Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1421/11 #1Usnesení ÚS ze dne 30.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkdítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
rodiče
Předběžné opatření
rodičovská zodpovědnost
výchova
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1421.11.1
Datum podání16.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 32 odst.1, čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 174a

94/1963 Sb., § 86, § 85

99/1963 Sb., § 102 odst.1, § 76a, § 193a, § 75c odst.1 písm.a, § 75a odst.1, § 75b odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1421/11 ze dne 30. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. K. A. S., Ph.D., zastoupené Mgr. Petrou Kožnerovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 16 P 75/2009-144 ze dne 24. 1. 2011 a č. j. 16 P 75/2009-182 ze dne 10. 2. 2011 a usnesením Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 85/2011-212 ze dne 7. 3 2011 a č. j. 53 Co 98/2011-215 ze dne 8. 3. 2011 a proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 16 P 75/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2011 a doplněnou podáními ze dne 24. 5. 2011 a 7. 7. 2011, se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 a čl. 8, ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 16 odst. 1, 2, čl. 18 odst. 1, čl. 19 odst. 1, čl. 20/1 a čl. 35 Úmluvy o právech dítěte, domáhá vydání nálezu, kterým Ústavní soud zruší v záhlaví uvedená usnesení a zakáže Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby dále pokračoval v případu vedeném pod sp. zn. 16 P 75/2009 v porušování ústavních ustanovení, a to čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 a čl. 8, ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1, 2, a čl. 19 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně s ohledem na nutnost úpravy poměrů nezletilého dítěte žádá o projednání návrhu pro naléhavost věci mimo pořadí.

Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 16 P 75/2009-144 se opírá o judikát, který je svou povahou zcela jiný, než je situace v daném případě, z čehož vyplývá nesprávnost rozhodnutí ve věci samé. Odkaz na tento judikát byl učiněn nesrozumitelně (pro stěžovatelku je srozumitelný pouze proto, že sama praktikuje dvacet let právo), judikát je prakticky nedostupný (stěžovatelce se jej podařilo najít až v knihovně Právnické fakulty v Praze). Je šestnáct let starý, nejde o příklad rozhodnutí Nejvyššího soudu a je vůbec otázkou, zda je s ohledem na změny v zákoně o rodině a v občanském soudním řádu ještě aplikovatelný. Dle názoru stěžovatelky soud postupoval nikoli ve smyslu ustanovení § 102 odst. 1 o.s.ř., ale v přímé kontradikci s tímto ustanovením, neboť ze samotného odůvodnění usnesení vyplývá, že zde existuje potřeba zatímně upravit poměry účastníků, když původní právní úprava - svěření dítěte do společné péče - je nefunkční. Nadto stěžovatelka soudu popsala situaci v rodině a podala o tom přesvědčivé důkazy, tedy, že jsou dány předpoklady pro nástup a rozvoj "syndromu zavrženého dítěte". Stěžovatelka má za to, že tak byly dány i důvody uvedené v druhé části § 102 odst. 1 o.s.ř. Soud se měl tímto zabývat a vyvinout maximální úsilí, aby k nastolení takové situace nemohlo dojít. Soud ignoroval navržené důkazy a z jeho usnesení nelze dovodit, na základě jaké úvahy dospěl k názoru, že není třeba zatímně upravit poměry nezletilé umístěním do péče matky, když právní a faktický stav byly v naprostém rozporu. Nekorektnost postupu soudu stěžovatelka spatřuje i v časové souslednosti podání návrhu na vydání předběžného opatření a rozhodnutím o něm, v němž byly svévolně pominuty dodatečně předložené důkazy. Odvolací soud pak zcela ignoroval jakékoli argumenty stěžovatelky a odmítl se jimi zabývat.

I v případě vydání druhého rozhodnutí soud ignoroval přesvědčivé důkazy o tom, že existuje reálné nebezpečí, že otec vycestuje s nezletilou na Slovensko a tam ji bude zdržovat. Konstatování soudu, že fakticky probíhá střídavá péče, není prokazatelně pravdivé, neboť dítě je od 17. 1. 2011 ve faktické péči otce. Soud tak vědomě rozhodl na základě nepravdivých tvrzení. Stěžovatelka nepochopila ani argument soudu, že dítě má na Slovensku prarodiče, které má velmi ráda, neboť má za to, že pod záminkou návštěvy může být vylákáno a následující roky bude stěžovatelka bez šance se s ním vidět. Jednalo by se o únos v tom smyslu, že nezletilá by byla vytržena ze svého stabilního prostředí a odvezena do zcela cizojazyčného prostředí. Stěžovatelka upozorňuje na to, že je v zájmu dítěte, aby soud učinil opatření k tomu, aby nemuselo dojít k postupu dle ustanovení § 193a o.s.ř., upravující řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí. Ve svém důsledku tedy soud významně poškodil zájmy dítěte. Odvolací soud se i v tomto případě ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, aniž by se vypořádal s námitkami stěžovatelky. Má za to, že soud rozhodl odtrženě od reality, v rozporu s elementárními znalostmi o společnosti, ve které žije, včetně patriarchální a od světa majoritní společnosti zcela oddělené romské komunity, vzdálené od domova nezletilé. Za stejně absurdní považuje představu soudu, že může na nezletilou dohlížet, když má v domě, kde žije otec, kancelář, přičemž poukazuje na důkazy, potvrzující výhružky otce ve vztahu ke stěžovatelce. Poukazuje také na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, v rozporu s nímž soudy rozhodly, a na usnesení sp. zn. II. ÚS 2471/10 ze dne 3. 3. 2011 vydané v naprosto totožné věci, v němž se stejný odvolací soud vyjádřil k věci zcela opačně.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje na svou stížnost na průtahy adresovanou předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 2 a na odpověď na ni, a uvádí argumenty, pro něž s touto odpovědí nemůže souhlasit. Postup soudu tak zcela potvrzuje její podezření, že rozhoduje zcela formalisticky bez skutečného zájmu k nejlepšímu prospěchu nezletilé. V tomto směru také rozšiřuje svou ústavní stížnost, neboť popsané jednání opětovně naplňuje obsah porušení těch článků Úmluvy, Listiny a Úmluvy o právech dítěte, které byly specifikovány již dříve.

V dalším doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci s tvrzením, že jde o naléhavou věc ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť jde o úpravu poměrů nezletilého dítěte, a s tvrzením, že jde o záležitost ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost významným způsobem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, protože se jedná o častý způsob protiústavního jednání soudů, porušující systémově řízení o úpravu poměrů nezletilých. Uvádí přehled jednotlivých úkonů soudu i podání účastníků učiněných v řízení ve věci nové úpravy poměrů nezletilé. Za jádro stížnosti označuje všeobecně praktikovaný zlořád, panující u obecných soudů zejména v opatrovnickém řízení, kdy v rámci jednoho soudního spisu je rozhodováno o víceru věcí současně. Je velmi obvyklá situace, kdy z důvodu, že je spis postoupen odvolacímu soudu např. s odvoláním do dílčího návrhu, zarazí se veškeré jednání ve věci samé, což je s ohledem na druh řízení - úpravu poměrů k nezletilým dětem, obzvláště nebezpečné s ohledem na běh času. Stěžovatelka si toho byla vědoma, a proto v odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu stěžovatelky a jejího manžela P. S. o přistoupení P. S. do řízení o úpravu poměrů nezletilé jako vedlejšího účastníka požádala, aby její odvolání bylo zasláno pouze s relevantní částí spisu a žádost o tento postup zdůvodnila právem na spravedlivý proces, pro jehož zachování je důležité, aby ve věci samé bylo rozhodnuto co nejrychleji. Soud se však stanoviskem jejím i jejího manžela nezabýval. Za této situace, kdy stěžovatelka poskytuje maximální součinnost pro co nejrychlejší postup soudu (sama ofotila relevantní část spisu potřebnou pro rozhodnutí o odvolání a spolu s žádostí ji soudu připojila), není soud schopen konat tak, aby řízení proběhlo v co nejkratší době. Dle jejího výpočtu se jeví pravděpodobné, že prvoinstanční soud rozhodne nejdříve v lednu 2012, tedy rok a čtvrt po podání návrhu na úpravu změny poměrů k nezletilé, a to za předpokladu, že se stěžovatelka vzdá dalších procesních prostředků, neboť každé její podání vytváří situaci, kdy soudní spis bude opět někam zaslán a nebude pokračováno v řízení ve věci samé. Uvedený stav, kdy soudy odmítají tak prostý technický úkon jako je okopírování spisu a umožnění tak rozhodování současně ve více instancích, případně pokračování v řízení na různých stupních, je běžnou praxí (v projednávané věci soud neustanovil znalce údajně proto, že rozhodoval o předběžných opatřeních stěžovatelky, a proto, že spis byl zaslán k odvolacímu soudu). Uvedeným postupem tak byl porušen čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 v souběhu s čl. 13 Úmluvy a čl. 3 odst. 2, 2 a čl. 19 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 16 P 75/2009, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2010, který nabyl právní moci dne 6. 4. 2010, byla schválena dohoda rodičů, podle níž byla nezletilá D. A. V. svěřena pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů do společné výchovy rodičů, přičemž nebylo žádnému z rodičů stanoveno výživné na nezletilou. Rozsudkem ze dne 14. 7. 2010 č. j. 16 C 185/2010-48 bylo manželství rodičů (stěžovatelky a I. V.) rozvedeno. Rozsudek nabyl právní moci dne 18. 8. 2010. Dne 25. 10. 2010 došel soudu návrh stěžovatelky na změnu úpravy poměrů k nezletilé, jímž žádala, aby nezletilá byla svěřena do její péče a otci bylo stanoveno dlužné výživné ve výši 17.113,- Kč s přísl. úrokem a běžné výživné ve výši 6.500,- Kč. Svůj návrh odůvodnila nemožností dohody stran úhrady nákladů spojených s nezletilou, přičemž vysvětlila, že na přání nezletilé je namísto společné výchovy rodičů praktikována střídavá péče.

Návrhem podaným při jednání dne 17. 1. 2011 stěžovatelka požádala o vydání předběžného opatření, kterým by byla nezletilá umístěna do její výchovy a otci bylo stanoveno výživné ve výši 6.500,- Kč měsíčně. Svůj návrh odůvodnila vyhrocením situace, které vyvrcholilo zásadním konfliktem matky s dcerou kvůli vstávání, kdy stěžovatelka nezletilou poprvé zbila, ta nešla následně do školy a zastání našla u otce, který ji negativně ovlivňuje a štve proti matce. Prvním napadeným usnesením obvodní soud návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítl. Stěžovatelka se proti tomuto usnesení odvolala a následně podala další návrh na vydání předběžného opatření, kterým by soud zakázal otci vycestovat s nezletilou mimo území ČR bez výslovného souhlasu stěžovatelky a jímž by zakázal otci předat nezletilou za účelem zabezpečení k vycestování mimo území ČR bez výslovného písemného souhlasu stěžovatelky jakékoliv třetí osobě. V odůvodnění uvedla, že reálně hrozí, že otec odveze nezletilou ke svým rodičům na Slovensko do romské osady, odkud by nezletilá neměla šanci utéct, přičemž poukázala na to, že otec je v současné době bez příjmu a spolu se stěžovatelkou vlastní na Slovensku rodinný dům, který lze okamžitě užívat. Připomněla také, že nelze podceňovat, že otec stěžovatelku nenávidí a hodlá ji zlikvidovat. Poukázala též na to, že pokud bude nezletilá svěřena do její péče a nezletilá se bude nacházet 600 km od domova v jiném státě, nebude možno toto rozhodnutí exekuovat. I tento návrh stěžovatelky byl druhým napadeným usnesením obvodního soudu zamítnut a stěžovatelka proti němu rovněž brojila odvoláním. O těchto odvoláních rozhodl městský soud dalšími napadenými usneseními, jimiž usnesení soudu I. stupně jako věcně správná potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci není potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků dána. V případě prvního návrhu na vydání předběžného opatření (odevzdání do péče stěžovatelky a stanovení výživného) není dána naléhavost takové úpravy, kterou by se nadto nepřípustně předjímalo rozhodnutí ve věci samé, v druhém případě stěžovatelka neosvědčila svou obavu o záměru otce vycestovat s nezletilou do zahraničí.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany Ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, směřující proti napadeným rozhodnutím, je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka spatřuje zásah do svých shora uvedených základních práv ve skutečnosti, že obecné soudy nevyhověly jejím návrhům na vydání předběžných opatření, podaným v rámci probíhajícího řízení o změnu výchovy nezletilé dcery.

Podle ustanovení § 102 odst. 1 o. s. ř., je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření.

Podle § 75c odst. 1 písm. a) o. s. ř., nepostupoval-li předseda senátu podle § 75a odst. 1 nebo podle § 75b odst. 2, nařídí usnesením předběžné opatření, jestliže bude prokázáno, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, a jestliže budou alespoň osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením.

Ve shodě se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud i v souvislosti s posuzovanou věcí zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. Ústavní soud tak v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, jehož se dovolává i stěžovatelka, v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení ve věci samé. Jen výjimečně je předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předchází, to však za podmínky, že současně je tímto rozhodnutím přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.

K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření; ty jsou zásadně věcí obecných soudů, jak vyjadřuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 16, nález č. 158, str. 171]. Rozhodnutí o předběžném opatření, lze podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda konkrétní rozhodnutí o nařízení předběžného opatření má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny).

Shora uvedeným požadavkům napadená usnesení vyhovují. Jsou z nich také dostatečně zřejmé důvody, které vedly k zamítnutí obou návrhů stěžovatelky, přičemž samotné hodnocení podmínek pro nařízení předběžných opatření se, jak je uvedeno shora, přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymyká. Nelze proto dospět k závěru, že by postup rozhodujících soudů vykazoval znaky libovůle.

Stěžovatelka svým návrhem na vydání předmětného opatření, kterým by byla nezletilá umístěna do její péče a otci by byla stanovena povinnost platit na nezletilou výživné 6.500,- Kč měsíčně, směřovala k dosažení takového stavu, který by odpovídal jí očekávanému výsledku dosud neskončeného řízení o změnu výchovy nezletilé, nikoli nějaké aktuální naléhavé potřebě prozatímní úpravy poměrů. Jak vyplývá z obsahu spisu, vztahy mezi rodiči se sice oproti době, kdy byla schválena jejich dohoda o společné výchově nezletilé, zhoršily s ohledem na narůstající výchovné problémy s nezletilou i vzhledem k tomu, že oproti právní úpravě je fakticky realizována střídavá výchova a rodiče nejsou schopni se dohodnout na úhradě některých potřeb nezletilé, toto však samo o sobě neodůvodňuje naléhavou potřebu z vážných důvodů zatímně řešit poměry nezletilé jejím umístěním do výhradní péče stěžovatelky. Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení, všechny argumenty stěžovatelky, kterými odůvodnila svůj návrh, mohou být důvodem k přehodnocení vhodnosti společné výchovy nezletilé, což je předmětem probíhajícího meritorního řízení, nikoli však důvodem pro vydání požadovaného předběžného opatření. Vzhledem k přístupu obou rodičů stojí soud prvního stupně před obtížným úkolem dovést dané řízení co nejrychleji do fáze, kdy bude moci meritorně rozhodnout. Přitom - vzhledem k osobní znalosti účastníků i konkrétních okolností případu, je to právě tento soud, kdo může na základě provedeného dokazování nejlépe zhodnotit, jaká úprava bude při současné ochraně zájmů nezletilé do budoucna nejvhodnější.

Ze stejných důvodů nelze označit za extrémní závěr soudů, že není dán žádný důvod ani pro úpravu vyživovací povinnosti otce formou předběžného opatření, zvláště za situace, kdy nezletilá byla v době rozhodování předběžného opatření v jeho faktické péči (což stěžovatelka nezpochybňuje).

V souvislosti s námitkou stěžovatelky o neaktuálnosti judikátu, na nějž je odkazováno v rozhodnutí soudu prvního stupně, je nutno připomenout, že předběžné opatření je pouze akcesorickým procesním institutem, který se však velmi úzce váže na rozhodnutí ve věci samé. Jeho předmětem proto nemůže být takový návrh výroku, jehož vynesení by nahrazovalo meritorní rozhodnutí. Lze proto přisvědčit i závěru soudu prvního stupně, podpořenému zmíněným judikátem, že předběžným opatřením nelze prejudikovat konečné rozhodnutí ve věci, což se v projednávané věci týká především navrhovaného výroku o stanovení výživného. V tomto směru je možno odkázat i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 189/01 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1537/10 z 13. 7. 2010, dostupné na http.//nalus.usoud.cz).

Ani z tvrzení obsažených v druhém návrhu na vydání předběžného opatření i obsahu spisového materiálu nevyplývají žádné skutečnosti, které by byly způsobilé osvědčit obavu stěžovatelky o záměru otce vycestovat s nezletilou do zahraničí. Pokud nezletilá v minulosti pobývala spolu s otcem u jeho rodičů, k nimž má hezký vztah, v pořádku se také vrátila do Prahy a nic nenasvědčuje tomu, že by se s ní otec, který má v Praze zázemí, chystal na Slovensko vycestovat natrvalo. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že jde pouze o ničím neosvědčené obavy stěžovatelky, pramenící ze zhoršených vztahů mezi stěžovatelkou a otcem, z ústavního hlediska jim nelze cokoli vytknout. Stěžovatelkou poukazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 na projednávaný případ nedopadá, neboť se jedná o skutkově naprosto odlišnou věc. Ve věci nálezem řešené totiž došlo předběžným opatřením k odloučení dítěte od matky jeho umístěním do kojeneckého ústavu, pro což neexistoval zákonný podklad, neboť nebyla prokázána ani osvědčena naléhavá potřeba takové prozatímní úpravy. V nyní projednávaném případě se však soudy takové svévole nedopustily, neboť samy dovodily absenci zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření. Ani usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2471/10 se na danou věc nevztahuje, neboť v něm řešeném případě byl záměr matky opustit s dětmi bez souhlasu otce Českou republiku osvědčen konkrétními skutečnostmi (matka již dříve bez vědomí otce s dětmi vycestovala a odmítala se vrátit, zbavila se vybavení bytu, děti nenastoupily do školy, informovaly otce o úmyslu matky zůstat žít v Denveru). Stěžovatelka však žádné obdobné poznatky ani netvrdí.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že oba soudy v souvislosti s rozhodováním návrhů stěžovatelky interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že své závěry opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu označených ustanovení Listiny i Úmluvy, a neporušuje ani další tvrzená práva.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, konkrétně proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 v dosud neskončeném řízení o změnu výchovy, přičemž v podstatě namítá, že soud nepostupuje efektivně a hospodárně tak, aby řízení proběhlo v co nejkratší době. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda je tato část ústavní stížnosti s ohledem na formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu způsobilá k věcnému projednání.

Z argumentace stěžovatelky ani z navrhovaného petitu není zcela zřejmé, zda napadá "neefektivní" postup obvodního soudu v řízení o změně výchovy či zda brojí proti průtahům v řízení. V obou případech však jde o návrh nepřípustný.

V souvislosti s jejími argumenty proti neefektivnosti některých postupů v řízení Ústavní soud připomíná, že v jeho kpmpetenci není korigovat probíhající řízení před obecnými soudy či napravovat jejich případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení, nýbrž - zásadně - je povolán po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku by z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, které dosud probíhá.

Pokud stěžovatelka svým podáním mínila námitku "nezákonnosti" délky řízení ve vztahu k rozhodování soudu prvního stupně, je nutné poukázat na praxi Ústavního soudu, která vychází mj. i z novelizací příslušných zákonů zakotvujících účinné prostředky nápravy průtahů a délky řízení, které byly provedeny na základě a v souladu s rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní stížnost, požadující, aby Ústavní soud zakázal orgánu veřejné moci pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, případně mu přikázal, aby v konkrétní věci neprodleně jednal, je přípustná pouze za předpokladu, jestliže předtím stěžovatel bezvýsledně podal preventivní prostředek k odstranění průtahů - návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích, aby bylo možno reagovat a napravit případné průtahy v řízení již v rámci soustavy obecných soudů a v okamžiku, kdy jsou aktuální. Právě využití tohoto institutu považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 142/06, II. ÚS 32/06, I. ÚS 2966/10 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Prostřednictvím tohoto procesního prostředku se lze dožadovat určení lhůty k provedení procesního úkonu, neboť svým smyslem a účelem je přiléhavým a efektivním prostředkem nápravy. Z odůvodnění ústavní stížnosti ani z obsahu spisového materiálu však nevyplývá, že by stěžovatelka takový návrh podala.

Byť stěžovatelka tvrdí, že ústavní stížnost v této části svým významem přesahuje její vlastní zájmy, Ústavní soud naplnění podmínky uvedené v ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neshledal.

Výjimečné okolnosti, jež zakládají možnosti postupu podle tohoto ustanovení, Ústavní soud nastínil již vícekrát ve své judikatuře, kterou ilustrativně shrnuje komentář autorů Wagnerová, E. a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. 1. vydání, Praha: ASPI, 2007, str. 383 a násl.).

Podstatné je, že rozhodné závěry, vyslovované ve prospěch aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zásadně nelze vztáhnout k procesním poměrům existujícího řízení, jež stále probíhá (srov. sp. zn. III. ÚS 254/10), což je závěr i pro věc posuzovanou určující.

Nadto nelze pokládat za reálnou představu, že zásahem Ústavního soudu by se předešlo dopadům na mnoho dalších obdobných případů, jelikož poukaz stěžovatelky je vysloven pouze v rovině všeobecné. V usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04 Ústavní soud uvedl, že "Nemůže postačit argument, že napadená protiústavnost se týká velkého množství případů, za situace, kdy o žádném z nich není známo, že by v něm byla protiústavnost napadána a ani stěžovatelka žádný kromě sebe neuvádí.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozhodnutím o návrhu na vydání předběžného opatření jako zjevně neopodstatněnou (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu) a ve zbytku ji odmítl jako nepřípustnou (§ 75 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2011

Jiří Nykodým, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru