Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 140/04Usnesení ÚS ze dne 16.09.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /odpírání výkonu vojenské služby
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odškodnění
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.140.04
Datum podání08.03.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., čl.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3

58/1969 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 140/04 ze dne 16. 9. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. L. M., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2003, čj. 25 Cdo 1589/2003-40, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2003, čj. 19 Co 453/2002-26, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 9. 2002, čj. 10 C 75/2002-15, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 3. 2004 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, 3 v návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 10 C 75/2002, bylo zjištěno následující:

Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu obrany - náhrady nemateriální (morální a citové) újmy ve výši 900.000,-Kč. V žalobě uvedl, že byl původně odsouzen vojenským soudem pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který vykonal. Pozdějšími rozhodnutími Vojenského obvodového soudu v Brně byl odsuzující rozsudek zrušen ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině bylo upuštěno od potrestání stěžovatele. Federální ministerstvo obrany ho částečně odškodnilo ve výši 96.645,-Kč. Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 7 Tz 182/99, všechna dosud platná rozhodnutí, resp. jejich zbývající části, a stěžovatele podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby. Stěžovatel požádal žalovanou o dodatečné odškodnění. Žalovaná mu svým dopisem ze dne 21. 3. 2000 přiznala paušální náhradu nákladů trestního řízení 200,-Kč. Dne 11. 5. 2001 se stěžovatel znovu obrátil na žalovanou s tím, že požadoval rovněž náhradu za morální a citovou újmu. Tento požadavek byl odmítnut s tím, že jde nad rámec ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb.").

Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 27. 9. 2002, čj. 10 C 75/02-15. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal. Městský soud v Praze spojil věc stěžovatele a obdobné věci dalších žalobců K. B. a K. N., vedené u stejného soudu, ke společnému projednání a rozhodnutí a dne 22. 1. 2003, pod čj. 19 Co 453/2002-26, vydal rozsudek, jímž rozsudky soudu I. stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele i K. B. a K. N. proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 25 Cdo 1589/2003-40.

Stěžovatel napadl rozsudky nalézacího a odvolacího soudu i usnesení Nejvyššího soudu projednávanou ústavní stížností. Namítá, že pokud mu jako osobě nevinně vězněné odškodňovací orgán zaplatil náhradu ušlého výdělku a nákladů vazby, trestního řízení, obhajoby a výkonu trestu, nejednalo se o odškodění za způsobené utrpení, ale jen o vrácení částek, které mu byly neoprávněně odňaty. Poukazuje na kauzu Pincových proti České republice, kde bylo žalobcům sice vyplaceno odškodnění podle platných předpisů, ale bylo nepřiměřeně nízké. Evropský soud pro lidská práva jim odškodnění za nemateriální újmu přiznal, stejně jako v celé řadě dalších rozsudků proti České republice. Stěžovatel se dovolává i rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlise a Kouloumpase proti Řecku s tím, že jde o srovnatelný případ. Jmenovaní totiž odepřeli z náboženských důvodů vykonávat vojenskou službu, za což byli uvězněni, v dalším řízení však prokázali, že jejich uvěznění bylo nezákonné. Bylo jim přiznáno spravedlivé zadostiučinění dle článku 41 Úmluvy, která má jakožto mezinárodní smlouva přednost před místními zákony. Stěžovatel upozorňuje na to, že tento článek Úmluvy přiznává právo na spravedlivé zadostiučinění nejen tehdy, když není přiznáno žádné odškodnění, ale i v případě, že vnitrostátní právo umožňuje pouze částečnou náhradu, což je případ stěžovatele.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6, aby se coby účastníci řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.

Nejvyšší soud odkázal na rozsudky soudů obou stupňů, v nichž byla právní otázka, zda osoba rehabilitovaná podle zákona č. 119/1990 Sb. má nárok na odškodnění nemateriální újmy, zodpovězena správně. Dovolací soud ji řešil ve svých předchozích rozhodnutích (vedených pod sp. zn. 25 Cdo 14/2003 a sp. zn. 25 Cdo 789/2003), jimiž bylo rozhodnuto o dovoláních téměř identického obsahu. Podle názoru dovolacího soudu tím, že stěžovateli nebylo přiznáno požadované odškodnění, nebyla porušena jeho ústavní práva. V porovnání s odškodněním jiných rehabilitovaných osob by byl naopak neoprávněně zvýhodněn. Nejvyšší soud proto navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl.

Městský soud v Praze plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 6, ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Základní otázkou, kterou bylo třeba v projednávané věci řešit, je, zda osoba rehabilitovaná podle zákona č. 119/1990 Sb. má nárok na odškodnění nemateriální újmy. Zatímco stěžovatel má za to, že nepřiznáním požadované škody za morální a citovou újmu soudy porušily jeho ústavně garantovaná práva, obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovateli se již dostalo odškodnění v souladu s Úmluvou a jeho další požadavek nemá oporu v zákoně.

Obsahově shodnou ústavní stížnost namířenou proti stejným rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu podal i další účastník předmětného společného řízení K. N. Ústavní soud o ní rozhodl usnesením ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 140/04, jímž návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Konstatoval, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích s námitkami stěžovatele (které uplatňuje i v ústavní stížnosti) řádně a zákonem odpovídajícím způsobem vypořádaly. Poukaz stěžovatele na článek 41 Úmluvy označil za nesprávný, neboť toto ustanovení upravuje výlučně procesní postup Evropského soudu pro lidská práva a obecné soudy (ani soud Ústavní) podle něj nemohou postupovat. Uvedl, že ani článek 36 odst. 3 Listiny nelze na projednávaný případ aplikovat, neboť se vztahuje na škodu jakožto majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi. Řešil i otázku obecného a zvláštního předpisu s ohledem na vztah občanského zákoníku a zákona č. 58/1969 Sb. (resp. zákona č. 82/1998 Sb.) na straně jedné a zákona č. 119/1990 Sb. na straně druhé. Vyšel ze závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003, v němž bylo mj. konstatováno: "Vzhledem k tomu, že zákon č. 119/1990 Sb. má ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné, má tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy." Ústavní soud se s těmito závěry Nejvyššího soudu plně ztotožnil. Odkaz stěžovatele na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pincová a Pinc proti České republice označil za nepřípadný. Uvedl, že tento rozsudek se týká posouzení majetkové újmy, což je zásadní rozdíl od případu stěžovatele, který se domáhá nemajetkové újmy v penězích. Stejně tak nepovažoval za přiléhavý odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku, neboť jmenovaní nebyli na rozdíl od stěžovatele tuzemskými orgány za své protizákonné uvěznění vůbec odškodněni. V této souvislosti se ztotožnil s názorem nalézacího soudu, že podle čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě je nutno odškodňovat podle zákona a praxe země, kde byl zákon porušen. Dal za pravdu i odvolacímu soudu, který zdůraznil, že náhrada morální a citové újmy není v právních normách upravujících náhradu škody zakotvena a podklad pro uplatnění stěžovatelova nároku přitom neposkytuje ani Úmluva.

Ústavní soud neshledal v tomto konkrétním případě důvod odchylovat se od svých závěrů vyslovených v uvedeném usnesení. Vycházeje z dosavadní judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení I. ÚS 556/01, IV. ÚS 533/03, IV. ÚS 91/04), považuje za nutné na závěr uvést, že snaha státu rehabilitovat zákonem č.119/1990 Sb. vyjmenované osoby a tyto přiměřeně odškodnit je primárním účelem tohoto zákona. Nelze ovšem přehlédnout, že přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na základní zadostiučinění morální, přičemž tímto odškodněním není možno následky jednání minulého režimu v plném rozsahu jakkoli odčinit. Stěžovatelem uplatňované odškodnění nemateriální újmy zákon č. 119/1990 Sb. nijak nezohledňuje. Jelikož se jedná o lex specialis, je nutno předpokládat, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu odškodnit rehabilitované osoby i za utrpěnou nemateriální újmu, bylo by na možnost použití obecné úpravy v tomto zvláštním zákoně výslovným odkazem pamatováno. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že v důsledku svého protiprávního uvěznění utrpěl citovou a morální újmu, kterou může zcela právem pociťovat jako neoprávněný zásah do práva na ochranu své osobnosti. Pokud však zákonodárce při stanovení obsahu odškodnění ve vztahu k soudním rehabilitacím na tuto nemateriální újmu nepamatoval, není tato skutečnost v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy.

Ústavní soud z důvodů shora uvedených neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, jenž by mělo za následek zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru