Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1402/12 #1Usnesení ÚS ze dne 14.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Brno
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkOdvolání
Předběžné opatření
PoznámkaUsnesení sp. zn. II. ÚS 1402/12 ze dne 14. 11. 2012 předchází nález sp. zn. III. ÚS 2481/10 ze dne 9. 12. 2010;
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.1402.12.1
Datum podání16.04.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 74, § 220, § 77 odst.1 písm.b, § 219


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1402/12 ze dne 14. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Statutárního města Brna, se sídlem Dominikánské náměstí 2, Brno, zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem Brno, Chládkova 3, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2011 č. j. 49 Co 123/2010-137, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňovala náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil usnesení odvolacího soudu.

Tímto usnesením Krajský soud v Brně změnil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2010 č. j. 14 C 274/2009-67 tak, že nařídil předběžné opatření, jímž zakázal žalovanému stěžovateli vymezeným způsobem disponovat s nemovitostmi, jež dále specifikoval.

Krajský soud v Brně napadeným usnesením změnil opakovaně usnesení městského soudu, kterým byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut tak, že návrhu na jeho vydání částečně vyhověl a zakázal stěžovateli dispozice s pozemky, původně pronajatými vedlejšímu účastníkovi. Nálezem Ústavního soudu č. j. III. ÚS 2481/10 ze dne 9. 12. 2010 bylo usnesení Krajského soudu v Brně s totožným výrokem zrušeno, neboť předběžné opatření bylo nařízeno v řízení, v němž stěžovatel neměl ani postavení účastníka řízení, jež se dostává povinnému, pakliže by předběžné opatření nařídil soud I. stupně. Návrh na vydání předběžného opatření, usnesení Městského soudu v Brně, kterým bylo o předběžném opatření rozhodnuto, ani odvolání vedlejšího účastníka nebyly stěžovateli doručeny. Stěžovateli bylo doručeno až usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo návrhu na předběžné opatření částečně vyhověno s poučením, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Soud tak rozhodl o vydání předběžného opatření, kterým citelně omezil práva stěžovatele jako vlastníka pozemků na holé vlastnictví, aniž se stěžovatel mohl proti tomuto rozhodnutí odvolat a brojit tak proti němu řádnými opravnými prostředky. Soud v odůvodnění svého napadaného rozhodnutí sice uvádí, že pochybení týkající se nedostatku doručení napadeného usnesení rozhodnutí soudu I. stupně a odvolání proti němu bylo následně soudem I. stupně napraveno, jak měla být tato náprava provedena, však neuvádí. Původní usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010 bylo výše uvedeným nálezem Ústavního soudu zrušeno, ale Krajský soud v Brně nevydal nové rozhodnutí ohledně odvolání vedlejšího účastníka řízení proti jeho zamítnutému návrhu na předběžné opatření a Městský soud v Brně dále pokračoval v řízení ve věci samé o určení neplatnosti výpovědi nájemní smlouvy a smlouvy o budoucím prodeji pozemků a dne 27. 9. 2011 žalobu zamítl. Krajský soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně teprve poté, kdy žaloba již byla zamítnuta, a přes zamítnutí žaloby odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení soudu I. stupně o zamítnutí předběžného opatření znovu částečně vyhověl.

Napadeným rozhodnutím Krajský soud v Brně porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení, neboť svým postupem vydal rozhodnutí vedoucí k omezení vlastnických práv stěžovatele a zároveň znemožnil stěžovateli dosáhnout změny tohoto usnesení a podat proti němu řádný opravný prostředek. Předběžným opatřením byla stěžovateli uložena povinnost, nebyla mu však dána možnost uplatnit před soudem jeho námitky a tvrzení.

Krajský soud v Brně rozhodoval znovu o odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 14 C 274/2009-67 ze dne 12. 2. 2010 dle názoru stěžovatele nikoliv dne 31. 1. 2011, jak je uvedeno v napadeném usnesení, ale dne 31. 1. 2012, kdy již bylo zrušeno ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř. V době vydání napadeného rozhodnutí krajský soud mohl dle § 220 o. s. ř. pouze změnit rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, nikoliv usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření. Ve smyslu § 219 a § 219a o. s. ř. mohl odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně ohledně návrhu na vydání předběžného opatření potvrdit nebo zrušit a dle § 221 odst. 1. písm. a) o. s. ř vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že podanému odvolání vedlejšího účastníka částečně vyhověl, a to v rozporu s ustanovením § 221 odst. 1. písm. a) o. s. ř.

Krajský soud v Brně ve vyjádření toliko odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení. Vedlejší účastník se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní soud předesílá, že ve stejné věci již rozhodoval, a to nálezem ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 2481/10, jímž zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010 č. j. 49 Co 123/2010-88 ve vyhovujícím výroku III. V uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že "Za dané procesní situace tak stěžovatel neměl žádnou možnost procesní obrany proti soudem uložené právní povinnosti; neměl k dispozici odvolání, ani jiný procesní prostředek ochrany práva (nepočítaje v to ústavní stížnost), a neměl příležitost se vyjádřit (alespoň) k odvolání žalobkyně proti zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně. Předběžné opatření bylo nařízeno v řízení, v němž neměl ani to postavení účastníka řízení, jež se dostává povinnému, pakliže předběžné opatření nařídil soud prvního stupně. Tím ovšem byly naplněny právě ty předpoklady, na jejichž základě Ústavní soud přistoupil - ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/09 - k derogaci ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř., byť ji v čase odložil."

Ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř. pozbylo platnosti dnem 31. března 2011 a do dnešního dne nebylo nehrazeno ustanovením jiným.

V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud mimo jiné uvedl, že "původní usnesení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu s tím, že v průběhu odvolacího řízení o odvolání žalobce proti zamítnutí návrhu na předběžné opatření bylo porušeno právo stěžovatele (žalovaného) na spravedlivý proces, jelikož mu nebylo doručeno napadené rozhodnutí soudu I. stupně, ani odvolání, které proti němu bylo podáno. Uvedená pochybení byla následně soudem I. stupně napravena. Odvolací soud proto "za použití § 220 odst. 1 o.s.ř. usnesení soudu I. stupně v části výroku, v níž byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, kterým se žalobce domáhal, aby bylo žalovanému zakázáno pozemky, které jsou předmětem smlouvy účastníků ze dne 27. 3. 2007. převést na jiného, vložit do obchodní společnosti, pronajmout a zatížit věcným břemenem či zástavním právem, změnil tak, že žalovanému tuto dispozici s pozemky, ve výroku přesně specifikovanými, zakázal".

Podle názoru stěžovatele měla nezákonnost rozhodnutí Krajského soudu v Brně spočívat v aplikaci § 220 "o. s. ř.". Ustanovení § 220 odst. 1 a 2 o. s. ř. nebylo pro danou věc použitelné, relevantní ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř. bylo v době vydání napadeného usnesení zrušeno (nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010), čímž toto usnesení pozbylo zákonného podkladu. Dle citovaného ustanovení odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav; b) po doplnění nebo zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout.

V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že jestliže soud rozhodoval dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř., rozhodoval tak zřejmě na základě analogie, což však je v procesním právu v zásadě nežádoucí, a proto jako taková je zpravidla i nepoužitelná (viz obdobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2485/11). Tímto postupem tak obecný soud mohl zasáhnout od ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, když na souzený případ aplikoval ustanovení o. s. ř., které je principálně v dané věci vyloučeno.

I když tedy krajský soud postupoval v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, kasace napadeného usnesení je dle názoru Ústavního soudu vyloučena.

Jak vyplynulo z obsahu soudního spisu (č. l. 113), po zrušujícím rozhodnutí Ústavního soudu vrátil Krajský soud v Brně spis zpět Městskému soudu v Brně s instrukcí (ze dne 8. 9. 2011), aby zajistil doručení návrhu na předběžné opatření, usnesení Městského soudu ze dne 12. 2. 2010, jakož i odvolání žalobkyně žalovanému (stěžovateli), a to prostřednictvím jeho právní zástupkyně a po jeho vyjádření spis obratem opět předložil krajskému soudu. Dle založené doručenky byly tyto písemnosti právní zástupkyni stěžovatele dne 16. 9. 2011 vloženy do schránky. Dne 27. 9. 2011 Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 14 C 274/2009-125 rozhodl o zamítnutí návrhu ve věci samé (neplatnost výpovědi). Proti rozsudku podal žalobce odvolání dne 14. 12. 2011, které bylo krajskému soudu postoupeno dne 13. 1. 2012. Dne 31. 1. 2012 (v rozsudku chybně uvedeno datum 31. 1. 2011) krajský soud vydal usnesení napadené ústavní stížností. Je tedy zřejmé, že soud dal možnost stěžovateli se k návrhu, jakož i k odvolání žalobkyně, vyjádřit. Skutečnost, že stěžovatel svého práva nevyužil, je skutečností, která věc odlišuje od předchozí věci rozhodnuté nálezem sp. zn. III. ÚS 2481/10 (nebo II. ÚS 2800/08).

Další skutečností, jež v dané věci vylučuje kasační zásah Ústavního soudu, je to, že kasace napadeného usnesení za účelem nápravy formálního nedostatku by nevedla ke změně právního postavení stěžovatele. Z obsahu vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že napadené předběžné opatření zaniklo ze zákona již dne 8. 6. 2012 [§ 77 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Teorie a praxe ústavního soudnictví přitom vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu označovaném jako mootness (srov. Braveman, D., Banks, W., Smolla, R.: Constitutional Law. 3. vyd., New York 1991, s. 75-85, Barron, J., Dienes, C.: Constitutional Law. 4. vyd., St. Paul 1995, s. 83-85) nebo jako požadavek bezprostředního a přítomného zásahu (unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit v praxi Spolkového ústavního soudu - srov. k tomu např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar. Heidelberg 1992, s. 1174n., K. Schleich: Das Bundesverfassungsgericht. 3. vyd., München 1994, s. 142-150), tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2485/11).

Z povahy institutu ústavní stížnosti i z právě uvedeného vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout zásadně jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední. Poté, co došlo k odpadnutí tvrzeného zásahu do základních práv a svobod, by mohl Ústavní soud přistoupit nejvýše ke konstatování tzv. akademického výroku, což však činí zřídka a ve velmi výjimečných případech.

Z těchto úvah plyne, že shora citovaná nálezová judikatura Ústavního soud na nyní posuzovaný případ nedopadá, neboť je zřejmé, že stěžovatel měl možnost právní obrany proti krajským soudem uložené povinnosti, které však, z blíže neurčených důvodů, nevyužil.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než rozhodnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2012

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru