Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1397/10 #1Usnesení ÚS ze dne 24.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1397.10.1
Datum podání13.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 376

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1397/10 ze dne 24. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti společnosti KIWEK spol. s r.o., se sídlem Mladějovice 94, IČ: 41034911, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 26 Cm 111/98-94 ze dne 10. 6. 2004, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 407/2008-260 ze dne 17. 9. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 880/2010-284 ze dne 31. 3. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2009 napadala pouze v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2004), domnívajíc se, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 4, čl. 90, čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy v souladu s vyjádřením stěžovatelky neposkytly ochranu jejím právům a rozhodly v rozporu se zákonem.

Z přiloženého listinného materiálu bylo zjištěno, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 26 Cm 111/98-94 ze dne 10. 6. 2004, ve znění doplňujícího usnesení č. j. 26 Cm 111/98-113 ze dne 18. 6. 2004 a opravného usnesení č. j. 26 Cm 111/98-126 ze dne 2. 5. 2006, uložil stěžovatelce jako žalované zaplatit žalobci R. S. částku 340.197,50 Kč s 18% úrokem z prodlení od 25. 4. 1997 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a doplňující usnesení).

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 2 Cmo 302/2006-172 ze dne 25. 1. 2007 rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 61.347,50 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve zbývající části tento rozsudek změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 278.850,- Kč s příslušenstvím zamítl (první odstavec výroku II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (odstavec 2 a 3 výroku II. a výroky III. a IV.). Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 32 Odo 2749/2007-213 ze dne 27. 8. 2008 odmítl dovolání žalobce do výroku I. rozsudku odvolacího soudu, nicméně ve zbývajícím rozsahu tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Napadeným rozsudkem č. j. 5 Cmo 407/2008-260 ze dne 17. 9. 2009 pak Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že rozhodnutí soudu prvního stupně se ve zbývající části, tj. o zaplacení částky 278.850,- Kč s příslušenstvím, mění tak, že žaloba o zaplacení částky 139.425,- Kč s 18% úrokem z prodlení do 25. 4. 1997 do zaplacení se zamítá a ve zbývajícím rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II. až V.).

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, opírajíc jej o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 880/2010-284 ze dne 31. 3. 2010 odmítl jako nepřípustné a ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, ve znění doplňujícího a opravného usnesení, dovolací řízení zastavil.

Předmětem sporu v projednávané věci byl požadavek žalobce na náhradu škody způsobené nekvalitní dodávkou ocelového odpadu. Dle skutkových zjištění obecných soudů účastníci řízení uzavřeli mezi sebou ve dnech 10. 1. 1997 a 4. 2. 1997 kupní smlouvy na dodávku nelegovaného ocelového odpadu druhu 36, odpovídajícího ČSN 42 0030. Předmětný materiál byl poté prostřednictvím dalších osob, podnikatele L. S. a obchodní společnosti Karla spol. s r.o. dodán dne 14. 3. 1997 konečnému odběrateli, společnosti Vítkovice a. s., která jej použila jako vsázku tavby. V důsledku obsahu nepřípustného množství mědi v tomto odpadu však došlo k znehodnocení tavby a ke vzniku škody ve výši 278.850,- Kč, za kterou smluvní partner společnosti Vítkovice, a. s., L. S., uznal svou odpovědnost, a posléze i žalobce, a to formou uzavření dohod o započtení pohledávek.

Na podkladě provedeného dokazování obecné soudy dospěly k závěru, že byly prokázány všechny předpoklady odpovědnosti stěžovatelky za škodu, tj. její protiprávní jednání, spočívající v dodání ocelového odpadu, jež neodpovídal mezi účastníky dohodnuté kvalitě, vznik škody i příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou. Odvolací soud pak s ohledem na existenci spoluzavinění poškozené společnosti Vítkovice, a. s., způsobené nesplněním kontrolní a obecné prevenční povinnosti, přistoupil ke krácení výše žalobcem požadované náhrady o 50 %.

Stěžovatelka se závěry přijatými obecnými soudy nesouhlasí, což dala najevo v ústavní stížnosti. Podle jejího názoru nesprávně posoudily otázku odpovědnosti a příčinné souvislosti mezi jednáním jednotlivých zainteresovaných subjektů a vznikem škody. Za jediného viníka vzniku škody stěžovatelka označila konečného odběratele - poškozenou společnost Vítkovice, a. s., neboť ten v rozporu se svými vnitřními předpisy i zmiňovanou normou ČSN neprovedl kontrolu dodávky ocelového odpadu a nezabránil tak vzniku škody. Obecné soudy podle stěžovatelky dále nevzaly v úvahu jednání "překupníků", L. S. a společnosti Karla spol. s r.o., jež zcela zásadně změnili v průvodní dokumentaci druh materiálu a kovový odpad druhu 36 prodali konečnému odběrateli jako kovový odpad druhu 12, který jej, přestože vizuálně i kvalitativně neodpovídal třídě 12, použil při tavbě. Pro daný typ pece byl v souladu s obchodními podmínkami pro dodávky kovového odpadu použitelný právě druh 12, za který byl vydáván odpad druhu 36, pročež poškozená porušila své povinnosti, když z odpadu neodebrala reprezentativní vzorek k určení jeho chemického složení. Stěžovatelka vyslovila též pochybnost, zda konečný odběratel v znehodnocené tavbě použil jí dodaný odpad, neboť kontrolní tavby a následná měření vykazovaly natolik rozdílné ukazatele, že je téměř vyloučeno, aby se jednalo o totožnou dodávku. Za nedostatečně prokázaný měla stěžovatelka i samotný vznik škody, kdy nebylo zřejmé, zda k žalobcem tvrzeným zápočtům pohledávek skutečně došlo.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutích dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti, proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jež spatřovala v nesprávných právních a především skutkových závěrech obecných soudů. K tomu Ústavní soud podotýká, že k porušení práva na spravedlivý proces by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy).

Pochybení podobného charakteru však v posuzované věci shledáno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit alespoň část požadované náhrady škody, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Právním závěrům obecných soudů, které byly přijaty na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu a podle zásady volného hodnocení důkazů, nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat. Stížnostní argumentace, založená toliko na polemice s těmito závěry, vedená navíc v rovině podústavní, nebyla způsobilá konstituovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Pozornosti Ústavního soudu v této souvislosti neunikla skutečnost, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně uplatnila totožné námitky, které již dříve zahrnula do textu podaného dovolání a jimiž se velmi podrobně zabýval Nejvyšší soud v napadeném usnesení ze dne 31. 3. 2010. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu opakovat to, co bylo dovolacím soudem již jednou vysvětleno, odkazuje stěžovatelku na odůvodnění jeho rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru