Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 140/02Usnesení ÚS ze dne 08.07.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.140.02
Datum podání05.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

30/2000 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 240


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 140/02 ze dne 8. 7. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Ing. P. O. a Ing. J.O., zastoupených JUDr. R. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 12. 2001, č.j. 22 Cdo 1978/2001-217, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se domáhali zrušení výše označeného usnesení s tím, že podle jejich přesvědčení Nejvyšší soud ČR, který usnesením odmítl jako opožděné jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2001 [20 Co 269/2000-165], kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 10. 2000 [12 C 250/99-141], jímž okresní soud zamítl návrh stěžovatelů na zrušení věcného břemene odpovídajícímu právu chůze a jízdy přes jimi vlastněný pozemek, porušil jejich ustavně zaručená práva svobody garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále práva dle čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 4 odst. 1, 2 a 4 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

Stěžovatelé Nejvyššímu soudu v podstatě vytýkají, že odmítl jako opožděné jejich dovolání, které bylo podáno opožděně v důsledku toho, že krajský soud stěžovatele nepoučil o možnosti podat dovolání, ačkoli to bylo jeho zákonnou povinností a tím porušil jejich práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Poučovací povinnost soudu podle stěžovatelů vyplývá i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 63/96. Stěžovatelé se domnívají, že vzhledem k datu vydání dovoláním napadeného rozhodnutí, jímž byl 24. leden 2001, se délka lhůty stanovená k podání dovolání řídila ustanovením § 240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to proto, že nová úprava je pro stěžovatele nepochybně příznivější, protože dobu k podání dovolání prodlužuje z jednoho na dva měsíce. Ustanovení přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. [část dvanáctá, hlava I, bod 17], podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, jsou v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4. odst. 1, 2, 4 Listiny, protože nerespektují pravidlo, že nové úpravy se použije tam, kde je to pro občana příznivější a zužují tak právo občana právně relevantním způsobem kritizovat rozhodnutí soudu. Pokud dojde k rozšíření podmínek pro realizaci takového oprávnění občana vůči státnímu orgánu, z hlediska principů výkonu státní moci je třeba příznivější úpravu aplikovat bezvýjimečně na všechny případy, kde je taková aplikace ještě dost dobře možná. Z uvedených důvodů navrhli stěžovatelé zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Pro úplnost se dodává, že stěžovatelé již dříve ústavní stížností napadli výše uvedená rozhodnutí krajského a okresního soudu, avšak tato stížnost musela být jako opožděná odmítnuta, což vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2002, sp.zn. II. ÚS 227/01.

Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 § 35, § 72 odst. 1 a § 75 zákona], Ústavní soud mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§ 42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelům se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy ČR], zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu [22 Cdo 1978/2001-217] bylo zjištěno, že označený soud poté, co zjistil, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení provedeném podle znění občanského soudního řádu [zák. č. 99/1963 Sb.] účinného do 31.12. 2000, konstatoval, že dovolání podané dne 9. 4. 2001, směřující proti rozsudku, jenž nabyl právní moci dne 9. 2. 2001, nebylo podáno v zákonné lhůtě 1 měsíce. Proto je jako nepřípustné odmítl. Tomuto postupu nelze nic vytknout, když je nepochybné, že soud neměl povinnost poučit stěžovatele o možnosti podat dovolání, jehož přípustnost vyplývala nikoli ze zákona, ale závisela na úvaze dovolacího soudu. K tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 104/96 [in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 6, nález č. 84, Praha 1996] nebo usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 312/97 [in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 9, usnesení č. 21, Praha 1997]. Argumentace právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 63/96 proto není přiléhavá.

Ve smyslu shora uvedeného nelze akceptovat namítané porušení ústavně garantovaných práv a svobod. Opožděným podáním procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání), stěžovatelé sami svým jednáním způsobili, že rozhodnutí soudu nižšího stupně nebylo (nemohlo být) přezkoumáno soudem instančně nadřízeným. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí.

Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 8. července 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru