Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 14/04Nález ÚS ze dne 25.01.2006K nemožnosti obcházení smyslu restitučního zákonodárství žalobou na určení vlastnického práva

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svo... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
předběžná otázka/ESD
konfiskace majetku
PoznámkaStanovisko Pl. ÚS-st 21/05 (477/2005 Sb.) Překonává nálezy sp. zn. I. ÚS 539/98 (N 46/21 SbNU 411) a sp. zn. IV. ÚS 403/98 (N 156/12 SbNU 431)
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 22/40 SbNU 169
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.14.04
Datum podání09.01.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

zákon; 298/1990 Sb.; o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého; bod 37 příloha č. 3

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

298/1990 Sb.

338/1991 Sb.

40/1964 Sb., § 126

5/1945 Sb.

97/1963 Sb., § 2

99/1963 Sb., § 109 odst.1 písm.d, § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 14/04 ze dne 25. 1. 2006

N 22/40 SbNU 169

K nemožnosti obcházení smyslu restitučního zákonodárství žalobou na určení vlastnického práva

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského - ze dne 25. ledna 2006 sp. zn. II. ÚS 14/04 ve věci ústavní stížnosti F. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2003 č. j. 30 Co 46/2003-97 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 10. 2002 č. j. 15 C 57/2001-80, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal určení svého vlastnického práva k určitým nemovitostem, spojené s návrhem na zrušení bodu 37 přílohy č. 3, části označené jako Ženské kláštery v České republice, zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ústavní stížností podanou dne 17. června 2003 napadl rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. října 2002 č. j. 15 C 57/2001-80 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2003 č. j. 30 Co 46/2003-97. K ústavní stížnosti byl připojen návrh na zrušení bodu 37 přílohy 3., části označené jako Ženské kláštery v České republice, zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb. Ústavní stížnost byla vedena pod sp. zn. I. ÚS 333/03. Stěžovatel podal (8. ledna 2004) další ústavní stížnost (vedenou pod sp. zn. II. ÚS 14/04), po výzvě k opravě vad doplněnou dne 10. února 2004, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. října 2002 č. j. 15C 57/2001-80, ve znění opravného usnesení ze dne 18. června 2003 č. j. 15 C 57/2001-105 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2003, č. j. 30 Co 411/2003-117, k níž byl rovněž připojen návrh na zrušení uvedeného ustanovení části zákona č. 298/1990 Sb. Obě ústavní stížnosti splňovaly i ostatní podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Poté, co Ústavní soud zjistil, že se jedná o ústavní stížnosti podané stěžovatelem proti obdobným rozhodnutím vydaným obecnými soudy v řízení o totožném předmětu a věcně se týkají shodné problematiky, usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 č. j. I. ÚS 333/03-12 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení pod sp. zn. II. ÚS 14/04 (dále jen "ústavní stížnost").

Podáním ze dne 24. října 2005 vznesl stěžovatel námitku podjatosti soudců Pavla Rychetského a Jiřího Muchy, již doplnil dne 14. listopadu 2005 o námitku podjatosti soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké, argumentačně však tvořící námitku podjatosti všech soudců České republiky. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud přerušil řízení a předložil Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku, zda lze vykládat čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, prohlašující, že unie je založena na zásadách právního státu, tak, že dojde-li k situaci, kdy soudy, resp. soudci určitého členského státu ztratí v rozhodovací činnosti v konkrétní věci, v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů státu, svoji nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu.

Usnesením ze dne 6. prosince 2005 č. j. II. ÚS 14/04-74 rozhodl I. senát Ústavního soudu, dle rozvrhu práce příslušný k rozhodnutí o námitkách podjatosti soudců II. senátu Ústavního soudu, že soudci Pavel Rychetský, Jiří Nykodým a Dagmar Lastovecká nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 14/04. Námitku podjatosti soudce Pavla Rychetského pak stěžovatel vznesl znovu při ústním jednání konaném dne 25. ledna 2006. S ohledem na to, že nebyla založena na nových skutečnostech, nýbrž že stěžovatel zopakoval již jednou uplatněná tvrzení, s nimiž se Ústavní soud v uvedeném usnesení již řádně vypořádal, tato námitka nebyla dle § 15b odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu projednávána.

Ústavní soud se poté zabýval návrhem stěžovatele na předložení předběžné otázky a shledal, že není důvodný. Ústavní soud není v posuzovaném případě soudem poslední instance podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství, neboť jeho úkolem není, aby poskytoval ochranu právům, nýbrž aby chránil ústavnost [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], a ústavní stížnost není opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů. Návrhem na položení předběžné otázky by se tudíž Ústavní soud mohl zabývat jen tehdy, pokud by se obecný soud, jehož rozhodnutí nebylo v posuzovaném případě možné napadnout opravnými prostředky, v souladu s čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství, za použití čl. 35 odst. 1 a čl. 46 Smlouvy o Evropské unii, neobrátil na Soudní dvůr Evropských společenství s předběžnou otázkou výkladu zakladatelského dokumentu, jejíž položení některý účastník navrhoval. Z ústavní stížnosti ani ze spisů obecných soudů, a to jak spisu soudu prvního stupně, tak sběrových spisů soudu odvolacího však nevyplývá, že by položení předběžné otázky stěžovatel v daném případě navrhoval.

K tomu je dále třeba uvést, že povinnost položit navrženou předběžnou otázku vyvstává jen tehdy, pokud je rozhodnutí o takové otázce nutné pro rozhodnutí soudu. Nedochází k tomu tedy nejen v případech považovaných za acté clair, ale i v případech, na něž právo Evropské unie vůbec nedopadá.

Pokud stěžovatel považuje pro rozhodnutí v této věci za důležitý výklad čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, zjevně pomíjí začlenění tohoto ustanovení do rámce této smlouvy, jakož i smysl této smlouvy samotné a potažmo evropského práva jako celku. Ustanovení tohoto článku, že je Unie založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod, zásadách, které jsou společné členským státům, je nutno vzhledem k jeho zařazení mezi společná ustanovení vztáhnout k věcnému rozsahu této smlouvy a na ni navazujících zakladatelských dokumentů. Podle čl. 1 Smlouvy o Evropské unii je Unie založena na Evropských společenstvích, doplněných politikami a formami spolupráce, zaváděnými touto smlouvou. Pravomoc Unie a potažmo Soudního dvora Evropských společenství je tedy zásadně omezena politikami, které jsou vymezeny zakladatelskými dokumenty. V případě Smlouvy o Evropské unii jedná se o záležitosti uvedené v jejích hlavách V. a VI. V případě Smlouvy o založení Evropského společenství se jedná o záležitosti uvedené v její části III. Konečně v případě Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii se jedná o záležitosti uvedené v jejím čl. 2. V žádném z těchto ustanovení přitom není založena pravomoc Unie či Společenství v oblasti civilního soudnictví, s výjimkou čl. 65 Smlouvy o založení Evropského společenství, týkající se oblasti justiční spolupráce v civilních věcech s mezinárodním prvkem, která se však vůbec netýká otázky nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců, resp. otázky přenášení soudní pravomoci v případě podjatosti soudců. Ani v rámci právního řádu České republiky, ani v rámci mezinárodních smluv, které jsou jeho součástí, neexistuje žádný předpis, na jehož základě by byla působnost soudů daná zákonem přenositelná na jiný členský stát Evropské unie, byť by byl důvod takového požadavku jakýkoliv. Právní řád České republiky sám takovou možnost vylučuje. Zakotvení takové možnosti by přitom muselo být, v souladu s § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, dáno výslovným ustanovením mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, nikoliv jen obecnou možností obrátit se na Evropský soudní dvůr se žádostí o výklad evropského práva, jehož aplikace se v řízení předpokládá.

Poněvadž tedy stěžovatelem navrhovaná předběžná otázka jde mimo rámec pravomoci Soudního dvora Evropských společenství, protože nezapadá do rámce evropského práva, ani její položení nebylo navrženo soudu, jehož rozhodnutí stěžovatel napadá, byl návrh na její položení Ústavním soudem odmítnut jako zjevně neopodstatněný.

Ústavní stížnost směřuje proti zamítavým rozhodnutím soudu prvního stupně, která byla potvrzena rozhodnutími soudu odvolacího, o žalobě stěžovatele, jíž se domáhal určení svého vlastnického práva k nemovitostem v kat. území Š. u K. proti Š. s. s. F., Č. p., se sídlem v P. - B., R. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení, že uvedené nemovitosti nepřešly na stát konfiskací, neboť konfiskační řízení řádně neproběhlo, tedy že stěžovatel nikdy nepřestal být jejich vlastníkem, a kroky, které československý stát dále učinil v rámci přídělového řízení o těchto nemovitostech a na jejichž základě mělo vzniknout vlastnické právo právního předchůdce žalovaných, nejsou platné. Pokud stát platně nepřevedl majetek stěžovatele na žalované (právní předchůdce žalovaných) ve sporu, nevzniklo jim vlastnické právo, které by jim stát mohl později odejmout a po letech umožnit jeho obnovení za použití zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále též "zákon č. 298/1990 Sb."). Stěžovatel namítá, že oba soudy, které o jeho žalobě rozhodovaly, porušily jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ve spojení s čl. 4 a čl. 90 větou první Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že na danou věc neaplikovaly § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ani neprovedly stěžovatelem navrhované důkazní prostředky k prokázání podmínek použití tohoto ustanovení a závěr jejich rozhodnutí se tak opírá dle něj o ustanovení zákona, které je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatel má z výše uvedených důvodů za to, že ustanovení bodu 37 přílohy 3., části označené jako Ženské kláštery v České republice, zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb. bylo do zákona včleněno omylem, neboť zákonodárce neměl k dispozici informace o tom, že nemovitosti uvedené v tomto bodu nejsou ve vlastnictví státu, a z tohoto důvodu nemohou být na základě zákona zcizeny, neboť by tím došlo k vyvlastnění původního vlastníka, aniž by byl splněn předpoklad veřejného zájmu a poskytnutí náhrady za vyvlastnění, a je tedy nutné přistoupit k jeho zrušení pro rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny.

Podáním ze dne 17. ledna 2006 pak stěžovatel navrhl doplnit dokazování o svědeckou výpověď pana P. U. stran zjištění záměru zákonodárce ohledně účelu přijetí zákona č. 87/1991 Sb. a další listinné důkazy, směřující jednak k prokázání tvrzení stěžovatele o nepřípustném tlaku státních orgánů na soudy a soudce rozhodující o jeho žalobách a protiprávním postupu při zajišťování důkazních materiálů svědčících proti němu, jednak k prokázání vzniku jeho vlastnického práva a vad v konfiskačním procesu, a konečně listiny prokazující komunikaci zastupitelských úřadů státu, jehož je občanem (A.) s československými zastupitelskými úřady a Ministerstvem zahraničních věcí, svědčící o jeho snaze o vrácení majetku po celou dobu nesvobody.

Ústavní soud si v řízení vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud v Praze k výzvě dopisem ze dne 17. března 2004 sdělil, že podle jeho názoru právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo porušeno tím, že v dané věci byl aplikován zákon č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., a nebylo postupováno dle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Takový postup by přicházel v úvahu pouze v případě, že by senát dospěl k závěru, že zákon, jehož má být použito, je v rozporu s ústavním pořádkem nebo mezinárodní smlouvou, a podal by u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. K tomu však v daném případě nedošlo, takový návrh byl podán stěžovatelem, nikoliv soudem. Obecné soudy jsou dle názoru krajského soudu oprávněny při rozhodování sporu posuzovat souběh právního předpisu nižší právní síly než je zákon se zákonem; soulad zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení s ústavním pořádkem obecné soudy posuzovat nesmějí, k tomu je oprávněn pouze Ústavní soud. Proto dle něj ani nelze na obecných soudech požadovat, jak činí stěžovatel, aby prováděly dokazování pouze k tomu účelu, aby se prokázalo, že zákon (nebo jeho jednotlivé ustanovení) je v rozporu s ústavním pořádkem. Ve výtce, že právě takto nebylo postupováno, je přitom podle názoru krajského soudu podstata této ústavní stížnosti. Okresní soud v Kladně plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Š. s. s. F. Č. p., se dopisem ze dne 1. července 2004 svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdaly.

Ústavní soud si k posouzení stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Kladně, z něhož zjistil, že stěžovatel podal dne 23. dubna 2001 žalobu o určení vlastnického práva k nemovitostem v kat. území Š. u K. Žalobu opírá o tvrzení, že nemovitosti nabyl na základě dědického práva po svém otci převzetím odevzdací listiny pozůstalostního soudu v Pardubicích jeho poručníkem Ing. F. K. K., přičemž zpochybňuje, že by své vlastnické právo k předmětným nemovitostem pozbyl. Dle odůvodnění žaloby proces směřující ke konfiskaci jeho majetku byl veden zcela zmatečně, a tedy bez právních následků, což jej staví do právní pozice se opět chopit plného výkonu svých vlastnických práv ve vztahu ke všemu jeho nemovitému majetku nacházejícímu se na území České republiky, a navíc k tomu movitému majetku, který nebyl v mezidobí zničen a podařilo se jej dohledat. Stěžovatel dále uvedl, že na určení svého vlastnictví má naléhavý právní zájem, neboť v současnosti jeho jméno není vedeno v katastru nemovitostí jako jméno vlastníka nemovitostí, o které ve sporu jde, a vyhovění žalobě bude mít pro právní postavení žalobce zásadní právní význam, neboť tímto způsobem bude dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, které nelze dosáhnout jinak.

Rozsudkem ze dne 16. října 2002 č. j. 15 C 57/2001 Okresní soud v Kladně, aniž by nařizoval ústní jednání a prováděl dokazování, žalobu stěžovatele zamítl. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že okresní soud poté, co konstatoval, že je k řízení příslušný (s odkazem na § 37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním) vyšel (v odůvodnění je uvedeno, že textem zákona provedl důkaz, což mu poté vytkl odvolací soud) z textu zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. Poukázal na to, že ze zákona vyplývá, že nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 2 zákona se prohlašuje ke dni účinnosti zákona za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací. Zákon č. 338/1991 Sb. doplnil tento zákon tím, že nemovitý majetek uvedený v příloze 3 zákona se prohlašuje ke dni 1. srpna 1991 za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací. Pokud jde o přílohu, vloženou zákonem č. 338/1991 Sb., vyplývá z ní, že vlastníkem nemovitostí, které jsou předmětem sporu, se stala K. š. s. s. F. Název této kongregace byl změněn na název Š. s. s. F. Č. p., jak vyplývá z evidence změn vedené Ministerstvem kultury ze dne 14. prosince 2001. Vlastnictví žalovaných je tak dle shledání soudu založeno zákonem, konkrétně zákonem č. 338/1991 Sb. S ohledem na toto zjištění soud neprováděl další důkazy, neboť nelze v dané věci rozhodovat o určení vlastnického práva, které je deklarováno samotným státem formou zákona.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž navrhl, aby si odvolací soud sám doplnil řízení o skutková zjištění, zda stát disponoval vlastním nabývacím titulem k předmětným nemovitostem a zda tedy mohlo v poválečném období dojít k právně relevantnímu převodu majetku stěžovatele ze státu na žalované. Pokud by tomu tak nebylo, bylo by postaveno na jisto, že žalované nejsou subjektem, na který se vztahuje ustanovení přílohy číslo 3 bodu 37 zákona č. 338/1991 Sb. Pak by měl dle jeho názoru odvolací soud buď rozsudek nalézacího soudu změnit a žalobě v plném rozsahu vyhovět, nebo odvolací řízení přerušit dle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř. do doby, než bude rozhodnuto Ústavním soudem o návrhu na zrušení bodu 37 přílohy 3 zákona č. 338/1991 Sb. Po rozhodnutí Ústavního soudu by pak měl odvolací soud rozhodnout tak, že napadený rozsudek změní a žalobě vyhoví.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. března 2003 č. j. 30 Co 46/2003-97 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shledal naléhavý právní zájem stěžovatele na určení vlastnického práva v požadavku na zajištění vkladuschopné listiny ve smyslu zákona č. 265/1992 Sb., jeho nárok však odmítl. Dospěl k závěru, že v dané věci, kdy vlastnictví žalované ke sporným nemovitostem bylo založeno zákonem č. 338/1991 Sb., soud I. stupně nepochybil, když neprováděl další navržené důkazy a žalobu zamítl.

Za situace, kdy žalobcem není ani tvrzeno, že by snad po datu 1. srpna 1991, k němuž se žalovaná stala vlastníkem těchto nemovitostí na základě zákona č. 298/1990 Sb., v platném znění, došlo k jakýmkoliv právním úkonům ohledně těchto nemovitostí, které by měly vést ke změně vlastnického práva ve prospěch žalobce, nelze žalobě vyhovět. Obecné soudy dle něj nemohou svými rozhodnutími změnit zákon, ani k němu nepřihlížet, jak navrhuje žalobce. Krajský soud neshledal ani důvod vyčkávat rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na zrušení příslušné části zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., neboť podle něj, pokud by příslušná část zákona byla Ústavním soudem zrušena, nic by stěžovateli nebránilo domáhat se znovu v tomto řízení uplatňovaných nároků, neboť v takovém případě by dané rozhodnutí nepředstavovalo překážku rei iudicatae.

Podáním ze dne 17. června 2003 pak stěžovatel navrhl vydání opravného usnesení s odůvodněním, že rozsudkem soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto o celé žalobě, tři v žalobě a jejích doplněních vyjmenované pozemky nejsou ve výroku jeho rozsudku uvedeny. Usnesením ze dne 18. června 2003 č. j. 15 C 157/2001-105 Okresní soud v Kladně výrok rozsudku opravil, jak bylo stěžovatelem navrhováno. Na základě této skutečnosti stěžovatel podal proti rozsudku soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, nové odvolání. Rozsudkem ze dne 15. října 2003 č. j. 30 Co 411/2003-117 Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně na základě totožných důvodů potvrdil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.

Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, 90 Ústavy). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, na sebe proto nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To ovšem Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

Ústavní soud předně konstatuje, že přestože napadené soudní řízení bylo vedeno jako spor o určení vlastnického práva, jeho skutečným právním důvodem je otázka vad správního aktu a jeho případných účinků za situace, kdy tento akt byl vydán před 25. únorem 1948, tedy časovou hranicí, jíž pro možnost domáhat se vrácení majetku určily restituční předpisy. Oba soudy vycházely z toho, že na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř je dán naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) již proto, že soudní rozhodnutí určující vlastnické právo má být zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem má být dosaženo shody mezi stavem právním a stavem katastrálního zápisu. Bez ohledu na to, že žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta (soud prvního stupně i soud odvolací dovodily, že vlastnictví žalovaných k předmětným nemovitostem bylo založeno zákonem č. 298/1990 Sb., ve znění z. č. 338/1991 Sb., s účinností k 1. srpnu 1991, ustanovením, jehož zrušení stěžovatel navrhuje, a k jakýmkoliv právním úkonům ohledně těchto nemovitostí, které by měly vést ke změně vlastnického práva ve prospěch stěžovatele, po tomto datu nedošlo), druhý senát Ústavního soudu však v této souvislosti dospěl k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. března 2001 sp. zn. I. ÚS 539/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 46) a rovněž v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. září 1998 sp. zn. IV. ÚS 403/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1ě, nález č. 156), řešících vztah úpravy restitučních předpisů a úpravy obecné. Uvedené nálezy přitom vycházejí z toho, že nejde-li o vztah výslovně upravený restitučními předpisy, není vyloučeno domáhat se vrácení majetku prostřednictvím nástrojů obecné úpravy, především pak, ve vztahu k nemovitostem, prostřednictvím určení vlastnického práva dle § 80 písm. c) o. s. ř. Druhý senát však zaujímá názor, že tento závěr není možné ve všech případech aplikovat, zejména pak ne tam, kde je naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovozován pouze požadavkem zajištění vkladuschopné listiny ve smyslu zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bez ohledu na to, od jakého okamžiku se tvrzení žalobce o existenci vlastnického práva odvíjí. Dle § 23 zákona o Ústavním soudu proto řízení usnesením ze dne 12. října 2005 přerušil a věc postoupil k zaujetí stanoviska plénu.

Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 1. listopadu 2005 přijalo stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněno ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 477/2005 Sb.), dle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.

Těžiště uvedeného právního stanoviska je třeba spatřovat především ve smyslu a účelu zákonného prostředku k ochraně práva, jímž je, nebo může být určovací žaloba ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., ve vztahu k účelu, k němuž byly přijaty restituční předpisy. Ústavní soud zde dovodil, že "žaloba na určení práva [§ 126 občanského zákoníku ve spojení s § 80 písm. c) o. s. ř.] byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154: "Nelze se dovolávati činnosti soudu jen kvůli rozhodnutí otázek akademických neb kvůli uspokojení zájmu, jenž nedošel uznání právním řádem."). Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Tomu odpovídalo i znění příslušného zákonného ustanovení - § 228 c. ř. s. [zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní)] výslovně stanovil, že žalobce musí mít právní zájem na tom, aby "tento právní poměr nebo právo nebo pravost listiny byly co nejdříve na jisto postaveny", a požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení, se stával předmětem dokazování (srov. Vážný 1357). Jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř. jej zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že "o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě." (nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 35). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Tento závěr reflektoval současnou zákonnou úpravu zápisů vlastnických práv do katastru nemovitostí a zároveň postup katastrálních úřadů, které odmítaly přistoupit k zápisům vlastnického práva na základě soudního rozhodnutí o vydání věci, byť se důvodem pro toto rozhodnutí stavělo být vlastnické právo toho, jemuž byla nemovitost soudním rozhodnutím vydána. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí.

Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. února 2005 sp. zn. II. ÚS 114/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 32). Právní jistota všech osob, jakož i zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocná rozhodnutí soudu či správního orgánu, na jejichž základě určitá osoba nabývá nebo pozbývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, mající účinky do budoucna, bez ohledu na to, zda písemné vyhotovení takového aktu dosud existuje. V opačném případě by totiž bylo možné uplatnit tvrzení o jeho vadách vzápětí poté, co uplynula lhůta k jeho skartaci, byl zničen nebo ztracen. Nynější v katastru zapsaní vlastníci, nejen pro dlouhou dobu, která uplynula od pozbytí vlastnického práva osoby, která se jej dnes prostřednictvím určovacích nebo obdobných žalob domáhá, by byli především dlouhotrvající deformací vlastnického práva, práva držby a vydržení a rovněž zpochybněním důležitosti a závaznosti knihovních (katastrálních) zápisů jednostranně znevýhodněni, neboť ve většině případů nemohou vyhovět požadavkům na prokázání skutečností nastalých před více než půlstoletím. Konstrukce břemene tvrzení i břemene důkazního v rámci občanského soudního řízení v dnešní podobě by pak nad míru ospravedlnitelnou zatížila stranu, která by byla takovými tvrzeními napadena. Je-li určovací žalobou napadána konfiskace (její proces, účinky, zákonnost) dle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále též "dekret č. 12/1945 Sb."), nebo dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále též "dekret č. 108/1945 Sb."), případně akty revize první pozemkové reformy, je nutno zdůraznit, že břemeno důkazní zde zatěžovalo vlastníka konfiskovaného majetku, který se proti konfiskaci bránil v tom smyslu, že bylo na něm, aby prokázal, že u něj nejsou zákonné podmínky pro konfiskaci majetku dány, a to v okamžiku konfiskace. Prostřednictvím požadavku určení vlastnického práva se však týž nebo jeho potomci (případně jiné osoby, které tvrdí svůj právní zájem) tohoto zákonného břemene zbavují a přenášejí je na druhou, již tak znevýhodněnou stranu sporu. Pokud by byl v zásadě mimo vymezený rámec časový i věcný připuštěn přezkum veřejnoprávního postupu, jenž byl titulem pro přechod vlastnického práva, znamenalo by to přiznat obecným soudům oprávnění, které v době vydání takového aktu neměly. Např. dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR Rc 187/47 ze dne 5. února 1947 nepříslušelo soudům zabývat se otázkou konfiskace (z hlediska splnění zákonných podmínek) ani předběžně [shodně Vážný 625; rovněž ve vztahu k dekretu č. 12/1945 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003 sp. zn. 22 Cdo 683/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, C 1959: "...(soudu) ani v současné době nepřísluší, aby v řízení o ochranu vlastnictví posuzoval existenci předpokladů konfiskace podle uvedeného dekretu."].

Soudobé procesní předpisy záměrně stanoví lhůtu, ve které je možné právní akt či jeho účinky právní cestou napadnout, jinak platí, že je-li tato lhůta promeškána, je rozhodnutí orgánů veřejné moci pravomocné (ve vztahu ke správním rozhodnutím platí zásada správnosti správního rozhodnutí), včetně účinků, které na jeho základě nastaly. Pokud by byla tato lhůta zpochybněna, stejně jako účinky aktu samého, nebylo by žádné jistoty ani limitu, ať už věcného, ale zejména časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoliv v minulosti - například na základě obnoveného zřízení zemského (1627) nebo kroků první pozemkové reformy (zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového), s poukazem na jejich vady, neplatnost nebo neúčinnost, potažmo neexistenci takového titulu."

Ústavní soud tak mj. zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco totiž v případě prvním je dána aktivní legitimace na takovém určení, v druhém ji dovodit nelze, a tedy nejsou splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby. Došlo-li však k jejímu projednání, bez ohledu na výsledek sporu lze uvažovat i o dotčení práva na spravedlivý proces ve vztahu k žalovaným, dnešním vlastníkům nemovitostí.

Na základě vysloveného názorového stanoviska pléna je tedy nadále třeba posuzovat nárok i argumenty stěžovatele.

Ústavní soud znovu opakuje, že spor vedený před obecnými soudy má bez ohledu na svou formu povahu sporu o obnovení vlastnického práva, které formálně zaniklo na základě konfiskace v roce 1945. Tvrzení stěžovatele o tom že k zániku nedošlo, neboť právní důvod takového převzetí zde neexistoval, již není dnes možné přikládat právní relevanci, a to bez ohledu na to, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení nabízí, neboť zde právní důvod zániku vlastnického práva stěžovatele byl v podobě konfiskace na základě dekretů prezidenta republiky. Že ke konfiskačnímu řízení došlo, stěžovatel nepopírá, pouze má za to, že takový proces byl vadný. Ústavní soud však několikrát ve svých rozhodnutích deklaroval, a učinil tak i v odůvodnění citovaného stanoviska, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. Ostatně ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2003 sp. zn. II. ÚS 155/03, nepublikováno) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. Proto též Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že dokazování okolností jednotlivých konfiskačních aktů provedených podle dekretů před rozhodným obdobím jde mimo rámec vymezený procesní úpravou žalob o určení vlastnictví. Pokud tedy stěžovatel při ústním jednání předložil k důkazu listinné doklady a Ústavní soud je připustil, učinil tak výlučně z hlediska úplnosti řízení, aniž by jimi prováděl dokazování, neboť to pro meritum řízení nepovažoval za potřebné. Žádný z předložených důkazů prokazatelně nemá vztah k předmětu řízení samému, které vyústilo ve vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ani listiny, jimiž stěžovatel zamýšlel prokázat údajnou ingerenci státních orgánů do soudních sporů stěžovatele a nepřípustné chování vůči němu (v podobě opatřování dle jeho názoru falešných důkazů), se netýkají projednávané věci, ani se nevztahují k soudu nebo soudci, který ve věci rozhodoval. Touto námitkou se již Ústavní soud zabýval při posuzování uplatněné námitky podjatosti, k níž byla většina těchto listin předložena. Navíc všechny skutečnosti, které mají listinami být prokazovány, nastaly až po právní moci napadených rozhodnutí a Ústavní soud k nim z toho důvodu nemůže ani přihlížet.

Naproti tvrzení stěžovatele opírající se o zpochybnění skutečností nastalých před několika desítkami let však stojí vlastnické právo žalovaných, opřené přímo o zákonné ustanovení, které nikoliv deklarovalo, jak dovodil Okresní soud v Kladně, nýbrž ke dni účinnosti zákona konstituovalo vlastnictví žalovaných. Ústavní soud se sice z uvedených důvodů neztotožňuje se závěrem tohoto soudu, jakož i Krajského soudu v Praze, že byly splněny podmínky pro projednání žaloby z hlediska aktivní legitimace žalobce, avšak s jejich dalším postupem, spočívajícím v tom, že odmítly provádět dokazování skutečností nacházejících se hluboko v minulosti, které by zákonnost nabytí vlastnického práva žalovaných nemohlo nijak zpochybnit, se ztotožňuje. Takovým postupem nemohlo být dotčeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť případné dokazování v tomto ohledu by z hlediska výroku napadených rozhodnutí nemohlo být relevantní. Ústavní soud ve svých rozhodnutích pravidelně zdůrazňuje, že "zásada volného hodnocení důkazů soudem (§ 132 o. s. ř.) je důsledkem ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) a že v důsledku toho nespadá do pravomoci Ústavního soudu ČR "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, to ovšem za předpokladu, že obecné soudy při takovém svém hodnocení respektují mimo jiné kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., resp. čl. 36 Listiny. Již zmíněný princip nezávislosti soudu je ovšem třeba důsledně vztáhnout i k postupu soudu naznačenému v ustanovení § 120 odst. 1 al. 2 o. s. ř.; vycházeje z návrhového tvrzení (narace návrhu či žaloby), obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k návrhovému žádání (petitu) je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování (potřebného doplnění) spadá ovšem do jeho výlučné pravomoci. (...) Procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů, upravuje občanský soudní řád; ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede, a které nikoli (§ 120 odst. 1 al. 2 o. s. ř.); nelze proto spatřovat porušení zásad vyjádřených ustanovením § 18 o. s. ř. a také těch, které jsou dány ustanovením čl. 36 Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, a jestliže z důkazů, do té doby provedených, lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit." (nález Ústavního soudu sp. zn. 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49).

Ústavní soud, z důvodů již naznačených, neshledal ani dotčení dalších základních práv stěžovatele rozhodnutími, která svou stížností napadá, zejména pak nikoliv ve vztahu k tvrzenému porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.

K formálnímu pozbytí vlastnického práva stěžovatele došlo před více než padesáti lety a pokud se stěžovatel během této doby nedomáhal relevantním způsobem (opravnými prostředky v rámci konfiskačního řízení, žalobou na neplatnost přídělu, na jehož základě nabyly po válce vlastnické právo žalované apod.) odstranění pochybností o zániku nebo přetrvání svého práva, a pouze z jeho následných kroků, pokud by jim bylo možno z hlediska vnitrostátního hmotného a procesního práva přisuzovat právní relevanci, by bylo lze pro stát a jeho právní nástupce zjistit, zda při konfiskaci došlo k pochybení či nikoliv, nelze mu nyní přiznat aktivní legitimaci v řízení o určení takového práva, neboť zde chybí právě ona naléhavost právního zájmu na požadovaném určení, a tedy ani ochranu zákonnou, potažmo ochranu v rovině ústavněprávní. Žaloba se tak stává prostředkem k neakceptovatelnému rozšiřování restitučních titulů tam, kde vůle státu k navracení majetku byla deklarována jako záporná. Zdůrazněme, nikoliv jako neexistující, nýbrž záporná.

Předpisy, jejichž účelem bylo zmírnit alespoň některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po 25. únoru 1948 (zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů; dále též "zákon č. 87/1991 Sb.", zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále též "zákon č. 229/1991 Sb., zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 298/1990 Sb., zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, spolu s předpisy vydanými k jejich provedení, a v některých svých aspektech rovněž zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, případně zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jsou ne zcela sourodou skupinou norem, ne vždy shodné terminologie, avšak vždy téhož účelu. Zákonodárce při jejich konstituování vycházel z faktického stavu v roce 1990 nebo o málo později, vědom si nejen v té době ještě se z paměti nevytrácejících důvodů, které jej k takovému zásahu do vlastnických práv vedly, ale rovněž nutnosti limitovat změnu ve vlastnických vztazích tak, aby zůstala přiměřená účelu, který jí byl sledován a který je nejlépe vyjádřen právě v ustanovení § 1 zákona č. 229/1991 Sb. a preambuli zákona č. 87/1991 Sb., tedy k cílené a přesně vymezené změně v rozdělení majetku, které v té době panovalo. Takto jasně vyjádřená vůle má o to závažnější obsah, neboť k tomuto kroku nebyl povinován. Byť k majetkovým křivdám, které mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, které v mezidobí tento majetek nabyly, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 192). Shodně to vyjádřil rovněž Maďarský Ústavní soud (rozhodnutí 27/1991 ze dne 20. dubna 1991 a 15/1993 ze dne 12. března 1993). Evropský soud pro lidská práva pak ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. března 2003 Jantner proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 22. června 2004 Broniowski proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, zaručující ochranu vlastnického práva, "nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze majetek vrátit osobám, které ho byly zbaveny." (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci Kopecký proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva ani uznání takového, jehož zánik nebyl po mnoho desítek let zpochybněn, jím tedy nadále garantováno není.

Ústavní soud není příslušný k posouzení, do jaké míry je rozsah restitucí vymezený zákonodárcem dokonalý nebo úplný, pouze zdůrazňuje, že právě tento rozsah je ústavním pořádkem České republiky svěřen výlučně zákonodárci a nikoliv Ústavnímu soudu.

Ústavní soud v citovaném stanovisku navíc dovodil, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. "Dřívější" vlastnické právo tak pozbylo jednoho ze svých základních aspektů, a sice své ochrany hmotněprávní i procesní. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.

Současně základní restituční zákon, kterým je zákon o mimosoudních rehabilitacích, v preambuli výslovně vyloučil z restitucí majetek, který přešel na stát před rozhodným obdobím. Není tedy pravda, že tento zákon neřeší jiný majetek, než ten, který přešel na stát až v rozhodném období, ale ve skutečnosti se týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl za období do konce roku 1989. Tím, že v preambuli vylučuje nápravu majetkových křivd "z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti", uzákonil, že tento majetek je ve vlastnictví státu, a nelze na něj uplatňovat nároky podle obecných předpisů.

Ústavní soud v tomto ohledu nepovažoval za potřebné ani provedení důkazu navrhovanou svědeckou výpovědí pana P. U., jako bývalého poslance Federálního shromáždění, kterou mělo být osvědčeno, k jakému účelu byl přijat zákon č. 87/1991 Sb. Ústavní soud zde konstatuje, že na záměr zákonodárce, projevený v zakotvení příslušné právní úpravy, nelze usuzovat z výpovědi jednoho ze tří set členů zákonodárného sboru, který právní úpravu přijal, nýbrž pouze z okolností objektivně zjistitelných. Vůle zákonodárce je zde však zcela zřejmá z textu zákona již při použití gramatického výkladu a jakéhokoliv podpůrného výkladového prostředku zde není třeba.

Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby vlastnictví k věci (bez ohledu na to, zda se jedná o nemovitost zapsanou v katastru nemovitostí či nikoliv) nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohou spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis. Naproti tomu odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže být v takových případech v rozporu s čl. 11 Listiny. Je zde nutno poukázat na dobu, kdy Listina vznikala a rovněž na zřejmý úmysl zákonodárce zakotvit ochranu především toho, co bylo dříve v masovém měřítku porušováno. Tento článek je tak především reakcí na předchozí zásahy totalitní moci do vlastnictví, obdobně jako tomu bylo v případě prvního předobrazu Listiny - Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, případně Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 i Protokolu č. 1 z roku 1952 k Úmluvě. Je nezpochybnitelné, že žádný z uvedených dokumentů neměl na mysli poskytování ochrany dávno nevykonávanému a mnohdy zapomenutému formálnímu právu; v opačném případě by nebylo možné ani vydržení.

Proti tvrzenému nároku stěžovatele tak stále stojí legitimní očekávání nynějšího vlastníka, zapsaného v katastru nemovitostí, že stav, na jehož základě založil své vlastnické právo, a který vychází z okolností po půl století nedotčených, že tento stav bude nadále zachován. Takovému legitimnímu očekávání je třeba dát přednost i z hlediska požadavků čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť stěžovateli nepřísluší žádný zákonný ani jiný nárok na vrácení jeho vlastnického práva, jemuž by zákon, mezinárodní smlouva nebo jiná právní norma poskytovala ochranu. Vlastnické právo, tak jak je chápáno dnes, ale i jak již bylo pojímáno v době, kdy stěžovatelovy vztahy ke sporným nemovitostem zanikly, je právním vztahem k věci, který se sice nepromlčuje, avšak to neznamená, že se vůbec, za žádných okolností nemění. Ani vlastnické právo není absolutní právní skutečností, nýbrž podléhá mnoha vlivům, jak právním, tak faktickým, má nejen svůj rozměr právní, ale i hospodářský a sociální. Proto mu po jisté době, od okamžiku, kdy jej bývalý vlastník přestane vykonávat, nelze poskytnout ochranu a naopak je poskytována ochrana stavu, který vznikl a je z dlouhodobého hlediska právem aprobován.

Lze v této souvislosti připomenout výklad Evropskéhosoudu pro lidská práva, který dal prostřednictvím svých rozhodnutí při výkladu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež je přímo aplikovatelná a její ustanovení mají předost před zákonem, opakovaně najevo, a to i ve vztahu k České republice, že Úmluvou, resp. Protokolem k ní je chráněn majetek existující (existing possesions, biens actuels), nikoliv "očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat" (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech X. Y. a Z. proti Německu, 1997, Malhous proti České republice, 2000, Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, 2002, a další, naposledy rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti Bergauer a další proti České republice, 2005).

Z jeho judikatury pak vychází Ústavnísoud i potud, že odnětí vlastnického práva, a to bez ohledu na formu, kterou k takovému odnětí došlo, není možno považovat za přetrvávající stav. Jde o momentální akt, který nevytváří pokračující situaci zbavení práva (Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Malhous proti České republice, 2000, Bergauer a další proti České republice, 2005, Von Maltzan a další proti Německu, 2005). Stěžovateli nyní, a po dobu více než půlstoletí, vlastnické právo k nemovitostem, které jsou předmětem sporu, nesvědčí, a jak již Ústavní soud konstatoval, nesvědčí mu ani zákonný nárok, na jehož základě by mu mohl být majetek vrácen. V postupu obecných soudů tak Ústavní soud neshledal jakýkoliv důkaz, který by mohl vést k závěru o porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnictví. Ústavní soud poukazuje v této souvislosti i na požadavek článku 11 odst. 3 Listiny, dle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí ho být zneužíváno na újmu práv druhých nebo v rozporu s právem chráněnými obecnými zájmy. Takovým obecným zájmem, mnohokrát Ústavním soudem deklarovaným, je i požadavek právní jistoty a s ohledem na ni nerozšiřování restitučních snah nad jejich zvláštními zákony vymezený rámec.

Ústavnísoud tedy v souladu s § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Z uvedeného je zřejmé, že ani návrh stěžovatele na zrušení bodu 37 přílohy č. 3 k zákonu č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb. nelze považovat za důvodný. Jak uvádí preambule tohoto zákona, byl vydán "k nápravě křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku", tedy majetku, který byl řeholním řádům a kongregacím odňat v době nesvobody na základě jednání nebo pod tlakem orgánů komunistické státní moci, nikoliv křivd jakýchkoliv jiných. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, že sporné nemovitosti nabyly žalované přídělem od státu a Ústavnísoud nemá důvod zpochybňovat účel uvedeného zákona, tedy aby se nemovitosti, které žalované přídělem nabyly a které byly bezpochyby později převedeny, lhostejno jakým způsobem, zpět na stát, vrátily do majetku řeholních řádů a kongregací, jimž je stát odňal. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná závěr stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 (uveřejněno ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 13/2006 Sb.), dle něhož zákon č. 298/1990 Sb. je svojí povahou součástí restitučního zákonodárství, tedy i k němu se vztahuje legitimní vůle zákonodárce k nápravě v něm vymezených majetkových křivd. Platí zde tedy to, co již bylo uvedeno: vůle k vrácení majetku prostřednictvím restitučních předpisů byla limitována; tam, kde zákonodárce k takovému vracení majetku nepřistoupil, naopak se k vracení takového majetku vyjádřil negativně, ji nelze nahrazovat jiným postupem ani obcházet. Ústavní soud považuje za nezpochybnitelné právo státu, aby rozhodl, zda k navrácením vlastnického práva přistoupí, jakož i určení osob, jimž bude majetek vrácen. Proto ani tento návrh neshledal Ústavní soud důvodným a jeho osud sdílí osud ústavní stížnosti.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru