Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1404/11 #1Nález ÚS ze dne 29.04.2014Náležité odůvodnění soudního rozhodnutí ve věci převodu vlastnického práva

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Prosenická Lhota
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoBalík Stanislav
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkodůvodnění
kupní smlouva
žaloba/na určení
nemovitost
vlastnické právo/přechod/převod
Vydržení
Stavba
Katastr nemovitostí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 69/73 SbNU 279
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.1404.11.1
Datum vyhlášení26.05.2014
Datum podání16.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 120 odst.1

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je požadavek, aby rozhodnutí obecných soudů byla náležitým způsobem odůvodněna.

Vzhledem k tomu, že k nabytí vlastnického práva může dojít pouze na základě některého z právních důvodů, s kterými zákon tento právní následek spojuje, musí z rozsudku, kterým bylo vyhověno žalobě na určení vlastnictví, vždy jednoznačně vyplývat právní důvod, od něhož se odvozuje vlastnické právo konkrétní osoby k určité věci.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 29. dubna 2014 zamítl II. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ústavní stížnost stěžovatele Zdeňka Bezkočky směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2011 č. j. 25 Co 17/2009-330.

Narativní část

Stěžovatel i vedlejší účastnice se považovali za výlučného vlastníka sálu v obci Prosenická Lhota. Jako přístavba k budově pohostinství byl tento sál původně pouze její součástí, v důsledku stavebních úprav se však postupně oddělil a stal se samostatnou věcí v právním smyslu. Ještě předtím, než došlo k jeho oddělení, byla budova pohostinství předmětem dvou vlastnických převodů. Vedlejší účastnice, aniž by tyto převody jakkoliv zpochybňovala, tvrdila, že byla vlastníkem sálu po celou dobu jeho existence. Právě ona byla totiž vlastníkem budovy pohostinství v době, kdy byl uvedený sál zbudován. Stěžovatel své vlastnické právo k sálu odvozoval od kupní smlouvy, na jejímž základě koupil budovu pohostinství, byť tak učinil až po jeho faktickém oddělení. Krajský (odvolací) soud nejdříve žalobu vedlejší účastnice na určení vlastnického práva k sálu zamítl, přičemž k vydání napadeného rozsudku, kterým potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, přistoupil až s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho kasačních rozsudcích.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v dané věci podrobil ústavně právnímu přezkumu to, zda napadený rozsudek krajského soudu obstojí z hlediska požadavku náležitého odůvodnění (čl. 36 odst. 1 Listiny), přitom vycházel ze všech předcházejících soudních rozhodnutí. Ústavní soud považoval za prokázanou skutečnost, že předmětný sál nebyl od okamžiku svého zbudování samostatnou stavbou, nýbrž součástí budovy pohostinství, se kterou tvořil jeden celek. Z tohoto důvodu jej bylo třeba považovat za součást věci ve smyslu § 120 odst. 1 občanského zákoníku. Z toho je zřejmé, že předmětný sál jako součást věci pojmově nemohl být ve vlastnictví jiné osoby, než která vlastnila budovu pohostinství. Vlastnické právo k němu proto nebylo možné nabýt samostatně, přičemž stejně tak nemohl zůstat ve vlastnictví původního vlastníka budovy pohostinství v důsledku převodu toliko jejích zbylých součástí. Právnímu závěru Nejvyššího soudu, podle něhož je vlastníkem sálu vedlejší účastnice, proto nelze rozumět jiným způsobem, než že tato (resp. stát tehdy zastoupený MNV Prosenická Lhota jako její právní předchůdce) nepřestala být jeho vlastníkem po celou dobu jeho existence. S ohledem na předmět řízení před obecnými soudy, kterým bylo určení vlastnictví k dnes již samostatnému sálu, se Nejvyšší soud nemusel výslovně zabývat také otázkou, jaký význam má tento závěr pro platnost jednotlivých převodů, jejichž předmětem měla být jen hlavní budova. Podstatné je, že žádný z nich, jak vyplývá z jeho prvního kasačního rozsudku, se netýkal předmětného sálu. Ten nakonec nebyl předmětem ani kupních smluv z let 1993 a 1998. Nejvyšší soud tedy uznal, že přistavěný sál, byť jako součást věci hlavní, byl vždy ve vlastnictví vedlejší účastnice, a zůstal jím i poté, co se stal v důsledku oddělení samostatnou věcí.

Jediné, co Ústavní soud mohl obecným soudům (resp. napadenému rozsudku odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházejícím rozsudkům Nejvyššího soudu) vytknout, je absence podrobnějšího vysvětlení vazby mezi zjištěním, že jednotlivé strany hospodářské smlouvy projevily vůli převést pouze hlavní budovu, a jeho důsledkem, že přistavěný sál byl po svém oddělení ve vlastnictví vedlejší účastnice. Z tohoto důvodu lze mít pochopení pro námitky vznesené stěžovatelem v jeho ústavní stížnosti, nic to však nemění na tom, že právní závěry Nejvyššího soudu nejsou rozporné a umožňují jediný výklad, podle něhož byl předmětný sál od svého zbudování vždy ve vlastnictví vedlejší účastnice. Ústavní soud dodal, že předmětné právní závěry považuje za dostatečně odůvodněné a mající oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Nelze v nich proto spatřovat žádné prvky libovůle nebo jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení základního práva stěžovatele.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Rychetský. Odlišné stanovisko uplatnil soudce Stanislav Balík.

II.ÚS 1404/11 ze dne 29. 4. 2014

N 69/73 SbNU 279

Náležité odůvodnění soudního rozhodnutí ve věci převodu vlastnického práva

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 29. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 1404/11 ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Bezkočky, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem, se sídlem Dobříš, Pleskotova 1698, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2011 č. j. 25 Co 17/2009-330, kterým bylo vyhověno žalobě vedlejší účastnice proti stěžovateli na určení jejího vlastnického práva k budově sálu přistavěného k budově pohostinství, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a obce Prosenická Lhota, se sídlem Prosenická Lhota 20, zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou, se sídlem Příbram, Balbínova 384, jako vedlejší účastnice řízení.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. května 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu, že jím měla být porušena jeho základní práva podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel i vedlejší účastnice se považovali za výlučného vlastníka sálu - budovy č. p. A1 v obci Prosenická Lhota. Jako přístavba k budově pohostinství byl tento sál původně pouze její součástí (§ 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), v důsledku stavebních úprav se však postupně oddělil a stal se samostatnou věcí v právním smyslu. Ještě předtím, než došlo k jeho oddělení, byla budova pohostinství předmětem dvou vlastnických převodů. Vedlejší účastnice, aniž by tyto převody jakkoliv zpochybňovala, tvrdila, že byla vlastníkem sálu po celou dobu jeho existence. Právě ona byla totiž vlastníkem budovy pohostinství v době, kdy byl uvedený sál zbudován. Stěžovatel zas vlastnické právo k sálu odvozoval od kupní smlouvy, na jejímž základě koupil budovu pohostinství, byť tak učinil až po jeho faktickém oddělení. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo vyhověno žalobě vedlejší účastnice proti stěžovateli na určení jejího vlastnického práva k předmětnému sálu. Ústavní soud se přitom v rámci jeho přezkumu musel vypořádat s otázkou, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, pokud za situace, kdy byl sál před svým oddělením součástí budovy pohostinství a tato byla opakovaně předmětem převodů, nepovažovaly za jeho vlastníka osobu, která byla k okamžiku oddělení vlastníkem budovy jako celku na základě kupní smlouvy, nebo jejího právního nástupce.

II. Shrnutí řízení před obecnými soudy a dalších relevantních skutečností

3. Místní národní výbor Prosenická Lhota (dále jen "MNV Prosenická Lhota") postavil v rámci akce "Z" budovu č. p. A2, nacházející se na st. p. č. X (dnes st. p. č. X1) v obci a k. ú. Prosenická Lhota (dále též "hlavní budova" nebo "budova pohostinství"); k její kolaudaci došlo v roce 1978. Na základě hospodářské smlouvy č. 41/78 "Z" z 21. dubna 1981 byla tato budova převedena na Jednotu, lidové spotřební družstvo v Příbrami (dále jen "Jednota Příbram"), která ji v následujících letech užívala jako pohostinství. Smlouva se stala účinnou dne 14. dubna 1982, kdy ji schválil Krajský národní výbor Středočeského kraje. Další převod budovy se pak uskutečnil na základě kupní smlouvy ze dne 1. listopadu 1993 mezi Jednotou Příbram a obchodní společností Mlýn Krchleby, spol. s r. o. (dále jen "Mlýn Krchleby"), od které ji nakonec koupil stěžovatel. Kupní smlouva mezi ním a uvedenou společností byla uzavřena dne 21. prosince 1998.

4. Na jaře 1981 byl k budově pohostinství zbudován sál, jenž měl plnit úlohu společenské a schůzovní místnosti. Kolaudován byl na návrh MNV Prosenická Lhota rozhodnutím Okresního národního výboru v Příbrami (dále jen "ONV Příbram") ze dne 22. října 1981 č. j. VÚP: 750/79/81 Vl. Vzhledem k tomu, že se jednalo pouze o přístavbu k původní stavbě, nedostal vlastní číslo popisné. V období, kdy měla být budova pohostinství ve vlastnictví Mlýnu Krchleby, v ní byly provedeny stavební úpravy, které se netýkaly jen hlavní budovy, ve které byl objekt restaurace rekonstruován na malou pekárnu, ale i předmětného sálu, jenž byl v roce 1996 kolaudován jako výčep se sálem. Mezi úpravy provedené v tomto sále patřilo především zazdění přístupu do (bývalé) provozovny pohostinství v hlavní budově a vybudování sociálního zařízení.

5. Stěžovatel koupil budovu č. p. A2 v době, kdy již byly uvedené úpravy dokončeny. Poté, co bylo rozhodnutím místního obecního úřadu ze dne 7. července 1999 předmětnému sálu přiděleno č. p. A1, se vedlejší účastnice i stěžovatel postupně domáhali zápisu svého vlastnického práva k takto označené nemovitosti. Rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Příbram, ze dne 22. května 2006 sp. zn. OR-554/2005-211/5 bylo vyhověno žádosti stěžovatele, aby byl proveden duplicitní zápis vlastnictví k ní pro oba účastníky. Toto rozhodnutí bylo k odvolání vedlejší účastnice potvrzeno rozhodnutím Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze ze dne 14. srpna 2006 č. j. ZKI-O-87/529/2006/Nov. Vlastnictví vedlejší účastnice bylo doloženo výše uvedeným kolaudačním rozhodnutím ONV Příbram z 22. října 1981 spolu s dokladem o nabytí právní moci ze dne 16. října 2002, dále rozhodnutím o využití území vydaným odborem výstavby a životního prostředí Městského úřadu Sedlčany ze dne 30. září 1997 č. j. Výst. 563/97/Vš, rozhodnutím o přidělení čísla popisného ze dne 7. července 1999 a geometrickým plánem č. 325-27-2000 ze dne 21. března 2000. Pokud jde o vlastnické právo stěžovatele, to bylo doloženo výše zmíněnou kupní smlouvou z 21. prosince 1998, u níž nastaly právní účinky vkladu ke dni 23. prosince 1998.

6. Za účelem přehlednosti dalšího shrnutí je namístě uvést, že pozemek st. p. č. X o výměře 273 m2 byl v roce 1977 na základě příslušného geometrického plánu střediska geodezie v Příbrami č. p. 24671-131-267-77, potvrzeného 26. září 1977, oddělen za účelem výstavby budovy pohostinství od pozemku p. č. Y, který v původní výměře 2272 m2 nabyl v roce 1975 stát na základě kupní smlouvy. Právo hospodaření k tomuto pozemku měl MNV Prosenická Lhota. Na základě geometrického plánu č. 2247131-398-81, potvrzeného 28. ledna 1982, byla následně s pozemkem st. p. č. X sloučena další část pozemku p. č. Y o výměře 261 m2, na kterém byla postavena předmětná přístavba. Takto vytvořený pozemek st. p. č. X měl výměru 534 m2. K jeho novému rozdělení došlo až geometrickým plánem ze dne 21. března 2000, a to na pozemek st. p. č. X1 o výměře 273 m2, na němž se nachází původní budova, a pozemek st. p. č. X3 o výměře 261 m2, na němž se nachází sousedící sál.

7. Vedlejší účastnice podala proti stěžovateli žalobu na určení svého výlučného vlastnického práva k předmětnému sálu - stavbě č. p. A1, nacházející se na st. p. č. X3 - zastavěná plocha o výměře 261 m2, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. Z1 pro obec a k. ú. Prosenická Lhota, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Příbram. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále též "soud prvního stupně") ze dne 23. října 2006 č. j. 14 C 177/2006-54 bylo její žalobě vyhověno z důvodu, že Jednota Příbram objektivně převzala "pouze" pozemek o výměře 273m2 (st. p. č. X), nikoliv o výměře 534 m2. Na stěžovatele proto nemohlo být převedeno více, než vlastnila, na čemž nemohla nic změnit ani skutečnost, že se cítil být vlastníkem sporné nemovitosti. S uvedenými závěry se ale neztotožnil Krajský soud v Praze (dále též "odvolací soud"), který svým rozsudkem ze dne 25. července 2007 č. j. 25 Co 44/2007-182 rozhodl k odvolání stěžovatele tak, že žalobu vedlejší účastnice zamítl.

8. Podle názoru odvolacího soudu přistavěný sál po svém zbudování přirostl ke stávající stavbě, čímž se stal ve smyslu § 120 odst. 1 občanského zákoníku její součástí. Samotný totiž nemohl fungovat jako samostatná stavba ani k tomu nesplňoval požadavky vyplývající ze stavebních předpisů. Svědčí o tom např. neexistence vlastního sociálního zařízení nebo vlastního rozvodu vody, jakož i umístění ústředního vytápění v hlavní budově. Přístup do něj byl navíc možný jen z hlavní budovy. Uvedený závěr měl význam pro posouzení otázky vlastnictví. V době dokončení přístavby na jaře roku 1981 náležela hlavní budova do správy MNV Prosenická Lhota, a tedy její následný převod na základě hospodářské smlouvy č. 41/78, ke kterému došlo dne 14. dubna 1982, se musel týkat budovy jako celku, včetně jejích součástí. Nebylo podstatné, že tento sál byl od samého počátku užíván pouze MNV Prosenická Lhota, neboť jako součást věci nebyl způsobilým předmětem vydržení. Budova jako celek byla předmětem i kupní smlouvy z roku 1993, na jejímž základě ji koupil Mlýn Krchleby, a kupní smlouvy z roku 1998, od které své vlastnické právo odvozoval stěžovatel. Skutečnosti, že znalec při vypracování znaleckého posudku pro účely prvně uvedeného převodu neocenil jako součást věci i předmětný sál, nebo že v období, kdy budova patřila Mlýnu Krchleby, byly provedeny stavební úpravy, tento závěr nijak nezpochybňují. I kdyby přitom uvedené úpravy vedly k rozdělení stavby na dvě samostatné věci, o čemž odvolací soud nebyl přesvědčen, vedlejší účastnice by se mohla stát vlastníkem sálu pouze tehdy, pokud by jeho dosavadní vlastník, ať už by jím byl s ohledem na okamžik oddělení Mlýn Krchleby nebo stěžovatel, učinil ve vztahu k ní příslušný právní úkon. Možnost, že by sál vydržela, nepřicházela v úvahu ani v tomto období. Stěžovatel totiž dával již od devadesátých let najevo, že vedlejší účastnice zasahuje do jeho vlastnického práva k předmětnému sálu. K rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud závěrem dodal, že podle § 120 odst. 2 občanského zákoníku není stavba součástí pozemku, pročež určení vlastnictví předmětného sálu nezávisí na skutečnosti, že vlastníkem pozemku č. p. X3, na kterém byl tento sál postaven, je právě vedlejší účastnice.

9. K dovolání vedlejší účastnice byl uvedený rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 28 Cdo 5256/2007-222 z důvodu nesprávného právního posouzení a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že předmětem hospodářské smlouvy z 21. dubna 1981 byla pouze budova provozovny pohostinství, čemuž nasvědčuje k ní přiložený geometrický plán znázorňující jen tento objekt na st. p. č. X. Kupní smlouva mezi Jednotou Příbram a Mlýnem Krchleby zase při charakteristice svého předmětu odkazuje na znalecký posudek ze dne 24. října 1993, jenž se rovněž vztahuje pouze na tuto budovu. Mlýn Krchleby i Česká republika - Okresní úřad v Příbrami převedly postupně smlouvami z 21. prosince 1998 a z 29. ledna 2001 na stěžovatele pouze budovu č. p. A2 a pozemek p. č. X1, nikoliv i budovu č. p. A1 a její pozemek p. č. X3. Ve druhé z uvedených smluv se přitom uvádí, že "stavebně oddělená část ... je vlastnictvím obce". Lze tedy konstatovat, že předmětný sál se nikdy nestal "částí" postupného řetězce výše uvedených vlastnických převodů. V době, kdy byla původní stavba vlastnictvím Mlýnu Krchleby, došlo navíc k faktickému oddělení obou staveb, o čemž svědčí i to, že v původní budově pohostinství byla v tomto období zřízena pekárna a v původní schůzovní a společenské místnosti naopak restaurace. Nejvyšší soud v této souvislosti připomněl závěry obsažené ve svém dřívějším rozsudku ze dne 29. července 1999 sp. zn. 25 Cdo 770/98, podle něhož se součást věci stává věcí hlavní faktickým oddělením od této věci. K tomu přitom došlo i v tomto případě, neboť oba objekty byly způsobilé k samostatnému užívání. Závěrem uvedl, že pokud by se stěžovatel po celou dobu domníval, že objekt č. p. A1 je jeho vlastnictvím, pravděpodobně by se k němu tak i choval, což znamená, že by věc udržoval a prováděl by potřebné opravy. Jestliže tomu tak nebylo, jeví se možnost, že by žalovaný byl přesvědčen o svém vlastnictví, nepravděpodobná.

10. Krajský soud v Praze sice v dalším řízení zohlednil uvedené závěry, nadále však shledával důvody pro zamítnutí žaloby. Ve svém rozsudku ze dne 4. března 2009 č. j. 25 Co 17/2009-253 uvedl, že při prodeji budovy provozovny pohostinství z Jednoty Příbram na Mlýn Krchleby v roce 1993 přešla celá věc na tento nový subjekt bez ohledu na to, zda si tento uvědomil, že s věcí nabývá i její součást. Uplatní se zde zásada, že součást věci sdílí osud věci hlavní (srov. např. rozsudek ze dne 4. listopadu 2003 sp. zn. 22 Cdo 1432/2002). Pokud by soud ale zvažoval nedostatek vůle při uvedeném převodu, pak by v případě takovéhoto zjištění byla jeho důsledkem absolutní neplatnost kupní smlouvy a vlastnictví celé věci by zůstalo Jednotě Příbram. Dále bylo zjištěno, že k faktickému oddělení předmětného sálu, který je nyní způsobilý k samostatnému užívání, došlo v letech 1993 až 1996, kdy byla stavba ve vlastnictví Mlýnu Krchleby. Stavební práce tehdy provedla vedlejší účastnice, přičemž v objektu byla zřízena restaurace. Tím se stal tento sál jako budova č. p. A1 samostatnou hlavní věcí. Pokud však jde o otázku vlastnictví tohoto sálu, odvolací soud dospěl k závěru, že jeho vlastníkem je i nadále Mlýn Krchleby. V roce 1998 byla předmětem kupní smlouvy mezi stěžovatelem a Mlýnem Krchleby pouze budova pohostinství, což vyplývá i z čestného prohlášení statutárního orgánu uvedené společnosti, který měl tehdy za to, že sál patří vedlejší účastnici, pročež jej neměl v úmyslu převést. Stěžovatel jej nemohl nabýt ani vydržením, protože v období let 1998 až 2006, kdy byla podána žaloba, neuplynula zákonem stanovená doba deseti let. V případě vedlejší účastnice bylo vyloučeno nabytí vlastnického práva "přepracováním" věci v důsledku provedených stavebních úprav, protože při nich nedošlo k zániku původní stavby. Vydržení zas nepřicházelo v úvahu po dobu, kdy byl sál součástí věci, přičemž po jeho oddělení jej od konce devadesátých let znemožňovala vědomost vedlejší účastnice o tom, že stěžovatel se rovněž považuje za jeho vlastníka. Nebyl dán ani žádný právní titul, od kterého by vedlejší účastnice mohla odvozovat svou dobrou víru. Skutečnost, že vedla předmětný sál jako majetek obce, takový titul nepředstavuje.

11. I v případě tohoto rozsudku využila vedlejší účastnice svého práva podat dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 28 Cdo 3771/2009-290 tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Nejvyšší soud zopakoval, že v letech 1993 až 1996 došlo k oddělení věci a předmětný sál se postupně stal samostatným objektem. Upozornil na to, že podle jeho rozsudku ze dne 8. dubna 2002 sp. zn. 22 Cdo 1465/2000 je reálné rozdělení stavby možné tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci. Nestačí tedy např. rozdělení stavební parcely geometrickým oddělovacím plánem, nýbrž k jejímu rozdělení může dojít jen vertikálně, jak tomu nepochybně bylo i v posuzované věci. Kromě toho, že v roce 1999 bylo předmětnému sálu formálně přiděleno číslo popisné, Nejvyšší soud připomněl, že předmětná nemovitost výslovně nefigurovala v žádném z vlastnických převodů uskutečněných na základě příslušných kupních smluv. Nelze ani dovodit, že by byla převáděna jako součást ostatních nemovitostí. V dané věci jsou navíc dány "specifické a jedinečné okolnosti případu". Funkční stránka oddělení vlastnictví byla totiž naplněna již podstatně dříve, a to od začátku osmdesátých let, přičemž do nemovitosti byly vloženy investice, které ji ze strany vedlejší účastnice zhodnocovaly. Z tohoto důvodu nelze odhlédnout od zásady právní jistoty ve vlastnických vztazích. Po dlouhou dobu ostatně nebylo vlastnictví obce nijak zpochybňováno. Vycházeje z těchto úvah, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nevyřešil věc správně po právní stránce, když nepřiznal vedlejší účastnici vlastnické právo ke spornému objektu č. p. A1.

12. V souladu s těmito závěry potvrdil Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 16. února 2011 č. j. 25 Co 17/2009-330 vyhovující rozsudek soudu prvního stupně.

III. Argumentace stěžovatele

13. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti, která směřuje proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu, namítá porušení svého práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny v důsledku právního názoru o údajných mimořádných okolnostech případu, jež fakticky konstituují výjimku ze zásady, že součást věci sdílí osud věci hlavní, včetně vlastnických vztahů. Nejvyšší soud svým výkladem připustil, aby za určitých okolností vznikla oddělením od hlavní věci stavba, která však nebude ve vlastnictví dosavadního vlastníka věci hlavní, nýbrž bude bez jeho souhlasu a vědomí náležet jinému subjektu. Tím ohrozil vlastnické právo všech následujících vlastníků. Současně se dopustil porušení zásad upravujících nabývání nemovitostí, např. zásady intabulační, zásady převodu staveb zapisovaných do katastru nemovitostí na základě písemných smluv a rovněž obecné zásady, že vlastnictví lze nabýt vytvořením věci, případně převodem či přechodem vlastnického práva, což však není daný případ.

14. Pochybení spatřuje stěžovatel také v tom, že okamžik vzniku stavby č. p. A1 jako věci samostatné nebyl jednoznačně zjištěn, resp. byl konstatován rozdílně, v širokém rozmezí tří až pěti let. K přidělení čísla popisného jako formálního atributu samostatné stavby přitom došlo až v době, kdy byl vlastníkem hlavní stavby. Právní názor, že k oddělení nově vzniklé věci od původní věci hlavní a vzniku samostatné věci může dojít bez souhlasu vlastníka věci hlavní na základě právních úkonů a skutečností, které nebylo možné zjistit ani z katastru nemovitostí, ani jiným způsobem při vynaložení odborné péče, zakládá možnost zásahu do vlastnického práva jednak samotným rozdělením věci, jednak v důsledku skutečnosti, že vlastníkem nově vzniklé věci má být jiný subjekt než vlastník věci, jejíž součástí původně byla. Jeho důsledkem je odnětí vlastnického práva bez náhrady, což je v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny.

15. Skutečnost, že za v zásadě shodně zjištěného skutkového stavu byla činěna odvolacím soudem i Nejvyšším soudem diametrálně odlišná skutková a právní hodnocení celé věci, zakládá podle názoru stěžovatele nepřezkoumatelnost a nepředvídatelnost rozhodování obecných soudů a je vyjádřením libovůle v rozhodování. Napadené rozhodnutí bylo rovněž odůvodněno poukazem na zvláštní okolnosti případu v rozporu s jednoduchým právem a způsobem, který by příslušel spíše Ústavnímu soudu za skutečně výjimečných okolností, nikoliv Nejvyššímu soudu či odvolacímu soudu jako článkům soustavy obecných soudů ve věci o určení vlastnictví.

IV. Řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 177/2006, s jehož obsahem koresponduje výše uvedené shrnutí skutkových okolností, a vyzval účastníka a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. O vyjádření zároveň požádal i Nejvyšší soud, jenž sice v tomto řízení nemá postavení účastníka řízení, v projednávané věci však dvakrát rozhodoval a odvolací soud byl jeho právními závěry vázán.

17. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření podepsaném předsedkyní senátu 25 Co odkázal na obsah rozhodnutí, která ve věci vydal. Nejvyšší soud možnost vyjádřit se nevyužil.

18. Vedlejší účastnice se ve svém vyjádření neztotožnila s názorem stěžovatele, podle něhož Nejvyšší soud svým v pořadí druhým kasačním rozsudkem konstituoval výjimku ze zásady, že součást věci sdílí osud věci hlavní, včetně vlastnických vztahů, a shodně s napadeným rozsudkem poukázala na specifické a jedinečné okolnosti případu. Stěžovatel podle jejího názoru nikdy nebyl vlastníkem sporné nemovitosti, což kromě kasačních rozhodnutí Nejvyššího soudu připustil i v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu. Nikdy se jako vlastník ani nechoval, nemovitost neudržoval, ani neprováděl žádné její opravy. Za těchto okolností tak napadeným rozsudkem nemohlo dojít ke zbavení jeho vlastnictví. Vedlejší účastnice byla naopak po celou dobu v dobré víře, že je vlastníkem sporné nemovitosti. Tvrzení stěžovatele, že pozbyla vlastnictví již před dlouhou dobou a že sporná věc fakticky neexistovala, označila za zavádějící. V dané věci podle jejího názoru nebyla porušena základní práva stěžovatele.

19. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli pro případ, že by na ně chtěl replikovat. Ten ve své replice setrval na názoru, že kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou ve vzájemném rozporu. Z prvního rozsudku vyplývá, že k oddělení přístavby, která se tak stala samostatnou věcí, došlo v době, kdy byl vlastníkem budovy č. p. A2 Mlýn Krchleby, což znamená, že právě tomuto subjektu muselo vzniknout i vlastnické právo k nemovitosti. Druhý rozsudek naopak obsahuje závěr, že nově vzniklá stavba je ve vlastnictví vedlejší účastnice, ačkoliv je zřejmé, že na ni nebyla žádným způsobem převedena, a její vlastnické právo tak mohlo být odvozováno pouze od právní skutečnosti spočívající ve faktickém oddělení stavby, později označené č. p. A1. Logický rozpor mezi těmito stanovisky je podle stěžovatele na první pohled zřejmý.

20. Existenci dobré víry vedlejší účastnice zpochybňuje způsob, jakým se pokoušela o zápis vlastnictví předmětné stavby do katastru nemovitostí. Původně vydané kolaudační rozhodnutí týkající se přístavby (č. j. VUP: 750/79/81 Vl.) sloužilo již v minulosti jako podklad pro zapsání přístavby bez samostatného čísla popisného jako součásti původní stavby č. p. A2. Vedlejší účastnice ale toto rozhodnutí - bez razítek a údajů o provedených změnách v evidenci nemovitostí - použila pro její opětovné zapsání jako budovy č. p. A1. Důvodem měla být zřejmě snaha zatajit katastrálnímu úřadu skutečnost, že na základě dané listiny již byl jeden zápis významem odpovídající dnešnímu vkladu do katastru nemovitostí proveden. Vedlejší účastnice se navíc pokoušela o zápis do katastru nemovitostí opakovaně (čtyřikrát), vždy zřejmě s pozměněnými dokumenty, což je zřejmé i ze skutečnosti, že rozhodnutí o přidělení čísla popisného ze dne 7. července 1999, vydané Obecním úřadem Prosenická Lhota, se nachází pod stejným číslem jednacím a se stejným datem vydání v různé dokumentaci celkem ve třech verzích, lišících se označením pozemku pod dotčenou stavbou (p. č. X, X1, X3), přičemž není sporu, že se jedná o tutéž stavbu. Stěžovatel tyto listiny učinil součástí spisu, neboť je spolu s výše uvedeným návrhem na doplnění dokazování zaslal Krajskému soudu v Praze. Neprovedením navrhovaných důkazů za situace, kdy se nesporně jednalo o skutečnosti nově zjištěné, došlo podle názoru stěžovatele rovněž k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.

21. Dne 22. srpna 2011 obdržel Ústavní soud další vyjádření stěžovatele, v němž byly shrnuty skutkové okolnosti dané věci.

22. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.

V. Vlastní posouzení

23. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje také všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Ústavní soud proto mohl přistoupit k jejímu věcnému projednání, přičemž po seznámení se s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu dospěl k závěru, že není důvodná.

24. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje toliko na posouzení, zda rozhodnutími obecných soudů nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena základní práva a svobody. Jen v tomto rozsahu je oprávněn zasahovat do jejich činnosti a případně přehodnocovat jejich skutková zjištění nebo právní závěry. Platí přitom, že závěr o takovémto porušení nelze vyvozovat z jakéhokoliv jejich pochybení nebo nezákonnosti.

25. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu je požadavek, aby rozhodnutí soudů byla náležitým způsobem odůvodněna [z poslední doby srov. např. nález ze dne 22. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), nález ze dne 27. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 26. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12 (N 199/71 SbNU 361)]. Pro účastníka řízení z nich musí být zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry přitom nesmí být projevem libovůle a úvahy, na nichž jsou založeny, musí odpovídat obecně akceptovaným interpretačním postupům. Pokud jde o rozsah odůvodnění, ten přirozeně vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, neboť nezbytnost jednotlivých jeho obsahových komponentů se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s kterými se soudy musí adekvátně vypořádat [srov. v této souvislosti např. usnesení ze dne 25. října 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363) nebo nález ze dne 22. září 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565); srov. též rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. dubna 1994 ve věci stížnosti č. 16034/90 Van de Hurk proti Nizozemí, § 61, a ze dne 9. prosince 1994 ve věci stížnosti č. 18390/91 Ruiz Torija proti Španělsku, § 29]. Rozhodující je jejich relevance z hlediska projednávané věci a to, zda jsou způsobilé ovlivnit výsledek řízení. Význam nakonec nelze upřít ani otázce, zda je příslušným rozhodnutím rozhodováno v prvním stupni, nebo zda jde o rozhodnutí o řádném nebo mimořádném opravném prostředku. V těchto případech nelze na rozhodnutí soudu hledět izolovaně, nýbrž ve spojení s rozhodnutími jemu předcházejícími. Soud rozhodující o opravném prostředku především není povinen opakovat argumentaci obsaženou v odůvodněních jím přezkoumávaných rozhodnutí, pokud ji považuje za správnou a dostatečnou z hlediska výše uvedených požadavků. Z jeho rozhodnutí ovšem musí být patrné, že se skutečně zabýval všemi důležitými otázkami a že se neomezil toliko na potvrzení závěrů soudů nižšího stupně (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. prosince 1997 ve věci stížnosti č. 20772/92 Helle proti Finsku, § 60).

26. Uvedená hlediska aplikoval Ústavní soud i v projednávané věci, přičemž ústavněprávní relevanci přiznal otázce, zda se obecné soudy nedopustily porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže na jedné straně uznaly, že přistavěný sál byl od okamžiku svého zbudování součástí budovy pohostinství, tedy nebyl samostatnou věcí v právním smyslu a samotný nemohl být předmětem občanskoprávních vztahů, na straně druhé však po jeho oddělení nepřiznaly vlastnické právo k němu žádnému ze subjektů, na které byla tato budova postupně smluvně převedena. Jde o to, zda tyto jejich závěry nejsou s ohledem na výše uvedená skutková zjištění ve vzájemném rozporu. Pakliže by tomu tak bylo, z napadeného rozsudku by nebylo možné zjistit, z jakého důvodu považovaly obecné soudy za vlastníka předmětného sálu právě vedlejší účastnici, což by znamenalo jeho nepřezkoumatelnost. Poukaz na "specifické a jedinečné okolnosti případu" v tomto směru zjevně nelze považovat za postačující, neboť k nabytí vlastnického práva může dojít pouze na základě některého z právních důvodů, s kterými zákon tento právní následek spojuje. Z rozsudku, kterým bylo vyhověno žalobě na určení vlastnictví, proto musí vždy jednoznačně vyplývat právní důvod, od něhož se odvozuje vlastnické právo konkrétní osoby k určité věci.

27. Již bylo uvedeno, že v projednávané věci odvolací soud nejdříve zamítl žalobu vedlejší účastnice, přičemž k vydání napadeného rozsudku, kterým potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, přistoupil až s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho kasačních rozsudcích. Ústavní soud při posouzení, zda napadený rozsudek obstojí z hlediska požadavku náležitého odůvodnění, vycházel ze všech těchto rozhodnutí. Za prokázanou považoval skutečnost, že předmětný sál od okamžiku svého zbudování nebyl samostatnou stavbou, nýbrž součástí budovy pohostinství, se kterou tvořil jeden celek. Z tohoto důvodu jej bylo třeba považovat za součást věci ve smyslu § 120 odst. 1 občanského zákoníku, což platilo až do jeho oddělení v období, kdy měla být hlavní budova ve vlastnictví Mlýnu Krchleby na základě kupní smlouvy z roku 1993, nejpozději však do roku 1996.

28. Základní rozdíl mezi právními závěry Nejvyššího soudu a původními právními závěry odvolacího soudu spočívá v jejich odpovědi na otázku, zda strany hospodářské smlouvy projevily vůli převést budovu pohostinství i s přistavěným sálem. Odvolací soud dospěl k závěru, že v případě budovy č. p. A2 byla v hospodářské smlouvě "vůle převést tento dům jako celek včetně všeho, co s ním tvořilo jeden celek", tedy včetně jeho součástí, mezi které patřila i uvedená přístavba. Ta byla v době uzavření hospodářské smlouvy koncem dubna 1981 již dokončena a v době svého následného schválení, s nímž byl spojen přechod vlastnického práva, také kolaudována. Úmysl převést celou stavbu bylo navíc možné vyvozovat i z vyhotovení geometrického plánu ze dne 28. ledna 1982, na jehož základě měl pozemek st. p. č. Xvk. ú. Prosenická Lhota v dubnu 1982 výměru 534 m2, jež odpovídá zastavěné ploše včetně přístavby. S uvedeným názorem se ale neztotožnil Nejvyšší soud. Ten ve svém prvním kasačním rozsudku uvedl, že z hospodářské smlouvy č. 41/78, jejíž projednávací proces začal již v roce 1978, je patrné, že na Jednotu Příbram byla převedena "budova provozovny pohostinství", tedy pouze objekt č. p. A2, čemuž nasvědčuje i k ní přiložený geometrický plán. Ostatně teprve v roce 1979 bylo vydáno stavební povolení a až dne 22. října 1981 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, pokud jde o objekt č. p. A1. Jinými slovy, podle Nejvyššího soudu byl předmětem hospodářské smlouvy pouze převod budovy pohostinství, nikoliv také k ní přistavěného sálu. Ústavní soud se tak dále zabýval pouze jeho právním názorem, neboť ten byl z hlediska výsledku řízení rozhodující.

29. Zjištění, že strany hospodářské smlouvy projevily vůli převést budovu pohostinství bez jedné z jejích součástí, ještě neznamená, že nastaly také její právní následky. Je zřejmé, že předmětný sál jako součást věci pojmově nemohl být ve vlastnictví jiné osoby, než která vlastnila budovu pohostinství. Vlastnické právo k němu proto nebylo možné nabýt samostatně, přičemž stejně tak nemohl zůstat ve vlastnictví původního vlastníka budovy pohostinství v důsledku převodu toliko jejích zbylých součástí. Právnímu závěru Nejvyššího soudu, podle něhož je vlastníkem sálu vedlejší účastnice, proto nelze rozumět jiným způsobem, než že tato (resp. stát tehdy zastoupený MNV Prosenická Lhota jako její právní předchůdce) nepřestala být jeho vlastníkem po celou dobu jeho existence. S ohledem na předmět řízení před obecnými soudy, kterým bylo určení vlastnictví k dnes již samostatnému sálu, se Nejvyšší soud nemusel výslovně zabývat také otázkou, jaký význam má tento závěr pro platnost jednotlivých převodů, jejichž předmětem měla být jen hlavní budova. Podstatné je, že žádný z nich, jak vyplývá z jeho prvního kasačního rozsudku, se netýkal předmětného sálu. Ten nakonec nebyl předmětem ani kupních smluv z let 1993 a 1998. Nejvyšší soud tedy uznal, že přistavěný sál, byť jako součást věci hlavní, byl vždy ve vlastnictví vedlejší účastnice, a zůstal jím i poté, co se stal v důsledku oddělení samostatnou věcí. Zbývá dodat, že chování Jednoty Příbram a Mlýnu Krchleby, jež považovaly za vlastníka sálu vedlejší účastnici, jakož i chování vedlejší účastnice, která jej dlouhodobě užívala včetně údržby a provádění oprav, vylučovaly možnost, že by se tento sál stal jakýmkoliv způsobem vlastnictvím některého z prvně uvedených subjektů vydržením. Nikdo zároveň nezpochybňoval ani platnost jednotlivých převodů vlastnického práva k budově pohostinství nebo vlastnické právo jejích jednotlivých nabyvatelů. Lze přitom důvodně předpokládat, že i kdyby k jejímu převodu na Jednotu Příbram z výše uvedených důvodů platně nedošlo, tato skutečnost by dnes s ohledem na dobu, která uplynula, jakož i oddělení předmětného sálu od budovy pohostinství, která tak již může být samostatným předmětem vlastnictví, v žádném případě nemohla relevantně zpochybnit vlastnické právo stěžovatele k ní. Právě tímto způsobem je třeba rozumět zmínce o "specifických a jedinečných okolnostech případu", která se vyskytuje ve druhém kasačním rozsudku Nejvyššího soudu.

30. Jestliže lze něco vytknout napadenému rozsudku odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházejícím rozsudkům Nejvyššího soudu, jde o absenci podrobnějšího vysvětlení vazby mezi zjištěním, že jednotlivé strany hospodářské smlouvy projevily vůli převést pouze hlavní budovu, a jeho důsledkem, že přistavěný sál byl po svém oddělení ve vlastnictví vedlejší účastnice. Z tohoto důvodu lze mít pochopení pro námitky vznesené stěžovatelem v jeho ústavní stížnosti, nic to však nemění na tom, že právní závěry Nejvyššího soudu nejsou rozporné a umožňují jediný výklad, podle něhož byl předmětný sál od svého zbudování vždy ve vlastnictví vedlejší účastnice. Ústavní soud dodává, že předmětné právní závěry považuje za dostatečně odůvodněné a mající oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Nelze v nich spatřovat žádné prvky libovůle nebo jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení základního práva stěžovatele.

31. Ústavní soud má za to, že uvedeným výkladem byla vypořádána většina námitek stěžovatele uplatněných v ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel nadto namítal nesoulad mezi původními právními závěry odvolacího soudu a právními závěry Nejvyššího soudu, tato skutečnost nezakládá nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí. Možnost jiného právního názoru dovolacího soudu plyne z povahy jeho pravomoci přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení. Ústavní soud v projednávané věci také neshledal, že by se soudy nedostatečným způsobem vypořádaly s jeho důkazními návrhy. Zjištění, že k oddělení přistavěného sálu od hlavní budovy došlo v letech 1993 až 1996, bylo možné považovat za dostatečné a pro účely tohoto řízení nevyžadovalo upřesnění.

32. Ze všech těchto důvodů neshledal Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele důvodnou, pročež ji podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka

Hlasoval jsem proti zamítavému výroku a navrhoval, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, a to z následujících důvodů:

Četl jsem kdesi nedávno, že prý Ústavní soud jsou galeje.

Pas encore!

Galejemi se však Ústavní soud může soudci zpravodaji, a potažmo jeho kolegům, odsouzeným rozvrhem práce k tomu, aby s ním zasedali v příslušném soudním kolegiu, velmi snadno stát, pokud se vzhlédne v poněkud zbytečné a nepřiléhavé upovídanosti.

Většinový nález, obdobně jako tomu bylo již v případě usnesení sp. zn. II. ÚS 3634/11 ze dne 14. 1. 2014 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), upovídaně volí složitější formu rozhodnutí, byť by s ohledem na věc bylo přiléhavější rozhodnout formou snazší, v tomto případě usnesením.

xxx

V čem mohla být spatřována "zjevná opodstatněnost", legitimizující postup, v jehož rámci se Ústavní soud namísto Nejvyššího soudu de facto pasoval do role další instance obecného soudnictví?

V poněkud nepřiléhavě znějící právní větě?

V absenci relevantní otázky zásadního právního významu, díky níž se možná stěžovatel rozhodl vyhnout třetímu, ostatně již zcela jasně předvídatelnému rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci?

V diformitě, která ve skutečnosti spočívala pouze v tom, že se odvolací soud marně pokoušel vzepřít vůli Nejvyššího soudu, stojícího setrvale na řešení zvoleném již soudem nalézacím?

Je vůbec ještě třeba odpovídat na otázku, jak by byla věc Ústavním soudem posouzena, bylo-li by posledním rozhodnutím odmítací usnesení Nejvyššího soudu, který by neshledal dovolání přípustným, odvolávaje se přitom na svoji ustálenou judikaturu, kterou zmínil již v předcházejících dvou kasačních rozsudcích?

xxx

Amici, diem perdidi.

Kolik dnů zbytečně ztratili přátelé z Krajského soudu v Praze, vedlejší účastnice a její právní zástupkyně sepisem vyjádření?

Co málo scházelo, aby den ztratil i Nejvyšší soud, který byl poněkud netradičně požádán o radu, respektive formálně o vyjádření, v situaci, kdy jeho rozhodnutí nemohlo být stěžovatelem pro neexistenci napadeno?

Neměl být snad nakonec v intencích věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3634/11 nečinnému Nejvyššímu soudu ustanoven opatrovník?

Pravda, mohl jsem nad věcí mávnout rukou obdobně, jako to učinil Nejvyšší soud. To, zda je ústavní stížnost odmítnuta či zamítnuta, přece nic nemění na tom, že stěžovatel zůstal neúspěšným.

Neučinil jsem tak proto, že trend vkrádající se do judikatury Ústavního soudu z usnesení sp. zn. II. ÚS 3634/11 a z tohoto nálezu považuji za nebezpečnou nakažlivou chorobu.

xxx

Nešťastný čárkový systém a mylná představa, že nejlepším soudcem je ten nejzbrklejší ... ach, promiňte, měl jsem říci nejrychlejší..., vede na jedné straně k nárůstu vyřizovačství, na straně druhé k alibismu.

Když stařík, tak upovídaný.

Oba zmiňované spisy byly přece z roku 2011, tedy staříci, a jak by to na veřejnosti vypadalo, kdyby se nakonec ukázalo, že rozhodnutí bylo ve skutečnosti snadné. Bublino-nafukovačství tak třeba tuto skutečnost poněkud zaretušuje...

Můj milý Disraeli, statistika je vskutku zavrženíhodnou lží.

Není třeba ji trochu přičísnout, je-li zatím chudá na zamítavé nálezy?

Při úvahách nad tzv. přetížeností Ústavního soudu by stálo za zamyšlení, zda naopak raději nejít cestou "odbřemenění" soudců namísto jejich zbytečného zatěžování. Nabízí se například varianta, že odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost by mohlo být svěřeno soudci zpravodaji jako samosoudci.

Nebo snad jednotlivci, zavázanému navíc slibemsoudce Ústavního soudu, nedůvěřujeme?

xxx

Ať tak, či onak, jedna zajímavá novinka stojí závěrem za upozornění.

Po Jeanu Valjeanovi znám dalšího muže, který se na galeje vydal zcela dobrovolně...

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru