Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1411/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Znojmo
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1411.15.1
Datum podání13.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250

99/1963 Sb., § 132, § 120, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1411/15 ze dne 15. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem Zachova 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 4 Tdo 50/2015-36, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2014, č. j. 8 To 51/2014-552, a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 4. 2013, č. j. 18 T 216/2010-482, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 13. 5. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel v ní namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a domáhá se zrušení výše nadepsaných rozhodnutí obecných soudů.

2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Znojmě zn. 18 T 216/2010 vyplývá, že napadeným rozsudkem nalézacího soudu byli obžalovaní J. B., V. M. a T. K. (v řízení o ústavní stížnosti "stěžovatel") uznáni vinnými trestným činem podvodu podle ustanovení § 250 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"). Popisované trestné činnosti se obžalovaní podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že v blíže specifikované době (po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu opatřit si neoprávněný majetkový prospěch) V. M. s J. B., jakožto zaměstnanci poškozené Paradise Casino Admiral a. s. (dále také "poškozená"), při hře Americká ruleta vědomě umožnili stěžovateli pozdní sázky na již ve hře padlá výherní čísla, ačkoliv to bylo v rozporu s pravidly hry. V důsledku toho pak byla stěžovateli neoprávněně vyplacena jako údajná výhra částka celkem 21.400 EUR. Dne 30. 4. 2009 byli všichni obžalovaní při popsané trestné činnosti zaměstnanci poškozené společnosti bezprostředně přistiženi a stěžovatel tak vrátil poslední vklad a výhru z uvedeného dne, tzn. celkem částku 1.500 EUR. Za tuto trestnou činnost byl stěžovateli rozsudkem nalézacího soudu uložen trest odnětí svobody v délce trvání 36 měsíců s podmíněným odkladem na dobu čtyř roků za současného vyslovení dohledu nad ním. Byla mu rovněž uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit poškozené trestnou činností způsobenou škodu.

3. Odvolací soud ponechal prvostupňový rozsudek beze změny, vyjma výroků o náhradě škody, jenž zrušil a sám o náhradě škody znovu rozhodl. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením pak následně zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě škody (jakož i další rozhodnutí na zrušenou část odvolacího rozsudku navazující) a poškozenou společnost odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatním ponechal rozsudek odvolacího soudu beze změny.

4. Stěžovatelovu stížnostní argumentaci lze shrnout tak, že Nejvyšší soud neměl rozsudek krajského soudu zrušit jen ve výrocích o náhradě škody, ale také v části o stěžovatelově vině a trestu. Stěžovatel totiž jako hráč nebyl ani jednou identifikován a přitom měl způsobit škodu přesahující 20.000 EUR, kterou však stačilo "vyčíslit" nikoliv znalcem, nýbrž jen zaměstnanci údajně poškozené společnosti (tedy kasina). Porušení svých základních práv stěžovatel spatřuje také v tom, že u obecných soudů marně navrhoval provedení důkazů znaleckými posudky, ale nebyl proveden ani jeden. Jednalo se například o kvalifikované a nepochybné vyčíslení stěžovatelem údajně způsobené škody (v řízení bylo v tomto ohledu vycházeno pouze z tvrzení zaměstnanců poškozené společnosti), a také o znalecký posudek, zda nebylo s kamerovým systémem manipulováno. Jedná se tak podle stěžovatele o tzv. opomenuté důkazy. Stěžovatel rovněž namítá, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly s jeho argumentací a svůj výsledný právní názor řádně neodůvodnily. Stěžovatel tak například nebyl podle svého tvrzení ani jednou zaměstnanci poškozené společnosti poznán.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud po pečlivém seznámení se s argumentací stěžovatele, s obsahem vyžádaného spisu a po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto Ústavní soud není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.

7. Obecné soudy totiž v nyní projednávaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy také přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by v soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina a ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest, resp. že by v tomto směru mohlo dojít k excesu, dosahujícímu ústavněprávní roviny. Z obsahu ústavní stížnosti je ostatně zjevné, že stěžovatel z velké části toliko opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání (resp. dovolání). S těmi se však obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, proto Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů nemá žádné relevantní pochybnosti, které by jej z hlediska jeho ústavněprávního zakotvení (čl. 83 Ústavy) opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.

8. Ke stěžovatelově argumentaci pak Ústavní soud uvádí, že tato je postavena na východiscích nemajících oporu ve shromážděném spisovém materiálu a v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

9. Předně je otázkou, z čeho stěžovatel dovozuje, že při podvodných sázkách nebyl ztotožněn. Z obsahu spisu totiž plyne, že nalézací soud provedl velmi podrobnou identifikaci stěžovatele pro každou jednotlivou podvodnou hru, a to na základě videozáznamu. Stěžovatel přitom ani neuvádí, v jakém ohledu by se měla osoba na záznamech od něj odlišovat nebo v čem by měly být záznamy jinak zkreslující. Ostatně, pokud by tomu tak skutečně bylo a stěžovatel by si byl jist, že není osobou zachycenou na záznamech, respektive že záznamy jsou do té míry nekvalitní, pak není zcela konzistentní, když zpochybňuje samotnou autenticitu pořízených záznamů. Buď je totiž na předmětných záznamech osoba, která má se stěžovatelem například některé podobné rysy a může být smysluplné zpochybňovat autenticitu záznamů, anebo stěžovatel na záznamech vůbec nebyl a pak není účelné - nejsou-li pro to nějaké zvláštní okolnosti, které ale stěžovatel neuvádí - se autenticitou záznamů zabývat. Stěžovatel rovněž nevysvětluje, v čem je nesprávná úvaha soudu, jestliže výši stěžovatelem způsobené škody vypočítal jako počet stěžovatelem vsazených žetonů násobených jejich hodnotou. Tento myšlenkový postup Ústavní soud rovněž nepovažuje za - z hlediska svého ústavního vymezení - natolik nelogický, že by mohl vyvolávat až ústavněprávní pochybnosti. Pokud totiž soud vycházel (v souladu se zásadou in dubio pro reo) jen z počtu stěžovatelem vsazených žetonů, který měl zjištěn (a opak stěžovatel v ústavní stížnosti ve svém důsledku netvrdí), lze si z povahy věci obtížně představit prakticky jiné (a vhodnější) řešení. Za těchto okolností je však logický i závěr krajského soudu, že obecný soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, musí ale o nich rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. To ostatně nalézací soud také učinil (srov. např. str. 26 jeho rozsudku) a Ústavní soud proto na jeho závěry pro stručnost toliko odkazuje.

10. Uvádí-li stěžovatel, že v předmětné věci bylo vycházeno mimo jiné z výpovědí zaměstnanců poškozené společnosti (a tedy jejich svědectví nejsou zcela věrohodná), pak toto zpochybnění, které samozřejmě přinejmenším v teoretické rovině nelze zcela vyloučit, nedoplňuje o jediné konkrétní tvrzení, jež by uvedenému alespoň nasvědčovalo. Přitom i podle Ústavního soudu jsou výpovědi zaměstnanců poškozené společnosti zcela konzistentní a zapadají do ostatních důkazů provedených v právě projednávané věci.

11. Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že ze shora uvedených důvodů neshledal porušení stěžovatelem tvrzených základních práv. Proto - napadá-li stěžovatel v záhlaví citovaná rozhodnutí v rozsahu výroků o vině a trestu - bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

12. Napadá-li stěžovatel v záhlaví citovaná rozhodnutí ve výrocích týkajících se otázek náhrady škody, pak v tomto rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, o náhradě škody bude teprve rozhodováno v občanskoprávním řízení a stěžovateli zde budou dány k dispozici všechny právní prostředky k ochraně jeho práv a po jejich vyčerpání je samozřejmě přípustné podat i novou ústavní stížnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru