Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1403/08 #1Usnesení ÚS ze dne 26.06.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
Svědek
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.1403.08.1
Datum podání09.06.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1403/08 ze dne 26. 6. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. B., zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Litoměřice, Nerudova 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 5 Tdo 1370/2007, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 9. 2007 sp. zn. 6 To 445/2007 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 3. 2007 sp. zn. 5 T 217/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukazuje na porušení zásad plynoucích z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Dle ní neobstojí tvrzení soudů, že je usvědčována svědkem P. H., neboť jeho věrohodnost je zpochybněna tím, že je zaměstnán na stejném pracovišti jako poškozená a mohl mít tedy zájem na usvědčení stěžovatelky. Předkládá prohlášení L. K., a dovozuje z něj, že tento svědek vypovídal křivě. Uvádí, že z tohoto důvodu podala návrh na obnovu řízení. Dále poukazuje na nezákonně provedenou rekognici a na skutečnost, že ani další důkaz - videozáznam, kde je zachycen její pohyb u banky, ji přímo neusvědčuje z neoprávněného použití platební karty a výběru z bankomatu. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy neměly dostatek důkazů pro rozhodnutí o její vině a důkazy hodnotily svévolně, místo aby rozhodly podle zásady "in dubio pro reo".

Z obsahu napadených rozhodnutí, připojených k ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem soudu prvního stupně uznána vinnou trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. z. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. z., kterých se dopustila tím, že dne 31. 5. 2004 kolem 10.50 hod odcizila v prostorách kuchyně Svatý Vavřinec v Roudnici nad Labem peněženku obsahující platební karty Komerční banky, 1.000,-Kč v hotovosti a další věci, následně v době od 11.35 hod do 11.38 hod téhož dne vybrala z bankomatu Komerční banky v Lovosicích ve 4 výběrech celkovou částku 36.150,-Kč, vše ke škodě M. K. Za tyto trestné činy byla odsouzena podle § 247 odst. 1 tr. z. za použití § 35 odst. 1 tr. z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky nahradit poškozené škodu.

O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem druhým napadeným rozhodnutím tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř. Nejvyšší soud posledně napadeným rozhodnutím toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako nepřípustné.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti jsou výhrady stěžovatelky proti správnosti skutkových zjištění, resp. proti hodnocení důkazů a rozsahu dokazování. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší, neboť jeho úkolem není skutkově ani právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Z hlediska stěžovatelčiných námitek by mohlo jít o nepřípustné ústavněprávní konsekvence pouze tehdy, jestliže by soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování nebo pokud by hodnocení důkazů a tomu odpovídající skutkové závěry byly výrazem zjevného omylu či excesu. Rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, jestliže odpovídající skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) ve svých rozhodnutích nezdůvodnily.

Nic takového v projednávané věci zjištěno nebylo. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, které také vyhodnotil. Lze mu sice vytknout, že nevěnoval náležitou pozornost hodnocení výpovědi svědka P. H. z hlediska jeho hodnověrnosti, a že přihlédl k rekognici, provedené v přípravném řízení vadným způsobem, tato pochybení ale napravil odvolací soud, který protokol o provedené rekognici jako důkaz neuznal a také se podrobně zabýval hodnocením klíčového důkazu - výpovědi svědka H. V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč považoval výpověď tohoto svědka za jednoznačně usvědčující důkaz a proč neměl pochybnosti o jeho věrohodnosti. Nelze ani přehlédnout, že pravdivosti jeho výpovědi nasvědčuje i nepřímé svědectví samotné poškozené, kterou svědek o svém kontaktu se stěžovatelkou, jako na místě činu nepovolanou osobou, bezprostředně informoval. Určitou vypovídací hodnotu má i obrazový záznam bezpečnostní kamery Komerční banky v Lovosicích, byť stěžovatelku přímo neusvědčuje z neoprávněného použití platební karty a výběru z automatu. Zachycuje totiž pohyb stěžovatelky u banky a tím vyvrací její obhajobu, že na tomto místě nebyla, neboť se zdržovala na bazaru v Roudnici nad Labem. Dle názoru Ústavního soudu tvoří tyto důkazy spolu s dalšími provedenými důkazy ucelený řetězec, z něhož lze učinit závěr o vině stěžovatelky. Odvolací soud tak dospěl k závěrům, jimž z hlediska ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. nelze nic vytknout. Ústavněprávní rozměr má, jak bylo vyloženo výše, jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů; takové pochybení ovšem v projednávaném případě zjištěno nebylo.

Pokud stěžovatelka až v ústavní stížnosti nabízí prohlášení své známé, z něhož dovozuje, že svědek Hlaváček vypovídal křivě, Ústavnímu soudu nepřísluší za situace, kdy tuto námitku neuplatnila v řízení před soudy obou stupňů (které tak nedostaly příležitost se jí zabývat), aby se k ní jakkoli vyjadřoval.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení jakýchkoli ústavních práv stěžovatelky, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru