Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1394/19 #2Usnesení ÚS ze dne 30.09.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo ... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
odůvodnění
soudce/podjatost
soud/senát
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.1394.19.2
Datum podání27.04.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125, § 30 odst.1, § 30

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1394/19 ze dne 30. 9. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavních stížnostech stěžovatele A. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 874/46, Brno, stěžovatele V. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 1, Praha 1, stěžovatele Z. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, stěžovatele K. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Jiřím Půčkem, advokátem se sídlem Na Splávku 1182, Uherské Hradiště, a stěžovatele J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného JUDr. Jiřím Půčkem, advokátem se sídlem Na Splávku 1182, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 990/2018-I.-467 ze dne 11. 12. 2018, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 56/2016-11.134 ze dne 17. 1. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 7/2013 ze dne 22. 2. 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech namítají, že napadenými rozhodnutími, kterými byli odsouzeni, byla porušena jejich ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen „Úmluva“), právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na obhajobu podle čl. 40 Listiny, právo na odvolání v trestních věcech podle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě a že jimi byl porušen princip „není trestného činu bez zákona“ vyjádřený v čl. 39 Listiny.

2. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1394/19, bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod spisovými značkami II. ÚS 1394/19, IV. ÚS 1427/19, I. ÚS 1429/19, IV. ÚS 1452/19, II. ÚS 1516/19 a I. ÚS 1497/19 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 1394/19.

3. Stěžovatelé byli odsouzeni napadeným rozsudkem krajského soudu za zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství v různé fázi dokonání. Společně s nimi byla odsouzena I. F. za přečin maření úkonu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1, 3, písm. a) trestního zákoníku, M. S. za zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku v různých fázích dokonání a A. V. za zvlášť závažný zločin účastenství ve formě pomoci k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku v různé fázi dokonání. Za tyto trestné činy byli stěžovatelé odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody v délce 5,5 – 10 let a byly jim uloženy další tresty.

4. Trestná činnost, za kterou byli stěžovatelé odsouzeni, spočívala dle krajského soudu v podepsání nepravdivých předávacích protokolů A. Z. (jednatelem společnosti A, dále jen „A“), Z. Z. (jednatelem společnosti B, dále jen „B“) a J. H. (zastupujícím společnost C, dále jen „C“) 29. 11. 2010, podle kterých bylo kompletní konečné plnění předmětu díla fotovoltaických elektráren společností BaA zhotovených C, ačkoli věděli, že předmětné fotovoltaické elektrárny nejsou dokončeny ani zčásti. Tyto předávací protokoly byly 9. 12. 2010 doručeny Energetickému regulačnímu úřadu jako jeden z vyžadovaných podkladů pro vydání licence na výrobu elektřiny, kterým byla prokázána též dokončenost uvedeného energetického zařízení. V. Č. jako revizní technik vyhotovil zprávy o revizi elektrické instalace na obě fotovoltaické elektrárny ve dnech 5. a 6. 12. 2010 se závěrem, že elektroinstalace je z hlediska bezpečnosti schopna bezpečného provozu, ačkoli věděl, že předmětné elektrárny byly ve výstavbě a nebyly tak splněny podmínky pro úplnost dané revizní zprávy. V. Č. tyto dvě zprávy poslal 9. 12. 2010 J. K., který je zaslal J. H., K. Š. a Energetickému regulačnímu úřadu jako podklad prokazující splnění požadovaných technických předpokladů. Tímto jednáním se stěžovatelé měli pokusit uvést v omyl Energetický regulační úřad, který měl v důsledku toho neoprávněně vydat licenci na výrobu elektřiny ještě v roce 2010 společnostem B a A, což bylo spojené s garantovanou výkupní cenou na elektřinu z fotovoltaických zdrojů na 20 let ve výši 12.150 Kč za MWh, oproti výkupní ceně 5.500 Kč za MWh vztahující se k fotovoltaickým zdrojům uvedeným do provozu v roce 2011.

5. Dále J. H., zastupující C, 22. 12. 2010 požádal J. K., obchodního ředitele a místopředsedu představenstva společnosti D (dále jen „D“), subdodavatele C na fotovoltaických elektrárnách společností BaA, o nové zprávy o výchozí revizi na vysoké a nízké napětí, který mu obě zprávy poslal k úpravě. J. H. následně zprávy o revizi přeposlal dále s pokynem, že má být opraveno datum na zprávách, v reakci na což mu K. Š. přeposlal zprávy, na kterých přepsal data provedení revize a vyhotovení zpráv o revizi. Obě zprávy byly zaslány Energetickému regulačnímu úřadu, přičemž se jimi prokazovalo splnění technických předpokladů pro provoz fotovoltaických elektráren pro udělení licence. Na základě těchto zpráv společnosti A a B získali k 31. 12. 2010 pravomocné licence na výrobu elektřiny a akceptovaný nárok na výše zmíněnou garantovanou výkupní cenu elektřiny.

6. Proti napadenému rozsudku krajského soudu stěžovatelé podali odvolání, které vrchní soud napadeným rozsudkem zamítl ve vztahu k odvolání J. H. a J. K., zprostil A. V. a nově uložil tresty J. H., J. K., K. Š. a M. S. Vrchní soud svým rozsudkem vzhledem k V. Č., A. Z. a Z. Z. změnil rozsudek krajského soudu tak, že za zachování výše zmíněného skutkového stavu posoudil jednání V. Č. jako poskytnutí pomoci k vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu, přičemž A. Z. a Z. Z. byli odsouzeni za přípravu k spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu; vrchní soud v návaznosti na tento výrok snížil těmto třem stěžovatelům tresty. V případě V. Č. při ukládání trestů využil možnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody, přičemž tak učinil vzhledem k tomu, že jeho účast považoval za vskutku okrajovou, stěžovatel byl aktivně činný z popudu svého pracovně nadřízeného a ostatním stěžovatelům poskytl toliko podklady pro další postupy a iniciaci licenčního řízení; z tohoto důvodu krajský soud uložil trest odnětí svobody ve výměře 4 let, tedy jeden rok pod zákonným minimem trestní sazby.

7. Proti napadenému rozsudku vrchního soudu stěžovatelé podali dovolání, které Nejvyšší soud vůči stěžovatelům odmítl, a napadeným rozhodnutím dále zrušil napadený rozsudek vrchního soudu a napadený rozsudek krajského soudu v částech vztahujících se k M. S. a A. V.

8. Stěžovatelé ve svých stížnostech a doplněních k nim namítají mnoho různých pochybení, která se dají zařadit do osmi skupin argumentů.

9. Zaprvé, stěžovatelé namítají, že došlo k porušení práva na zákonného soudce, které spatřují jak v ustanovení prvostupňového senátu, tak ve výměně jednoho ze soudců senátu Nejvyššího soudu. Vůči řízení před prvostupňovým soudem stěžovatelé (A. Z., J. K., V. Č., J. H. a K. Š.) namítají, že podle rozvrhu práce měla věc stěžovatelů napadnout jinému senátu. J. H. a K. Š. pak ve svých stížnostech detailně rozebírají nápad věcí jednotlivým senátům krajského soudu po většinu roku 2013. Docházejí k závěru, že tam ohledně přidělování věcí vznikl zcela nepřehledný stav a podezření, že předmětná věc měla být přidělena jinému senátu (námitka 1.1).

10. A. Z. zpochybňuje nestrannost předsedy senátu krajského soudu na základě toho, že pokud 27 z 29 soudců trestního úseku krajského soudu ve svém vyjádření konstatovalo, že je proti němu v médiích vedena nechutná a cílená kampaň, pak jistě o takovém vyjádření musel předseda senátu vědět a petice musela vznikat s jeho souhlasem; jinak si stěžovatel nedokáže představit, proč tak soudci učinili. Dle stěžovatele takovýto postup měl vést k vyloučení z důvodů nestrannosti všech soudců, kteří vyjádření podepsali, a soudce, na jehož obranu se ostatní soudci postavili (námitka 1.2).

11. A. Z. dále namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, když Nejvyšší soud rozhodl o vyloučení soudce Petra Šabaty, přičemž dovolání stěžovatele napadlo senátu 3 Tdo, jemuž předsedal. Stěžovatel zmiňuje, že místopředseda Krajského soudu v Brně pro úsek trestní Aleš Flídr se setkal s předsedou Nejvyššího soudu Pavlem Šámalem a měl jej přesvědčovat, aby se Petr Šabata nepodílel na rozhodnutí této věci na Nejvyšším soudu. Dle stěžovatele měl být na osobním jednání vyvinut nátlakový postup na Petra Šabatu, aby se sám z jednání vyloučil. Zároveň A. Z. namítá, že odůvodnění usnesení o vyloučení Petra Šabaty je problematické samo o sobě, jelikož bylo opřeno o potenciální setkání Petra Šabaty s otcem dvou stěžovatelů na tenisovém turnaji v Paříži, ke kterému však dle slov stěžovatele nemohlo dojít, jelikož otec stěžovatelů nebyl v daný termín ve Francii, což dokládá svým prohlášením. Dále stěžovatel namítá, že se nemohl vyjádřit k vyloučení soudce, jelikož Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání a nedal mu příležitost seznámit se s navrhovanými důvody pro vyloučení soudce (námitka 1.3). Nakonec namítá, že neměl rozhodovat tříčlenný, ale velký senát Nejvyššího soudu, jelikož Nejvyšší soud dříve vydal rozhodnutí, která jsou s napadeným v rozporu (námitka 1.4).

12. Zadruhé, stěžovatelé namítají, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty podvodu a to mimo jiné i proto, že samotné podvodné získání licence nevede bez dalšího k obohacení a způsobení škody. Pokud by samotné poskytnutí nepravdivých údajů s cílem získat licenci mělo být kriminalizováno, tak by to zákonodárce dle stěžovatelů musel uzákonit podobně jako v případě trestných činů úvěrového a dotačního podvodu. Udělením licence dle stěžovatelů nevzniká nic více než oprávnění k určité činnosti, a na základě uvedení v omyl při udělení licence nemůže proto přímo vzniknout obohacení či škoda. Stěžovatelé zdůrazňují zákaz použití analogie v trestním právu hmotném v jejich neprospěch a docházejí k závěru, že se nemohli dopustit trestného činu podvodu (námitka 2.1). Dále argumentují tím, že skutková podstata podvodu vyžaduje, aby byla uvedena v omyl konkrétní fyzická osoba, kdežto podle rozsudků krajského a vrchního soudu byl uveden v omyl Energetický regulační úřad (námitka 2.2).

13. Zatřetí, stěžovatelé rozporují, že předávací protokoly a zprávy o revizi měly za cíl uvést Energetický regulační úřad v omyl. První část námitek směřuje vůči roli předávacího protokolu. A. Z. uvádí, že předmětný předávací protokol byl pouhým právním aktem mezi dodavatelem a objednatelem díla, avšak nebyl nijak závazný pro Energetický regulační úřad. Navíc jej jako jeden z mnoha formulářových protokolů vyhotovil K. Š. a nikoli A. Z. Podobně argumentuje i Z. Z., který dále tvrdí, že předávací protokol vytvořil K. Š., a nikoli Z. Z., který si dle svých slov proto ani neuvědomoval, že podepisuje údajně nepravdivý dokument, jelikož se na stavbě takřka nepodílel a nenacházel (námitka 3.1).

14. Druhá část námitek pak v návaznosti na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvádí, že zprávy o revizi neosvědčovaly dokončenost fotovoltaických elektráren, ale pouze bezpečnost provozu, přičemž nejednoznačný výklad příslušných norem lze přičítat k tíži státu, ale nikoli stěžovatelů. Tyto revizní zprávy se neměly týkat fotovoltaických elektráren jako celku, ale pouze vybraných částí nízkonapěťové kabeláže, pročež tyto dokumenty nemohou svědčit o snaze uvést Energetický regulační úřad v omyl, ale pouze o dílčích postupech v práci (námitka 3.2).

15. Začtvrté, stěžovatelé uvádí, že v trestním řízení nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, tedy že jednali zaviněně. A. Z. tvrdí, že pouze podepsal dokument, který pro něj byl připravený a nelze jen z jeho pozice statutárního orgánu dovozovat podvodný úmysl; podobně dle něj není jasné, zda ten, kdo poslal Energetickému regulačnímu úřadu předávací protokol, jednal na jeho pokyn (námitka 4.1). J. H. uvádí, že při podpisu předávacího protokolu nejednal s úmyslem dopustit se podvodu, jelikož podepsal předávací protokol s cílem prokázat vlastnické či užívací právo, ale nikoli s úmyslem, aby doložil dokončenost díla. Dále namítá, že mu je přisuzováno, že se podílel na doručení falšovaných revizních zpráv Energetickému regulačnímu úřadu, přičemž se podle svých slov na tomto nepodílel (námitka 4.2). K. Š. dle své stížnosti sice změnil datum zpráv, ale neuvědomoval si dle svých slov, že „s jím upravenými revizními zprávami bude následně nakládat jiná osoba a navíc tak, že tím bude sledovat uvést jinou určitou osobu v omyl a pro takový případ u něj nebylo dáno ani srozumění“ (námitka 4.3). Z. Z. uvádí, že podle tvrzení soudu měl jednat úmyslně již od podpisu příslušných dokumentů, ty však dle něj podepisoval jako interní doklad, a nikoli jako podklad pro Energetický regulační úřad. Z tohoto důvodu se nemohl zaviněně pokoušet o jeho oklamání. Soudy dle jeho názoru postupovaly v rozporu se zásadou individuální odpovědnosti fyzické osoby za spáchaný čin tím, že mimo jiné uváděly, že jelikož byl „statutár“, tak nelze uvažovat o zbavení jeho trestní odpovědnosti. Podle stěžovatele přitom nebylo prokázáno, že by učinil jakýkoli jiný úkon než podepsání předávacího protokolu, účasti na ohledání a na jednání na Energetickém regulačním úřadu. Obdobně odmítá dovozování svého zavinění ze skutečnosti, že nereagoval na zahájení trestního řízení tím, že by hledal v rámci své společnosti viníka; mohl se totiž domnívat, že se mýlí policejní orgán a nemusel vyvíjet „pátrání“ dle své iniciativy (námitka 4.4). J. K. tvrdí, že se spolehl na technika V. Č., který měl třicetileté zkušenosti v oboru, a vyhotovené revizní zprávy pouze poslal svému nadřízenému, přičemž nevěděl, že tyto dokumenty jsou podstatnou náležitostí pro získání předmětné licence; dále pouze přeposlal revizní zprávy v jiném formátu, ale nevěděl, co se s nimi bude dále dít. Obdobně se hájí i V. Č., který dle své stížnosti jen vyhotovil předmětnou zprávu bez povědomí o tom, jak bude využita (námitka 4.5). Oba dále uvádí, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by věděli, že se od ledna roku 2011 bude měnit cena výkupu elektrické energie, a není proto na místě dovozovat jejich úmysl vztahující se k uvedení Energetického regulačního úřadu v omyl (námitka 4.6).

16. Zapáté, stěžovatelé namítají, že předmětné fotovoltaické elektrárny byly z naprosté většiny dokončeny, a proto soudy měly přihlédnout k tomu, v jakém výkonovém rozsahu nebyly obě fotovoltaické elektrárny dokončeny ke dni vydání licence. Dle stěžovatelů byly fotovoltaické elektrárny dokončeny na 99 %, v důsledku čehož měla být případně subjektivní stránka vztažena pouze k nedokončené části fotovoltaických elektráren. Jelikož tak orgány činné v trestním řízení neučinily, mylně posoudily výši škody, přičemž škoda z nedokončené části se dle stěžovatelů měla pohybovat v řádu desítek tisíc korun. Dle stěžovatelů tedy soudy vycházely z mylného přesvědčení, že je nerozhodné, v jakém rozsahu je elektrárna nedokončena, přičemž jakýkoliv nedodělek by stačil pro závěr o podvodném jednání ve vztahu k celkovému výkonu elektrárny, v důsledku čehož vadně kvalifikovaly jejich jednání (námitka 5.1). A. Z. dále argumentuje, že fotovoltaické eletrárny v následujících letech dodávaly elektřinu, o jejichž cenu se měla snížit škoda; obdobně měly soudy snížit škodu o tzv. solární daň, kterou odváděly společnosti, jejichž fotovoltaické elektrárny byly uvedené do provozu od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2010 (námitka 5.2).

17. Zašesté, A. a Z. Z. namítají, že obecné soudy jejich jednání mylně posuzují jako společná jednání. Dle Z. Z. je proto „pochybením soudů, že jednání dvou samostatných fyzických osob, zastupujících dvě samostatné právnické osoby, neoddělily.“ Důsledkem takového postupu pro stěžovatele dle nich je, že odpovídají za součet škody (námitka 6).

18. Zasedmé, V. Č. a A. Z. namítají, že jim nebyl uložený trest přiměřeného druhu a výměry. A. Z. uvádí, že jelikož trestní řízení trvalo téměř 6 let, přičemž mělo být zahájeno 23. 10. 2012 a ukončeno rozsudkem odvolacího soudu z 18. 1. 2018 (ve skutečnosti tedy pět a čtvrt roku), tak k tomuto mělo být přihlédnuto při ukládání trestů; soudy tak však neučinily (námitka 7.1). V. Č. předkládá ve své stížnosti tři případy, kdy byli odsouzeni revizní technici za obdobná jednání, za která byl odsouzen on. Ve všech popsaných případech byly těmto technikům uloženy podmíněně odložené tresty odnětí svobody: Stěžovateli však byl uložen čtyřletý nepodmíněný trest odnětí svobody bez detailního odůvodnění, v čem se jeho případ odlišuje od zmiňovaných případů, v čemž spatřuje porušení principu rovnosti v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu (námitka 7.2).

19. Zaosmé, stěžovatelé předkládají sadu neprovázaných námitek. A. Z. uvádí, že byla porušena zásada možnosti dvojinstančnosti řízení, když odvolací soud změnil kvalifikaci jednání V. Č. ze spolupachatele na pomocníka, v důsledku čehož pozměnil i objektivní stránku jednání stěžovatele A. Z. Obdobně odvolací soud, aniž by své úvahy předestřel, dle A. Z. rozhodl o změně kvalifikace jeho jednání z pokusu na přípravu, přičemž se proti těmto úvahám stěžovatelé nemohli bránit řádnými opravnými prostředky, v důsledku čehož bylo porušeno jejich právo na odvolání v trestních věcech (čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě, námitka 8.1). A. Z. také namítá, že postupem státu spočívajícím ve výrazném snížení výkupní ceny oproti původnímu znění zákona a pouze s dvouměsíčním předstihem byla porušena jejich legitimní očekávání, jelikož se takové pravidlo stalo „fakticky retroaktivní“ vzhledem k fotovoltaickým elektrárnám, v čemž spatřuje porušení principu právní jistoty. Tato legitimní očekávání detailně vysvětluje a vyčísluje v jednom ze svých doplnění ústavní stížnosti (námitka 8.2). A. Z. nakonec namítá, že i pokud by nebyla licence udělena v roce 2010, tak by jistě byla udělena v roce 2011, přičemž by byla zachována původní výkupní cena podle čl. II zákona č. 330/2010 Sb., jelikož příslušná fotovoltaická elektrárna získala rozhodnutí stavebního úřadu o užívání stavby k 31. 12. 2010 (tedy dle stěžovatele byla uvedena do provozu); stěžovatelé proto neměli důvod klamat Energetický regulační úřad a i pokud by tak učinili, nevznikla by žádná škoda (námitka 8.3).

II.

20. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

21. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

22. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

23. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].

24. Dále se Ústavní soud zaměří na jednotlivé námitky stěžovatelů a rozebere jejich ústavněprávní relevanci.

25. Námitka 1.1 (rozvrh práce na prvostupňovém soudu): Ústavní soud v úvodu poukazuje, obdobně jako Nejvyšší soud (napadené usnesení, str. 60), že námitky týkající se zákonného soudce stěžovatelé začali vznášet až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku prvostupňového soudu. Pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na zákonného soudce, je mimo jiné podstatné i to, že stěžovatelé nenamítají, že věc byla přidělena předmětnému soudci účelově; rovněž nedošlo k přerozdělení věci předmětnému soudci poté, co napadla někomu jinému, což by závažnost případného porušení práva na zákonného soudce výrazně zvyšovalo. Vrchní soud v napadeném rozsudku (str. 57-63) uvádí v reakci na vyjádření místopředsedy Krajského soudu v Brně, proč neshledal argumentaci obhajoby přesvědčivou. Zdůrazňuje, že obhajoba dostatečně nezohlednila otázku specializace jednotlivých senátů, operativních stáží předsedy některých senátů, zastavení nápadů některých senátů, směšují se nápady na jednotlivé pobočky, věci různých rozsahů atd. Argumentace stěžovatelů v ústavních stížnostech přitom tyto skutečnosti nezohledňuje, a proto nesvědčí o tom, že věc stěžovatelů měla být přidělená jinému senátu. Ústavní soud uznává, že by bylo přesvědčivější, pokud by místopředseda Krajského soudu v Brně vysvětlil, proč předmětná věc napadla právě danému konkrétnímu soudci podle rozvrhu práce, a nikoli proč je rozvrh práce komplikovaný a proč je argumentace obhajoby mylná. Pokud však stěžovatelé ve svých stížnostech nezohlednili charakteristiky případů, které zmiňoval místopředseda Krajského soudu v Brně jako ty, kterými se řídí přidělování případů, pokud stěžovatelé začali vznášet námitku, že jejich věc neprojednává zákonný soudce až po vynesení odsuzujícího rozsudku a pokud nebyla věc ani přerozdělena jinému soudci, ani není namítáno, že byla přidělena účelově konkrétnímu soudci, Ústavní soud neshledal, že by případné porušení práva na zákonného soudce dosáhlo ústavněprávního rozměru.

26. Námitka 1.2 (nestrannost soudce a písemné vyjádření podpory): 27 z 29 soudců krajského soudu podepsalo písemné vyjádření předsedovi senátu Aleši Novotnému, který rozhodoval věc stěžovatelů v prvním stupni v souvislosti s jednáním, které vnímali jako mediální útoky na jeho osobu. Stěžovatel spatřuje porušení nestrannosti soudce v tom, že „petice byla tvořena jeho nejbližšími spolupracovníky, tedy jistě s jeho souhlasem. Proč by jinak tohoto soudce kolegové bránili?“ Stěžovatel A. Z. opomíjí, že písemná vyjádření podpory nevznikají vždy účelově a z popudu – či se souhlasem – osoby, které se týkají, ale že mohou vyjadřovat prosté znechucení pisatelů bez postranních úmyslů. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nabízí pouze ničím nepodložené spekulace vztahující se k roli Aleše Novotného při sepsání písemného vyjádření podpory, Ústavní soud mu nemohl přisvědčit, že by v jeho věci rozhodoval podjatý soudce.

27. Námitka 1.3 (vyloučení soudce Nejvyššího soudu): Stěžovatel A. Z. již dříve podal ústavní stížnost proti vyloučení soudce Nejvyššího soudu Petra Šabaty, přičemž tato stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel nepřichází s novými argumenty, které by nabízely významně jiný pohled na tuto situaci, Ústavní soud setrvává na svém názoru, vyjádřeném v minulosti: „Jakkoli Ústavní soud může souhlasit s názorem stěžovatelů, že důvod pro odvolání soudce ze senátu určeného pro projednávání jejich případu může působit poněkud přepjatě, neznamená to samo o sobě porušení ústavních pravidel. Podjatost soudce je komplexní kategorií, která není dána nějakým objektivním kritériem, které by bylo platné pro všechny případy a okolnosti, ale vždy vyžaduje individuální hodnocení. Nadto je patrné, že rozhodování o podjatosti soudců je podřízeno i tomu, jak se jeví, a nikoli pouze kritériím objektivním. Je proto dostatečné, když soudce může zavdat dojem podjatosti [viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt proti Belgii ze dne 17. 1. 1970 č. 2685/65, § 31 nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 13/06 ze dne 8. 7. 2008 (N 126/50 SbNU 97)]. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud se v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení s touto skutečností vypořádal, nejsou splněny podmínky k tomu, aby Ústavní soud mohl aplikovat svou kasační pravomoc. Na tom nic nemění ani čestné prohlášení otce stěžovatelů, neboť Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zdůraznil potencialitu podjatosti, a nikoli reálné setkání soudce s ním. Je rovněž nutno uvést, že Nejvyšší soud rozhodl na základě návrhu člena senátu. Nejedná se tak o případ, kdy by mohli být z malicherných důvodů dosazováni soudci "vhodní" pro konkrétní věc, a naopak odvoláváni soudci "nepohodlní". V tomto případě tak nejsou splněny podmínky konstatované např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281). Přestože ústavní stížností napadené usnesení působí poněkud přepjatě, není to důvod, pro který by mělo být označeno za zasahující do základních práv a svobod stěžovatelů. Ústavní stížnost je proto z těchto důvodů zjevně neopodstatněná“ (usnesení sp. zn. IV. ÚS 3169/18 ze dne 13. 11. 2018, body 18 a 19).

28. Námitka 1.4 (postoupení velkému senátu na Nejvyšším soudě): § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích předvídá, že „dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu.“ Z těchto důvodů stěžovatel dovozuje porušení práva na zákonného soudce, přičemž předmětné odlišnosti stěžovatel dokládá pouhým vyjmenováním judikátů Nejvyššího soudu a jejich jednovětným shrnutím, v čem se má tato odlišnost projevovat. Ne každé porušení postupu podle citovaného ustanovení by nicméně znamenalo porušení práva na zákonného soudce – existují více i méně podstatné odlišnosti, přičemž nelze očekávat, že velký senát bude sjednocovat i drobnosti. Pokud tedy stěžovatel detailně neodůvodnil, v čem spočívá odlišnost právního názoru současného rozhodnutí od rozhodnutí předchozích, součástí čehož by mělo být vylíčení nejen právního posouzení, ale i porovnání skutkových okolností jednotlivých případů, aby bylo možné učinit závěr, zda se skutečně jedná o podobný případ řešený odlišně či nikoli, nelze ani této námitce přisvědčit.

29. Námitka 2.1 (samotné získání licence skrze uvedení v omyl nevede k obohacení): Ústavní soud souhlasí se stěžovateli, že v některých případech získání licence uvedením příslušného správního orgánu v omyl nemusí nutně naplňovat skutkovou podstatu trestného činu podvodu, a to i v případě pokud sebe nebo jiného daná osoba následně obohatí. Může se jednat například o situace, kdy tato osoba nepředjímá v okamžiku získání licence, kdy uvádí úřad v omyl, že by mohla spáchat jednání, kterým by se obohatila. V takovém případě by neexistovala příčinná souvislost mezi jednáním a vznikem škody. V případě stěžovatelů však existuje naprosto zřejmá příčinná souvislost mezi získáním licence skrze vyvolání omylu a obohacením se: Licence byla získávána pouze a jen s cílem obohatit se a její získání bylo přirozeným mezistupněm k tomuto obohacení se.

30. Námitka 2.2 (nutnost uvedení v omyl fyzické osoby, ve věci však byl uveden v omyl Energetický regulační úřad): Ústavní soud shledal jako řádnou argumentaci týkající se uvedení v omyl Energetického regulačního úřadu zejména v napadeném rozsudku vrchního soudu (str. 116), kde vrchní soud jasně vysvětlil, proč je možné uvést Energetický regulační úřad v omyl, která navazuje na předchozí judikaturu (str. 116 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud názor vrchního soudu v napadeném usnesení dále rozvedl (str. 81-82 a 100-101 napadeného usnesení). Vzhledem k tomuto detailnímu vysvětlení a zákonného popisu předmětného trestného činu, který výslovně nepředvídá uvedení v omyl fyzickou osobu, Ústavní soud neshledal důvod, proč by měla být namítaným postupem porušena ústavně garantovaná práva stěžovatelů.

31. Námitka 3.1 (Předávací protokol je jednáním pouze mezi dodavatelem a objednavatelem): Obecné soudy uvádí, že předávací protokol byl zjevně nepravdivý; dle Nejvyššího soudu lze jen těžko uvěřit, že objednatel převezme v dobré víře dílo za stovky milionů korun, přičemž reálný stav je diametrálně odlišný, pokud navíc v protokolu nezaškrtne možnost dílčího předání (str. 89 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, podobně napadený rozsudek vrchního soudu str. 80 a napadený rozsudek krajského soudu str. 132). Pokud právě tento protokol dosvědčoval dokončenost podle tehdejší praxe Energetického regulačního úřadu, nelze z těchto dvou skutečností vyvodit nic jiného než (jak učinily obecné soudy) než, že předávací protokoly byly vyhotoveny za účelem jejich předložení Energetickému regulačnímu úřadu. Jakákoli jiná interpretace nedává smysl, pokud byl reálný stav podle inventarizace dodávek a montáží v extrémním rozporu se stavem podle předávacího protokolu. Neobstojí tedy ani argument, že předávací protokol byl jednáním čistě mezi dodavatelem a objednatelem.

32. Námitka 3.2 (Zprávy o revizi neměly dosvědčovat dokončenost fotovoltaické elektrárny, ale pouze vybraných částí nízkonapěťové kabeláže): Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v tomto bodě došlo k extrémnímu rozporu mezi závěry obecných soudů a skutkovými zjištěními. Obecné soudy ve svých rozhodnutích opakovaně uváděly, že zprávy o revizi měly splňovat vybrané minimální požadavky (např. zkontrolovat zda jsou panely opatřeny CE nebo prohlášením o shodě, zda došlo k jejich nainstalování podle návodu či zda nedošlo k jejich poškození, viz usnesení Nejvyššího soudu str. 69 či rozsudek vrchního soudu str. 82). Nejvyšší soud posoudil, že podstatné v revizní zprávě bylo nikoli to, co měla obsahovat, ale co v ní V. Č. tvrdil: Dle Nejvyššího soudu v ní svědčil o stavu budoucím a předpokládaném a nikoli o stavu, který existoval v okamžiku vypracování zprávy (usnesení Nejvyššího soudu str. 71). Toto své tvrzení vrchní i Nejvyšší soud opřely i o dřívější rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věci společností AaB, dle kterých „v případě, že chyběly panely, měniče, transformátory, propojení měničů s panely a kabely nepropojovaly všechny komponenty, je zřejmé, že revizní technik do zprávy uvedl zjevně nepravdivé údaje, které měly zastřít skutečný stav, v jakém se elektrárna v rozhodné době nacházela“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, čj. 9 As 145/2016 – 450, bod 96 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, čj. 9 As 146/2016 – 366, bod 88, napadené usnesení vrchního soudu str. 87). Vrchní soud v napadeném rozsudku hodnotil i názor stěžovatelů Č. a K., dle kterých měla zpráva vypovídat pouze o stavu izolačních odporů kabeláže nízkého napětí, který lze zjistit pouze v nezapojeném stavu (proměření nezakopaných a nepřipojených kabelů). Takové pojetí by dle vrchního soudu „bylo skutečně velmi málo obsahující, de facto revizního technika téměř k ničemu nezavazující, na to, že by z jeho strany měl být vystaven dokument o bezpečnosti zařízení“ (str. 91 napadeného rozsudku). Ústavní soud neshledal, že by tyto právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními.

33. Námitka 4.1 (subjektivní stránka A. Z.: pouhý podpis „statutára“): Nejvyšší soud v napadeném usnesení (str. 98) argumentoval, že stěžovatel nebyl pouhým statutárním zástupcem – naopak stál za celým projektem (kvůli němu se fotovoltaická elektrárna budovala) a získal vysoký úvěr na daný projekt. V takové situaci nelze uvěřit tomu, že by převzal díla za stovky milionů korun, aniž by provedl jakoukoli kontrolu předkládaných dokumentů. Jen těžko se mohl spoléhat bez dalšího na ostatní: Jak dovodil vrchní soud v návaznosti na judikaturu Nejvyššího správního soudu ve věci společností AaB „ze slepé a bezmezné důvěry v práci dodavatelů a revizního technika lze dobrou víru dovozovat jen těžko“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, čj. 9 As 146/2016 – 366, bod 126, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, čj. 9 As 145/2016 – 450, bod 96, napadený rozsudek vrchního soudu str. 88). Podobně i Nejvyšší soud argumentoval, že pokud stěžovatel přiznává, že podepisoval dokument jinde a jindy než je uvedeno v předmětných dokumentech, tak nemohl bezpodmínečně spoléhat na pravdivost podepisovaného dokumentu (str. 90 napadeného usnesení). Pokud by obecné soudy takovou argumentaci převzaly, dle názoru Nejvyššího soudu by to vedlo k beztrestnosti statutárních zástupců obchodních společností (str. 98 napadeného usnesení). Ústavní soud neshledal námitku stěžovatele A. Z., že z jeho strany se jednalo pouhý podpis, který nesvědčí o jeho úmyslu, jako přesvědčivou, a proto mu nepřisvědčil, že by namítaná tvrzení dokládala extrémní rozpor mezi právními závěry a učiněnými skutkovými zjištěními.

34. Námitka 4.2 (subjektivní stránka J. H.: předávací protokol neměl doložit dokončenost díla): Nejvyšší soud se ve svém napadeném usnesení (str. 83-85) detailně věnoval doložení jednání stěžovatele J. H., které ve svém důsledku vedlo k uvedení Energetického regulačního úřadu v omyl. Popisuje, jak se stěžovatel podílel na vyhotovení obsahově a účelově nepravdivých dokumentů a na padělání revizní zprávy a dokládá, proč toto jednání bylo zjevně učiněno s cílem uvést Energetický regulační úřad v omyl a zajistit vyšší výkupní cenu elektrického proudu produkovaného předmětnými fotovoltaickými elektrárnami. Ústavní soud v argumentaci obecných soudů nespatřuje svévoli, libovůli či extrémní rozpor mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními.

35. Námitka 4.3 (subjektivní stránka K. Š.: nedomníval se, že jím upravené revizní zprávy budou použity): Krajský a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích (str. 86-87 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, str. 135-136 napadeného rozsudku krajského soudu) rozebírají zapojení K. Š. (korespondence ohledně upravení revizních zpráv, přičemž předmětný dokument byl naposledy upravený právě K. Š., změnu na pokyn nadřízeného též doznává) a zmiňují odposlechy, na kterých J. K. v konverzaci s K. Š. při uvažování o natištění nového razítka a podpisu na jinou dílčí revizní zprávu reaguje tak, že „to už jsme jednou udělali a víte, co je z toho za průser.“ Ústavní soud z tohoto důvodu neshledává, že by došlo k extrémnímu rozporu mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, když obecné soudy dovodily, že stěžovatel K. Š. věděl, že jím upravené revizní zprávy budou použity při žádosti o vydání předmětné licence.

36. Námitka 4.4 (subjektivní stránka Z. Z.: pouhý podpis „statutára“): Stěžovatel Z. Z. překládá velmi podobnou argumentaci jako A. Z. Ústavní soud proto odkazuje na svoji argumentaci k námitce 4.1, která se obdobně vztahuje i na Z. Z.

37. Námitka 4.5 (subjektivní stránka J. K. a V. Č.: nevěděli, že dokumenty slouží jako podklad pro vydání licence): J. K. posílal předmětné revizní zprávy emailem k úpravě a zpětně se vyjadřoval o zfalšování zprávy v minulosti, což dle obecných soudů svědčí o skutečnosti, že věděl, že předmětné dokumenty mají sloužit jako podklad pro vydání licence (napadené usnesení Nejvyššího soudu str. 79-81, napadený rozsudek vrchního soudu str. 119). Vzhledem k velmi významnému rozporu mezi revizními zprávami a skutečnou dokončeností fotovoltaických elektráren v době jejich vypracování obecné soudy dovodily, že si V. Č. musel být vědom, že jím vypracované revizní zprávy poslouží jako podklad pro vydání předmětné licence (napadené usnesení Nejvyššího soudu str. 73). Takto konstruované odůvodnění je logické a v souladu s provedenými důkazy a Ústavní soud v nich neshledává prvky libovůle či svévole obecných soudů.

38. Námitka 4.6 (subjektivní stránka J. K. a V. Č.: nevěděli, že se bude měnit cena výkupu): Nejvyšší soud v napadeném usnesení (str. 75) správně připomíná, že snaha o získání licence těsně ke konci roku 2010 nemohla mít jiný smysl. Vrchní soud v napadeném usnesení uvedl, že se jednalo „nepochybně o všeobecné povědomí tohoto stavu a již na tomto místě nelze přisvědčit námitkám obhajoby stran subjektivní stránky žalované trestné činnosti, že by snad někteří z obžalovaných nevěděli nebo neměli informaci o tom, co bylo cílem počínání jednotlivých obžalovaných“ (str. 76). Ústavní soud shledává přesvědčivým argument, že oba stěžovatelé působili na místech a vykonávali takové činnosti, že jim muselo být jasné, jaký je cíl předmětného jednání v druhé půli listopadu a prosinci roku 2010.

39. Námitka 5.1 (pro účely škody posouzení jen nedokončené části elektrárny): Obecné soudy k této otázce poznamenaly, že v projednávaném případě není řešena primárně otázka míra nedokončenosti fotovoltaických elektráren, ale zajištění maximální výkupní ceny solární energie v roce 2010 (napadený rozsudek vrchního soudu str. 103, napadené usnesení Nejvyššího soudu str. 99). Otázkou tak není, do jaké míry stěžovatelé mohli požádat o licenci v roce 2010, ani do jaké míry byly fotovoltaické elektrárny dokončeny ke konci roku 2010; podobně nebyly garantované vyšší výkupní ceny elektrické energie pro části příslušných fotovoltaických elektráren dokončené ke konci roku 2010, které jako celek byly dokončené později. Klíčovou otázkou pro garanci vyšší výkupní ceny elektřiny naopak bylo připojení do přenosové nebo distribuční soustavy, popř. uvedení do provozu (zákon č. 330/2010, čl. II). Z tohoto hlediska je pro účely škody nepodstatné, do jaké míry byly předmětné fotovoltaické elektrárny nedokončené, ale že dokumenty předkládané Energetickému regulačnímu úřadu byly vyhotovené v rozporu se skutečným stavem. Obecné soudy dále vyložily, proč nedokončenost fotovoltaických elektráren nebyla způsobena drobnými krádežemi či proč se nejednalo o nedůležité jednotlivosti. Ani ve vztahu k této námitce stěžovatelů neshledal Ústavní soud pochybení ústavně právní relevance.

40. Námitka 5.2 (škoda se měla snížit o výši dodané elektřiny a o výši solární daně): Škoda vypočítaná obecnými soudy byla koncipovaná jako rozdíl mezi výkupní cenou platnou pro rok 2010 a pro rok 2011 (napadený rozsudek krajského soudu, str. 149, podrobnější výpočet str. 128-129, napadený rozsudek vrchního soudu str. 117-118, napadené usnesení Nejvyššího soudu, str. 98-99). Nebylo proto ani možné odečíst škodu o výši dodané elektřiny, jelikož nebyla do škody ani prvotně zahrnuta; i pokud by tak bylo učiněno, na právním posouzení jednání stěžovatelů by se nic nezměnilo. I pokud by obecné soudy měly od škody odečíst výši solární daně, právní kvalifikace jednání stěžovatelů by zůstala obdobná. Jelikož stěžovatelé nebyli odsouzeni k náhradě způsobené škody a vzhledem k zanedbatelnému vlivu takových úvah na rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud touto otázkou detailně nezabýval.

41. Námitka 6 (společné jednání bratrů Z.): Nejvyšší soud k této námitce ve svém napadeném usnesení (str. 93) poznamenal, že „oba jednali naprosto shodně, ve shodné situaci, odlišnost byla pouze v tom, že každý zastupoval jinou společnost,“ přičemž tato skutečnost neměla z trestněprávního pohledu podstatný význam. Pokud bratři Z. postupovali společně se společným záměrem, je nutné přičítat oběma též celou škodu. Vzhledem k této argumentaci a vzhledem ke skutečnosti, že i pokud by jednání bratří Z. bylo posuzováno zvlášť pro každého z těchto dvou stěžovatelů, tak by právní kvalifikace zůstala stejná, a vzhledem k tomu, že stěžovatelé nebyli odsouzeni k náhradě způsobené škody, Ústavní soud neshledal ani ve vztahu k této námitce porušení jejich ústavně zaručených práv.

42. Námitka 7.1 (nezohlednění délky řízení při ukládání trestu): Vzhledem ke složitosti případu, která spočívala mimo jiné v mimořádné rozsáhlosti spisu a v rozsahu dokazování, počtu obviněných, rozsáhlosti jejich vyjádření, kdy stěžovatelé na svoji obhajobu předkládali mnohá vyjádření, se kterými se obecné soudy musely detailně vypořádávat, přičemž všechny tři napadená rozhodnutí přesahují sto stran, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy výslovně musely zohlednit délku řízení při ukládání trestů.

43. Námitka 7.2 (porušení principu rovnosti): Krajský soud v napadeném rozsudku (str. 156-157) detailněji odůvodnil, proč V. Č. uložil trest při samé dolní hranici trestní sazby. Vrchní soud v napadeném rozsudku přistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby z důvodu jeho okrajové role, přičemž byl aktivně činný pouze z popudu svého pracovně nadřízeného a ostatním poskytl tolik podklad pro další postup (str. 125-126). Z tohoto důvodu vrchní soud dospěl k závěru, že původní trest by byl nepřiměřeně přísný, přičemž jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Vrchní soud stěžovateli proto snížil trest o jeden a půl roku a uložil mu trest odnětí svobody v čtyřleté výměře. Je tak zjevné, že vrchní soud reagoval na odvolání stěžovatele a z významné části mu vyhověl. Zároveň však nesnížil trest odnětí svobody natolik (o jeden rok méně), aby jej bylo možné podmíněně odložit. Koncepce ukládání trestu odnětí svobody v České republice spočívá na rozhodování o trestech odnětí svobody ve dvou krocích – nejdříve je určena výměra a následně se určuje modalita výkonu trestu. Výměra je určována na základě mnoha kritérií, modalita výkonu trestu je určována výlučně na základě očekávání vedení řádného života obviněným (viz § 81 odst. 1 trestního zákoníku). Ústavní soud v této oblasti musí respektovat volbu zákonodárce, a pokud stěžovatel namítá, že mu byl uložen výrazně odlišný trest než ostatním revizním technikům v obdobných případech, které ve své ústavní stížnosti cituje, tak může poměřovat pouze uložení čtyřletého trestu odnětí svobody stěžovateli a tříletého trestu ostatním zmíněným revizním technikům. V takovém případě Ústavní soud musí uzavřít, že vzhledem k odůvodnění výroků o trestu krajským i vrchním soudem neshledal, že by byl porušen princip rovnosti v takové míře, která by opravňovala Ústavní soud stěžovateli vyhovět.

44. Námitka 8.1 (dvojinstančnost řízení): Stěžovatel A. Z. spatřuje ve změně kvalifikace jednání stěžovatele V. Č. i jeho jednání odvolacím soudem porušení svého práva na dvojinstančnost trestního řízení, které je garantované čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. I pokud by došlo v důsledku takového rozhodnutí ke zhoršení pozice stěžovatelů (dle odvolacího soudu došlo k zlepšení, což se odrazilo i ve snížení výměry trestu odnětí svobody), nedošlo by k porušení tohoto práva: „pokud nemá mít obviněný možnost odvolání v případě, že odvolací soud zcela zvrátí původní pro obviněného příznivý rozsudek, potom takovou možnost nemá mít ani v případě, že dojde ke zhoršení jeho postavení pouze částečně” [KMEC, J. Právo na odvolání v trestních věcech (čl. 2 Protokolu č. 7) In KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J. a BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Praha: C.H.Beck, 2012, bod 8].

45. Námitka 8.2 (legitimní očekávání a právní jistota): Ústavní soud se k ústavní konformitě přijatých opatření v oblasti výkupu elektrické energie z obnovitelných zdrojů již v minulosti vyjádřil. Ve svém plenárním nálezu došel k závěru, že „vzhledem ke skutečnosti, že právní úprava veřejné podpory výroby energie z OZE je v České republice nastavena na principu přenesení velké části financování podpory na koncového zákazníka a státní rozpočet, existovala reálná hrozba, že náklady na financování této podpory v dosavadní míře by byly ve vztahu k zákonu č. 180/2005 Sb. deklarovaným cílům zjevně nepřiměřené. Napadenými ustanoveními sledované cíle, tedy jednak odvrácení negativních sociálně-ekonomických dopadů spočívající především v podstatném zvýšení ceny elektrické energie pro koncového spotřebitele, a jednak v regulaci státní podpory reagující na extrémnost poklesu investičních nákladů, považuje Ústavní soud z toho pohledu za zcela legitimní. Prostředky, které byly zvoleny k dosažení tohoto cíle, se jeví jako rozumné a přiměřené, neboť jak vyplynulo z předložených podkladů, odvod z elektřiny ze slunečního záření byl stanoven tak, aby byla nadále zaručena patnáctiletá návratnost vložených investic, která je garantována zákonem“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), bod 72]. Pokud by nebyla zaručená patnáctiletá návratnost vložených investic, Nejvyšší správní soud judikoval, že v takovém případě by bylo možné uvažovat o rdousícím efektu a žádat o prominutí daně [usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, čj. 1 Afs 76/2013 - 57, č. 3000/2014 Sb.]. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že byla porušena práva stěžovatelů na legitimní očekávání a jejich právní jistota v takové míře, která by měla mít rozhodující vliv na rozhodnutí o vině.

46. Námitka 8.3 (fotovoltaické elektrárny byly v provozu a stěžovatelé proto neměli důvod klamat Energetický regulační úřad): Ústavní soud se touto námitkou stěžovatelů detailně nezabýval ze dvou důvodů: Prvním je, že tento argument nebyl průběžně vznášen v průběhu řízení před obecnými soudy. Druhým je, že stěžovatelé svým jednáním uvedli Energetický regulační úřad v omyl a v důsledku toho se obohatili. Otázka, zda stejného výsledku stěžovatelé mohli dosáhnout i legální cestou je tedy v mnohém irelevantní, stěžovatelé se totiž rozhodli postupovat cestou porušení zákona. Pokud stěžovatele skutečně mohli zákonně dosáhnout nesnížené výkupní ceny elektrické energie, nelze se neptat, proč přistupovali k vyhotovování nepravdivých revizních zpráv, falšování dokumentů a proč bylo nutné jejich žádost projednat několik hodin před koncem roku způsobem, který vedl k odsouzení osoby, která o licenci rozhodovala. Pokud se pachatel dopustí podvodu, aby dosáhl určitého cíle, je v mnohém irelevantní, pokud si tento pachatel později uvědomí, že cíle mohl dosáhnout i bez spáchání podvodu.

47. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru