Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1410/10 #1Usnesení ÚS ze dne 27.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Frýdek-Místek
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkinterpretace
žaloba/na určení
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1410.10.1
Datum podání14.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 879c

6/2002 Sb., § 14 odst.1

99/1963 Sb., § 80c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1410/10 ze dne 27. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka v právní věci stěžovatele JEDNOTA, spotřební družstvo ve Frýdku-Místku, se sídlem tř. T. G. Masaryka 1101, Frýdek-Místek, IČ: 00032379, zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem Svornosti 2, Havířov-Město, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 9 C 335/2006-49 ze dne 26. 2. 2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 343/2009-75 ze dne 6. 8. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1049/2010-95 ze dne 14. 4. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, s odkazem na porušení jeho ústavně zaručeného práva nerušeně vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu připojeného listinného materiálu se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení vedeném proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, v němž se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. st. 1129 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 429 m2, parc. č. 351/4 - ostatní plocha o výměře 1702m2, parc. č. 354/8 - ostatní plocha o výměře 2150m2 a parc. č. 354/10 - ostatní plocha o výměře 320 m2, zapsaných na LV č. 60000 pro k.ú. Čeladná u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek. Žalobu odůvodnil tím, že mu svědčilo právo trvalého užívání k pozemkům shora uvedeným, přičemž za podmínek dle § 879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), se toto právo změnilo ke dni 1. 7. 2001 na právo vlastnické.

Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále též "okresní soud") rozhodl ve věci rozsudkem č. j. 9 C 335/2006-49 ze dne 26. 2. 2009, jímž řízení ve výroku I. v rozsahu určení vlastnictví k pozemku parc. č. 354/10 zastavil, neboť stěžovatel vzal v této části žalobu zpět, dále ve výroku II. ve vztahu ke zbývajícím pozemkům žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Okresní soud odkázal na právní závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3425/2008 ze dne 31. 10. 2008, v němž Nejvyšší soud akceptoval názor odvolacího soudu, že podmínkou vyhovění návrhu ve smyslu ustanovení § 879c občanského zákoníku je "prokázání a) existence práva trvalého užívání pozemku, b) vlastnictví budovy, kterou je pozemek zastavěn, c) podání žádosti o změnu trvalého užívání na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku od 1. 7. 2000." K podmínkám pro vyhovění nároku na transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické se tedy řadila i skutečnost, že subjekt tohoto práva byl ke dni 1. 7. 2001 vlastníkem stavby zřízené na pozemku v trvalém užívání. Opačný výklad by podle soudu odporoval záměru zákonodárce sjednotit vlastnictví budovy a pozemku, na němž budova stojí. Dle učiněných zjištění stěžovatel pozbyl vlastnictví budovy stojící, resp. tvořící funkční celek s předmětnými pozemky před datem 1. 7. 2001, okresní soud žalobě proto nevyhověl a návrh zamítl.

K odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. jako věcně správné potvrdil Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 8 Co 343/2009-75 ze dne 6. 8. 2009. Posléze podané dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné usnesením č. j. 22 Cdo 1049/2010-95 ze dne 14. 4. 2010, shledávaje napadené rozhodnutí odvolacího soudu zcela konformní s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.

Stěžovatel spatřuje porušení základního práva vlastnit nerušeně majetek v tom, že obecné soudy při aplikaci ustanovení § 879c občanského zákoníku nevycházely z "doslovného ani jazykového výkladu tohoto ustanovení". Podle jeho slov obecné soudy svým nepřípustně extenzivním výkladem nad rámec textu zákona vytvořily další nutné podmínky k nabytí vlastnického práva k pozemku, a tím ho fakticky omezily. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že k tomu, aby se stal vlastníkem předmětných pozemků, splnil všechny zákonem výslovně předpokládané podmínky. Názor obecných soudů, podle něhož je nutno k podmínkám transformace práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické zařadit také vlastnictví budovy postavené na jednom z těchto pozemků ke dni 1. 7. 2001, označil výslovně za nesprávný. Údajný úmysl zákonodárce sjednotit vlastnictví budovy a pozemku byl dovozen soudy, samotný zákonodárce tento úmysl do textu právní normy nevtělil. Stěžovatel závěrem vyslovil názor, že stavba i pozemek pod ní jsou samostatnými věcmi v právním slova smyslu, prodejem stavby nemůže tedy dojít ke ztrátě vlastnického práva k pozemku pod ní.

V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 31. 5. 2010, stěžovatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3262/2008 ze dne 21. 4. 2010 s tvrzením, že ani judikatura dovolacího soudu při posuzování právní otázky, zda ustanovení § 879c občanského zákoníku obsahuje podmínku trvání vlastnictví k budově na pozemku v trvalém užívání až do 1. 7. 2001, není zdaleka jednotná. V citovaném rozhodnutí dovolací soud s odkazem na četná svá rozhodnutí neshledal otázku trvání vlastnictví ke stavbě k datu 1. 7. 2001 po právní stránce zásadně významnou, jinými slovy dle stěžovatele konstatoval, že okolnost pozbytí vlastnictví ke stavbě v mezidobí od 1. 7. 2000 do 1. 7. 2001 není překážkou pro nabytí vlastnictví k pozemkům ve smyslu § 879c občanského zákoníku.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s výkladem ustanovení § 879c odst. 1 občanského zákoníku podaný obecnými soudy. V této souvislosti stojí za připomenutí, že existence odlišného výkladu zákonného ustanovení, zastávaného stěžovatelem, od výkladu přijatého v napadených rozhodnutích, nezakládá sama o sobě důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však Ústavní soud v tomto případě neshledal.

Obecné soudy v napadených rozhodnutích uplatnily právní názory souladné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, který se otázkou transformace práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické, spojenou se splněním podmínky trvání vlastnického práva ke stavbě stojící, resp. tvořící funkční celek s předmětnými pozemky i ke dni 1. 7. 2001, v minulosti zabýval a ve své judikatuře podal výklad, jež z ústavně právního hlediska aproboval i Ústavní soud, který řešil obsahově shodnou ústavní stížnost stěžovatele ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1254/10. Závěry učiněné v rozhodnutí, jímž byla stížnost v uvedeném řízení odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat.

Nad rámec námitek uplatněných v předchozím řízení stěžovatel vytýká toliko Nejvyššímu soudu nejednotnost jeho rozhodovací praxe, což dokládá odkazem na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3262/2008 ze dne 21. 4. 2010, v němž dovolací soud údajně dospěl k opačnému právnímu názoru od názoru vysloveného v nyní projednávané věci. Ústavní soud ani v tomto ohledu nemůže dát stěžovateli za pravdu. Dle zjištění Ústavního soudu se dovolací soud spornou otázkou v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3262/2008 fakticky nezabýval, byť tato byla dovolatelkou uplatněna. Stalo se tak v důsledku opomenutí, kdy Nejvyšší soud nesprávně odkázal na judikaturu týkající se aplikace ustanovení § 879c občanského zákoníku, jež nicméně řešila zcela odlišnou otázku, a to zda předmětné ustanovení mohlo vykazovat právní účinky za situace, kdy Ústavní soud nálezem ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.) zrušil ke dni 31. prosince 2004 část druhou zákona č. 229/2001 Sb. (nazvaná "Změna občanského zákoníku čl. II"), kterou byl předtím, s účinností ke dni 30. 6. 2001, mj. zrušen již zmíněný § 879c občanského zákoníku, jinými slovy zda takto "oživené" ustanovení občanského zákoníku mohlo založit vznik práv a povinností v době, kdy součástí tohoto zákona nebylo. Nejvyšším soudem citovaná judikatura v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3262/2008, jakož i samotné rozhodnutí, se sporné otázky trvání vlastnictví ke stavbě nijak nedotkla, nelze z ní tudíž dovozovat právní názor dovolacího soudu v této věci, jak to činí stěžovatel.

Pro úplnost je možno poznamenat, že jakkoli je nejednotnost soudního rozhodování - jestliže k ní vůbec došlo s ohledem na výše uvedené - věcí nežádoucí, není v pravomoci Ústavního soudu či jeho úkolem, aby namítaný nesoulad "napravoval", zejména měl-li by zrušit rozhodnutí, jejichž výklad v úvahu přicházejících ustanovení běžného zákona sám o sobě nenese znaky protiústavnosti.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je ochrana základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a jelikož Ústavní soud porušení vytýkaných základních práv stěžovatele neshledal, nezbylo mu než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru