § 2955 občanského zákoníku. Závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1430/13 se tak v souzené věci zjevně neuplatní (a to i bez ohledu na skutečnost, že odkazovaný nález vychází ze zcela odlišných skutkových a hmotněprávních okolností).

Pokud konečně stěžovatelka namítá, že nebyly dány procesní důvody pro zrušení části rozhodnutí nalézacího soudu (a vrácení věci v tomto rozsahu soudu první instance k dalšímu řízení), omezí se Ústavní soud na konstatování, že v této části není ústavní stížnost přípustná, neboť směřuje proti kasačnímu výroku, přičemž řízení o ústavní stížnosti je zpravidla ovládáno principem subsidiarity, což v daném kontextu znamená, že přípustnou ústavní stížnost je možné směřovat toliko proti konečnému rozhodnutí ve věci. Toliko v obecné rovině je tak možné odkázat na část odůvodnění na straně 3 usnesení, ve které Nejvyšší soud uvádí, proč odvolací soud - oproti očekávání stěžovatelky - nepostupoval v souvislosti s vydáním kasačního výroku v rozporu s ustanovením § 205a občanského soudního řádu.

Pouze zcela nad rozhodný rámec Ústavní soud dodává následující: Při posouzení předmětné ústavní stížnosti vzal Ústavní soud rovněž do úvahy, že stěžovatelka může výsledek (pravomocné části) soudního řízení subjektivně vzato pociťovat jako nespravedlivý, neboť jí za zjevné omezení jejího vlastnického práva nebylo přiznáno žádné "odškodnění". Nemohl však současně ztrácet ze zřetele, že z výše zaznamenaných důvodů právní závěr obecných soudů obstojí, neboť stěžovatelce v důsledku jednání žalované vskutku žádná škoda nevznikla, a to proto, že ke snížení hodnoty předmětného vozidla by bezesporu došlo i v případě, pokud by žalovaná příslušný technický průkaz nezadržovala; jinými slovy řečeno, k objektivnímu snížení obvyklé (tržní) ceny automobilu by došlo "tak jako tak". Faktem však zůstává, že stěžovatelka v rozhodném období nemohla tento automobil užívat a nemohla jej ani jakkoli efektivně zcizit. Na tyto situace nicméně pamatuje institut ušlého zisku (viz opakovaně připomínané rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3967/2009). Ani z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by si stěžovatelka v řízení ušlý zisk nárokovala; obdobný závěr je pak možné učinit i ve vztahu k možné imateriální újmě, jež jí nemožností užívat předmětný automobil potenciálně vznikla. Dle mínění Ústavního soudu proto v daném procesním kontextu (definovaném formulací žalobního petitu, respektive předloženými skutkovými tvrzeními) není objektivně vzato namístě hodnotit napadená rozhodnutí obecných soudů jako nespravedlivá. Není navíc možné zcela odhlížet ani od skutečnosti, že předmětná kupní cena byla stěžovatelkou prodejci vozu zaplacena započtením, přičemž tento prodejce žalované za předmětný automobil - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu - nikdy kupní cenu neuhradil (což byl patrně primární důvod zdlouhavého zadržování inkriminovaného technického průkazu). Není tak možné ztrácet ze zřetele, že okolnosti koupě (prodeje) předmětného osobního vozu byly poněkud nestandardní a konsekventně tak vedly i ke skutečnostem, jež stěžovatelka může subjektivně vnímat jako vůči ní nespravedlivé.

Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti (ve vztahu k výroku II. rozsudku vrchního soudu) dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru