Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1409/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkupní smlouva
Poučovací povinnost
Odstoupení od smlouvy
Cena
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1409.15.1
Datum podání13.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 118a odst.2, § 132, § 220 odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1409/15 ze dne 24. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Juliuse Kmetě, podnikatele s obchodní firmou EM - KMEŤ, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, se sídlem Velké náměstí 29/39, 500 03, Hradec Králové, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2014 č. j. 8 Cmo 381/2013-151 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015 č. j. 23 Cdo 3193/2014-180 za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2015 a označeným jako ústavní stížnost se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena jeho ústavním pořádkem zaručená základní práva a svobody, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Ústavní soud z napadených rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 6. 2013 č. j. 58 Cm 100/2011-120 ve výroku pod bodem I. zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal na žalovaném zaplacení částky ve výši 16.895,36 EUR s příslušenstvím. Ve výroku pod bodem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že účastníci uzavřeli písemnou kupní smlouvu, jejímž předmětem byl používaný vysokozdvižný vozík, jehož stav byl žalobci znám. Smlouva obsahovala ujednání o vyloučení záruky prodávajícího (žalovaného) za případné vady vozíku a nebyl v ní uveden údaj o počtu motohodin, kterých již prodávaný vysokozdvižný vozík dosáhl v okamžiku prodeje. Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat sjednání koupě vozíku s určitým počtem motohodin, tj. opotřebeného, rozhodl soud, že odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatele jako kupujícího bylo nedůvodné a žaloba byla z těchto důvodů zamítnuta. Smluvní vztah mezi účastníky byl posuzován podle příslušných ustanovení Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen "Vídeňská úmluva"), a to vzhledem k tomu, že strany použití této úmluvy nevyloučily a jak Česká republika, tak Slovenská republika jsou jejími signatáři.

4. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 28. 2. 2014 č. j. 8 Cmo 381/2013-151 byl rozsudek krajského soudu potvrzen (výrok pod bodem I.). Odvolací soud dále zrušil výrok o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem II.).

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 2. 2015 č. j. 23 Cdo 3193/2014-180 odmítl.

6. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá skutečnost, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že mohlo dojít k platnému odstoupení od smlouvy, případně že věc může být posouzena jako bezdůvodné obohacení, pokud by soudy dospěly k závěru, že smlouva nebyla vůbec platně uzavřena.

7. Toto odlišné právní posouzení spatřuje stěžovatel zejména ve skutečnosti, že v případě platného odstoupení od smlouvy nelze, dle názoru odvolacího soudu, žalobě vyhovět z důvodu absence synallagmatického vztahu mezi žalobcem a žalujícím v petitu žaloby. Tento vztah spočíval ve skutečnosti vzájemné restituční povinnosti žalobce a žalovaného, tedy v povinnosti prodávajícího (žalovaného) vrátit kupní cenu kupujícímu (stěžovateli), a také v povinnosti kupujícího vrátit předmět koupě prodávajícímu.

8. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně se problematikou synallagmatického vztahu a vyjádřením tohoto vztahu v žalobním petitu vůbec nezabýval, má stěžovatel za to, že posouzením tohoto vztahu až odvolacím soudem vyjadřuje odvolací soud svůj výrazně odlišný právní názor.

9. Stěžovatel se domnívá, že mu dle ustanovení § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") mělo být umožněno zareagovat na odlišné právní posouzení věci odvolacím soudem v tom smyslu, aby stěžovatel mohl doplnit žalobní návrh tak, aby odpovídal synallagmatickému vztahu mezi účastníky soudního řízení. Na základě této skutečnosti měl dle názoru stěžovatele odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit v celém rozsahu a stěžovateli umožnit změnu žalobního petitu.

10. Vzhledem k tomu, že tak odvolací soud neučinil, je stěžovatel přesvědčen, že takovýmto postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a že shora uvedený postup odvolacího soudu je příkladem přepjatého právního formalismu.

11. Stěžovatel dále uvádí, že do jeho práva na spravedlivý proces bylo také zasaženo odmítavým usnesením Nejvyššího soudu, a to tím, že se jeho podaným dovoláním meritorně nezabýval, nýbrž podání odmítl pro chybějící obligatorní náležitosti dovolání s odvoláním na ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. Touto chybějící obligatorní náležitostí byla skutečnost, že stěžovatel, dle názoru Nejvyššího soudu, nedostatečně konkretizoval, v čem spatřuje splnění přípustnosti dovolání. S tím však stěžovatel nesouhlasí, jelikož dle jeho názoru splňovalo podání veškeré zákonné náležitosti a byl z něj patrný také dovolací důvod.

12. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv "superrevizní" instancí soustavy soudů, a že tedy zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a 91 Ústavy, též např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3707/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně Ústavní osud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik excesivní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu rozhodování obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalismu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001 II. ÚS 444/01, tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

13. S ohledem na shora řečené Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat právě jen jejich ústavní konformitu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že s ohledem na výrazně odlišný právní názor měl odvolací soud použít postup kasační, rozsudek soudu prvního stupně zrušit a umožnit stěžovateli dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. reagovat na odlišné právní posouzení věci odvolacím soudem úpravou žalobního petitu. Tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek krajského soudu, ačkoli dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci, zatížil řízení závažnou vadou způsobující nesprávné právní posouzení věci a zároveň překážkou věci rozhodnuté. Stěžovateli tak byla rozhodnutím odvolacího soudu odňata možnost domoci se soudní cestou vrácení kupní ceny, čímž bylo zasaženo do práva žalobce na spravedlivý proces v důsledku přepjatého právního formalismu.

15. K tomu Ústavní soud uvádí, že z ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení nebo pro jeho zrušení a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Skutečnost, že odvolací soud hodnotí věc po právní stránce jinak, než soud prvního stupně, tak nemůže být (oproti názoru stěžovatele) důvodem ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť - jak Ústavní soud již opakovaně u této právní otázky konstatoval - např. ve věci sp. zn. II. ÚS 652/09 či sp. zn. IV. ÚS 2582/13 - "není v rozporu s procesními pravidly a tedy v rozporu s právem na spravedlivý (řádný) proces, pokud si odvolací soud udělá na základě skutkových zjištění, ať již převzatých od soudu prvního stupně nebo získaných na základě důkazů zopakovaných nebo nově provedených, vlastní právní názor", a tudíž "není porušením zásady dvojinstančnosti řízení ... ani projevem libovůle v rozhodování, pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění a pokud změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění"; pak "není třeba, aby byli účastníci řízení o odlišném nazírání na věc informováni".

16. Nadto je třeba dodat, že ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. zakládá zejména poučovací povinnost soudu ve vztahu k účastníkům řízení. Rozhodně však nelze toto ustanovení chápat a vykládat jako povinnost soudu informovat strany sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k jejich úspěchu v řízení. Takový postup by totiž byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení i s principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nadužíval, resp. překračoval rámec své působnosti, protože by poskytoval právní pomoc, čímž by nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení.

17. V projednávané věci odvolací soud zkoumal, zda jsou splněny podmínky pro to, aby mohl být žalobce v řízení úspěšný, přičemž je třeba zdůraznit, že odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného před krajským soudem. Odvolací soud dospěl k názoru, že žalobce v řízení při vymáhání nároku na vrácení kupní ceny vozíku úspěšný být nemohl, a to ani v jednom z následujících případů. Za prvé, pokud by žalobce od smlouvy, která byla platně uzavřena, platně odstoupil, nebyl by jeho nárok dobytný zejména z důvodu absence synallagmatického vztahu mezi stěžovatelem a žalovaným v petitu žaloby, jak předpokládá ustanovení čl. 81 odst. 2 Vídeňské úmluvy, která je na případ aplikovatelná a pro strany bezprostředně závazná. Za druhé by nároku žalobce nemohlo být vyhověno ani v případě, že by odstoupení od smlouvy platně učiněno nebylo, protože za takové situace by stěžovateli právo na vrácení kupní ceny nevzniklo. V neposlední řadě by žalobě nebylo vyhověno ani za situace, kdy by bylo v řízení zjištěno, že účastníci smlouvu platně neuzavřeli, protože pak by bylo potřeba celou věc posoudit podle příslušných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení.

18. Z uvedeného odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, za jakých podmínek, zejména ve vztahu k synallagmatickému vztahu předpokládanému Vídeňskou úmluvou, by bylo možné žalobě vyhovět. V žádném případě však nelze na základě právního řádu, tak jak to činí stěžovatel, ani konstruovat povinnost odvolacího soudu upozornit účastníka řízení na změnu žalobního petitu tak, aby dosáhl svou žalobou úspěchu ve věci, ale ani zákonnou povinnost odvolacího soudu zrušit rozhodnutí krajského soudu a nařídit mu povolení změny petitu žaloby ve prospěch stěžovatele, když výběr způsobu rozhodnutí v odvolacím řízení je v mezích stanovených zákonem zcela v diskreční pravomoci odvolacího soudu.

19. Ze shora uvedeného také vyplývá, že v dané věci nejde o situaci, kdy by odvolací soud nepředvídatelně zaujal odlišný právní názor na sporný případ a posuzoval jej podle jiné právní úpravy než krajský soud, pouze na základě skutečnosti, že odvolací soud ze skutkového stavu, zjištěného krajským soudem, vyvodil jiné právní závěry. Jen tím, že odvolací soud zhodnotil skutkový stav shodně, ale vyvodil odlišné právní závěry oproti krajskému soudu, nemohlo bez dalšího dojít k porušení stěžovatelem tvrzených práv zaručených Listinou.

20. K námitkám stěžovatele vztahujícím se k napadenému usnesení Nejvyššího soudu o podaném dovolání Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán.

21. Ústavní soud tedy zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. Takovéto pochybení Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil.

22. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním a judikatorně kontinuitním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.

23. Ústavní soud zjistil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.

24. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není dán prostor pro zásah do nezávislé rozhodovací činnosti soudů.

25. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

26. Na základě všech shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru