Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1400/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odškodnění
Trestní řízení
banka/bankovnictví
závazek/zajištění
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.1400.15.1
Datum podání12.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 64 odst.6

40/1964 Sb., § 442

82/1998 Sb., § 14, § 15


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1400/15 ze dne 24. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Claritty Wammes, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4714/2014-71 ze dne 12. února 2015 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 247/2014-58 ze dne 5. srpna 2014, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě").

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 27 C 20/2012 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 267 803,30 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tvrzením, že byla více než 8 let trestně stíhána, přičemž jí na bankovním účtu byly zajištěny peněžní prostředky ve výši 1 216 758,63 Kč, které jí byly poté, co byla obžaloby zproštěna, vráceny. Požadovala proto po státu náhradu škody, odpovídající znehodnocení těchto finančních prostředků v důsledku inflace. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 27 C 20/2012-32 ze dne 15. 1. 2014 žalobu zamítl a Městský soud v Praze k následně podanému odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť shledal, že bylo postupováno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že oba soudy vycházely při posouzení nároku stěžovatelky z konstantní judikatury dovolacího soudu, od které neshledal důvod se v projednávané věci odchýlit.

Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí jsou založena na nesprávném, pochybném, nespravedlivém a nepřesvědčivém právním názoru, že jí nenáleží odškodnění za to, že jí stát po dobu více než 8 let v rámci nezákonného trestního stíhání zajistil její finanční prostředky na účtu. Tvrdí, že je notoricky známo, že reálná hodnota zajištěných peněz byla ke dni zajištění jiná než v době zrušení zajištění. Proto považuje názor soudů za krajně nespravedlivý a naopak označuje za slušné a spravedlivé, aby byla odškodněna kompenzací znehodnocení peněz v důsledku inflace. Má za to, že bylo Nejvyšším soudem opomenuto, že pokud by nebyla omezena v nakládání se svými finančními prostředky, mohla by své peníze vhodným způsobem investovat a efektivně použít a minimálně tak udržet jejich reálnou hodnotu. Odkazuje na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 38/2010 ze dne 21. 7. 2010, přičemž nevidí důvod, proč by účastníci správního řízení měli být odškodňováni a účastníci trestních věcí nikoliv, ani judikatura obou nejvyšších soudů by neměla být rozporná. Poukazuje na smysl a účel zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), jímž je férové a spravedlivé odškodnění žadatelů, přičemž za škodu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny považuje i snížení reálné hodnoty věci v důsledku inflace.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy Ústavní soud může zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, popřípadě v příslušném soudním spise.

V řízení o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody, neboť jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti těchto orgánů. Uvedený závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance a jeho zásah proto nelze odůvodnit pouze tím, že se soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že soudy porušily její základní práva tím, že jí neposkytly spravedlivé zadostiučinění za škodu, která jí měla vzniknout tím, že finanční prostředky dlouhodobě jí zajištěné v rámci trestního řízení, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, byly znehodnoceny inflací. Brojí tak proti právnímu závěru soudů a tvrdí, že jimi použitý výklad příslušných ustanovení podústavního práva nespravedlivě zúžil její právo zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny.

Soudy všech stupňů odmítly považovat za škodu, která měla stěžovatelce vzniknout, znehodnocení zabavených finančních prostředků na účtu inflací. Z napadených rozhodnutí je zřejmý shodný právní názor, že znehodnocení peněz v důsledku inflace nelze považovat za škodu ve smyslu ustanovení § 442 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), podle něhož bylo vzhledem k tomu, že zákon č. 82/1998 Sb. blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, v projednávané věci postupováno. Podle soudů totiž peníze plní funkci všeobecného ekvivalentu a tuto svoji funkci neztrácejí ani vlivem inflace, která je skutečností zcela nezávislou na vůli a jednání škůdce i poškozeného, projevuje se vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí. Pokud by totiž stěžovatelka po celou dobu držela své peníze sama, ztrácely by v důsledku inflace na své hodnotě stejně, jako když byly zajištěny na účtu v bance.

Uvedený řádně odůvodněný právní názor, že na náhradu škody nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, je konzistentní, vychází ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000 ze dne 8. 2. 2001 (publikovaného pod C 181 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, sv. 2 nebo časopise Právní rozhledy 5/2001, str. 224) i rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1272/2001 ze dne 31. 3. 2003 a vyplývá i z novější judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení sp. zn. 30 Cdo 3450/2013 ze dne 26. 8. 2014, usnesení sp. zn. 28 Cdo 96/2012 ze dne 18. 10. 2012).

To, že uvedený právní názor vylučuje existenci žalovaného nároku stěžovatelky, však neznamená, že by v jeho důsledku došlo k nepřípustnému zúžení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Jakýkoliv nárok, mající základ v tomto ustanovení Listiny, totiž předpokládá vedle existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu splnění předpokladu, že v jeho důsledku vznikla poškozenému škoda. Existenci takové škody přitom nelze založit výlučně na domněnce, že za jiných okolností by stěžovatelka mohla své peněžní prostředky před inflací ochránit třeba tím, že by je vhodně investovala. Jednalo by se pouze o spekulaci bez reálného základu v provedeném dokazování. Nelze totiž vyloučit, že by stěžovatelka své peníze, pokud by s nimi mohla disponovat, investovala způsobem, který by k žádnému výnosu nevedl (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1171/15 ze dne 3. 11. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jak správně ve svém rozhodnutí poukázal soud prvního stupně, škoda vzniklá stěžovatelce v příčinné souvislosti se zajištěním peněžních prostředků by mohla nastat jedině v případě, že by měla před zajištěním připravenu takovou investici, která by jí přinesla zisk, přičemž by tato investice byla zajištěním peněz zmařena. Stěžovatelka však v rámci žaloby žádnou takovou připravovanou investici netvrdila a svůj žalobní nárok skutkově vymezila pouze hypoteticky jako náhradu za znehodnocení svých peněz inflací. S takovým nárokem však, jak je uvedeno výše, uspět nemohla.

K tomu Ústavní soud už jen dodává, že znehodnocení peněz v důsledku inflace (popř. zhodnocení v důsledku deflace) je trvalým a nutným doprovodným projevem hospodářského vývoje nejen v měřítku jednotlivých států, ale i v měřítku mezinárodním a globálním, jehož dopady v individuální sféře, v zásadě rovné pro všechny, musejí aktéři tohoto vývoje snášet. Ovlivňování míry inflace jako jednoho z parametrů makroekonomické konjunktury (vedle centrální úrokové sazby, měnového kurzu ad.) není přičitatelné státu způsobem, jakým spojuje čl. 36 odst. 3 Listiny skutkové podstaty v něm uvedené s odpovědností státu.

Jestliže tedy soudy v souladu se svou judikaturou dospěly k závěru, že žalobní nárok není škodou ve smyslu § 442 obč. zák., a svůj závěr náležitým způsobem odůvodnily, nelze jejich rozhodnutí považovat za svévolná, nerozumná či vybočující z mezí obecně akceptovatelných interpretačních pravidel. Interpretace a aplikace jiných než ústavních norem náleží do výlučné kompetence soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen výjimečně, pokud shledá, že některá z norem podústavního práva byla vyložena způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus) nebo jednalo-li se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však v projednávaném případě nezjistil, neboť odvolací soud i soud dovolací interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení tvrzených ústavních práv.

Blokování účtu jako opatření běžně uplatňované v rámci trestního řízení zbavuje sice majitele účtu dispozičního oprávnění k zajištěným peněžním prostředkům, s nimiž po dobu jeho trvání majitel účtu nemůže nakládat (ius disponendi), nikoliv ale oprávnění nabývat plodů tohoto majetku a užívat jich (ius utendi et fruendi), byť s odkladem a podmínkou, pokud a teprve až dojde k uvolnění peněžních prostředků v důsledku odblokování účtu. Jelikož v řízení u obecných soudů nebylo prokázáno (a stěžovatelka o to ani neusilovala), že smlouva o vedení účtu uzavřená mezi bankou a stěžovatelkou nebyla po dobu trvání zajištění peněžních prostředků tímto zásahem orgánu činného v trestním řízení omezena ve své účinnosti, nebyly dotčeny ani benefity vyplývající pro stěžovatelku z této smlouvy (sjednaný úrok, pojištění vkladu apod.). Nakolik pak tyto benefity pokrývaly případné ztráty způsobené poklesem hodnoty peněžních prostředků na účtu v důsledku inflace, bylo věcí smluvního ujednání mezi bankou a stěžovatelkou, na jehož obsah neměla dočasná blokace účtu žádný vliv. K jinému závěru by Ústavní soud mohl dojít pouze v případě, že by zajišťovací opatření vykazovalo znaky excesívního zásahu, např. by bylo zjevně nepřiměřené svému účelu, peněžní prostředky by byly po dobu jejich zajištění převedeny na stát a účinnost smlouvy mezi bankou a stěžovatelkou po tuto dobu suspendována, zajišťovací opatření by nebylo zrušeno bezodkladně po odpadnutí důvodu, pro který bylo uplatněno, apod. Žádná taková skutečnost však v řízení u obecných soudů zjištěna nebyla.

Odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 38/2010 ze dne 21. 7. 2010 není případný již jen proto, že ve věci v něm projednávané šlo o výklad a aplikaci ustanovení § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (konkrétně o stanovení počátku placení úroku z prodlení dle uvedeného ustanovení), nikoliv o řízení v režimu aplikace zákona č. 82/1998 Sb., resp. ustanovení § 442 občanského zákoníku. Správce daně převedl peněžní prostředky z účtu daňového poplatníka na účet státu a zbavil tak daňového poplatníka po dobu trvání tohoto převodu nejen dispozičního oprávnění k těmto prostředkům, ale také oprávnění nabývat plodů tohoto majetku a užívat jich. Jednalo se tedy o situaci nesrovnatelnou s případem, který je předmětem této ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez

přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru